……A v tu chvíli jsem omluvila i svého muže,který nepřišel domů,když jsme se domluvili jít za nákupem………protože ten malý
pazgřivec,ten dábel našeptávač,ten debil v mužskych galatach prozradil těm ostatním,že akcia je týděn a kurnik šopa ….času dost……..na ten novy tepich….. Dámy,kdyby jste viděli,jak ti muži zářili,když kráčeli do putyky u tramvaje s krásným jménem NA RŮŽKU,tak si myslím,že by jste zírali ,jak tomu vašemu svítí očka a jak je chytrý a vše vyřešil…………A jen dovětek ten malý prevít s kramflekama…..co jim to nahulal…….volal svoji ženě……..Ahojik Pavli……..to víš,že tě miluji,jasně koupím po cestě chleba.Ano miláčku už se na tebe těším…….no jistě všichni šli chlastat,jen já jedu domu….protože tě miluji……..ano lásko ,jen něco dodělám v kanceláři a tak za tři hodinky jsem doma….pa…………….a pak s úsměvem Holiwod stár,která právě kráčí pro sošku Oskara,odcházel za nimi do knajpy jménem NA RŮŽKU………Stála jsem tam opařená a přemýšlela nad těmi telefony od muže…..Které začaly……Ahoj miláčku……….a přísahala jsem si,že se ho zeptám jestli zná nějakou chytrou ženu…..a jak ten prevít řekne ,že su to ja,tak ho rovnou fláknu do nozdry…..aby věděl ,že jsou i chytré blondýny,co stály na zastávce a vyslechly rozhovor A pokud jde o Pepu a jeho tepich…přepásl akci………protože jsem ho viděla každý den vcházet NA RŮŽEK…..asi to nebyl pravy Ostravak bo akcia je akcia i kdyby měl zdrhnut z roboty,tak musi do Mebelixu…….bo jak sleva,tak musi tam byt celá Ostrava a přilehlá okolí asi do sta km .

Posbírali své kosti,
setřásli hlínu ze svých těl,
opustili své hrobky,
každý živý aby se na pozoru měl.

A kdo neví,
této noci vládne nemrtvý,
žil, zemřel,
měl být mrtvý,
ale není.

Ti co hříšným životem žili,
nebo nezvyklou cestou odešli,
sebevrazi,poravení,utonulí,
teď vracejí se do světa živých,
ti co pokoje nenašli.

Na hřbitovech,
hradech, zámcích,
kolem kostelů,
cítit je mrazivý dech,
na popravištích,
náměstích, fotografiích,
spatřit lze duchy,
bloudicí, cestu hledající
na onen svět.

Počkat potřeba do úsvitu,
na hlas zvonu,
nebo kokrhání,
posvěcené přeměty,
žívé před mrtvýmy ochrání.

,
no a tak si umanulo
z Macka guláš udělat.
“Čiči, Macku, pojď sem ke mně”
dítě zvedá topůrko,
Macek přišel, dítě jásá
“Už tě mám ty potvůrko!”
Vzpomnělo pak na babičku,
na tu starou lakotu,
záhy vetchá stařenka
zdobí tyčky u plotu.
Když to všechno děda spatřil,
zasípal “Ty hajzlíku!”
staré kosti pomalé jsou,
neunikl majzlíku.
Že byl Azor pejsek věrný,
začal výti do noci,
dítě šeptá rozzuřeno
“Už ti není pomoci
…”
Potichu se plíží stínem,
cos schovává v rukávu,
pejsek dostal pěstním klínem
a svalil se na trávu.
Po chvíli pak upozornil
alarm VB stanici,
že se něco nekalého
děje v místní márnici.
Kapitán se líně zvedá,
do auta se doplazil,
dítě zmáčklo odpal včas,
s bombou
k nebi vyrazil.
Tak se dítě ujistilo,
že mu už nic nebrání,
dál si hrát na predátora
bez trestního stíhání.

Hledejme své světlo ve svých citech. V nich je uloženo teplo, které má v sobě mnoho jasu.

Když jsi přišel na svět, plakal jsi a všichni se radovali. Žij tak, aby všichni plakali, až jej budeš opouštět

Muži jsou příčinou, proč se ženy nemají rády

Vzdychá-li muž, je buď krátce zamilovaný, nebo dlouho ženatý.

Hřibovitý mrak stoupá k nebi,
nemůže být horšího rána,
Hirošima se v peklo mění,
o tři dny později i Nagasaki mizí,
pro císařství poslední rána.

A tak za srpnových dnů
děti Manhattanu válku končí,
oprávněný počin,nebo zločin
když statisíce obětí s životem se loučí.

Dostává vojsko,
vítěztví dává,
korouhev s květy lilie,
katem anglických žoldáků brzy se stává.

Bohem vyvolena osvobodit rodnou zem,
působí mocně na vojáky,
národní hrdinka milována svým lidem,
Panna orleánská vstoupí do dějin stoleté války.

Zrazena stane před soudem,
jako čarodejka a kacířka souzena,
osočena ze spojení s ďáblem,
na hranici upálena.

357 / 534

Planeta Ayelnat (Aijelnat) se nachází v jiném vesmíru než je ten náš. Tato planeta je 4x větší než planeta Země. Planeta Ayelnat oproti Zemi vlastní prstenec. Každý prstenec jde vidět kvůli velkému skupenství kamenu. V prstenci Ayelnatu jsou trosky dávné planety, které se sem dostaly prozatím záhadným způsobem. Tyto trosky (kusy země) se zde jakoby vznášejí a proto dostaly název plovoucí nebo vznášející ostrovy. Uvnitř prstence je množství kyslíku takové že se zde vyvinul téměř podobný život jako na planetě. Ayelnat má tedy kromě prstence také tři měsíce. Ten největší má ještě také velmi malí měsíc.

Ayelnat je druhá největší planeta sluneční soustavy Nardar. Slunce této soustavy se jmenuje Živé světlo, ale stvoření co žijí na Ayelnatu ( i na plovoucích ostrovech v prstenci) mu spíše říkají jen slunce. Sluneční soustava Nardar má celkem pět planet (pořadí od slunce) Tat, Ayelnat, Nial, Nulor a Domtar.

Planeta Tat je suchá neobydlená planeta kde převládají extrémní teploty nad 157°C. Tato planeta je ze všech planet v Nardarské sluneční soustavě nejmenší

Na planetě Nial se sice nevyvinul život, ale rasa z jiné soustavy přebývá pod jejím povrchem. Tato rasa je spřátelená s rasami na Ayelnatu a hodně její populace se přemístilo na Ayelnat.

Planeta Nulor je odjakživa nazývaná Bílá planeta protože její povrch je celý pokrytý látkou podobnou sněhu. I když je zde atmosféra většina ras se zde okamžitě udusí protože je zde není žádné množství kyslíku nebo nertia (některé rasi tuto látku dýchají místo kyslíku). Ale zdejší atmosféra obsahuje jen jediný plyn a to je kysrit. Kysrit není jedovatý ale žádná rasa tento plyn k dýchání nepoužívá až na jednu. Tato rasa žije na Nuloru. Zatím se jejich rasa nevyvinula ani nechce vyvinout a proto je tato planeta jakousi přírodní rezervací ( S tímto pojmem se v této galaxii setkáte docela často ).

Planeta Domtar je známá svým neobvyklým množstvím Měsíců a kromě toho má i dva prstence. Tyto prstence se navzájem kříží. Na této planetě není atmosféra tím pádem ani život ale jsou zde dvě hornická města. Jediné co je na této planetě zajímavé jsou vzácné kovy a nerosty ukrývající se pod rudým povrchem. Domtar je největší planeta v Nardarské sluneční soustavě.

Jako ornamenty

A prosím trochu dorůžova …

tak to mám ráda.

Zase dělám

Nucené kličky

Po papíře

života.

Kdybych mohla

Tak vpadnu

Do Tvé náruče

A slíbám Ti

Slzy z řas

A soustředěně sleduju

Tvé rty dotekem těch mých.

A celá bych se Ti otevřela

Abys Ty mohl do mě.

Navždy. A nejvíc. A jediný.

Jenže Já nesmím.

Ani nevíš, jakou mi to dá práci

Se zvládat?

To ovládat?

Asi jako Tobě dýchat

Když jsi podkůží…

tou mou.

Miluju Tě

Noční tmou

Si to možná přiznám …

Zase lžu.

Sedí mi to do rýmu

O nesmyslu

Je to o ničem.

A přece tak prostá …

jsou moje slova

- počítám do sta -

Než budu sprostá.

Zase lžu.

Miluju Tě

Teď nelhala…

Moje slova se rozplynula

Se studeným vzduchem noci.

Co zbývá mi

Sedět před bránou a prosit?

Nikdy. To radši odejdu arogantním výrazem

Abych záhy padla na kolena

A praskla v bolesti …

Ale Ty to nesmíš vidět

Nesmíš mě vidět na zádech.

Pak už bych nevstala.

Tenkrát nelhala …

koně, jak jede lesem s jezdcem

byl to krásný pohled na ně

okolo rostly třešně plané.

A o chvilku později

kůň se s jezdcem rozdělil

utíkal do sousedovy zahrady

všichni psy široko daleko štěkali.

Kůň chodil okolo plotu

asi na to měl vysokou školu

pak vážně nevím, jak to udělal

hop přes plot, zpátky domů prchal.

A pak jsem ho uviděla

prohýbal se pod tíhou sedla

chudákovi utekl kůň černý

nebyl jezdci moc věrný.

Když jezdec odešel z dohledu

vyšla jsem vstříc kobercům

musela jsem vyklepat je

to jsem zvládla hravě.

Pak jsem viděla na louce

velkého, zlatého psího dravce

jmenuje se Ron od sousedů

své hodné paničce utekl.

Běžel rovnou za mnou

s otevřenou tlamou

šťastně vrtěl ocasem

rychlím sprintem běžel sem.

Uši jsem mu rozházela

jeho panička přiběhla

pak ho sprdla pěkně

domů odcházeli hnedle

To je ale zlobidlo

vytrhl paničce vodítko

já ho mám moc ráda

jeho nálada je vždy hravá.

Když se tohle všechno stalo

pěkně mě to pobavilo

tohle se jen tak někomu nestane

nádherné dobrodružství všestranné.

Probouzí mě studený vánek narážející na mé červené tváře a na zavřená víčka.Otevřu oči.Stojím na balkoně s rukama položenýma na zábradlí.
,,Co tu dělám?” pomyslím si v tu chvíli.

,,Ehm….Cas?Cassidy?” mluví na mě dobře známý hlas.

,,Cassidy!Do háje co to tu zase děláš?” teď už podrážděně vykřikuje moje mladší sestra Nala.

Prudce se k ní otočím abych jí řekla pár ostrých slůvek od srdce,ale v poslední chvíli si to rozmyslím.

,,Ty asi nevíš,co holka jako já, potřebuje aby tady v tomhle zapadákově na konci světa nezplesnivěla dokonce života.Všímej si svých panenek a mě nech laskavě bejt!” obořím se na ní a uraženě se k ní otočím zády.Abych se utopila v myšlenkách na minulost.

Když jsme se před osmi lety přestěhovali do japonské Kuwi,bylo Nale jen pár měsícu po čtyřech letech,takže tu prakticky žila odjakživa a na náš minulý život si nepamatuje.To já si tu nezvyknu nejspíš nikdy.
Ve svých osmi letech jsem se musela učit mluvit jako oni,chovat se jako oni a ctít stejnou kulturu.Jestli tu tedy nějaká kultura existuje.Ve velkoměstech totiž panuje naprostý chaos. Mladé dívky se prodávají na ulicích aby uživily sebe a své rodiny.Lidé se zabíjejí na potkání a trestáni jsou za zločiny minimálně.
Já naštěstí žiji v té lepší čtvrti kde tohle lidé téměř neznají.Mám dobré vzdělání,jednu z nejdražších škol,téměř vše na co si vzpomenu i když lidé se mi nějak vyhýbají.Ale tady už jde jenom o zvyk.
Moje náměsíčnost začala právě ve chvíli,kdy jsme se sem přistěhovali.Maminka to zdůvodňovala tím že je tu jiné ovzduší a že si zvyknu.Já ale věděla že tady nejde jenom o ovzduší,ale o celý tenhle kontinent.Přes jedinou noc jsem musela opustit všechno co jsem kdy měla.No, a teď,po osmi letech kdy je mi šestnáct,chodím do školy s největšími šprty v Kuwi.

,,Jdeš teda,nebo tu budeš nocovat?” vytrhla mě z myšlenek Nala.
,,No jo,už jdu.” odseknu, a snažím se,aby to znělo nedotčeně.

Byla jsem vlastně ráda,že můžu zaplout zpátky do vyhřátých peřin s potiskem žlutých hvězdiček.Při pohledu na svou postel jsem se musela usmát.

,,Takovej bordel není snad ani v tanku.” špitla jsem si pro sebe.

                                                                          ♥ ♥ ♥

Ráno jsem se vzbudila kolem osmi.Maminka zrovna zezdola vykřikovala pobídky ať už se sestrou koukáme mazat dolů na snídani
Oblékla jsem si své oblíbené kostkované tepláky a na bílé tílko ještě natáhla fialovou mikinu.
Čekala jsem že Nalu u zrcadla při její oblíbené činnosti,tedy zabývání se sama sebou a svým vzhledem.Ta už ale bya dole.Perfektně sladěný outfit,nablýskané a natočené tmavé vlasy spadající na ramena,řasy vytažené vysoko vzhůru a to všechno zakončeno perfektním úsměvem na všechny strany.
Jasně,žárlila jsem na ní,ale musela jsem uznat že znám jen málo sourozenců kteří by se k sobě měli jako my dvě.
,,Těstoviny nebo vafle?” vybafla na mě maminka a už mi strkala obě jídla pod nos.
,,Vafle postačí,díky.A můžu tě poprosit o čaj s citronem.Dneska mě nějak pálí v krku.” laskavě jsem se na ní otočila.A ona jenom kývla na souhlas.
,,Myslím že všichni víme z čeho to máš.” Uchechtla se Nala s pusou umazanou od čokolády.Jen jsem ji probodla pohledem na znamení,aby držela pusu než to přežene a bude toho litovat.

Na chodbě zazvonil telefon.Nala a já  jsme se smíchem vyskočily ze židlí.Vyhrála jsem nad svou sestrou sprint na čtyři metry a tak s vážnou tváří zvedám sluchátko.
,,Háló?Tady Allenovi.U telefonu Cassidy.” a sleduju sestru jak se válí smíchy po podlaze.
,,Čau,Cas,máš tam Nalu?” odpověděl mi neznámý chlapecký hlas.
,,Jo,jasně.Zavolám ji.” a nedůvěřivým pohledem jsem Nalu probodla.Přišla blíž a šeptá mi aby volající neslyšel o čem se bavíme.
,,Kdo to je?” zeptá se ještě červená po výbuchu smíchu který ji před chvilkou zastihl.
,,Nevím.Ale zná moje jméno.To jsem asi celebrita.” Zasměju se a vrazím Nale sluchátko do ruky
,,Tady Nala.Kdo je tam?” Zvědavě špitne do sluchátka.Když slyší kdo jí volá,značně si oddychne a pokyne mi rukou abych odešla.Zapadnu za roh ,abych aspoň něco slyšela.
,,Jé,Tommy.Ahoj.Co potřebuješ?..ne,nic v plánu nemám……..Kavárna?………… jo,to by šlo….myslíš?..ale ty rošťáku…..o něm mi ani nemluv…dobře,tak ve tři.Pa.” práskne se sluchátkem do vidlice a bere schody do pokoje po třech.

Počítám že se jde podívat do zrcadla protože jí zavolal nejhezčí kluk ze školy a jí to ani trošku nerozhodilo.Celá Nala.Natáhla jsem se pro tašku která ležela rozvalená na židli a hodila jsem si ji přes rameno.
,,Nalo!Já už jdu!Jestli do pěti minut nebudeš dole,hledej si odvoz jinde!” zakřičela jsem do horního patra s jablkem v ruce.
,,Chviličku.Vteřinku.Možná dvě.” doneslo se mi odpovědi.
,,Jak dlouhá je chvilička?” popíchnu ji s úšklebkem na tváři.
,,Kdybych ti věčeně nemusela odpovídat na otázky jak pro idiota,už bych byla dole.”
Asi má pravdu.Zamířila jsem do chodby pro klíčky od auta.V předsíni jsem se ještě stihla převléci do uniformy.V zrcadle si prohlížím své husté vlasy a rukou se snažím upravit svůj nedokonalý účes.Marně.
,,Jak vypadám?” vybalí na mě sestra a na schodech,držící se zábradlí udělá otočku.
,,Skvěle,jako vždycky.”řeknu znuděně.Konečně se odhodlala vzít si batoh a nasednout do auta.

jedna z mnoha dcer matky války,

Smrt si krajinou tančí

a dělá si další čárky.

Kulky hledají své cíle

a snaží se uhnízdit

v tělě nepřítele,

jen tak ho lze porazit.

 
Tanky se navzájem zdraví,

granáty letají vzduchem,

miny se probouzejí,

za tuhle zkušenost platí se životem.

Avšak kupředu žene vítěztví,

prohrát znamená dát ránu vlasti, zajetí.

Z bojiště do nebe modlitby stoupají

a z bolesti dala by se postavit věž,

vojáci umírají,

v krvi svých říchů litují a

říci, že někdo spatřil střechu té věže byla by lež.

mě rozesmát,

bez Tvé podpory

a verbálního pohlazení.

Nemůžu žít bez kontaktu s Tebou,

bez rozmluvy.

Nemůžu žít bez Tvého

obětavého, hodného

a přátelského charakteru.

Nemůžu žít bez Tvých rad,

které mi dáváš,

abych vyřešila obtížné situace.

Nemůžu žít bez Tvého přátelství,

které mi čistě ze srdce věnuješ.

Nemůžu žít bez…

to všechno  znamená jediné.

Otvírám před Tebou své srdce,

dávám Ti svou lásku.

            Večer, když jsem musela hlídat malou sestru, protože rodiče šli se známými na pivko, jsem byla poctěna návštěvou. Luďkem, mým klukem. Jé, on je tak úžasný, že si na mě vzpomněl. ,,Johanko, nechceš jít ven?“

            ,,Ne, promiň, nemůžu. Hlídám Karolínu. Naši jsou pryč.“

            ,,Aha, to je škoda. Tak snad příště.“

            ,,Ano, to určitě.“ Usmívali jsme se na sebe, když přiběhla ségra: ,,Pojď.Blbne mi video. A mám žízeň.“

            ,,Hned přijdu. Tak běž,“ poslala jsem ji zpátky a obrátila se k Luďkovi: ,,Budu muset jít. Omlouvám se. Ale moje sestra je neodbytná, jak vidíš.“

            ,,Co se dá dělat no. Ale když už jsem tady, neodejdu s prázdnou.“

            Nechápavě jsem se na něj podívala, tak hned dodal: ,,Takovou pusu by si pro mě neměla?“

            ,,Ale samozřejmě,“ uculila jsem se a zlehka ho políbila na tvář. S tím však spokojen nebyl, takže mě vlastnicky objal a začal líbat na ústa. No jo, je to přece Lev, král zvířat, takže se nemám čemu divit.

            Pozdě v noci, když už jsem málem usínala, mi zapípala SMS. Kdo to otravuje, pomyslela jsem si. Byl to můj miláček a psal, že se zítra staví, prý se mnou potřebuje mluvit. Nepřemýšlejíc jsem jeho návrh odsouhlasila.

            V domluvený čas přišel a šli jsme se projít do parku, kde jsme si sedli na lavičku a on spustil: ,,Je mi to fakt moc líto. Ale nemůžu nic dělat. Bude nejlepší, když se rozejdeme.“

            ,,Cože? Proč?“ nechápavě jsem zamrkala.

            ,,No, mám ještě jednu holku.“

            ,,A… a… tak proč sis začal se mnou?“

            ,,To jsem jí ještě neměl.“

            ,,Proč říkáš, že proti tomu nemůžeš nic dělat? Kdyby si chtěl…“ zpříma jsem se mu zadívala do hnědých očí.

            ,,Protože nemůžu. Já ji miluju.“

            ,,Mě si nemiloval?“

            ,,No víš jak.“

            ,,Nevím,“ odsekla jsem.

            ,,Neměl jsem ji jistou. Až teď. Ale měl jsem tě rád.“

            ,,Rád. Jako kamarádku, že?“

            ,,Samozřejmě.“

            ,,Tak nač si semnou chodil?“

            ,,No Monika ještě…“

            ,,Monika?! Ta barbína?“

            ,,Když jí tak říkáš. Ano, ona. Napsala mi až včera…“

            ,,Ne,“ zarazila jsem ho, ,,mlč už. Nechci nic slyšet. Sbohem.“ Oči se mi zalily slzami
a  já utíkala pryč. Nevěděla jsem kam a ani co mám dělat. Až mě napadlo, že se zastavím za svým nejlepším kamarádem Vaškem. Ten mi totiž vždycky umí zvednout náladu a rozesmát mě.

            Pokynul mi, abych se usadila, a já spustila: ,,Je to debil.“

            ,,Kdo proboha?“

            ,,Luděk.“

            „Vždyť vy přece spolu chodíte, ne?“

            „Chodili. Je konec.“

            „Proč?“

            „Odkopnul mě. Prý miluje Moniku, tu krávu, barbínu jednu nafoukanou. Co mám dělat, Vašku? Jsem na dně.“

            ,,Ale no tak. To nemůžeš říkat. Nebreč, to přejde. Je to blbec, najdeš si lepšího. Věř mi.“

            „No jo. Ale já ho milovala. A on místo toho…“ zavzlykala jsem.

            „Nemysli na něj. Nestojí ti za to.“

            „Hm. Připadám si děsně blbá a hnusná.“

            „To není pravda.“

            ,,Ty si snad myslíš, že mám andělskou tvář stejně jako ona?“

            ,,Já si to nemyslím, vím to. Ale nemůžeš se s ní srovnávat. A podle mě nemáš jen andělskou tvář.“

            „A co ještě?“ konečně se mi na tváři mihl úsměv.

            „Tvoje postava. Vezmi si, kolik holek se s ní trápí a drží nějaké šílené diety.“

            ,,Jak víš, že nedržím diety?“

            „Už tě mám trochu prokouklou, ale možná se mýlím.“

            „Nemýlíš.“

            „Nebo se na rozdíl od jiných zajímáš o problémy svých kamarádů, jestli jím teda jsem.“

            „Jsi. Určitě. A díky.“ Objala jsem ho. A najednou jsem pocítila malý (ale přece) příval štěstí. Mám suprového kamaráda, na kterého se můžu vážně spolehnout. „Mám tě ráda,“ zašeptala jsem. Neodpovídal, ale já mu to nevyčítala. Věděla jsem, že to potřeboval slyšet, v nedávné době měl totiž taky nějaké problémy. Po celou dobu objetí nezareagoval, já však cítila, že se mu to líbí a má mě skutečně rád. A to je hlavní. Opravdoví kamarádi jsou mnohem lepší než kdejací kluci. Kamarádi jsou jako hvězdy, i když je nevidíš, víš, že tu jsou, aby ti prosvětlili cestu životem!

Jmenuju se Rossie Laneová, je mi patnáct let a budu vám vyprávět příběh, který se mi přihodil loňské léto. Všechno začalo jedním nevinným rozhovorem pro americký pořad American Life, kde se téměř polovina otázek týkala matčiny módní kolekce L+L, záhadným mužkým hlasem v mámině telefonu a módní přehlídkou v Los Angeles.

Moje mamka se jmenuje Lindsay Laneová a je to nejúspěšnější módní návrhářka v celý Americe. Znají ji tisíce lidí, denně jí přichází obrovská spousta dopisů, a když se jí chcete dovolat, má věčně obsazeno. Oblečení L+L je snad tou nejoblíbenější značkou za posledních tisíc let. Holky u nás ve škole se poslední dobou baví už jenom o L+L. Jsou tím doslova posedlý.

Ale jestli si myslíte, že mě berou jako nějakou hvězdu, pořádně se mýlíte. Ve škole, kterou musím pravidelně navštěvovat, nás učí především ladně se pohybovat, kombinovat oblečení, pózovat před objektivem fotoaparátů a tak. Samozřejmě máme taky povinnou matiku, angličtinu a přírodní vědy. A vůbec, jazyků tam máme nespočetně. Učím se německy, francouzsky, španělsky, italsky, rusky a tenhle rok mě donutili začít i s japonštinou. Tohle je totiž soukromá škola pro modelky.

Bude to znít možná divně, ale já vůbec nemám postavu modelky. Jsem dost při těle, malá a jazyky mi stejně vůbec nejdou. Víte, potřebujete jich umět hodně, když vás v budoucnu čeká tolik cestování.

Moje mamka je zaslepena představou, že ze mě taková modelka jednou vyroste. Ale já bych radši dělala něco docela normálního.

Spolužáci mě zrovna dvakrát nemusejí. Všichni jsou opravdu dokonalí, já jediná tam prostě nezapadám. Kluci se mnou nikdy nemluví normálně, dokážou mě nanejvýš urážet.

Ano, máme ve škole také spoustu modelů. Někteří jsou fakt strašně zženštilí.

Jestli čekáte, že vám teď začnu vyprávět o tátovi, hluboce se mýlíte. Táta u nás už dlouho době nebydlí, jelikož se mamka rozvedla. Vlastně se tátovi ani nedivím. Moje máma je hysterická, nervózní a pořád někoho komanduje. No prostě k nevydržení.

Žiju teď sama s mamkou v New Yorku. Táta odjel do Kolumbie, narodili se tam jeho rodiče.

Můj další problém je Katharine Clarková. I když je jí teprve šestnáct let, už má úspěch v celé Americe. Ne, že bych jí nějak záviděla. Jen mi vadí, že s ní tráví moje vlastní matka mnohem víc času s ní, než se mnou. Prakticky už ji bere jako svou další dceru.

Dnes večer se griluje u nás na zahradě před vilou. Mojí povinností se stává slušné chování a ochota k hostům.  

„Kdepak máme solničku?“ rozhlédne se po stole teta Margaret. Nosí takové ty brýle, jako mají přísní profesoři. Vypadá v nich hrozně směšně.

„No tak, Rossie, zlatíčko, podej přece tetě Margaret sůl,“ pobídne mě netrpělivě máma, když si všimne mého nepřítomného výrazu. Někdy se takhle zadívám na jedno místo a vůbec nedokážu vnímat, co se kolem mě děje.

 Nahnu se pro solničku, a když už mám pocit, že jsem všechno bezchybně zvládla, poliju se pomerančovou šťávou, která ještě ke všemu vystříkne tetě Margaret do obličeje. Fajn, vítejte v mým životě. Tohle je normálka.

 „Rossie, dávej přece pozor…“ zašeptá máma rozpačitě a podá mi nenápadně ubrousek. Polita horkem od hlavy až k patám si rychle párkrát očistím šaty.

Teta Margaret si podá tu solničku nakonec sama a zklamaně nad mým výkonem zakroutí hlavou.

Později večer si prarodiče chtějí zavzpomínat na různé hity vedoucí kdysi hitparády ve starověkých rádiích. U nás vede jednoznačně ABBA.

 „No tak vespolek! Protáhněte si pěkně tělo!“ zvolá po večeři děda. Jako pecka zůstanu sedět u stolu. Zasloužila bych si opravdu medaili za statečnost.

 „Rossie! Pojď se taky přece přidat!“ křičí vesele strejda.

„Ne, promiň,“ ohradím se mrzutě, „bohužel musím něco zařídit.“

„Ale holka, make-up si můžeš zkontrolovat později,“ zasměje se s domněnkou, že právě ve své fantazii vymyslel jeden z nejlepších vtipů v historii, „tak copak vás vlastně naučili ve škole?“

„Bereme valčík a tak různě,“ zkroutím obličej do jakéhosi úšklebku.

Tanec není zrovna mou parketou. A jestli jde o parkety, maximálně se na ně dokážu padat.

Máma mě pošle spát. Prej jsem nevděčná.

Napustím si horkou vanu a svoje rozházený nervy zkouším dát dohromady máminou relaxační hudbou.

Chtěla bych žít normálně. Třeba někde na vesnici. Moje máma je každou chvíli v novinách. Občas tam nafotí i mě. To pak máma zuří, protože se za mě stydí. Když jsem byla malá, řekl mi doktor, že trpím obezitou.

Máma mě v tu dobu brávala do plaveckého bazénu a nutila mě tam v kuse bez přestávky plavat denně tři kilometry. Až když mě začaly chytat křeče, dala mi na chvilku pauzu.

Jednou se někomu podařilo vyfotit nás společně v bazénu a poslat snímek do nejpopulárnějšího bulvárního časopisu v Americe. Druhej den se v novém vydání časopisu objevil článek na téma „Po kom je Rossie Laneová?“ Napsali o mně sprostou lež, že jsem prej adoptovaná.

 Máma ty noviny roztrhala a pak brečela. Brečí často, hlavně když jde o bulvár. 

Ráno je u snídaně neobvyklý ticho.

„Rossie, tady máš, “podá mi máma nakrájenej grepfruit, „prospěje ti to.“

Poslušně si od ní vezmu snídani. Moji obezitu řešíme dodnes.

Po jídle popadnu tašku a spěchám do školy. Zvolím pomalejší běh, ranní cvičení neuškodí.

Když doběhnu ke škole, jsem strašně vyřízená. A zpocená. To není zrovna moc povzbuzující začátek.

„Kam letíš, Laneová?“ zajímá Amandu, jednu z nejdokonalejších modelek. Ředitelka jí dává za vzor školy.

Zrovna Amandě bych se i s tím mým nejmenším tajemstvím nikdy nesvěřila.  A už vůbec ne s tím, že se snažím zhubnout.

„Ehm… našla jsem zalíbení v běhání,“ vykoktám,“ je to bezva sport. Tvaruješ tak postavu, zpevňuješ svaly…“

Názorně si plácnu do stehna, ale moc zpevněně se zatím nejeví.

Amanda vzhlédne od nejnovějšího mobilu s dotykovým displejem, protočí panenkama a dál si nerušeně s někým esemeskuje.

Zaměstnám svoje ruce bezvýznamným zaplétáním pramínků mých zrzavých vlasů. Zrzky jsou sice podle lidí vzácný, tím pádem bych na svojí barvu vlasů měla být hrdá. Jenže mně se ta barva prostě nelíbí. Je mi víceméně odporná.

„Hele… a … Rossie?“ podívá se na mě svýma modrýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama.

Zamyslím se nad příčinnou vlídného tónu v jejím hlase. Na tom něco bude.

„Hmm?“ vzhlédnu.

„Jak to, že vlastně chodíš tak brzo?“

Pokud potřebujete rozšířit mezi lidmi nějakou informaci, sdělte ji Amandě.

„Ale… šetřím životní prostředí,“ prohodím rozpačitě, „navštěvuju každý ráno klub ochránců přírody a tam nás právě poučují o hromadné dopravě. Mají špatný vliv na ovzduší, zvlášť tady u nás New Yorku. Proto chodím pěšky hodně brzo z domova, abych to bez autobusu stihla. Přitom si ještě rychlou chůzí trénuju svaly, takže většinou přijdu o něco dřív, než kdybych jela autobusem. Vidíš, je to výhodný. Naučíš se vstávat brzo, ještě k tomu pomůžeš přírodě a zpevníš svaly.“

„Páni…“ pokýve uznale hlavou.

Už vidím ty bulvární nadpisy Rossie Laneová chrání přírodu.

Rozhodně lepší verze než Rossie Laneová se opět snaží zhubnout.

První hodina se stane poklidnou chvilkou ve společenské místnosti, kde chodíme občas s holkama popíjet kávu a tak. Paní Willsonová nám každé rozdá čtvrtky formátu A3 a nabídne horkou čokoládu. Willsonová je jedna z nejmilejších učitelek na škole. Jinak je to samý „vážně byste měla trochu zabrat“, „zapracujte na sobě“ nebo taky „vy sem fakt nepatříte, slečno.“ Většinou se jedná o zkušební předvádění šatů na molu nebo pózování před foťákem.

Zkoušíme navrhovat svatební šaty.

Pomáhá nám to vcítit se do role mé matky a dalších návrhářek. Bereme to jako typickou výtvarnou výchovu.

Po dvouhodinovce je společenská místnost opět volná i pro další třídy.

Samotná se tam usadím v rohu u okna a chystám se občerstvit zeleným jablkem, mezitím co holky flirtují na chodbách s modely z vyšších tříd.

V půli přestávky mi dělá společnost nemožně tupá Sabine. Její IQ zdaleka neodpovídá ani dužině cukety, ale zase musím uznat, že se ke mně chová moc mile.

„Mám plnou hlavu toho podzimního photoshotu,“ svěří se mi, když se i ona začne občerstvovat. Vždycky nosí sendviče s tuňákem.

„Jo. Budou mi muset opět zretušovat celej obličej. Páni to bude zas práce…“ pronesu dramaticky.

Je mi jedno jestli se fotí nějakej podzimní photoshot. Ať si retušujou, co chtěj, když je to baví.

Po přestávce nás čeká matika, jeden z nejobyčejnějších předmětů, který zde najdete. Je to takový uklidňující počítat ty zlomky a rovnice a přitom zjišťovat, že konečně děláte něco, co je běžný i v normálních školách.

Zbytek školního dne mi zaplní japonština, tělocvik a angličtina. Při odpoledním vyučování fotíme ten podzimní photoshot, o kterém se zmiňovala Sabine.

Vizážisté s námi mají hodinu práce. Podotýkám, že na mě musejí naplácat víc než pět vrstev make-upu, aby mě mohli vůbec přidat na fotky k ostatním.

Různě pózujeme před bílým plátnem. Stylistka se poprvé v životě spokojí s mýmy vlasy, prý že jsou pro podzim jako stvořené. Zapletou mi je do dvou copů a na hlavu mi nasadí takový khaki klobouk, zdobený dubovým listím. Moje obavy o děsivém odrazu v zrcadle se vůbec nevyplní. Nevypadám zas tolik příšerně, jak jsem se předtím domnívala.

Fotograf je spokojen až po třech hodinách pózování, a tak se domů vracím kolem sedmé hodiny večer.  

Připravím k veřčeři zeleninový salát, toasty a plátky sýra.

S mámou se pustíme mlčky do jídla, místnost naplňuje jen tiché cinkání příborů. Máma mě každou chvíli zpraží přísným pohledem.

„Rossie,“ pronese ztěžka.

Nervózně rozžvýkám plátek okurky.

„Objednala jsem se na další týden k plastické operaci, do té doby, než se vrátím, moje místo tady doma zastoupí teta Margaret.“

Okurka mi uvízne v hrůze staženém krku.

„Bude to jen na pár dní, neměj strach,“ pokouší se uklidnit mou mysl, když si všimne, že můj obličej začíná ubývat na zdravé barvě. Ještě chvíli a budu připomínat ten zelenej salát.

„Mami, a kvůli čemu jdeš zase na plastiku?“ vymáčknu ze sebe. Plastická chirurgie je prakticky jejím druhým domovem.

„Jde o další módní přehlídku. Potřebuji do té doby zvýraznit mou ženskost.“

„Ženskost?“ opakuju po ní rozhozeně.

Přesvědčena svým tvrzením si ukáže směrem na prsa.

Začalo to na gymplu. Mám plno úžasných spolužáků, ale jeden je opravdu vyjímečný. Bohužel. Nevím, kdy jsem si to uvědomila, ale vím to. Ten pocit, když s ním můžu být, je stejný, jako když není po mém boku. Protože v obouch dvou případech mi nemůže patřit. Nemůžu se dotknout jeho tváře a nemůžu mu zašeptat, jak moc ho miluji. Po nocích mě zžírá palčivá bolest a slzy se mi derou do očí. Jeho tvář a hlas mě pronásledují i ve snech. Nedá mi pokoj… Ta bolest mě rozedírá až do morku kostí. A to jsem si myslela, že láska je něco krásného. Jak hloupá jsem byla. Ale víte co je nejhorší? Že mám před sebou celý život takovéto bolesti- přijde plno mužů, kvůli kterým se budu trápit, ale nikdy to nebude ten pravý. Protože ten pravý neexistuje. Takže tu vyvstává otázka- proč milovat? A jediná odpověď, která mě teď napadá je- A proč ne? Život by byl příliž jednoduchý a prázdný. A z toho vyplývá, že člověk je od narození masochista. Takže si pojďme společně užívat tuto bolest. Je to znak toho, že jsme ještě schopni žít.

na místě kde vládne hlad a utrpení,

kde zítřek bude ještě horší jistě,

odkud návratu už není.

Milion duší na jednom místě,

na místě kde nadějě se rychle vytrácí,

kde zoufalství je chlebem denním,

kde pod hákovým křížem Davidova hvězda krvácí,

kde smrt je vykoupením.

Milion duší na jednom místě,

na místě kde cítit je zápach spálených kostí,

toť důsledek velké zlosti

a snu o nadřazenosti jedné rasy,

když šílenec sfanatizoval masy.

když mám problém, vypíšu se, kdo by to tu nevěděl?! kdo to neví, už ví a kdo to vědět nechce mi může voholit záda!  mám problém? jéje, těch je, ale proč tím zatěžovat ostatní?!

jééééédnoduše řečeno, sečteno podtrženo, nevídáno neslýcháno, ospalej sem každý ráno. a kdo ráno vstávat nemusí, jen ať si to okusí - celej den spim v lavici! a co se děje když se probudim? škola neni - padla - jede se dom, tady se drtim abych dohnal to co jsem zaspal a jdu zas spát tááák pozdě a tááák unavenej, že spim zas další 45 pak 10 minut vzhůru pak 45 spaní pak 15 minut vzhůru pak pak pak furt to samý. a právě to je ten problém a právě teĎ to začne pomalu dávat smysl (kdo mě znal, dočetl se až sem a za to chválim )

protože je můj dosavadní život neuveřitelná kopie dnu po dni, hodil sem se marod. psal sem si, četl, hrál, spal a … jedl? a jednoduše řečeno sem dal do kupy tak obrovskou haldu dat, že nevim co s tim a jediný co mě napadá je ta vazba. jenže to je vono, kdo by chtěl vazbu, když má VĚTŠINU tady? kdo by chtěl vydat něco od někoho, kdo nemá jméno eventuélně jak by řekl pepa co pro to mam dělat já?

inspirace sou mraky - mraky témat, mraky rozdělanejch věcí mraky mraky mraky a bílý myšky (zas pochopí jen ti co četli oblaka ) jako mě osobně se zdá, že sem toho sepsal dost. sem hladovej pes - hodí mi někdo kost? lidí - bez metafor - ví někdo jak mi helfnout? rád bych psal i pro ty co nemaj net a rád bych si představoval, jak si mě někdo čte před spaním, aby zažil další noční můru, nebo jak si lidi předávaj mojí dílo jako výraz nejhlubší nenávisti neví někdo co s tim? nemá někdo zkušenosti? nemá někdo kompetence?  nemá někdo tušení, kam sem hodil druhou ponožku?!

„Ridzja? Ten starý podivín? Slyšel jsem o něm. Prý žil mimo lidi jen se svými kytkami. Byl to šílený bylinkář. Dřive prý léčíval lidi z okolních měst, ale od té doby co začal s květinami v jeho zahradě i rozmlouvat, přestali k němu postupem času všichni chodit. Nakonec ho prý našli prolezlého červy v jeho sídle.“

„Ono to popravdě bylo jinak, velectění pánové“ vmísil se do řeči mladý klučina, co nejspíše pracoval jako nosič. Muži se na něj podívali a trochu pobaveným, přesto arogantním tónem ho vybídli, aby pokračoval.

„Byl jsem jeden z těch, co ho našli. Když jsem se poptával okoli…

Stará Ridzja byl podivín, to ano. O tom snad nikdo pochybovat nemůže. Živil se čistě masem, protože květinám odmítal ubližovat. Rozmlouval s jeho květinami celé hodiny. V jeho zahradách, sklenících, dokonce míval prý i několik květin u postele a tvrdil, že usíná za jejich konejšivého zpěvu.

Ridzja byl ale rovněž geniem, byť vyšinutým. Proto k němu lidé chodívali. Na každou nemoc znal odvar, na každou bolest znal rostlinku, na každou vyrážku uměl udělat mast. Chodit k němu přestali, až když, jednoduše řečeno, už neměl čas. Maminka k němu jednou šla pro mast pro mou sestru, řekl jí, ať se staví za týden. A pak zase a znova. Vždy to odložil na později. Pracoval na něčem – to je jisté, ale nikdo nevěděl na čem.

Až jednoho dne se z ničeho nic objevil ve městě s ampulkou, v níž byla podivná tekutina. Všem lidem, co potkal, vykládal, že našel pátý element. Dovolával se k vyšším mocím. Chtěl neprodleně za někým významným, jedno kým.

Lidé ho z počátku nechápali a chtěli vědět, co má v té lahvičce tak důležitého, on však zatvrzele odmítal cokoli říct. Až mu jednou ujelo, že vynalezl lektvar věčného života.

Ti lidé, kteří ho doposud ještě brali vážně se nyní styděli za své tehdejší přesvědčení. Všeobecné mínění bylo, že se jen již definitivně zbláznil. Mělo ho za neškodného cvoka, co nikomu neublíží, ale kterého rovněž nemá cenu vůbec poslouchat. Tropili si z něj blázny a pomlouvali ho, i když u toho byl. Všichni se k němu chovali nehezky.
Zůstal ve městě několik dní, ale když pochopil, že tady neuspěje, sbalil se a vyrazil o město dál. Bohužel spolu s ním cestovala i nevíra. Nikdo mu nechtěl věřit. Byl tím jistě dosti zkroušený. Vrátil se tedy zpátky domů, ke svým květinám. Potom o něm dlouho nikdo neslyšel, dokud jsme ho nenašli my. A tohle držel v ruce:

Vrátil jsem se domů, ke svým květinám, k mým jediným a nejvěrnějším přátelům. Protože mi lidé nechtěli uvěřit, že můj vynález je skutečně pátým elementem, ztratil jsem v ně víru. Byl jsem dlouho na cestách hájit opravdu a pokrok, takže se o mé přátele nikdo nestaral. Pomřeli. Všichni do jednoho. Nechal jsem své přátele samotné a nezajímal se dále o ně. Nevrátil jsem se domu, ale k masovému hrobu.

Spolu s těmito posledními řádky a posledními chvílemi mého života dodávám, že pátý element se již dávno vsákl do země. Neřeknu kde, ale vězte, že tam, kde rostliny nevadnou, jsem odpočíval při cestě domů.

Nyní si jdu vzít první a poslední polibek mého života. Vězte, že jste právě přišli o největší dar přírody v historii člověka vůbec!

Našli jsme ho pod Salrilicií. A já mu věřím.“

„Jsi ještě malý, abys mohl poznat co je a není pravda. A padej zpátky do práce!“

„Vy taky nevěřte, drazí pánové, ale právě kvůli nevíře nezemřete jen vy, ale všichni!“

Dřív pytlák, teď zvěř.
Ve vlastní síť se lapil.
Trnkový keř,
jehož vína sám se napil.

Ze země vzrostlo trní všude kol
a zarylo se do mě.
A z přetnutých nervů prudký bol.
Sám katem sobě.

Zasypal mne sních – pohřbil led.

Nemůžu dýchat, nemůžu zemřít.
Peklo pro mě jménem svět.
A tíží mne to, co musím chtít.

Dusí mne tíha oceánů z vloček.

Jak pes na obojku utáhlém až moc.
Stačí už jen krůček.
A pak věčná sladká noc.

Jako pes na řemenu přitlučeném k zemi
vzlykat, brečet, výt a řvát
chce se mi,
když berou mi to co mám rád.

A vzali mi to, co jediné jsem měl.
A přikovali mě, abych záviděl.
A vystavili mimo dosah, abych stále chtěl:
A smích jejich vzduchem zněl.

Šepot úzkosti.

Zoufalé torzo hledající celek.

Fascinace smrtí.

V tichosti drtí.

V ústech vzkvetlý lilek.

Oči zoufalý.

Dýchat přestaly.

Otrok barvy duše.

Kostra ve skříni.

Seschlé rostliny.

Krev prýštící suše.

Z nosu chloupky.

Dětské zoubky.

V plameni mění se v prach.

V márnici leží.

Smrt nás střeží.

Ve vzduchu cítit je strach.

Zježená srst.

Nehtů plná hrst.

Pavouk velký jak poupě.

Místo vody krev.

Přidušený řev.

Němý mluvící hloupě.

Vyřízlý jazyk.

Zbytečně se snažit.

Pro bezzubého tvrdý chléb.

Topit se v žalu.

Klanět se zmaru.

Víno v němž je jed.

Já hlučný, drsných způsobů, on tichý a jemný.
Já žiji dnem, zato on nocí.

Já topím se v problémech – on bez pomoci.

Jsme dva – já a můj tichý stín.
Vždy nocí když k lampě se blížím,
on čeká tam a já k němu vzhlížím,
a tichou tmavou nocí spolu.

A já tak horký, živý.
A on? Mrtvolný chlad.
Jak co nocí letí netopýr sivý
a lov vzduch – má hlad.

Jsme dva – já a můj stín.
Jak čepel vrahova nože
my proplouváme nocí,
coby ocel tělem v lože.

A noc je temná, noc je zlá.
Jsme postrachem zde i okolí.
Co hrůzu v srdce rozsévá,
Ač nikoho nic nebolí.

Ni dotyku, ni slova.
Vidím-li člověka –jdu nekrytě za ním.
on ohlíží se, utíká, volá.
V „bezpečí“ domu s neklidným spaním,

Ni křídla mouše nezkřivil,
však vrahem nazýván.
Ve dne neznámý – nocí žil.
V báchorkách rozpitván.

Jsme tři – můj stín, Samota a já.
Kdo neokusil, nechápe – mé srdce zná.
A můj stín do samoty poblázněn tmou.
Následuje ji – mne nechává mnou.

A mé srdce puká – umírá,
když už i stín mě opustil.

A Samota tíživá
poslala Chlad – mě udusil.

A já s vděkem paní Smrt přijímám.
Noci již klidné, slaví se.
To však jen tiše v hlíně dřímám.
- žádný strach, vrátím se.
A se mnou přijde chlad.
Jsem tvou fantazií stvořen!

Kde žijí všichni s úsměvem.
Kde děti znaj jen smích.
Kde do práce jde se s popěvem.
Kde je jen jeden hřích.

Kde jídlo není jed.
Kde z řek se dá i pít.
Kde žije se teď.
Kde mam, co budu chtít.

Kde jen stářím umírá se.
Kde nejsou války, zloba.
Kde všichni rostou ku kráse.
Kde neznají „zlá doba“.

Kde nebe je modré a země zelená.
Kde hvězdy jsou v dáli.
Kde = nikde znamená.
KÉŽ BYCHOM TU ROVNICI NEZNALI.

Svět je to místo, kde nikde nikdo nikdy nic.
A můžem si za to jen my – co víc říct?

Zelené maso a zkažené mléko,
bublajícího hnusu řeka.
Z šílených očí po tvářích
mi ta řeka stekla.

A dětský smích v kanálu temném,
v němž je ta řeka a v ní po kolena já.
Přede mnou, za mnou, všude tma.
Pocit – mrtev ten, kdo mě zná.

A strach tak klíčící v hrudi mé
a puch čpící z té řeky
a pohlédnu pod sebe dolů
a mého pohledu se všechny lekly.
Tekoucí dětské hlavy se rozutekly.

Chtíc křičet strachy zvracím jen.
Probouzím se zblbnut, propocen.
Dávivý kašel ustává.
Byl jsem vnitřní tmou polapen.
Sen…

Zbytečnost – má existence – já.
Jak zvuk houslí pro hluché.

Miluje mne ten, co mě zná,
však po sblížení nikdo neplane.

Jak mistrovo dílo mezi slepými.
Ó slepý světe – jsi zhovadilost sama.

Nač mám kreslit, hrát a psát,
když vidím jen tvá záda?!

Jak muška jenom zlatá
v sítích samých z prachu.
Ty krutý mrzký světe,
pln hniloby a strachu.

Zářící ostrovy – v moři hnisu.
Topím se, plavu jim vstříc.
Toť lidé pro mě jediní,
co nebáli se „ahoj“ říct.

Žiji na hroudě hlíny,
plné zla a špíny.
Jen pár andělů mi nad hlavou bdí.

Spolu srostlí v nohou,
sešiti vlákny duše.
A krev z těch ran po jehle
Pryští, stříká suše.

Stíne můj, ty hovado!
Táhni už pryč ode mne!

A v poledni se procházím,
úsměv ve tváři mám.

A nejdříve nikdo nic,
pak ve střed pozornosti se dostávám.

„A jak ses sem dostal ty, starej?“

Těch několik zapáchajících, podnapilých, přesto na kost promrzlých lidí, jež měli tu čest pobývat na nejteplejším místě této zimy, se otočilo směrem k novému členu skupiny.

„Víte, já nejsem tak docela stařík. Je mi dvaadvacet.“

„A to chceš nakecat komu?“
Skupinou prošel dokolečka pobavený smích a láhev rumu. Člověk, jehož věk je nyní sporný se zhluboka napil a začal vyprávět svůj příběh:

„Bylo tomu před dvěma lety, co jsem byl ještě šťastný a finančně zajištěný. Měl jsem rodinu. Nádhernou ženu, dva malý caparty, co dělali bordel kam jen přišli. Měl jsem dobře placenou práci u makléřské firmy. Měl sem dokonce i auto a psa. Měl jsem všechno…

Pak se to jednou stalo. Těch několik vteřin, co mi změnilo celý život od základu. Vzpomínám si na ten den, jak by byl včera.

Bylo krásně. Svítilo slunce. Děti si hrály na zahradě. Žena moje vlastní pekla maso. Prostě jeden z těch pohodových víkendů, kdy není co na práci a člověk má trochu čas pro ty ostatní

A hlavně pro sebe. To jsem si říkal, když jsem vylézal z vany s ručníkem kol pasu. Chtěl jsem se oholit. Natřel jsem si pěnu na tváře a krk a započal zkrášlovací akt. Když jsem začal holit krk, rozletěly se dveře a caparti byli v klasické sourozenecké rvačce. Otočil jsem se směrem k nim a…

A podřízl jsem se jim před očima… prostě jsem nedotáhl žiletku od krku, než jsem se otočil. A když jsem si uvědomil svou chybu, bylo pozdě. Pak už si moc nepamatuju.

Když jsem se probudil v nemocnici, ležel jsem s kapačkou v žíle a měl jsem fixovanou hlavu s rameny. Po několika hodinách se dostavila i moje choť. Nemůžu ani vyslovit její zář v očích, když viděla, že jsem vzhůru. Kdyby mohla, padla by mi kolem krku, ale z důvodu oné nepříjemné situace se spokojila jen s držením ruky.

„Myslela jsem si že o tebe příjdu!“ – tuhle větu si pamatuji naprosto přesně. Několikrát opakovala, že děti jsou psychicky v pořádku, protože je stihla zahnat dřív, než bylo kol 25% mé krve vyplaveno na mramorové dlaždice v koupelně. Dokonce se na mě prý těší, ale teď jsou ve školce, takže až skončí v práci, zajedou za mnou.

Vy si myslíte, že to nadále muselo být bez chyby – žena mi dokázala jak mě miluje, děti budou opatrnější, hodnější, ale nijak je to nepoznamenalo, všechno zaplatí pojišťovna. Ona, ta chyba, nebyla v okolí. Byla ve mně. Jak už to u nás chlapů bejvá, hold zarůstáme – pořád, bez přestávky. Ale pokaždé, když jsem se podíval na holící nádobíčko, vždycky se mi vybavila bolest, přejel mi mráz po zádech a zasekl se mi neexistující knedlík v krku. Prostě, nemohl jsem. Tak strašně jsem se bál holení, že jsem naprosto ignoroval, že je. Měl jsem panickou hrůzu z žiletek, natož břitev a tak…

Takže jsem se neholil. Nic strašného? Jo, slyšel jsem to. A popravdě, taky jsem si to původně myslel. Alespoň prvního půl roku. Dokud jsem měl malé strniště, rebelský vzhled, nedbalý vzhled a později udržovaný vous, šlo to dobře. Ale jakmile jsem se přehoupl přes hranici, za níž je označení plnovous, začaly problémy.

Žena mi připomínala každý týden, že sice chápe můj strach, ale že bez oholení to dál nepůjde. Že si vzala člověka a ne opici. Však to znáte jak dál to bylo. Doma se tvořilo dusno. A pak se mi celý svět zhroutil během týdne.

V pondělí mi žena dávala poslední šanci do konce týdne, jinak – a jako vždy nedokončila…

V úterý jsem byl na pohovoru u šéfa. Vysvětloval mi, že při mém zaměstnání, kdy se setkávám s lidmi, musím nějak vypadat…

Ve středu se mi zabili rodiče při autonehodě.
Ve čtvrtek jsem přišel o místo. Nahradili mě mladým, nadaným, nezakomplexovaným týpkem, co se ihned začal roztahovat. Ten bastard měl i tu drzost, že mi ukradl propisku!
No, v pátek jsem našel doma místo ženy a dětí obálku a několik popsaných listů. „Myslela jsem si že o tebe příjdu!“ – nakonec o mě přišla z vlastní vůle. Jak se ti lidé mění. Ne ona, já…

Nedávám jí to za zlé. Plně jí chápu i dnes. Děti nemohly vyrůstat s mámou a opičákem. Ona se nemohla přeorientovat na zoofilitu. Jak jsem řekl, nedávám jí za zlé, že pro sebe a děti chtěla to nejlepší…

V sobotu jsem to chtěl už definitivně vyřešit. Vypustil jsem nádrž u auta, rozlil všechno po domě, sedl si do kuchyně a zapálil si. Nikdy jsem nekouřil. Z naší rodiny nikdo nikdy nekouřil. To jsem si myslel. Celých pět let. A nakonec najdu mezi starýma fotkami tady ty brka se zapalovačem. Dohnal jsem jí až k tomuhle. Měl jsem na sebe zlost. Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem pro rodinu to nejlepší – a jsem-li já to špatný, jsem-li ta překážka na cestě, odstraním se.

Ledabyle jsem zapálil nejodlehlejší místnost domu a sedl jsem si na stěnu vany. Holení jsem si položil vedle sebe, aby věděli, že jsem to byl já. Ale jak jsem tak seděl a ignoroval požární hlásič při prohlížení starých alb, něco se ve mně seplo. Nějakej hlas mi začal řvát přímo do ucha něco vy smyslu „Ty blbe! Podívej se na to! To chceš všechno zahodit? Dopustit, aby si neviděl své děti, jak jdou na školy? Jak je končí? Jak rostou? Nechceš vidět svoje vnoučata? To chceš?!“

Bohužel, došlo mi to pozdě. Zkáze domu už nešlo zabránit. Utekl jsem… jen tak, jak tady teď sedím. Sice, přiznávám, tu bundu jsem si koupil za almužíčky tady na rohu od vietnamců, ale jinak jsem v původním ošacení.

No. A nyní sedím tady. Mluvím s vámi, popijím, mrznu a v neposlední řadě dostávám silnou kocovinu, nebo depresi, vyjde to nastejno. Nevíte někdo kolik je hodin?“

„Asi kolem třetí…“

„Vrátím se večer, děkuji. Syn mi teď končí ve škole, jdu se na něj podívat.“

Načeš se předčase přestárlý mladík bez budoucnosti zvedl a odešel, užívajíce slepeného a špinavého vousu jako šály. Kdo ví kolik měsíců je již na ulici.

Smrt potká každého. Bez výjimky. Jak vousáče, tak všechny, jež naslouchali jeho příběhu. Jak ty, co kolem jejich hloučku v metru jen prošli, tak ty, kteří je v životě neviděli. Nebylo to holení, čeho se bál. Bál se smrti. Bál se snad jediné neodvratné věci bytí. Nepřijal ji jako fakt. Utíkal před ní, snažil se ukrýt. Nepřijal smrt a žil tímto životem. Mezi popelnicemi, o hladu, usínal za drnčení zubů. Nepřijal smrt a nepřijal budoucnost. Stal se člověkem bez budoucnosti.

A za tím stojím pevně!

Že nelíbí se mi tu,
že není správné století.

A proto že tu řvu,
že spory už jsou rozjetý.

Že špatnou baru kůže mám,
že můj národ je zotročen.
Že smrt dřív než lásku znám
a přesto prý jsem nedotčen.

A z plna hrdla volám
do světa ten žal,
že otec můj je mrzák
a matku jsem nepoznal.
A z plna hrdla se ptám,
kde hrdost mého lidu je,
že místo do své země
jdeme do hnoje.

Však nejde už to vrátit,
jsem tu a rostu dál.

A už jsem dospěl do věku,
kdy pro cizí bych pracoval.

Však zvěrstva jen jsem viděl,
co páchaj na mém lidu.
Jak pánové si pupky válej
a my dřeme bídu.

Jak pánové každý den
maj na stole hody.
A my se psy se rvem
o kosti, masa hlody.
Jak páni sají tu vína
a štáv sladkých až běda.
A na nás kouká špinavá
“voda“ ze dna vědra.

Jak mé sestry – popátka krásy
vadnou, chřadnou,
že z špatné jsou rasy.

A úsměv se jim ztrácí.

A tak dál jsem stárnul
a mé svaly uvadaly.
A pak i mé zuby
to vzdaly – vypadaly.

A jako stařík – kost a kůže
zbytečný prý jsem.
hodili mě do fabriky,
než hodí mě pod zem.

Malé děti tady dřely,
ruce rudé krví.
Své ručičky si sedřely
a jak já se hrbí.

Zlomili mne, mého ducha,
ještě v mládí mém.
Však vyprávěl jsem o svobodě,
krmil je tím snem.
Učil já jsem děti malé,
jak zas chodit zpříma,
jak nenechat se zlomit
a kde rodná hlína.

Přišli na to, popadli mě
zřezali mě do krve.
Zavřeli mě na samotku,
chovali se nevrle.
Však dítko jedno vyprávělo
o mém snu svým rodičům,
vzbouřili se a povstali,
nevzdali se řetězům.

Našli mě a vzali s sebou,
utekli jsme přes vodu.
S úsměvem jsem zavřel oči,
v rodišti mém – i hrobu.

žlutozelený zdá se.

Zelená prý nepěkná,
žlutá o své kráse.
Zelená prý nepěkná,
že prý nedělá se.

Že v očích jiných zlo prý je
a nevede ku spáse.

Že zelený je alkohol
a žlutá že je voda.
Že zelený je cigáro,
co žlutý ozon hlodá.

V dvoubarevném světě žiji,
kde se žlutou zelená prolíná se.

Však vynález světový
ode mne to byl,
a to filtr barevný,
co barvu nepropustil.
A podívám se skrz něj
a blaho rozlévá se.
Zelená je pryč,
svět tak žlutý zdá se.
Svět tak žlutý, přenádherný,
svět jak z díla mistrova.
Pak sklíčko spadlo mi,
zas zelená, tak ubohá.

Však nelenil jsem a ve spěchu,
a ač nadělal jsem neplechu,
dílo mé se zdařilo!

Toť mé brýle, skrz které to zářilo.
Svět tak žlutý, nádherný,
bez jediné chyby.
Měl bych stále před sebou,
kdyby…

A tak svět dál dvoubarevný
staletí pak byl.
Než mě někdo zas vykopal,
v muzeu vystavil.

Avšak brýle moje
někdo mi hned vzal.

A tak svět byl zase žlutý
pro někoho dál.

na Zemi konečná pro všechny,

pro některé jen přestupná stanice,

pro jiné spánek na věky.

Přichází náhle,neptá se,nesmlouvá,

předem nevolá,tvé činy nezkoumá.

Přednost nemají chudí nebo zlí,

Všichni se dočkají,

dříve či později.

Smrt si nevybírá,nikým nepohrdne,

v jejím objetí člověk rychle bledne.

“Já vím, omlouvám se, ale kvůli té bouřce mi odložili let. Čekali, až se to trochu uklidní,” přitakal omluvným tónem.
“Pan Davis je momentálně ve své kanceláři. Tamtou chodbou a na úplném konci vpravo.”
“Děkuji.” S jakousi mírnou poklonou se na ženu ještě jednou usmál a odkráčel směrem, který mu ukázala. Jeho dlouhý, ošuntělý kabát přitom zanechával na zemi mokré stopy.
Stanul před prosklenými dveřmi, vedle nichž na stěně připevněný štítek hlásal detektiv H. Davis.
Zaklepal.
“Vstupte!”
Za stolem seděl postarší muž v uniformě. Tmavé vlasy měl prořídlé a na temeni jeho kulaté hlavy se rýsovala pleš v pokročilém stádiu. Velkou bradu pokrývalo strniště a mezi rty svíral cigaretu. Příchod starého známého ho donutil zvednout hlavu od rozdělané práce v podobě policejního protokolu.
“Zdravím,” příchozí obdařil detektiva jedním ze svých úsměvů.
“Pan Williams! Moc rád vás zase vidím. Co vás tak zdrželo?” Muž vyskočil ze svého křesla za stolem a přispěchal potřást doktorovi rukou. Ten ji srdečně přijal.
“Já vím, že jste mě tu čekali už včera, ale kvůli tomu počasí museli můj let odložit.”
“Chápu. To počasí je hrozný. Teď ale pojďte se mnou.” Davis típnul cigaretu a spolu s nově příchozím se svižným tempem vydali zpět dlouhou chodbou.
“Slíbil jsem vám, že vám na všechny vaše otázky odpovím, až přijedete - máme tu teďka kvůli tomu případu neskutečnej bordel. Něco takovýho se v tomhle našem zapadákově jen tak nestává. Už ani nepamatuju, kdy naposled jsme tu měli sériovýho vraha…”
Spěšně prošli kolem recepce a zahnuli do úzké chodby, které si dr. Williams při svém příchodu nevšiml. Začali prudce klesat po strmých schodech.
“Máme neskutečné štěstí, že se nám podařilo zajistit, aby ta žena zůstala tady. Detektivové z Bostonu jí chtěli odvézt, že prej jí vyslechnou a podrobí psychoterapii tam, ale já trval na tom, abyste s ní nejdřív zkusil mluvit vy. Jste nejlepší psychiatr, jakého znám. Jednak s námi vůbec nekomunikuje, a jednak mě přístup Bostonské policie neskutečně štve. Pár vražd odpovídajících této sice bylo spácháno přímo v Bostonu, ale tohle je náš případ, naše město, a oni nám do toho nemají co kecat. Chovají se, jako kdyby byli něco víc…”
Williams se musel pousmát nad detektivovo označením město. Do tohohle, přinejlepším, městečka jezdil autobus dvakrát denně, a on sám by se sem nebýt auta z půjčovny dostal až bůhví kdy. Velikost podzemní části této skromně vyhlížející policejní stanice ho však překvapila.
Bludištěm úzkých chodbiček se ozývaly jejich spěšné kroky, až se konečně zastavili před dřevěnými dveřmi s nápisem IZOLACE. Vedle nich stál mladý strážník se svazkem klíčů u pasu.
“První dva dny se chovala jako šílená a pokoušela se zabít vším, co jí přišlo pod ruku, takže jsme jí museli dát něco na uklidnění a pro jistotu jí pak šoupli sem.”
“Jak se jmenuje?”
“Amanda Cattnerová. Byla čerstvě vdaná za Johna Cattnera. Bohužel měla tu smůlu, že se dívala, jak jejímu muži vytejká mozek na podlahu. Nedokážu si vysvětlit, proč jí pachatel nechal naživu. Podle všeho byla svědkem celé vraždy. Vlastně neni divu, že ji chtěli v Bostonu pro sebe. Ona je zatím jediná, kdo jeho útok přežil. Johne, mohl bys nám odemknout?” obrátil se na strážníka s klíči. Ten na jeho výzvu jednou kývl, vyhledal patřičný klíč a odemkl.
“Ještě něco, co bych měl vědět?” zarazil vyrovnaným hlasem Davise, který už měl ruku položenou na klice od dveří na půl cesty k jejich otevření.
“Ano, málem bych zapomněl…,” začal, a jeho oči znatelně posmutněly. “Byla těhotná.”
Nepotřeboval se ptát dál, aby se dovtípil, že očekávané dítě je už minulostí.
————————————————————————————-
*Jednou uprostřed léta roku 1964 šel mladý muž svižným krokem, jednu ruku v kapse, v druhé prodlužovací násadu od malířského štětce, přes rameno přehozená mohutná brašna plná plechovek s barvami, štětci a dalšího malířského náčiní. Bylo horko, on však nepolevoval na tempu. Byl nabitý energií. Plný očekávání.
Konečně je znovu uvidí…
Byl to jeden z mnoha podvečerů v Massachusetts, kdy lidé seděli na zahradách svých rodinných domků, leželi na rozkládacím lehátku, slunili se, grilovali s rodinou a poslouchali zprávy v rádiu. Místní páprdové se jako obvykle sešli na rohu u hospody, kde vedou zapálenou a tolikrát propíranou debatu o včerejším fotbalovém zápase, popíjejí přitom pivo a hrají karty o drobné.
Stařena tlačící před sebou malou kárku s několika pytli potravin se na mladíka usmála a zvedla ruku na pozdrav. Mladík jí úsměv vrátil a proplul kolem ní s jakousi mírnou úklonou.
Když kolem něho procházela, pomyslela si: je šťastný.
Skutečně, vyzařovalo to z něj. Měl na sobě pracovní modráky, ušpiněné od barev a lehce potrhané. Jeho světlé vlasy byly střižené nakrátko. Pleť měl snědou, oči azurově modré, jiskrné. Jiskřila v nich snad zvědavost? Naděje? Jako když malé dítě spolu se zvukem zvonečku vběhne do pokoje s vánočním stromkem, pod kterým se kupí hromada pestrobarevných dárků, jen je rozbalit. Štěstí, ano, štěstí. Procházel se skoro tanečním krokem a stará paní byla ráda, že ho pozdravila a že on na její pozdrav reagoval. Jeho rtům vévodil lehký úsměv, když procházel kolem vchodu hostince, při kterém seděla skupinka starých mužů hrajících šachy, debatujíce, poslouchají rádio, ze kterého se linuly ne zrovna přívětivé zprávy - neskutečná vedra měla tento týden skončit a nahradí je prudké bouře a lijáky, vrah, co utloukal své oběti, byl stále na útěku, velká sucha zavinila hned několik požárů…
Zašel za roh a šumění starého rádia pomalu zanikalo v dálce. Prokličkoval několika dalšími podobně zasněnými uličkami, když se začalo stmívat. Zpomalil krok a pohlédl na hodinky. Za chvíli by se měli sejít…
Z malého dvorku u nedalekého domu na něj začala mávat mladá žena. Usmál se ještě víc a vydal se směrem k ní.
Mami…
Její muž seděl na zahradní houpačce, zahloubaný do výtisku dnešních novin. Vzhlédl, když uslyšel zavrzání vrátek a šel se přivítat s příchozím.
Mladík teď viděl jejich tváře poněkud rozmazaně. Bylo šero. Že by se mýlil? Ne, určitě ne. Musí to být oni.
Mladý pár ho s úsměvem zavedl do útrob domu, kde bylo téměř vše pokryto igelitovými fóliemi, připraveno k novému vymalování.

 
-Synku? Jsi to ty?
Vrátil se právě ze školního výletu, unavený, chtěl jen padnout do postele a nic nedělat. Následoval hlas svého otce, který se k němu linul z jeho pokoje. Ve dveřích stála jeho matka. Jeho krásná maminka. Vítala ho s otevřenou náručí. Trochu se podivil jejímu pracovnímu, ušpiněnému oblečení, ale na to se jí zeptá potom…
-Ahoj zlato!
Objala ho, a on nasál vůni jejích hebkých vlasů.
-Mami, proč máš tohle na sobě?
Nahlédl do svého pokoje, aby spatřil otce, jak s písní na rtech a malířským štětcem v ruce natírá stěny jeho pokoje novou barvou.
-Nazdar, výletníku! Tak jak jste se měli?
Chvíli jen stál ve dveřích s mírně pootevřenými rty a se zděšením pozoroval toho muže, co barví jeho pokoj…
-Fialově?!
-Říkali jsme si, že využijeme příležitosti a všechno jsme zařídili, abys už přišel do hotového. Líbí se ti?
Matka ho zezadu objala kolem ramen a vroucně ho políbila do vlasů.
Sledoval celou tu podívanou. Všudypřítomná fialová mu z hlavy vyháněla všechen rozum a zaplavovala ho stále stoupajícím vztekem. Pevně zatnul obě ruce v pěst, až mu konečky prstů zbělely. Žena si k němu mezitím stoupla čelem očekávajíc radost svého milovaného synka. Vlastně už to byl skoro muž, za týden mu mělo být sedmnáct. Jak ten čas letí…Teď však nechápavě, skoro s mírným strachem sledovala měnící se výraz v jeho tváři.
To věčné pískání, matčina přehnaná péče, ta barva…Ta barva ho vytáčela k nepříčetnosti.
Muž přejel štětcem poslední bílé místo na stěně a slezl z malířských štaflí.
-Tak co na to říkáš?
Melodie otcova pískání mu bušila ve spáncích. Pořád a pořád dokola, stále hlasitěji. Vedle něj stála o stěnu opřená kovová tyč - násada. Zvedl ji do vzduchu, aby učinil tomu otravnému zvuku přítrž. Teď hned…

 
Stál před zamilovanou dvojicí v místnosti, která zřejmě sloužila jako obývák. S žuchnutím odložil na zem těžkou brašnu, otevřel ji, a začal z ní vytahovat potřebné náčiní. Štětec, metr, dlouhé dřevěné pravítko, jedna plechovka s barvou, druhá, třetí…Vytáhl poslední fialově označenou nádobu a položil jí na zem vedle těch ostatních, navlas stejných, vyskládaných vedle sebe.
Žena se na svého muže nechápavě podívala, a ten její pohled opětoval.
“Ehm, promiňte,” promluvil k řemeslníkovi, který se právě začínal dobývat do jedné z plechovek s barvou. Ten k němu s úsměvem vzhlédl.
“Ano?”
“Víte, tohle bude asi nějaký omyl. My jsme si objednali blankytně modrou.”
“Ach,” malířův úsměv poklesl. “Ne fialovou?”
“Ne. Byla to modrá.”
Mladý muž vstal od rozdělané práce.
Tohle nejsou oni…
Hlavu měl skloněnou k zemi.
Ne, nejsou to oni. Jak by mohli být…
“Ne fialovou…ne fialovou…ne fialovou…,” pomalu se přibližoval k majiteli domu, který před ním začal mimoděk couvat. “No, budeme to muset nějak vyřešit.”
Sevřel prsty kolem kovově chladné dlouhé násady a mírně ji pozdvihl.
Žena teď pevně objímala svého muže, její tvář byla jedna bledá skvrna, její ústa připomínala velké černé rozšiřující se písmeno O. A ona nebyla jeho matka. Jeho matka byla mrtvá, ale to mu teď bylo stejně jedno, protože začala křičet. A on se napřáhl, aby ten křik zastavil, když jí její manžel zoufale kryl vlastním tělem. Znovu zvedl tyč, jen aby mohl znovu udeřit. Mlátil toho muže, který nebyl jeho otcem stejně tak, jako ti muži předtím. A křik po chvíli ustal.
Za nějakou dobu, netušil, jak dlouhou, se zvedl od bezvládného těla, pod kterým se stále třásla jeho manželka. S hlasitým vzlykáním převalila tělo svého milovaného na záda a volala ho jménem.
Odvrátil zrak od té scény a vrátil se zpět k polootevřené plechovce, aby pokračoval v rozdělané práci. Smočil konec štětce v barvě, když mu v hlavě začala znít jakási známá melodie. Začal si pískat a pečlivě natírat nafialovo každičký kousek stěny v místnosti. Mladá žena se mezitím vedle mrtvého těla pohupovala ze strany na stranu, ovládaná neustávajícími vzlyky. Pohlédl na ní téměř se znechucením. Už se mu nezdála krásná, jako když sem přišel. Ne, nebyla krásná. Nikdo nebyl tak krásný, jako bývala ona. Nikdo neměl tak hedvábné a provoněné vlasy, jako měla ona.
Tmavé stíny zaplavily celou, teď už fialově vymalovanou místnost, když s pocitem dobře vykonané práce skládal svoje nářadí zpět do ošuntělé kožené brašny, a vyšel ven do teplé letní noci.
Kráčel temnými uličkami, protože oni na něj někde čekají. A on jim řekne, že se mu fialová vlastně líbí, že miluje matčiny hebké vlasy a že se mu stýská po otcově neustávajícím veselém broukání. Znovu z něj vyzařoval ten pocit očekávání, a štěstí mu roztáhlo rty do mírného úsměvu. Šel dál, a jeho krok byl zase tak trochu taneční.
*některé popisné části náleží S. Kingovi/T. Ebenovi
some describing parts belong to S. King/T. Eben

Chodíš kolem mě, žárlím, když tě vidím s kamarádkami, šílím, když nejsi se mnou. Až se za své pocity stydím. Ach, kdyby mi tak někdo četl myšlenky. Možná by se zasmál, možná by o tom všem řekl a já bych se konečně dozvěděla, jak to vidíš ty. Bojím se tvé reakce, proto zamykám své city na zámek, od kterého nikomu nedám klíč. Ačkoliv mě to zevnitř užírá, nemůžu udělat nic jiného, než jen to před ostatními skrývat a tajit. Věřím, že mi jednou přeskočí, a nikdo nikdy nezjistí PROČ. Nikoho by nenapadlo, že ta napohled usměvavá holka je svázaná chtíčem po něčem nedosažitelném.

Každý, každičký den vidím tvoje vnitřní charisma, něco nepolapitelného a neodolatelného, co mě k tobě přitahuje silou, která odporuje všem přírodním zákonům. Ach, prosím, jen něžně mě polib na ústa, to mě udělá navěky šťastnou. Možná bych však po tobě toužila ještě víc, kdybych okusila chuť tvých rtů. Propadla bych se někam do neznáma, až na samý konec světa. Brečela bych a zároveň se smála. Snesla bych ti slunce z oblohy, přitáhla bych ti měsíc, aby ti svítil na cestu, až jednou nebudeš vědět kudy kam. Nakonec bych hvězdy nechala popadat, aby si všichni lidé mohli něco přát a prožívat, co bych prožívala s tebou já. Bláznivá to láska je, avšak bez naděje.

Ulicemi se procházím sama, jen držím v ruce knížku, v které je příběh, který se možná nikdy neodehrál a má smutný konec. Potřebuji vědět, že na světě nejsou jenom spokojení lidé. Proč se všichni tváří, že je všechno v pořádku, a navenek se všem chlubí, jaký žijí perfektní život, když to třeba není pravda?! Jsem pokrytec, mám ráda lidi, kteří umí ukázat svoje slabé místečko, protože vidím, že nejsem jediná nešťastná. Uklidní mě to, ale zároveň se na sebe hněvám. Proč mě láska dohání k takové závisti, nenávisti a zlobě?! Kdo řekl větu, že láska je krásná?! Vždyť já miluji a stojím na mostě a koukám se smrti do tváře. Až teď chápu sebevrahy. Vím, co to je nesmět něco říct.

Moc dlouho tajit to nedokážu. Je to silnější než já. Nikdy bych nevěřila, že to potká zrovna mě. A vlastně, ať si, kdo chce, říká, co chce.

Po pár měsících mi Petr tak dokonalý nepřipadal. Nesportoval a knihy nesnášel. Uměl vařit jen špagety. Ty byly sice moje nejoblíbenější jídlo, ale po měsíci plném špaget toho na mě bylo až příliš. Začínalo léto a končila škola. „Konečně si najdu práci a začnu vydělávat,“oznámila jsem mu. Usmál se a vypadal spokojeně. Zanedlouho jsem pojala podezření, že něco není v pořádku. Pořád žmoulal rukávy a byl bledý. Jednou jsem si vzala volno a zapomněla jsem to říct Petrovi. Šla jsem nakoupit, a když jsem se vrátila, na zemi leželo několik neznámých lidí. Na posteli ležel Petr.

,,Vzbuď se!‘‘ křikla jsem na něj. Petr na mě civěl jako na zjevení. Vyčítavě jsem se na něj podívala.,,Ty bereš drogy.‘‘ ,,Ne neberu.‘‘zahuhlal. Nechápala jsem jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív. Bere drogy, to jsem věděla dobře. Začal slibovat, že půjde na léčení. Doufala jsem, že nelže.

Nelhal. Jednou jsem přišla z práce domů a na stole ležel vzkaz. Stálo na něm, že jde na léčení. Na druhé straně bylo telefonní číslo do ústavu. V duchu jsem mu slíbila, že i když nesportuje, nečte a neumí vařit, budu na něj čekat, dokud se nevrátí.

Vrátila jsem se k rodičům. Byli mnohem všímavější, než když jsem odešla. Z práce chodily dřív, víc se mi věnovaly a zahrnovali mě láskou. Peněz mi sice dávali méně, ale mně to nevadilo. Často jsem volala Petrovi a říkala mu, jak se těším, až se vrátí. Dva roky jsem vydržela na Petra čekat. Když se vrátil, vypadal jako jiný člověk. Byl plný energie a síly. Nežmoulal rukávy a byl krásně opálený. Za pár let jsme se vzali a měli spoustu dětí. Teď máme domek na kraji města, velkou zahradu a psa. Až nyní jsem opravdu šťastná.

Láska je hezká, však hezčí je věrnost, bez ní je láska pouhá malichernost…….

Ve škole miluj studování, za školou studuj milování. ……..

Bolest lásky nelze zmírnit hojivými mastmi.

 Nezoufej, když ve tvém žití srdce žalem sklátí se, po bouři zase slunko svítí a tvé blaho vrátí se.

  Těžké je mlčet, když cítíš bolest.

   Přátelství, láska, všechno mizí, zbude nám jen bolest, trpký lék, po létech jsme si cizí a zbylo jen pár vzpomínek

Má-li někdo skutečný bol, bez svědků truchlí a sám.

Zapomění je ta řeka v, které se všichni nachází

každý na ni čeká když jí někdo prochazí.

Klokotá a krásě bublá, ale je to jenom klam.

je tak nestála a vrtká a tak každý platí daň.

Rudá se v ní zmítá a nenávistně pryští,

krví neviných je zalita a proto tolik syčí.

Lidský bol a touhy padají do té nenasytné krásky,

potom poznáme ty ouchy jak když zvadají klásky.

(slečna múza odešla snad zas přijde…..)

Dnes když tohle tak píšu..bude to skoro 11 měsíců co se známe. Tenkrát bych si ani ve snu nepomyslela, že to dopadne tak, jak je tomu dnes.
Vzpomínám si když sem ho poprvé uviděla. Snědej španěl s čokoládově hnědýma očima…mmm..přesně muj typ..napadlo mě, že je tady asi novej. Pak se na mě otočil se slovy „My se známe ?“ a já se jen přihlouple smála…mm krásnej a ke všemu vtipnej..myslím že se na mě právě usmálo štěstí ..

Pak šlo všechno jako po másle..každej den sme trávili jenom spolu..a všem bylo jasný, že je mezi náma dvěma něco víc než jen přátelství. Každej den s ním byl něčím krásnej a zároven vyjímečnej..ale já si to v té době neuvědomovala, nevážila si každé chvíle s ním. Po tomhle báječném týdnu sme se i nadále stýkali..ale každý z nás k tomu druhému cítil něco jiného. Měla jsem Martina ( tak zní jeho jméno) ráda..ale nedokázala sem si představit..že bych s ním někdy mohla být. Dávala jsem mu jen dál marný naděje „že si to musím rozmyslet“.
Až ho to jednou po 4 měsících přestalo bavit a on si našel holku.

Ani přesně nevím kdy jsem si uvědomila že k Martinovi cítím něco víc. Když byl 18.června rozlučák , už tenkrát sem měla vůči Martinovi zvláštní pocit pokaždé když sem ho potkala. V té době jsem si ale ještě nedokázala připustit že bych ho mohla chtít.
Čas šel dál. A jednou když sme šli zase jako kamarádi s Martinem ven..leželi sme spolu v trávě a já měla najednou strašnou touhu se k němu přitulit…obejmout ho..a políbit ..nevěděla sem kde se to ve mně vzalo..ale takhle to postupně začalo čím dál tím víc sílit. Dělala jsem všemožné, jen abych byla v jeho blízkosti, abych se ho mohla jen letmo dotknout, aniž by něco tušil. Nemůžu říct že sem ho už tenkrát milovala, ale bylo to něco, co ve mě vzbuzovalo záchvat touhy.
Někdy na konci července jsem se odhodlala napsat mu co k němu cítím. K mému štěstí jsem mu napsala v ne zrovna střízlivém stavu…takže když mi napsal že jeho srdíčko patří ted jiné a že nechce ranit..celou noc sem probrečela a nespala…měla jsem pocit že pro mě všechno skončilo.
Asi týden na to mi přišla sms. Byla od něj. S radostí ale i ze strachem co uvnitř najdu sem otevřela sms.
Napsal že všeho lituje a že mě chce..že na mě nikdy nezapomněl…po zbytek dne sem zářila jako sluníčko . V jednom kuse si s ním volala..psala a v pátek jsme se domluvili že hned v pondělí musíme ven……….ale pak celou sobotu a neděli nic…

…Ani jednou nenapsal…
…Ani jedna sms a odpověd..
…a pak sem ho v pondělí potkala zase s tou jeho holkou.
Od té doby sem měla pokaždé zvláštní pocit když sem ho potkala…nikdy sem u nikoho nic podobnýho nezažila…nikdy mi tolik nebušilo srdce, když sem někoho potkala, jako u něj…pokaždé se mi rozklepaly kolena a nemohla sem ze sebe vydat ani hlásku.

NIKDY SEM NIKOHO TAKHLE NEMILOVALA.

…celých 7 měsíců..
A pak když už sem se konečně odhodlala k tomu že musím zapomenout…mi jednou v listopadu od něj přišla sms, že by mě rád viděl. Ještě ten večer jsme šli ven, seděli jsme v parku…drželi se za ruce..a dívali se na hvězdy. Zní to bláznivě, ale poprvé v životě jsem viděla padat hvězdu. Bylo mi s ním krásně. Takhle se to opakovalo každý den. Tyhle nádherný okamžiky s ním…plný smíchu..radosti..polibků a obětí trvali jen 3 dny…..pak se vrátil zpět k bývalé…..nevěděla jsem co si o tom myslet….využil mě jen na chvíli, když nebyl s ní…
Chtěla jsem ho nenávidět..

..ale nešlo to…protože sem k němu neuměla cítit žádnou zášt ….Milovala jsem ho.

Vždycky mě vzal do náručí, přitiskl k sobě ,zavřela jsem oči a bylo mi krásně. Měla jsem poprvé v životě pocit, že nekoho miluju. Chtěla jsem být s ním. Když sem byla s ním, bylo mi dobře. Připadala jsem si tak bezpečně, když se mu mohla takhle schoulit v náručí…když mě hladil po vlasech…Milovala ho celým svým srdcem. Zářila jsem štěstím, když sem byla s ním..vedle něho…dívala sem se mu do očí..a jen poslouchala jak mu bije srdce..
Takhle to šlo dál..vždycky jsme se..párkrát do měsíce sešli. A pokaždé to bylo stejný.

Někdy před vánocema jsem se sešli zase. Ale tentokrát to bylo něco jinýho. Jezdili jsme k nám domů a tam jsme třeba půl dne proleželi jen tím že sme si povídali a mazlili se. Trávili sme spolu v kuse každý den asi 14 dní. Cítila jsem se nádherněji než kdy předtím. Jediný co mě den ode dne užíralo byl pocit že je pořád se Silvií..byla kdesi odjetá a co nevidět měla přijet. Ale mě to bylo jedno…byla jsem poblázněná. Něco víc než zamilovaná. A každej den to bylo čím dál horší. Jen půl dne bez něj a chybělo mi jeho obětí a polibky…nemohla jsem se dočkat až ho zase uvidím.
4 dny po vánocích jsem měla spát u kamarádky. Měla volný byt tak jsme si řekli že by jsme mohli někoho pozvat. Můj nápad přivést Martina s jeho kamarádem byl přijat . Za ten večer jsme toho dost vypili. Pak se všechno seběhlo ráz na ráz.
Pořád, stále dokola si připomínám ten pocit, jaké to s ním bylo, když mě tehdá opil a poté mě začal líbat. Zaťala jsem zuby a koukala do těch jeho tmavých očí. Přibližovat se pomalu, vychutnával si tu chvilku, věděl, že semnou může manipulovat. Najednou si přestal hrát a začal mě svlékat. Pořád dokola si promítám celé to noční dobroudružství s ním…
Přijela Silvie a mě to trápilo. Dozvěděla se o nás dvou,ale s Martinem se nerozešla. A on prý neměl odvahu to udělat, ale zároven nehodlal opustit mě. Nemohla jsem být s někým kdo to samý co dělal se mnou, dělal i s jinou. Proto jsem mu na Silvestra napsala že tohle dělat nemůžu a že to takhle nechci…

..s ním sem zažila to co s nikým jiným..nikdy jsem se s ním nepohádala…dokázal mě utěšit…a vždycky jsem se s ním cítila v bezpečí…když mě obejmul ..pohladil po vlasech a jen se na mě koukal…nejde to ani popsat slovy. Nemiluju ho pro to jak vypadá ani jakej je, ale …pro všechny ty chvíle co jsme zažili… Spolu sme zažili to co ve mě zanechalo tolik bolesti a tolik vzpomínek.

Je děsné jak se člověk může do toho druhého zamilovat během tak krátké chvilky a odmilovat to trvá někdy i roky. Nemůžu chodit ani ven, protože jakmile dojdu na místo kde jsme byly spolu, znovu a znovu brečím jako malá holka….

Teprve až když jsem ho ztratila, jsem zjistila, co všechno pro mě znamenal. Byl můj život. Teď jsem sama a na něj mi zůstaly jen hezký vzpomínky.Ale ze vzpomínek se žít nedá…

Slunce bylo dávno za horizontem. Když jsem sledovala prostředí za skleněným výkladem povšimla jsem si něčeho neobviklého. A téhdy jsem ho uviděla poprvé…

2. ROVNOVÁHA

Věděla jsem, že tuhle tvář už znám. Teméř jsem tápěla v tmavých očích.

Byl jako vystřižený z mé vize. Dokonalá iluze. Sen, kterému jsem nepříkládala význam.

Koukal přímo na mě, dokonce jsem spozorovala jistý ůsměv na jeho tváři.

Tahle situace nebyla vůbec první tohto jména, kterou bych zažila, no já nevěděla, co dělat.

Až když jsem zvenčí uslyšela skřípění brzd, má mysl se pohla ke předu. Vyběhla jsem ze dveří a málem uklouzla na vlhké podlaze. Nějaký blázen projel na červenou a stříbrné Audi se ho chystalo přejít. Těsně jsem se minula z kapotou auta a stihla strhnou neznámého k zemi.

Najednou bylo mrazivé ticho a já slyšela jak zmuchlaný papír běží přeš ulici. Pak scéna opět obživla.

Kolem nás se rozestoupili mnohé tváře ale já vnímala jen jednu.

„Nikdy bych si nemyslel, že auto, které obdivuji, mě málem přejde.“

Nevěděla jsem, jestli jen zlehčuje situaci, nebo si vážně neuvědomil, co se právě stalo.

„Děvče, jsi v pořádku?“ Pral se on mě. Probůh, on mě! Podívala jsem se na svou ruku.

„Sakra!“ Zamumlala jsem.

Na obvaze byla zvětšující se červená skvrna. Zřejmě se mi přetrhli stehy.

„Co prosím? -“ Vstala jsem a rychlým krokem pokračovala dovnitř restaurace.

Ješte jsem za sebou zaslechla, jak říká, abych počkala.

O to jsem ale vůbec neměla zájem. S pálením v ruce jsem odnesla smeták i hadr do zadu. Schmatla své věci a běžela pro klíče. Zastala jsem, když venku už byla policie.

Spovídali vodiče rychlého auta. Neznámý kluk jim něco horlivě namítal. Otočil se v rozhovoru a zaostřil přímo na mě. Sklopila jsem pohled a vydala se ke dveřím.

Zamykala jsem zvenčí, jenže klíč ne a ne zapasovat do správné pozice. Když se mi to konečně podařila, šla jsem ke svému autu. Sice jsem zaslechla jak se hádá se strážníky, nevěnovala jsem tomu pozornost.

„Pane, tohle nemůžete! Počkejte alespoň na ty záchranáře.“ Křičeli za ním.

Věděla jsem, že tomuhle se už nevyhnu. Zvlášť téhdy, jak mě popadl za rameno a zeptal se.

„Můžu jet s tebou? Tamtím řeknu, že jdeme do špitálu.“ Pokřyveně jsem se na néj podívala a neodpovídala.

V jeho očích se zračila průhledná beznaděj. Proč mám na ně takovou slabost?

„Prosím,“ zašeptal.

„Tak dobře, nasedej!“ Bože, co to zas dělám? Jsi šílená! Šílená, slyšíš?!

Nastartovala a zařadila jsem. Stáhl okínko a řekl hlídce, že jdeme do nemocnice. Přesně jak to řekl mě.

„Zapni si pás.“ Naštěstí jemu nedělal žádné problémy.

Po chvíli tiché jízdy, mihajících se světel a pouličných lamp se natáhl, aby zapnul topení.

„To bych nedělala.“ Neubránila jsem se menšímu ůškrnu.

„Dobře. Myslím, že máš prázdnou nádrž.“ Konstatoval jen tak mimochodem.

Zcela jsem na to zapoměla. Ach, jo. Zastavila jsem na nejbližší čerpací stanici, vystoupila a v peněženke pátrala po nijaké dostatečné papírovce. Dobře, ještě to utáhnu.

Natankovala jsem, co nejvíc to šlo a šla k pokladně. Zaslechla jsem prásknutí dveří.

Ani ne za vteřinu byl u mě a povídal, něco o tom, že mám schovat tu ubohost.

„Já to nevezmu na černo, seš normální?“ Vyjela jsem na něj.

„To taky neříkám. Já to zacvakám, běž si sednout.“ Známe se ani ne hodinu a on mi organizuje život. To snad ne.

„Podívej, tohle nemám ráda. Nechci být nikomu nic dlužná.“ Hlavně né tobě. Dodala jsem pro sebe.

„Jsem v totéž situaci.“ Uškrnul se a naklonil hlavu na stranu.

„Jestli narážíš na to, že jsem na chvíli ze sebe udělala suprmana, to není důležitý.“

Překřížila jsem si ruce na prsou.

„Tak už to neřeš, dobře?“ Nevím proč ale dokonale mě opantal.

„Fajn.“ No neodpustila jsem si nevrlý tón. No a co? Ať ví…

Snažila jsem se ho ignorovat, když nastupoval vedle mě. Hned jak jeho pás zapadl na své místo, otočila jsem klíčem.

V rádiu pouštěli nějakou hitovku od Green day-ů. Natáhla jsem se, abych přidala hlasitost.

„To nemyslíš vážně,“ zaprotestoval.

„Jsi v mém autě, pamatuješ?“ Usmála jsem se a šlápla na plyn, ať už to máme za sebou.

Zastavila jsem u na příjezdovce svého domu a čekala, ža se uráčí zvednout. Nakonec se podvolil, vystoupil a na mé překvapení otevřel dveře u auta i mě.

„Tady bydlíš?“ Kývla jsem na souhlas a hledala v baťohu klíče.

„Aha. Jasně,“ Řekl naoko sklamaně.

„Podívej já nejsem taxi. Pokud chceš můžu ti ho zavolat ale platíš si ho sám.“

Nasadil pokřyvený ůsměv a lehce mě odbil.

„Ne, nedělej si starosti. Já už si poradím. Jen – díky.“

„D-dobře.“ Byla jsem zaskočená jeho chováním. Do reality mě probralo, až třesení. Ano, otřášla jsem se. Byla polovina listopadu a já měla pracovní triko s krátkym rukávem, na něm jenom mikinu.

„Měla bys jít dovnitř.“ Napomenul mě, očividně je všímavý.

Sklopila jsem zrak k zemi a loučila se; „Měj se.“

Téměr u vchodu mě zastavil svým volajícím hlasem. Nakonec ke mě doběhl. Už jsem toho méla za tenhle den fakt dost, no nechala jsem ho mluvit.

„Zapoměl jsem ti to říct. Jmenuji se George. Příjmení není důležité.“

„Fajn, to abych si to mohla zapsat do denníčku, kouzelný princi?“ Pronesla jsem nanejvýš ironicky.

„Já myslel, že záchrance si tu ty,“ pousmál se. „no nevadí. Ty seš?“

Naléhal.

„Niccole. Tak už se měj!“ Dopálila jsem to, až ke dveřím a strčila klíč do zámku.

Za mnou se už nic neozývalo. Proto jsem s výdychem otevřela. Hned na to jsem ale byla svými instinkty donucena se otočit. Protože to co řekl, mě nanejvýš rozhodilo.

„Já nezapomenu.“ Přehodil velevýznamný pohled a odkráčel, poněvač měl dlouhý kabát, jako z jiného století, nemusel se bát jít v té zimé pěšky. Narozdíl ode mě.

Jakmile jsem zabouchla dveře, tělo se automaticky svezlo k zemi. Chvíli jsem zastavila nával myšlenek. Až mě rozklepala zima, vstala jsem. Hodila klíče na místo a z posledních sil odhodila boty.

Ozvala se i moje zapomenutá ruka. Zdálo se, že skvrna už vysychá a přestala se zvětšovat.

Každopádně, zítra s tím jedu k lékařce. Nahmatala jsem v mikině nijaké ty prášky na bolest, co mi dali na pohotovosti a spláchla je ledovou vodou. Co mi moc neprospělo.

No vůbec jsem nekontrolovala, co dělám. Chtěla jsem si uvařit čaj ale přaštila jsem s tím a zachumlala se do postele.

Už jsem nevnímala okolí ale mozek mi stále pracoval.

To co jsem dnes udělala, bylo mojí povinností, no nebylo to přemyšlený. Vykroutit se z toho nebude jednoduché. Zvlášť když na tom klukovi je néco zvláštní. Bojím se usnout. Nevím, jestli tenhle film, dokáže dokoukat do konce.

Vzbudila jsem se na neskutečnou zimu. Dlaní jsem si přešla po čele a vyhoupla se z postele a namířila si to ke skříni. Vytáhla džíny a pořádně hrubej rolák.

Voda na kaffee už bublala. Zalila jsem hnědý prášek a hodila do sklenky lžičku.

Sledovala jsem podzim za oknem, když mi zrak sklouznul na obálku, ležíci na stole. Vzala jsem jí do ruky a otevřela. Po chvíli čtení mi pusa zamrzla přímo u hořké tekutiny.

Proto ta zima. Já nezaplatila topení a oni mě vypli. V duchu jsem se proklínala a pak začala nadávat na svého vedoucího. Jenom dva dny mě dělili od těch mizerných peněz na výplatní pásce.

Ještě štěstí, že mám v domě krb. Ve kterém pěkné dva roky nehořelo.

No snad to nějak svedu. Ale teď už musím jít.

Položila jsem hrnek do drezu a šla si po klíče. Vypadalo to na přízemní mráz. Proto jsem vyměnila tenisky za holínky. Mikinu za teplou věstu a vyrazila.

Cesta netrvala dlouhu. Až na jednu blbou křižovatku.

„Nazdar, jak se má ruka?“ Přiřítil se Paul jakmile jsem vešla dovnitř restaurace.

„Je v pořádku,“ Pak jsem si ale vzpoměla na ty stehy. „-celkem.“ Dodala jsem.

„Vyspala ses dobře?“ Rukou mi přejel po opuchlinách pod očima. Kdyby věděl, jak to ve skutečnosti je, neptá se.

„Ušlo to.“ Téměř pravda. Podotkla jsem v duchu.

Dál jsem se nemohla zdržovat, šla jsem se převléknout. Před zrcadlem jsem doladila pár detailů ve vlasech a do knihy příjezdů hrdě zapsala 10:00´.

Den proběhl v celku v klidu. Kolem poludne si k baru, kde jsem právě obsluhovala zasadl starý John. Usmála jsem se při utírání skleniček a spoza řas se na néj koukla. Věděla jsem, co si řekne.

„Dvě malé vodky a jedno pivo, holčičko.“ Zachraptěl a já se vítězoslávně zaškeřila, nad svou předpovědí.

Načapovala jsem, co chtěl a přihrala mu to po pultu.

„Díky. Jinak tě nic netrápí? Vypadáš tak, poněkud zvláštně.“ Tvář se mi pochmouřila.

„Je to možné. Život je komplikovaný.“ Zvlášť pro někoho jako já. Ale to už jsem neřekla.

„Tak si dej jedno se mnou. Uleví se ti.“ Řekl celkem vážně. Znovu jsem se usmála ale byla nucena odmítnout.

„Já tady pracuji, nemůžu. Máme to zakázáno.“ Ještě poŕád jsem kývala hlavou sem a tam, abych to lépe zdůraznila.

„Já to na tebe neřeknu. Jen si dej. Na mě.“ Jo, na něj. Uvnitř jsem se hlasitě zasmála. On, který zaplatí z posledního jedno pivo a dcl vodky, mě zve?

No a proč ne?

„Fajn, když myslíš.“ Mykla jsem rameny. A vzpoměla jsi na ruku. Ráno jsem si ji stihla převázat. Vypadá to bledě. Po směně půjdu opět ke starým známým – do hospitlu.

„Tak se mi to líbi, kotě. Když chceš, šoupni si tam i dvě.“ Začínal mi nadbíhat. Což mi docela vadilo. Mám ho raději, jako kamarádského dobráka. Neměl by se vracet do let, které už se nevrátí.

„Ne, mě stačí jedna.“ Kopla jsem tam malého panáka. Pěkně mnou zatřásl elektrický proud.

Měl pravdu. Alespoň zčásti. Tělo se vzpružilo ale mozek ne a ne se podvolit.

„Paule, vezmeš to tu za mě?“ Slyšela jsem Amy. Snažila se ho všemožně přihrát na svou stranu. Bohužel, se jí to vůbec nedařilo.

„No já -“ Snažil se vykroutit. Zatím, co ona si vymotávala prst z chumáče vlasů, což před chvíli, bylo celkem žhavé gesto.

S tlumeným smíchem jsem došla, až k nim.

„Amy, poslyš. Sally to tu za tebe ráda vezme.“ Kývla jsem hlavou za sebe, kde právě Sall čistila prázdný stůl.

Trochu zklamaně odvětila, že dobře a šla k ní. Už jsem se tam nedívala. Zatáhla jsem Paula stranou.

„Mohl bys teď jet se mnou? Končíš ne?“ Stála jsem téměř na špičkách, abych mu viděla alespoň polovinu tváře.

„Jo, končím. Ty něco potřebuješ?“ Šibalsky přihmouřil oči.

„Vlastně ano. Když to chceš slyšet takhle. Potřebuju do nemocnice.“ Kousala jsem si spodní ret.

„Je ti špatně?“ Vyjel a já ho musela krotit.

„Ne, ne. Jen se mi něco stalo s tou rukou. Byla jsem nepozorná. Vždyť mě znáš…“ Obrátila jsem oči v sloup.

„Dobře, dojdu si pro věci a půjdeme, ano?“ Ptal se a koukal na mě. Jeho výraz se pomalu měnil na vystrašený.

Můj zrak najednou nevímal nic jiného, jen postavu muže stojícího za prosklennými dveřmi.

„Niccole? Nikki! Ty toho může znáš? Kdo je to?!“ Horlivě se vyptával a hlas mu klouzal z nižších na vysoké tóny.

„Hej! No tak se na mě alespoň koukni!“ Mával mi před očima. Věděla jsem, co chce, co říká.

No výraz George - ano, tak se jmenoval - mě naprosto fascinoval…

Konec druhé kapitoly.

P.S. Ještě jedna nebo dvě kapitoly neudají magický směr příběhu ale pak už se to jistě dozvíte.

A ještě jednou k tomu pravopisu: Moc se snažím ale můj rodný jazyk je jiný. Slibuji, že se to pokusím zlepšit.

]]> http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/nebezpecne-zdani-2kapitola/feed http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/neodevzdana-slohovka http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/neodevzdana-slohovka#comments Sun, 03 Jan 2010 16:49:48 +0000 staggy http://www.online-pribehy.cz/?p=1899 Úvaha

Téma: ZDRAVÝ ČLOVĚK MÁ MNOHO PŘÁNÍ, NEMOCNÝ JEN JEDNO…

Osnova: 1) Předmluva

2) Pocity nemocného

3) Zamyšlení se nad citátem

4) I málo může říct hodně

Musím uznat, že toto téma mne zaujalo hned při zadávání. Jedním dechem však dodávám, že zamyslí-li se člověk nad tím, dojde mu, že tento citát není až tak pravdivý. Ano, nebyl jsem sice nikdy tak nemocný, abych se jen přál uzdravit a vždy jsem věděl, že se uzdravím, ale pokusíme-li se vžít do situace takto nemocného člověka, ležícího v nemocnici na kapačkách a umělých plících, nad čím to vlastně přemýšlíme?

Jsem mužem, mám ženu, mám děti. Byl jsem živitelem rodiny. Co by se Vám honilo v této situaci hlavou? Jistěže přání se uzdravit by bylo mezi prvními, ne-li rovnou první, jenže není jediné – není „jen jedno“. Určitě bych počítal i s alternativou, že se neuzdravím. Určitě bych počítal s tím, že tu svojí rodinu nechám – měl bych tudíž další přání! Přál bych si, aby měli nějaké zajištění, až tu nebudu. Přál bych si, aby mí přátelé podporovali mou ženu a spoluvychovávali mé děti. Přál bych si, aby to v nich nezanechalo hlubokou ránu. Přál bych si, aby mé děti přihnuli dalšího partnera mé ženy a přál bych si, aby žena byla schopná žít dál beze mne…

Kdo tedy vůbec vyknul tento citát jako první? Zamyslíme se… každý člověk, jež je obdařen alespoň průměrnou empatií, by určitě přišel na to, co jsem psal výše, tedy přišel by alespoň na část myšlenek takto postiženého. Odvozuji z toho tudíž, že člověk, který tento citát vymyslel, nebyl buďto obdařen schopností vcítění se, nebo chtěl zapůsobit. Uvažuji tedy dál. – No, ano, možná, že dotyčný potřeboval zapůsobit. Jednoduše řečeno, pokud bych stál na tribuně a přednášel o AIDS, svou řeč bych zakončil přesně tímto citátem. To by v srdcích posluchačů jistě zanechalo hlubokou stopu po pár týdnů, ne-li měsíců.

Pokračuji-li ve svých úvahách a stačí-li čtenář mým myšlenkovým pochodům, dostáváme se tedy k samotnému závěru mého celkového zamyšlení. Krátké souvětí „ Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno.“ V nás může vyvolat rozporuplné pocity. Dostaneme chuť ho hned na počátku negovat – tedy se dostaneme k druhému bodu mých myšlenek – nebo ho plně podpoří – třetí odstavec. Já bych se přikláněl k tomu, že tento citát nemá jediný význam. Člověk v něm může vidět jinotaje, hlubokou myšlenku, nebo varování. Je na každém jednotlivě jak si to přebere a vysvětlí. Já osobně tento citát chápu jako varování.

]]> http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/neodevzdana-slohovka/feed http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/1905 http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/1905#comments Sun, 03 Jan 2010 16:49:15 +0000 Paulo http://www.online-pribehy.cz/?p=1905 Hra…  1.časť

Som totálne na dne, dnes akoby prišiel ten deň, ten nechcený a ja mám ísť na popravu… Ešte pred pár dňami, premýšľajúc, či si skočím na dovolenku, vyberiem nejakú destináciu, alebo si kúpim nejaký apartmán, kde budem občas chodiť sa vyhrievať a užívať si život. Jednoducho obyčajný život bohatého šťastného človeka. Vezmem dcérku, ktorá je ešte školáčka a môžeme si kedykoľvek len tak zo dňa na deň vycestovať. Zdá sa to úplne ideálne a moja manželka Dadka si taktiež už ani viac želať nemôže. Skoro neskutočne šťastná harmonická rodinka.

Ako bežný pracovný deň úspešného podnikateľa  aj dnes ma čaká pár stretnutí, ešte si dám rannú kávu, pošantím popri nej s mojou princezničkou a pôjdem do práce. Tatinkóóó, dnes nechoď do práce , buď so mnou … jej úsmev a tie oči, ktoré pozerali na mňa, boli ako moje keď túžim po niečom veľkom, tie jej krásne modré veľké očká, ktoré žiarili a zároveň boli také šibalské ma hneď dostali a pri tom pohľade sa nedalo odolať. Dominika dnes si ma dostala tvoj ocino ti dnes splní najkrajší sen, aký budeš chcieť. Kam pôjdeme? Zavolám do kancelárie a asistentka Monika zruší všetky moje dnešné stretnutia a pracovné povinnosti, lebo moja maličká ma dnes veľký deň, tatino splní mojej slečne veľké želanie. Mamí, zakričal som na moju Dadku, Dominika pôjde s nami dnes do rozprávkova. Podaj mi prosím telefón, nech zavolám do kancelárie a vezmem si dovolenku. Huráaa, naraz skríkli od šťastia obe moje šťastné dievčatá.Ten pohľad na ne, aké sú šťastné ma zaplavil nádherným pocitom. Aké je to jednoduché, keď je človek bohatý a šťastný a má skvelú milujúcu rodinu. Dominika šťastná, čakajúc na mojich nohách ma objíma a pozerá na mňa či vôbec zavolám do práce… a tak sa ubezpečí že to myslím vážne. Ešte som ani nevzal telefón, ktorý mi práve podávala Dadka, ked začal zvoniť. Dadka pozrie naň a hovorí: Miláčik volajú z kancelárie, ani nemusíš vytáčať číslo len si si pomyslel a vytočili oni teba J ako si si to superácky zariadil, ty si šikuľka a hodila na mňa zvádzajúci pohľad a šibalský úsmev, taký ako ho má vždy keď je šťastná. Milujem ten pohľad na nej. Vzal som do ruky telefón, pridržal zvonenie, pozrel na Dadku a povedal jej: Zlatinko, jedine čo na svete chcem je urobiť Ťa šťastnou a potom tým urobím šťastným seba a s úsmevom som prevzal telefón. Monika? Dobré ráno, práve som Vám chcel volať, dnes aj celý týždeň si beriem voľno, zabezpečte to prosím. Všetky moje stretnutia aj povinnosti ktoré mám mi.. ani som nedokončil vetu a do toho ma preruší Monika, pán riaditeľ prepáčte musím Vám skočiť do reči, je tu polícia, obsadili kanceláriu a všetko tu prehľadávajú, dám Vám pána od polície. Dobrý pán Clinn , tu je poručík Bukovský, kde sa nachádzate? Ten tón hlasu ma vystrašil a neveštil nič dobré..

Dnes, keď sedím a čakám v cele, myslím, že som ani nemal také šťastie že ma nezatkli doma pred očami dcérky, ale skôr to bolo preto, že poručík Bukovský bol totálne neschopný a v živote nič poriadne nedokázal a vo mne videl veľký prípad, ktorý ho katapultuje v malom mestečku minimálne na kapitána s povesťou akú už nikdy snáď nebude môcť dokázať. Vśak vyšetruje miliardový podvod známeho podnikateľa , ktorý sa podľa neho vykľul z čestného na kriminálnika. Či bol poručík zapletený a uplatený konkurenciou ani momentálne nejdem riešiť, no každopádne je idiot, ktorý verí že je dokonalý vyšetrovateľ a to ma desí ešte viac.

Ani neviem kedy bol ten deň, kedy som v sebe objavil niečo výnimočné , no už v detstve som nebol ako ostatní. Navonok obyčajný chlapec, ničím zvláštnym neprenikajúcim avšak presvedčený v to, že mi stačí málo, aby som si s ľuďmi mohol “robiť “ čo chcem, stačí mi ovplyvňovať, či hrať sa s nimi ako s bábkami na motúzkoch. Jednoducho mam nejaký dar, no viac ako ho využiť pre svoje úspechy či ciele, ma neskutočne vzrušuje s ľuďmi sa hrať a ísť až na hranice možností, či dokonca až na úplné dno, len aby som si zahral, zahral so životmi a osudmi ľudí, zistiť čoho sú schopní a to mi robí priam orgazmus, keď ich dostanem kam chcem. Koho si vyberiem dnes?

To co tolik milujete je hned vedle vás ale až za hlubokou propastí. Dokážete ji překonat?

Zvlášť těžké to může být, když po tom jak zavřete oči míváte nebezpečné zdání.

První vydání, nebo spíš epilog.

Nebezpečné zdání - Epilog

“Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoli hloupé by se mohli zdát.

Jsou to naše sny a jen my víme, jakou cenu za ně platíme.”

Paulo Coelho

“…Vždy jsem si myslela, že narodit se s darem a být výjmečná je jen předpoklad, jak v životě vyhrát.

Mýlila jsem se.

Nikdo není předurčen být víc, no málokdo si je vedomen toho, že propasti, které jsme vytvořili mezi lidmi nejsou skutečné. Nemáme právo soudit. Dle ničeho.
Sme jenom lidé a život máme pujčený. Můžeš a taky to nemusíš pochopit. Jen jedno si pamatuj, nechtěla jsem ti ublížit. Už se to víc nestane, naše osudy už se nesetkají, slibuji. Já slibuji. I kdybych to viděla, nikdy se to nestane skutečností. Za svůj život už umím ovládat, to co mám darem. Zabráním další chybě. Protože kolem nich se to točí. Žijeme jenom z našich chyb.
Doufám, že jich uděláš ještě hodně. Abys mohl žít lepší život než já, napořád.

Nezapomenu, Goergei.
Věrím, že když jednou budu snít, tak jenom o tobě…

Niccole.”

1. SETKÁNÍ

Když jsem ráno otevřela oči, bylo to, jakoby se v kině rozsvítili světla. Konec filmu. Konec jedné kapitoly. Moc jsem se nad tím nezamýšlela. Po rychlém převlečení jsem si šla zalít kafe, jako to dělám ostatně vždycky, když můj zrak zabloudil k nástenným hodinám. Malá ručička se blížila k desítce. O problém víc na můj ůčet. Hrnek jsem hned po usrknutí hořké tekutiny položila zpátky na stůl. Ani jsem ho neodnesla. Marně jsem pátrala v baťohu po nějaké musli tyčince. Když jí budu nejvíc potřebovat, tak jí nekoupím.

Vždyť už jsem pomaly neměla za co. A to ještě nemám uhrazený nájem. Dál jsem to neřešila, kolem krku si omotala hrubý šál, popadla klíče a vyběhla ze dveří.

Měla jsem v pláně jít autem i když normálně chodím raději pěšky. Je to příjemné, ranní provětrání mysle. Čas mě dnes ale nebezpečně naháněl.

Co nejrychleji jsem nasedla, hodila tašku na sedadlo spolujezdce a startovala.

Na pásy jsem téměr zapoměla. Jako na potvoru právě dnes o sobě dal vědět věk mého auta.

Pás se mi zašprtl, nakonec jsem ale boj s ním vyhrála. Vydýchla jsem a konečně vyrazila z místa před domem.

Ulice byli naštěstí průchodné a nezastihla mě nijaká zácpa. Už jsem si začínala gratulovat, když ručička ukazujíci hladinu paliva prudce klesla na minimum.

„To snad ne!“ Řekla jsem pro sebe nahlas.

Nebylo to ale natolik hrozné, abych to nedotáhla před restauraci.

Se zatnutými zuby a sevřenýma rukama jsem vešla dovnitř. Vchodové dveře za mnou nechtěně práskli. Otřásla jsem se a šla dál navzdory všem pohledům.

„Ahoj, nahoď si tohle a dělej.“

Sally mi hodila nějaké oblečení. Zarazila jsem se. Vždyť svoje pracovní věci mám ve skřínce. Nikdo od ní nemá klíče. Když jsem se ale podívala líp, bylo to něco jiného.

„Dnes je to speciální zákazka.“ Objasnila a z tácem plným jídla mě obešla.

Neměla jsem čas si prohlídnout svoje převlečení, tak jsem se rychle oblékla a běžela ke vstupu do kuchyně. Zrcadlo jsem jenom mýjela ale nepodívala se do něj.

Rozrazila jsem dveře a uviděla desítky dělajících lidí. Bylo jich tu neobvikle hodně. A všichni se při pohledu na mě uchcetli. Nechápala jsem. Až když ke mě podešel Paul. S ůškrnem pronesl „Někdo nám tady nestíhal,“ a potichu se zasmál.

Jenom to jim přišlo tak vtipný? Najednou se ke mě nahnul a zašeptal mi do ucha.

„Knoflíčky.“

Odklonil hlavu na stranu a opět s ůsměvem odcházel, někde ven ke hostům. Zaosťrila jsem na halenku, která byla součástí ůboru.

No jasně. Netrafila jsem těmi správnými knofličky, do správných dírek. Rychle jsem chybu napravila a z hrdostí i když rudá jak rajče se otočila a šla taky.

Uvnitř bylo neskutečně rušno. Byla jsem zvyklá na pár studentů, občas nějaký ten zbloudilec a právník, který už nemůže svou práci vykonávat doma, tak si jí nosí sem.

Dnes to nebyla ani jedna známá tvář. Přišlo mi to jako vysoká společnost. Muži měli saka a tvářili se na oko důležitě. Nebyla mezi nimi žádná žena, až na jednu dívku. Celkem mladou. Něco kolem dvaceti. O dva roky starší než já, víc ne.

Stála jsem ve dveřích, jak jsem si je prohlížela, tak do mě někdo ze zadu vrazil.

„Měla by si začít makat, jestli nechceš, aby z toho byl průšvih.“

Řekla Amy a její černé vlasy tvořili jen záblesk, když se otáčela k odchodu. Jo, tak fajn.

Zaslechla jsem jak jeden z těch mužů říká něco v tom smyslu, kde je to víno.

S plánem se toho chytit jsem se otočila za sebe, protože jsem stála za pultem a začala vyberat z různych lahví.

„Červené nebo bílé?“ Padla otázka právě na Paula. „Chardonnay, to druhé v první řadě.“

Mrkl a znovu se vytratil.

No teď už bych neměla nic pokazit. Upokojovala jsem se pořád dokola.

Jindy pracuji v klidu a ráda ale dnes je to jiné. A taky to neumím definovat.

Popadla jsem na víno, až příliš těžkou láhev a dala jí na tác spolu s – počkat, 1-2-3-4-5 i stou ženou jich tam bylo pět – s pěti skleničkami. A odnesla je ke stolu. Přirozene jsem se na hosty usmála ale v mžiku bylo vidět, že jich můj výraz vůbec nezajíma. O něčem družně debatovali, no jakmile jsi mě všimli ztichli a sledovali jak před každého pokládám skleničku. Na závěr samotnou láhev.

Pár vteřin jsem tam jen tak postávala ale nedali mi znát, že by ještě něco potřebovali. Jeden z nich jen zdvořile poděkoval. Víc jsem nečekala a pomalu kráčela pryč.

V kuchyni bylo dusno. Pořád někdo lítal tam a spět.

„Objednali si pořádný oběd, viď?“ Pronesla jsem, jen tak mimochodem.

„Ani si nevíš představit jaký. Je toho tak pro vyhladovělé turisty, nebo celé rodiny, než pro pět lidí.“

Odpověděl mi Paul za zády.

V mžiku jsem se otočila a chtěla něco zábavného pronést, pro uvolnění atmosféry, jenom jsem si špatně vypočítala kdy a jak to mám udělat.

Za sebou jsem rozptýlila jednoho studenta, který právě nesl, naštěstí prázdné talíře a ten je pak upustil rovnou na podlahu.

Aby se nerozbili o Paulovi nohy, uhnul a mě stáhl sebou.

On se všemu vyhnul ale já padla rovnou do střepů.

Po tom hrozném rámusu bylo najednou ticho. Jako první se vzpamatovala Sally a zeptala jestli jsem v pořádku.

„Jo, jen se mi asi něco dostalo do ruky.“ Odpověděla jsem jí a zárověn se obrátila na Paula; „Není ti nic?“ Pomalu se zbíral ze země.

„Tobě kouká z ruky kus skla a zajímá tě, jestli mě něco není?“ Mykla jsem rameny a ucítila bodavou bolest v okolí předloktí.

Až ten jsem si uvědomila, že všichni zmrzli na svých místech a sledují jak bude show pokračovat. Nebo se spíš obávají, co se bude dít. Pochybuju, že se to vůbec někoho z nich dotkne tak, jako mě.

Paul mi jakmile vstal přinesl čistou utěrku. Krv mi netekla příliš. Střep ucpával ránu.

Šíleně to pálilo, no já se to snažila co nejvíc skrýt.

Do kuchyně vstoupil vedoucí směny. Někdo už zřejme stihl promluvit. Lidé už opět pracovali.

„Stanleyová. Čekám Vás v kanceláři. Mustere, ukliďte to. Nemůžeme si dovolit žádné přestávky.“

Řekl, naoko klidně. Teda všechno, kromě mého jména.

Chytla jsem nabízející se Paulovu ruku a vstala. Měla jsem zamířeno do místnosti vedoucího, no nezdálo se, že by měl v ůmyslu mě pustit. Vykročil spolu se mnou. Došli sme ke dveřím, nebo spíš před vedoucího, který stál před nimi.

„Myslím, že už to zvládne i sama.“ Narážel zřejmě na to, že Paul pořád stál těsně vedle mě.

Podívala jsem se na něj a snažila se mu naznačit, že už by se měl věnovat práci, no on místo toho, aby si mě všimnul se vyjádřil; „Byl jsem ale taky přitom. Možná bych mohl pomoct s opisem události.“

Nachvíli všichni stichli. Vedoucí začal rudnout a jistě krvopotně hledal trefnou odpověď. Nakonec si ale utáhnul kravatu.

„Když to budu pokládat za potřebné, dám Vám vědět.“ řekl a oddechnul si.

Paul už raději nic nenamítal a ustoupil. Já se pohla směrem k namyslenému muži v černém obleku a nevkusnou zelenou vázankou.

„Tak, slečno Stanleyová -“ Začal, když si sednul na kancelářskou židli a já si ve stoji přidržovala utěrku na místě. „ - kontroloval jsem si knihu směn. Asi třikrát máte nevyplněnou hodinu příjezdu do práce. Můžu se zeptat proč?“

Nadzvedl jedno obočí a vyčkával, ža odpovím.

„Jo, no já jsem přišla pár-krát pozdě. Všechno ale doplním, tak aby nenastali potíže. Nemusíte mít obavy.“ Objasnila jsem tichým ale přesvědčívým hlasem.

„No ale o to teď nejde. Chci Vás požádat, aby Ste respektovali pravidla tak, jako všichni ostatní. I když tohle není Vaše konečné zaměstnaní, musíte ho dělat zodpovědně. Pokud na to nemáte, z nijakého důvodu, nemusíte tady být.“

Uzavřel. Kývla jsem hlavou. Zřejmě mu to ale nestačilo, tak jsem dodala „Už se to nezopakuje.“

Vstal a šel mě vyprovodit ke dveřím. Když už jsem měla ruku na klice stihl dodat;

„A k té dnešné události, uvolním Vás a jděte si to dát ošetřit. Pak to tu večer uzavřete.“

„Rozuměla jsem.“ Stála jsem téměr na druhé straně dveří ale přesto jsem dodala, že ďekuju.

Kolem lidí jsem přešla potichu a co nejvíc nenápadne. Převlékla jsem se a snažila se nepozorovaně vytratit. Ruka mě sakramensky bolela ale musela jsem to přežít.

Střep jsem měla pořád v ráně, přes kterou byl převázán kus látky. Zakryla jsem to mikinou a běžela k autu.

Naštěstí se nikto na pohotovosti nevyptával žádné nudné otázky. Jen mě ošteřili, zašili ránu což dost bolelo a poslali domů s lékmi na bolest.

Já měla ale ještě namířeno do restaurace. Uzávirka je vždy ta nejhorší práce. Teda skoro pro všechny. Jste tam ůplně sám a musíte uklidit. Mě to ale vyhovovalo. Nikdo nebyl poblíž, nerušil mě a já nemusela mít strach, že se něco přihodí.

Zaparkovala jsem u cesty a vešla dovnitř. Klíče leželi pod pultem. Kasa už byla prázdná. O starost míň. Vzala jsem zezadu hadr se smetákem a začala. S tou rukou to bylo docela těžký ale šlo to. Mezi tím jsem utřela stoly.

Neslyšela jsem, že by tady ještě někdo byl, až když mi zezadu někdo položil ruce přes oči.

Znala jsem vůni téměr všech. Paul to nebyl. Amy také ne.

„Sally?“ Poraženě ruce stáhla.

„Jak si to uhodla?“ Koukala na mě psíma očima.

„Instinkt?“ Mykla jsem rameny. A ona se rozesmála. Pak ale zvážněla, když uviděla mou ruku obtočenou obvazem.

„Tak co? Vidím, že tady ještě děláš ale jsi v pořádku? Měla bych ti asi pomoct.“

Natahovala se pro utěrku na sklízení stolů.

„Ne, taky jsem nepočítala, že jsi tady. Jen běž. A jesem v pořádku, nic mi není. Zažila jsem i horší.“

„Tak dobře.“ Souhlasila a pousmála se.

Šla k staré skřínce, do která dáte peníze a ona pustí nějakou píseň. Byla už tak nějak postarší ale nám vyhovovala víc, než moderní rádia.

„Aby ses nenudila.“ Vhodila tam pár drobných a vyšla ven. Pak mi ještě z ulice zamávala.

Měla jsem pocit, že z toho už nic nebude, když začala hrát má oblíbená. Kiss Me, Sixpence None The Richer.

Nejdřív jsem utřela stoly a vyložila židle, když mě chytla melodie a nohy mi začali sami kráčet, nebo spíš tančit do rytmu. Moc se mi to líbilo. Bylo to tak přirozené.

Vznášela jsem se se smetákem a přišlo mi to na chvíli i komické. Vyzula jsem si boty a při práci si pořád poletovala.

Snád se čas zrychlil, protože při pohledu na hodiny, bylo už půl deváté.

Venku se už stmívalo. Když jsem sledovala prostředí za skleněným výkladem povšimla jsem si néco neobviklé. A téhdy jsem ho uviděla poprvé…

Konec první části.

Poznámka autorky: Promiňte, jestli to bylo moc dlouhé, nebo vyčerpávajíci ale takové jsou první kapitoly. Příště to bude už o něco zajímavější a akčnější. Doufám, že se mi oplatí to přidát právě sem a užijete si čtení i u dalších dílů. Očekávám komentáře, jakékoliv. Ďekuji mockrát.

P.S. Omlouvám se za případné pravopisné chyby.

]]> http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/nebezpecne-zdani/feed http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/napadpovinne-precist-vsem http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/napadpovinne-precist-vsem#comments Thu, 10 Dec 2009 02:44:06 +0000 staggy http://www.online-pribehy.cz/?p=1887 páni a dámové,

již jistě víte, že nemívám ve zvyku psát mnoho spisovně, nebo vůbec hezky česky, ač se o to stále snažím… nýbrž dnes mi byl vnuknut nápad o hodině literky - časopis…

hooodně spisovatelů se dříve orientovalo a řadilo dle toho, do jakého časopisu přispívali, jaký názorový směr zastávali a k čemu nebo komu se hlásili. MY jsme něco, dovolím si říct, jako komunita - píšeme sem, publikujeme svoje názory, fantazie, přání, úvahy, básně a v neposlední řadě sny. získáváme si tak čtenáře, fanoušky, obdivovatele a přátele. jenže, zdá se mi, jsme poněkud od světa uzavření. já sám, než jsem tyhle stránky našel, prohledal sem nemálo z internetu. jenomže já - mladší generace… když si bude moje babička chtít něco ode mne přečíst, co jí mám říct? jdi na www.online-pribehy.cz? někomu, kdo umí napsat smsku a považuje to za vrchol svého umu?…. myslím že takhle to asi nepůjde.

proto mě napadlo, že bychom mohli my - registrovaní pisálci a pisatelé ( ) - dát hlavy a výtvory dohromady a udělat první (a doufejme že ne poslední) papírovou formu toho, co je zde, aby se naše mylenky a sny rozšířili i po našem nejbližším okolí a možná i dál.

avšak nevím sám, co tohle všechno obnáší a neříkám, že vymyslím všechno sám jen za pomoci několika málo lidí zde. pokud by se něco takového mělo uskotečnit, bude potřeba spolupráce alespoň většiny.

pokud vás tento nápad zaujal, připište to do komentů a sledujte nástěnku. máme tady chat, takže by nebylo složité , snad, domluvit se na určitém čase, kdybychom se zde sešli a mohli o tomto nápadu nadále mluviti a rozvíjeti ho. a PROSÍM - opravdu se na tuto výzvu ozvěte a nenechte jí jen tak bez odezvy, jako to máte někteří ve zvyku - ať víme na čem jsme.

technické údaje:

nástěnka - při naštění webu je stránka rozdělena do několika sloupečků - hlavni - tam co jsou texty - a administrativní - ten zbytek vpravo - nástěnku najdeme jako třetí okno od zdola v pravém sloupci - nadpis CHATOVACÍ BOX - tam se dá přidat koment a ostatní si ho mohou přečíst.

chat - nad kategoriemi a kalendářem v pravém sloupci velký červený nápis online Chat

časopis - takej svazek papírů, na kterých by byly naše díla

dík za čas a snad bude někdo s mým nápadem souhlasit

Frank ji odtáhnul do kuchyně a tam ji polil obličej vodou. Kat vstala a hned Franka s brekem objala. “Kdo mohl něco tak strašného udělat?” ptala se plakajíce. Frank neměl sílu Kat odpovědět. “Co teď?” chopil se po delší chvíli slova Frank. “Musíme zavolat policii” řekla Kat a skutečně asi za dvacet minut zvonili policisté u dveří. Frank jim otevřel a zavedl je na místo, kde byly těla jeho rodičů a i od pohledu ostřílený policista se zachvěl. “Něco takového jsem v životě neviděl. Browne odvezte tady mládež na stanici a sepiště s nimi protokol. Já mezitím zavolám na vraždy ať sem dorazí”. Když dorazili na místní policejni stanici, kde neměli dvě výslechové místnosti, Frank čekal před místností a s napjatýma ušima poslouchal každé slovo rozhovoru ale zaslechl jen Kat když říkala “Jmenuji se Catherine Lohanová..” a”..kupovala jsem tam dárek svému příteli…” Mezitím k Frankovi přišel nadstrážmistr Sloan a říkal mu “Musí to být velmi těžké, ztratit své rodiče. Tak brzo. Je mi to moc líto” Frank pouze kývnul hlavou na znamení díku. Poté šel k výslechu. Tam řekl vše co dělal, dokonce i tojak mu Jimmy pomohl rozjet jeho auto. A poté poprosil policistu, který ho vyslýchal, jestli může jít na noc k babičce. Policista kývnul hlavou, že smí ale že ho tam musí odvézt policie. To Frank chápal, tak se rozloučil s Kat a nasedl do policejního vozu. Po příjezdu k babičce se zmohli jenom na dlouhé objetí. Asi po hodině strávené naprostým mlčením se Frank zvedl a řekl že si půjde provětrat hlavu na vzduch.Babička mu odpověděla že smí, tak Frank vyšel z jejího domu a zamířil do první putyky, kterou viděl. Vešel, sedl si k baru a oznámil”whiskey, Marlbora a ještě jednu whiskey”. “Nejseš na tohle moc mladej synku?” řekl barman ale v tom jim skočil do řeči muž, kterého už Frank určitě někde viděl ale přes poslední události si nemohl vzpomenout kde.”Dej mu to na mě. Ručím za něj, neměl dneska moc dobrej den.”. “Dobře Jimmy, když to říkáš ty, tak to je jiná” odvětil barman a nalil Frankovi dvě sklenice whiskey a podal cigarety. “Nejspíše jsi zvědavý,proč jsme se dnes už podruhé sešli, má to svůj důvod”. řekl Jimmy a dodal “Pojď si sednout více dozadu, tady je moc uší”. Frank poslechl.Ani ne tak ze strachu ale ze zvědavosti, která jím lomcovala čím dál více “Tak spusť” vyzval Franka Jimmy. “No..”začal Frank nejistě” Zajímalo by mě, jak víte, že budu zrovna tady. Vypadá to, jakoby jstese po mě sháněl” dokončil už sebevědoměji a zapálil si cigaretu. “No.Začneme trochu zeširoka, abys mě zcela dobře pochopil, vše co Ti teď řeknu je pravda i když to možná bude znít dost divně. Tak pozorně poslouchej.” řekl Jimmy důležitě. “Tvý rodiče jsem znal v podstatě už od dětství a taky mě hodně mrzí, že jsou mrtví..” “Jak to sakra víte??” ohradil se Frank “Nech mě domluvit!” štěkl Jimmy a Frankovi nezbylo nic jiného, než skutečně zmlkout. “..že jsou mrtví ale jejich smrt nebyla náhoda. Co se Ti vybaví, když se řekne Pán zla?” zeptal se Jimmy “Coto?” ohradil se Frank nechápavě “Odpověz mi na otázku, co se Ti vybaví,když se řekne Pán zla.” pokračoval Jimmy klidně ale bylo už na něm vidět, že začíná ztrácet s chlapcem trpělivost.  “Knížky o Harrym Potterovi” odpověděl Frank. “Čekal jsem že tohle odpovíš a proto Ti musím říct, že temné síly nejsou jen v knížkách ale existují i kolem nás, jenom to lidé nevnímají.”  “Moment.” přerušil Frank Jimmyho”Chcete mi tu říct, že tady pobíhají lidi s hůlkami a že jim vládne lord Voldemort a že Smrtijedi mi zabili rodiče??” “No, trochu pravdu máš. Sice tu nejsou žadní kouzelníci ani žádný Lord Voldemort a žádný Harry Potter ale jsou tu mnohá kouzelná stvoření, o kterých nemáš ani tušení. řekl Jimmy s přibývajícím klidem. ” Ó, né vážně?” odpověděl Frank téměř cynycky “A směl bych vědět jaká?” pokračoval s vrcholnou dávkou ironie “Tak předně to jsou upíři, vlkodlaci a nemrtví . Také si říkají horda temnoty. Slyšel jsi o nich někdy?” “Ne.” zakroutil Frank hlavou a kývnutím k barmanovi si objednal další whiskey. “No jedni z nich zabili dnes tvé rodiče. Tipoval bych to na vlkodlaky nebo nemrtvé od každého to má něco ale to je fuk. To co jsem Ti chtěl říct hlavně je to, že i ty a já  máme takzvané čtenářské schopnosti” řekl Jimmy tajemně “Čtenářské schopnosti?” odvětil Frank “Co to jsou ty čtenářské schopnosti?” vyptával se nevěřícně “To znamená že ty i já umíme vyčíst něco, co ostatní lidé neumí například já umím číst myšlenky ale to je ta nejobyčejnější schopnost, Marshall má schopnost vidě tstřípky z budoucnosti a právě on mi dal zprávu co se děje u vás doma a že Tě musím jít za každou cenu zastavit, protože jsme nemohli riskovat ztrátu mladé krve, navíc s jednou z nejneobvyklejších schopností…Umíš číst z duší.. ” “Co to?” řekl Frank ten večer už podruhé “Vy že umíte číst myšlenky? A proč jste zastavil mě? Proč jste radši nezachránil mámu s tátou?!? A kdo je Marshall?!?” rozčílil se Frank.”Marshall je člověk, kterého brzy poznáš. Tvé rodiče nešlo zachránit proč, to Ti hned vysvětlím ale spíše mě zaujala tvá nevěřící narážka v mé schopnosti, vyzkoušíme to tedy. Mysli si cokoliv, naprosto cokoliv nasvětě, když se třikrát trefím, budeme to považovat za vyřízené, bereš?”řekl Jimmy hlasem, který zní tvrdě a nekompromisně ale přitom přátelsky “Dobrá” odpověděl mu Frank “Pokud se třikrát trefíte, tak vám uvěřím každé další slovo”. “Inu dobrá… Teď myslíš na hranolky s masem akečupem, teď na žábu na kameni, a teď na číslo 1138.” stačí? řekl Jimmy vítězně “Úplně přesně. Všechno” řekl Frank a v hlase se mu chvěla téměř nábožná úcta. “Jsem rád, že mi konečně věříš” řekl Jimmy  “Tak, teď se dostanu k tomu proč jsem se Tě ptal na pána zla. Protože i hordy temnot mají svého vůdce a ten stojí za smrtí tvých rodičů.” Tvá matka byla nejlepší ze skupiny cestovatelů, to jsou lidé, kteří cestují časem, prostorem, dimenzemi a tak podobně. Měla schopnost cestovat v prostoru. Proto nejezdila nikdy autem, protože ho nepotřebovala. A tvůj otec…Ten byl prorok, jediný svého druhu a předurčil si vlastní smrt,s tím se nedalo nic udělat, protože proroci se dívají do budoucna anemůžou budoucnost nijak ovlivnit, ani změnit.” Jimmy domluvil a Frank zůstal sedět s otevřenými ústy. “Takže táta něco předpověděl a kvůli toho ho někdo zabil?” “Vypadá to tak. Ale o co v předpovědi šlo, to Ti nemohu říct, protože to sám nevím.To neví nikdo z nás.” řekl Jimmy a sklopil hlavu “Nikdo z nás?” jak jako z nás?” divil se Frank “Z nás a to je ze skupiny Bratrstvo Svobody, která již přes třicet let bojujeproti hordám temnot.” Jimmy dopověděl a vypil poslední doušek své whiskey.

Zrovna připravoval oslavu. Rodiče si kvůli této narozeninové párty vzali v práci volno a Frank sháněl všechny lidi, které znal, aby přišli na tu nejlepší narozeninovou párty v životě. Pozvánky rozdal všem svým kamarádům a začal se svou matkou připravovat dort. “Arthure!, Franku!” volala Janet na svého syna a manžela “Jeden z vás musí zajet do města pro korpus na dort a taky pro šlehačku! Doma už nic není!” Frank se nabídl že do města zajede, když dostal ke svým narozeninám to nové auto. Nasedl za svůj Buick, který sice nebyl úplně nový a bylo to na něm docela i znát ale to Frankovi vůbec nevadilo. Konečně má vlastní auto a nemusí se pořád doprošovat otce jestli by si mohl jeho auto na chvilku vypůjčit. Předtím než nastartoval, tak si usmyslel že zavolá své přítelkyni, která s ním v den jeho narozenin slavila a dvouleté výročí jejich vztahu. “Kat? Ahoj lásko, jedu do města pro nákup. Nechceš jet se mnou?” mluvil Frank lehce tajnůstkářsky do telefonu “Ahoj zlato, proč ne, Ráda. Tobě otec půjčil auto? Já myslela že s ním odjel do práce. ” odtušila Kat. “Dá se říci, že ano” řekl Frank a rychle se rozloučil, s tím že za 5 minut bude čekat před jejím domem.

Nechtěl překvapení zkazit už po telefonu a tak se rychle rozjel za Kat. Ta už nervózně postávala před vchodovými dveřmi svého domu a čekala, kdy uvidí Chrysler frankova otce, když v tom přistavil Frank své auto těsně před ní a řekl “Lásko, tak naskoč. Musíme jet. ” Krátce se políbili a Kat to nedalo a řekla “Čí je to auto?” “Moje.” Odpověděl Frank jakoby nic ale v očích měl zlaté jiskřičky radosti, že to Kat hned postřehla a řekla “Ty jsi dostal od vašich k narozeninám auto? To je úžasný, fakt skvělý, perfektní!” “No, sice není úplně nové ale mám z něj obrovskou radost, dnešek je asi nejšťastnější den mého života. Narozeniny, Tebe po svém boku a dneska rovné dva roky, rodiče, kteří si kvůli mé oslavě vzali volno v práci aby mi se vším pomohli a tenhle auťák. Miluji Tě “. Odpověděl Frank a na posledních dvou slovech z celého prosolvu si dal obzvlášť záležet. “Já Tebe taky” odpověděla Kat a hlas se jí trochu třásl, jak to bylo vše krásné. Dojeli do městského nákupního centra a nakoupili vše potřebné  a Kat mu řekla “Zlato, jeď beze mne, musím si tu ještě něco obstarat.” Frankovi bylo jasné, že mu Kat bude kupovat nějaký dárek a tak se rozloučil, hodil nákup na zadní sedačku a odjel. Konečně si pustím naplno rádio a užiju si jízdu svým autem sám, naplno! pomyslel si Frank a protože neměl nijak naspěch, tak to vzal dálničním oblukem, kde by navázal na město asi 3 kilometry od svého domu ale přece jenom prohnat se poprvé beze strachu po dálnici, to za to zdržení stálo. Vjel tedy na dálnici, pustil si naplno hudbu, zpíval si a cítil se opravdu šťastně. Asi v polovině cesty auto škytlo a zhaslo. “No nazdar, do háje. Tohle mi scházelo” Zanadával. Auto z posledních sil dojelo k odpočívadlu a  tam definitivně zastavilo. Frank se ho snažil jěště jednou přivést zpět k chodu ale nešlo to. Co teď? Pomyslel si. Na odtahovku nemám čas a už vůbec ne peníze a po dálnici to auto těžko potlačím. Poprvé zalitoval že jel oklikou. “Kdybys jel normálně, mohl jsi být doma ale ty ne, idiote!” Nadával si a v tom u něj zastavil naprosto stejný Buick jako má Frank. “Nepotřebuješ pomoct, mládenče?” zeptal se ten muž. Frankovi se na něm už od prvního pohledu něco nezdálo, jakoby ten chlápek měl cosi za lubem. “Ne děkuji, to nějak zvládnu.” řekl a čekal že muže tímto odbyde, tak jako by odbyl půlku ameriky. “Vidím, že máš problém a chci Ti pomoct, tak se na to podíváme. Nemusíš se bát, nic na Tebe nechystám.” řekl a Franka hned v ten moment napadlo proč to řekl? Teď jsem na to myslel. Tady něco nehraje. Ale přesto muže nechal aby se mu podíval pod kapotu. Chvilku se šťáral v motoru a dobrácky řekl “Odešla Ti svíčka synku.. Počkej tady já mám zrovna jednu náhradní, tak to tam nasadíme ať můžeš v klidu odjet. Dáš si?” Nabídl Frankovi Marlboro a sám si zapálil. “No…Když nabízíte. Děkuji, ale mám jeden problém pane. Nemám penize abych vám zaplatil.” řekl trochu smutně Frank “Tak za prvé.” říkal, zatímco montoval svíčku. “Neříkej mi pane. Jsem Jimmy.” řekl a podal Frankovi ruku. “A za druhý. Svíčka stojí pár babek a věřím, že ty bys pro mě udělal to samý. Pamatuj hochu Buicky si pomáhaj. Pomáhaj si Fordi, Chrysleři, GMC a Buicky taky”.  řekl a pomalu nastupoval do auta. “Díky moc Jimmy, jste pašák!” zavolal na rozloučenou Frank a sám nastoupil aby mohl odjet domů. Zastavil před vchodem a stále mu hlavou běželo setkání s Jimmym. Vyběhl po schodech nahoru a u dveří ho zarazilo že jsou pootevřené ale řekl si že asi ve spěchu zapoměl zavřít. Vešel do předsíně a zdravil “Čaute rodino, omlouvám se za to zdržení ale po cestě mi nějak chcíplo auto. To až vám povyprávím…” řekl se smíchem a vešel do obýváku. Tam ale uviděl ten nejhorší obrázek ve svém životě jeho otec a matka seděli ve svém křesle a dívali se na hrající televizi.Prázdnýma očima bez lesku a co hůř oběma chyběl ohryzek.Frank se nezmohl ani na výkřik. Byli mrtvi.

sobota večer

naspal sem od napsáni posledního článku 4,5 hodin. nemůžu spát. jakmile se překulim na břicho, letim k míse. zvracim tak 6-8 krát za den. nic jinýho mi neni. jenom ten hlad! HLAD ! ten klíčovej pocit celýho tohohle srabu! nemoc se vyznačuje tim, že je nám nezvykle. proto si člověk hned vytvoí představu že je to nepříjemné a tak jenom leží a topí se ve vlastní sebelítosti. ja mam hlad! pocit tak sakra známej! proč je mi na nic? ty se můžeš nažrat k prasknutí a hotovo. já si dám dva piškoty a za pět minut na ně zas koukám. nemůžu ukojit nejzákladnější potřebu. zhubl sem za dva dny ležení kilo naprostým nic neděláním.

máma vyhrožuje se špitálem. no prej tohle neni normální. nevím, neznám , nechápu. rozhodně tam nechci. nuda. NUDA

měkne mi mozek.  celý dny jenom ležim, poslouchám metal a jsem ve společnosti sebe sama. občas sice někdo zavítá do internetových končin, ale nikdo tu neni dlouho. jsem tu téměř 24 hodin denně. víkend -do 10 hodin se nic neděje. pak tu dvě hodiny někdo je a pak se nají a jdou užívat svobody. má postel - mé vězení. na místě, kde se odpočívá já prožívám muka. jsem zcela odkázán na okolní svět. blbý je že se k němu nedostanu jinak než přes net. - je ve špitálu net? HAH!!!!!!!

… nevim - asi bych měl vrcholný období depresivní poezie. sám na pokoji v horším případě s někým. neznámé prostředí, neznámí lidé - ne do tohohle nejdu. i když díla by to baly bezesporu taková, že by stoupl průměr sebevražd o procento.

začínám….se rozpadat. jinak to napsat nejde. nebyl sem ve vaně. nečistil sem si zuby. zbytky toho co bývalo jídlem nacházím ve vlasech klidně i po dnech. moč mam oranžovou jak nasávám jenom kolu a černej čaj. zarůstám. bdím jenom když se nadopuju cukrem. spím, jenom když se přiklopím monitorem, abych se neotočil na břicho. polospánek, polobdění. už nevím co je skutečné a co moje fantazie.

koukám patnáct minut v kuse na piškot a přemýšlím, jestli si ho mam dát. jestli ten pocit sytosti na pár minut zlepší nebo zhorší  celý proces akceptace hladu.

postupně šílim. za dnešek sem slyšel všehovšudy jen 40 písniček. s průmerem 3 minuty = jedna písnička vám dojde, že tu hraje furt to samý. dokola

dokola

dokola

DOKOLA

jeden song slyšim už po 65 - to je 4x za hodinu. musim něco poslouchat. nesmim mylset na hlad. HLAD HLAD HLAD !!!!!!!!!

sem na tom bídně. neni co víc popisovat. navíc moje značná míra prožívání tomu moc nepomáhá. musel sem se vypsat.pokud někdo kolem vás začne zvracet, zachovejte aniku. mam to jedinej z rodiny, školy, města, …,…,…

Někdy jste psem, někdy patníkem.

ráno vstanu. den jako každej jinej. v pevný víře že bude stejně hnusně monotonní jako všechny předchozí, stopnu budík na mobilu, obleču se, umyju, vymočim a letim nakrmit krysy. mazlíkové už sedí na zadních a vyhlížej mě. dostanou zrní, aso, sejra, párkrát se lísnou a dou žrát. no a pak du žrát já. s vědomím toho, že od 6:30 mam až do 9:00 tělák doplním sacharidy a bílkoviny v podobě mléčné řýže z rakouska a müsli z číny.

jede se k tělocvičně. stoupnu si opodál a kývu hlavou na hudbu co mi zní v hlavě. žádný sluchátka - jen vzpomínka na song co mi pomáhá přežít těch pár minut a porot si o pamatuju. přiběhne ke mě týpek 150 kilo 150 centimetrů 0,150 IQ a začne do mě hučet. monotonnosti, ach jak tě miluji. dostat tě do rukou, vvamyčkám z tebe život!!!!!! týpek dostane ránu do trujuhelníku a chytnu ho za krk. příde učitel tak ho pustim a du se převlíct páč už nám konečně odemkl tělocvičnu.

s neuvěřitelnou radostí zjistím že sem doma nechal stahováky na kolena. obleču se a vlítnu do tělocvičny. stáhnu umyté vlasy, které se během následujících dvou hodin slepí v chuchvalec mastnoty. Bubli bubli

rozcvička spojená s posilováním a během trvající 45 minut.
Bubli bubli definito - letim na hajzly, odklopim dekl, přiklopim hlavu a zadělám celou mísu. ihned okolí provoní čpavek a mléčná rejže. tak jo. de se cvičit

Florbal. popoběhnu a cítím se lehce. mám horko v uších. zvuky ke mě doléhají z dálky a srdce mi tluče nepravidelně. vybránim svůj prostor od protivníkova útoku a bubli bubli. zahazuju svou hokejku v dááál. …

konec těláku. převlékám se do školního s myšlenkou, že jsem se jen přehřál. venkovní chladný čistý vzduch mi pomůže. vylezu ven. kolem porjede žigul plně naložen snad 20 našimi romskými spoluobčany. za nimi se valil mrak městckého ovzduší černějšího jak má duše.zadrživ dech pohlédnu vzhůru. nebe bylo žluté jako barva raní moči, když večír před ttim piju mulťák. svět se mi zhoupl jako kapka potu baziské tanečnici z koz při oslavách v Riu. zapřiv se pevně o stěnu pohlédnu na včerejší večeři. tak jo. tak bubli bubli no.

dojdu do školy. padnu do lavice. čakí dám pusu na čelo s vysvvětlením proč JEN tam. a myslete si radši, že ten odstavec co příjde teĎ je výmysl. páš sem měl prázdnej žaludek, dal sem si šátečky - sváču. vstanu. bubli bubli - chci vyletět ze třídy. bohužel než sem stihl otevří dveře, otevřela je učitelka. vlítl sem na ní. třídnice v pevných deskách, jež učitelka držela, se mi pevně tzaryla do břicha. takže sem z poloviny naplnil kapucu učitelce a z poloviny mísu, až semk ní doběh.

ok ok. oběd. dojdu si tam. copak je dnes k jídlu? špagety s nivou a šišky s mákem. žral bych až bych brečel. -> samotný sůchý špagety a vlhký oči nad tím že sem to zas odsr… já. dojdu do školy. sednu. vytáhnu ajinu, otevřu jí.

zavřují, zandám ajina, vstanu, letim na hajzly. tentokrát mi všichni milerádi uhli.

jedu dom. metal otřásá autem, abych se trochu odreagoval. nemůžu spát. mám hlad. nemůžu jíst- hned to jde ven. nemůžu koukat na televizi - nic tam neni. nemůžu si psát s lidma - všichni jdou zejtra do školy. jedinej kdo mě tu drží při životě je joohi. tímto skláním poklonu této mladé dívce, kvůli níž píšu věty o ní spisovně a bez vulgarizmů. což je u mne pocta nejvyšší celej den stál dnes za starou belu, ale ona dokáže člověka podržet a navíc je furt o čem se bavit. picáj ty metloško

Dobrou noc a krásné sníky a pusinku na tvé rtíky, úsměv máš jak sluníčko, hřeje a né maličko! Milovat tě chci už stále, do smrti a ještě dále!….

Mám jedno malé přání, je to můj tajný sen. Jen Tebe chci k milování a milovat se každý den.

Venku prší,
venku se blíská.
A mě se miláčku,
po tobě stýská…

Miluji Tě ty to víš, miluji Tě i když spíš.Miluji Tě v každé době. Moje srdce patří Tobě.

Miluji Tě miláčku od paty až k čumáčku.

Měsíc má hvězdičky, sluníčko nebe. A já mám nejradši miláčku Tebe.

S Filipem byli kamarádi snad odjakživa. Vždycky tu byl pro ni. Půjčoval jí autíčka, když byli malí, sdílel s ní radost, když byla zamilovaná a utěšoval ji, když to nevyšlo. Ale teď najednou zjistila, že se na něho těší víc, než by měla a že jí chybí víc, než jen jako kamarád. Měla z toho strach. Co by se stalo s jejich přátelstvím…?

Dneska se měli vidět. Těšil se na ni jak malé dítě. Bylo pro něho stále těžší všechno tajit. Začínal mít strach, že jí podlehne. V tuhle chvíli si nebyl jistý, jestli si cení víc jejich přátelství, nebo jestli ji chce milovat. Bál se, že jako o partnerku by o ni mohl přijít a věřil, že jako kamarádku ji nikdy neztratí. A pak taky byla otázka, jestli by vůbec jeho city opětovala.

Čekala na něho. Byl přesný jako vždycky. Šli se projít. Pořád si měli co povídat. Probrali všechno možné. Došli až za město, na jejich místo u rybníka. Byla to taková skrytá mýtinka. Z jedné strany krytá keři a z druhé rákosím. Vedla tam jen úzká cestička. Tady měli svoje soukromí. Kolikrát už mu tu brečela na rameni…

Byl s ní a byl šťastný. Byli na jejich místě, kde už spolu zažili tolik věcí. Díval se na ni. Byla tak krásná. Zapadající slunce se jí odráželo v očích a on po ní bolestně toužil. Nejspíš o tom neměla ani tušení. Podívala se na něho. Ten pohled nevydržel. Položil si hlavu na skrčená kolena a čekal, co udělá. Určitě si musela všimnout, JAK se na ni dívá.

Dívala se na západ slunce, ale nemohlo jí uniknout, jak ji Filip pozoruje. Od té doby, co sem přišli, byl nezvykle zamlklý. Určitě ho něco trápilo. Sedla si těsně k němu a položila mu ruku kolem ramen. Zvedl hlavu a podíval se jí přímo do očí. V tom pohledu bylo všechno. Nemusel nic říkat.

Byli u sebe tak blízko. Napětí mezi nimi bylo téměř hmatatelné. Objal ji a něžně políbil. Zavřela oči a polibek opětovala. Opatrně ji položil. Pořád se líbali, ale teď už dali průchod vášni. Hladil ji po bříšku, pak zajel rukou pod tričko. Něžně laskal její ňadra. Ona ho hladila po zádech. Dělalo jim to moc dobře. Svlékla mu tričko a on udělal totéž. Líbal její šíji a postupně se posouval dolů. Začal si pohrávat s jejími bradavkami. Zasténala slastí. Nepřestával bloudit rukama po jejím těle a ona také ne. Znovu ji políbil na rty. Pak jí vjel rukou pod kalhotky. Na chviličku se zastavil, ale ona neprotestovala. Pokračoval dál. Byl k ní hrozně něžný. Měla pocit, že víc už nevydrží. Ani nevěděla jak, ale najednou byli oba nazí. Cítil její nahé tělo na svém a pohlcovalo ho obrovské vzrušení. Tolik po ní toužil.
Náhle přestal se všemi něžnostmi. Ležel nad ní opřen o lokty a díval se na ni. Pomalu otevřela oči. V těch jeho četla němou otázku. Nechtěli tuhle chvíli rušit slovy. Přitáhla si ho k sobě a políbila ho. Přitiskla se k němu. Toužila po něm stejně jako on po ní. Na víc už nečekal. Pomalu do ní vstoupil. Něžně ji líbal a dlouhými táhlými pohyby se milovali. Vyvrcholili téměř současně. Pak tam ještě dlouho leželi a jen tak se hladili. Dokud jim nezačala být zima. Pak se oblékli.

Stáli tam proti sobě a ani jednomu se nechtělo odejít. Objali se a znovu se políbili. Tentokrát ale něžně, bez jakékoliv vášně. Pak si položila hlavu na jeho rameno. Začal ji hladit po vlasech. Přemýšlel, co bude dál. Byl zmatený. Nevěděl, jestli to, co je pojí je jen sexuální touha nebo něco víc. Každopádně mu ale bylo jasné, že už to nikdy nebude jako dřív. Zajímalo ho, na co asi myslí ona.

V jeho objetí měla pocit bezpečí. Pořád ho v sobě cítila. Snažila se zapamatovat z tohoto okamžiku co nejvíc. Bála se, co bude dál. Nechtěla ho ztratit. Milovala ho a tohle bylo to nejkrásnější, co kdy zažila. Jenže co asi cítil on? Skončili spolu protože je spalovala touha nebo proto, že se milovali?

S obavami mu pohlédla do očí. Snažila se z nich něco vyčíst, ale moc se jí to nedařilo. Díval se na ni a viděl, jak je zmatená. Sklonil se těsně k ní a zašeptal: “Miluju tě.”

Někdy jste psem, někdy patníkem.

Věřím v slunce, i když nesvítí, věřím v Boha, i když mlčí - věřím v lásku, i když ji necítím

Láska je hezká, však hezčí je věrnost, bez ní je láska pouhá malichernost…….

Ve škole miluj studování, za školou studuj milování. ……..

Ať jsi muž a nebo žena,
stáhni gatě nad kolena.
Vyhrň košili i svetry
a vypouštěj zatím větry.

Usedni si hezky rovno…
Zatlač jako lítý rek !!!!!
Když po tobě zbude hovno,
je to správný výsledek.

Z kadibudky papír táhni
a potom se mírně nahni.
V klidu, pokoji a míru
utři na prdeli díru.

Po držadle rukou máchni,
vše po sobě řádně spláchni
a v případě velké hnačky
setři štětkou všechny sračky.

Co ti ještě říci mohu?
Poděkuj teď Pánubohu,
co při tobě věrně stál,
za to, že ses NEPOSRAL

Prorok je ten, kdo vidí daleko dopředu, ale zároveň vidí všechno kolem sebe, protože budoucnost začíná dnes.

Boha můžeme rozumem hledat, ale nalézt ho můžeme jen srdcem.

Ptát se na to, co se stalo před vznikem vesmíru, je totéž, jako se ptát na bod na Zemi o souřadnici 91 stupňů severní šířky, není to zkrátka definováno. Místo toho, abychom říkali, že vesmír byl stvořen a že možná jednou zanikne, bychom měli jen říkat: Vesmír je.

Čas - to je prostě způsob, jakým příroda zajišťuje, aby se všechno neodehrálo najednou.

Bernardýn je to poslední, čím bych chtěl být. Stále nosit láhev na krku a nikdy se nesmět napít.

Nechte nám víno a ženy, radost a smích. Kázání a sodovku pak na druhý den.

Pijme pivo dokud žijem, po smrti se nenapijem!

Jen málo lidí si může dovolit největší přepych, který na tomto světě existuje: vlastní názor.

V jeho systému myšlení je mnohem víc systému než myšlení.

Příroda je proti nám ve výhodě, může existovat bez nás, my bez ní zahyneme

Je to vzácná shovívavost přírody, že nás tak dlouho necháva naživu.

Příroda je neúprosná a nepodplatitelná. Je jí jedno, zda je lidem srozumitelný či nepochopitelný smysl jejího konání.

Někdy jste psem, někdy patníkem.

Bohatství plodí závist, chudoba nenávist.

Ptáka poznáš po peří, vlka po srsti, člověka po řeči.

Sklenku píti, zdrávu býti, druhou píti, veselu býti, třetí píti, rozum se osvítí. Mnohé však pití všecko zřítí!

Tchyně a uzené - nejlepší studené.

Dobré jídlo, dobré pití prodlužují živobytí.

To je život! Koupíš cedník - teče, dáš ho spravit - necedí.

Kdo mnoho mluví, lže, nebo se chlubí.

Cizí blbec pro smích, vlastní pro ostudu.

Má dost, kdo je spokojen s málem.

Láska slibovaná, láska bez zábran, láska která neměla nikdy skončit. Každý den jako poslední, něžné dotyky, jemné polibky po celém těle, sliby věčné. Slova co navždy znějí v hlavě jako melodie života. Vzpomínky na den kdy ji k sobě přitiskl a do jejího ucha šeptal jak moc ji miluje. Cítila tep jeho srdce, jeho tichý a přesto hrubý hlas ve svém uchu. Den kdy měla jeho nahé tělo na svém. Doteky byly nekonečné, vášeň mezi nimi vzplanula na místě kde právě stojí.
Přišel den kdy nepsal, nevolal, nepřišel pro ni. Nejistota ji zatemnila mysl, musela jej najít. Běhala po městě když uviděla něco co si neuměla vysvětlit. Co jí změnilo život. On a jiná, krásná černovlasá dívka v jeho náručí. Taky jí šeptá do ucha, taky ji k sobě tiskne. Neuměla si to vysvětlit. Běžela na místo kde se setkali, kde je ještě poslední strom obrostlý trošičkou listí.
Pod kapkami krve její tělo padá, neudrží ji už její nohy, její srdce už to nezvládne. Dívka upouští dýku která se zapíchne do země, stejně jako se zapíchla do jejího zlomeného srdce. Tělo se zabarvuje krví, blonďaté vlasy začínají být rudé. Na tělo padá poslední lístek podzimu. Z modrých očí se vytrácí život, barevná tvář bledne, jen sníh okolo se zbarvuje do červena.
Zas o jeden život na světě méně, zas o jedno trápení méně, zas o jednu krásu méně, zas o jednu lásku méně. Lásky bolí, smějí se, umí udělat člověka šťastným, umí zničit život.

Nezajímej se o množství, ale o kvalitu svých přátel.

Přátelství může skončit láskou, ale láska nikdy nemůže skončit přátelstvím.

Žárlivost by nikdy neměla vyústit až v jakousi hořkost, že někdo jiný je lepší než já. Spíš to může být hořkost z mé vlastní nedostatečnosti.

Muži žárlí, když milují. Ženy i když nemilují.

Přístroj,který je pod proudem,vypadá stejně jako ten,který není,jen je jiný na dotek.

Bůh stvořil člověka, ale nedal si to patentovat, a tak to teď po něm může dělat kdejaký blbec.

Aby byl ženský hněv komický, stačí zachovat klid a přitom mlčet

Jak smutné pro malíře, jenž miluje blondýny a nesmí je malovat na svých obrazech, protože se nehodí ke košíku s ovocem.

Nesnaž se utopit smutek v rumu, umí plavat

Bohatství a chudobu nemají lidé v domě,ale v duši.

Pravá bída začíná teprve tehdy,když se nám znechutí práce.

V této zemi žije 10 mil. lidí… 5 mil. je v důchodu- zbývá 5 mil. na práci. 2 mil. jsou ve školách, takže 3 mil. pracují. 1 mil. je ve vládě, policii a úřadech. 1 mil. je nezaměstnaných. 620 000 je nemocných, 379 998 ve vězení. Tak jsme zbyli na práci jen my dva. Jenže ty… teď sedíš u počítače a TOHLE si čteš, takže není divu, že jsem tak STRÁÁÁŠNĚ unavená…

bila tam v písku zakopána,

lidé ji v dávné době ukryli ve tmavém hrobě

,kde měla na věky spát ,

abychom se zlých bohů nemuseli bát.

Znovu však byla objevena

a v Čejenské hoře zprovozněna,

nu a teď po těch letech

sg. tým bádá po všech možných světech,

mnohá dobrodružství tam zažívá,

nepochopí to ten ,kdo se na Stargate nedívá………

pokud zákony došly už tak daleko, že potlačují naší individualitu a pokud z nás chce stát vychovat dybily bez mozku, nelíbí se mi to. ale jako vůbec se mi to nelíbí. o individualitu usilovaly již generace nejen literátů před námí. hned po Ruchovcíxh a Lumírovcích se začal dávat důraz na individualitu a originálnost umělecky tvořího člověka. nemluvě potom třeba o buřičské generaci - prvních anarchistech. ( omlouvám se, ale 3 roky na gymplu se na člověku podepíšou )
a právě generace buřičů mne zaujala. oni se chtěli separoat od rakouska uherska. a pro tyto lidi byl poprvé v naší historii použit výraz anarchismus. jak vypadají dnešní bojovníci za svobodu? buď jsou to ozbrojené militaristické složky likvidující jak civilisty, tak vládní jednotky, nebo to sou zfetovaný pankáči válející se mezi popelnicema. v 18-19 století (<-tuším) byl anarchista uhlazený, často vysoce inteligentní a vzdělaný člověk. pořádali schůze a večírky, na kterých si předčítali svá díla, bavili se a možná se někdo i trochu přiopil, ale to bylo vše. prostě to byli pro tehdejší “stát” úhlavní nepřátelé, kteří byli pronásledování, ale měli zárověň svou úrověň a o tom se tu snažím mluvit.
Dnešní separatisti nemají úroveň. a nemyslím tím jen anarchisty, ale myslím tím i ty, co se straní společnosti ( dekadence) a ty, jež svojí separaci dávají na vědomí, ale zůstávají ve společnosti, byť na pokraji (romantismus). dnešní člověk stejného smýšlení, jaké mám já a tyto společnosti v historii obyčejně nemá valnou úroveň. a to se nechci nikoho dotknout, ale vidím to skoro všude.
“čáu vole já už tě dlouho neviděl. tak měsíc co? a hele kdy ti vyrašily ty vpichy po jehlách?”
“nevim čéče, ale tak víš co, sem kura originální ne? jedinej z vás mám jednu hlavu a čtyři končetiny!”
a tak dále a tak podobně. pokud se chce tedy člověk separovat, tak ne jakýmkolik způsobem, ale způsobem, který ostatním něco dá. způsobem minulosti. i když romantičtí spisovatelé umírali v soubojích nebo na syfilis a i když dekadenčtí básnící umírali sami a zapomenuti ve své době, stále o nich víme - proč? protože měli úrověň a především mozek na to, aby si to uvědomili. zanechali po sobě básně, prózy, dramaty a myšlenkové směry.
A co po sobě zanechává dnešní anarchista/separatér? mrtvoly. ano - takhle si vás historie zapamatuje. bravo bravo tomu se říká evoluce!!!

TŘI DNY
Martin Scott Kosins

Pokud jsi někdy měl rád nějaké zvíře, pak máš ve svém životě tři dny, na které nikdy nezapomeneš.

Ten první je šťastný a blažený den, kdy sis přinesl domů nového kamaráda. Mohls strávit spoustu týdnů volbou druhu. Mohl ses vyptávat na názory mnoha veterinářů a dlouze pátrat po chovateli. A nebo, možná, ses v jediné letmé chvilce mohl rozhodnout pro nějakého bláznivku z útulku, protože cosi v jeho očích ti dosáhlo až do srdce. Ale když sis vyvolené zvířátko přinesl domů a koukal se jak všechno zkoumá a vyžaduje své místečko v tvém obýváku nebo v předsíni, a když přitom poprvé cítíš jak o tebe třeba zavadí, vštípí ti to, že sis přinesl tvora s čistou láskou pro spoustu let.

Druhý den přijde o osm, devět, nebo deset let později. Je to den jako kterýkoliv jiný. Obyčejný a ničím výjimečný. Ale přijde překvapující okamžik, kdy se koukneš na svého dlouholetého kamaráda a spatříš věky, tam kde jsi dřív viděl mládí. Spatříš pomalý a uvážlivý krok, tam kde jsi dřív vídal energičnost. Spánek tam, kde dřív byla aktivita. Takže začneš svému kamarádovi přizpůsobovat jídelníček, můžeš mu přidat prášek nebo dva do jídla. A narůstá v tobě strach z blížící se prázdnoty. Tyto nepříjemné pocity budeš mít, dokud konečně nepřijde Třetí den.

A v tento den, když se tvůj kamarád a Bůh nerozhodli pro tebe, budeš ty kvůli svému životnímu kamarádovi vystaven svému vlastnímu rozhodnutí, povede tě přitom tvoje duše. Nejhlubší. Ale ať už zvolíš jakoukoliv cestu, tvůj kamarád tě nakonec opustí a budeš se cítit sám jako jediná hvězda v temné noci.

Jsi li moudrý, necháš slzy volně téct, tak často a tak hojně jak budeš muset. A obyčejně zjištíš, že málokdo z kruhu tvé rodiny či přátel bude schopen pochopit tvůj zármutek, nebo tě utěšit. Ale jestli jsi své zvířátko opravdu miloval, staral se o něj v té spoustě radostných let, najdeš jeho dušičku, menší než je třeba tvoje, bude se zdát, že tě doprovází v osamělých dnech, které přijdou. A ve chvíli, kdy to nejméně čekáš, ucítíš jak o tvou nohu něco lehounce zavadí. Pohlédneš na místo, kde tvůj drahý, možná nejdražší kamarád lehával - a rozpomeneš se na Tři významné dny. Vzpomínky budou možná bolestné a přinesou ti bolest do srdce.

Jak jde čas, bolest přichází a odchází, žije vlastním životem - odvrhneš ji nebo přijmeš, může tě to pak splést. když totiž bolest odvrhuješ, skličuje tě. Když ji přijmeš, prohlubuje tvou duši. Tak jako tak pořád je to bolest.

Ale přijde, ujišťuji tě, den čtvrtý. Láska tvých přátel s tebou totiž zůstává, to nemůže nic změnit. Láska, kterou sis zasloužil. Odkaz lásky přátel, kteří nás opustili. Je jenom tvoje. Je to láska, která umožní, abyste se znovu setkali. Láska, která přemůže všechno. Ta láska je totiž Duhový most.

dle mého osobního názoru je právě důvod K PANICE!!!! Amadeus Giacomo Antalo přichází s novými verši

nejdřív začínám jednoduchými frázemi, které se dají použít v běžném životě. pak sem hodim i dvě větší. a protože by všechno samostatně za článek nestálo, hodim vám to na hromadu a hezky se v tom přehrabte, jako to budu dělat já v Kápi z temnoty

Jak už to tak bývá Jak už to tak bývá
jenom němý zpívá jen slepý se dívá

Ten svět,kde pravidla porušují ti, co je tvoří,
se pozvolna, ale jistě, do temnoty noří.

Ten svět, kde se buduje to, co jinde se boří,
mým dočiněním očistí se - shoří!

VIDÍM JEN TEMNOTU citát: Vidím jen temnotu. je přede mnou, vedle mne, nade mnou - VE MĚ!

VIDÍM JEN TEMNOTU báseň:

Pohřben zaživav citech svých,
v hradech hrůzných, děsivých.
Stěny z kostí žlutých jak hlen,
Z davu šílený - sám zde jen.
Hroby kol mě - všichni již mrtvi.
Úcty, poslušnost,…,… - pod zemí tlí.
Zvonečky v hlavě, hradu, se rozezní,
toť zvonění… poslední
Solitudo*

* z latiny - Samota…

Z TEMNOTY KÁPĚ

Noc již halí sěta kraj,
nastala tma - věčný ráj.

Tak, jak slušní v domech se choulí,
tak, jak všichni jsou již v bezpečí,
tak jak sova oči na myš koulí,
stejně tak já plachtím v bězvětří.

Tak, jak sova již myš požírá
se mé oko rozvírá.

A žiju v noci - noční tvor.
Kdo venku se zdržel, už není.
A umrlčích křiků hrůzný sbor.
A sliny v koutkách mi pění.

A jak tělo už pomalu chladne,
moje tělo vedle jejího padne.

A zabořiv své drápy do jejího těla,
krev stříká - rudý je svět!!!!!
V noci kolem bloudit neměla.
Už jí čeká jen do pekla let.

A jak úplněk osvětlí zem,
já porostlý srstí nyní jsem.

A tělní tekutiny stékají mi z úst,
skápějí na chladnou zem.
A oči mé černé, ač vidí rudě.
Ne člověk, nyní zvíře jsem.

A zpozorován svitem měsíce,
hlavu k nebi - vyjíce.

Ten dlouhý táhlý tón vzduchem letí,
daleko přes ulice až do lesů.
A zpátky brek a povyk dětí,
rozsel jsem opět do srdcí děsu.

Pak zavětřiv cítím pach prachu,
toť kulky v puškách na mě mířící.
Pak zavětřiv cítím pach strachu,
toť lovci ke mě se blížící.

Hlad už není, tak co tu dál?!
Mizím ve tmě, než abych tu stáů.

A tak banda lovců přicházející
spatřivše ro, co bývalo ženou,
- někteří zvracející.
Pozdě - již mě zde neseženou!!!

A zas další vytí v dáli.
Ty tóny, jak by se jim smály!

prosím omluvte moje zjevné šílenství

To vše kvůli nejsilnějšímu citu na světě:,,Lásce”…A vítěz byl vždy jen jeden.Postupně jsem nedoufal,že i mě,po vrácení na dobu zkušební,někdo k sobě vezme.Nechtěl jsem moc.Jen domov,postel,mističku a ruku,která mě před spaním pohladí po mé blondˇaté hlavě.A čas plynul.A přestával jsem jíst,pomalu mě opouštěla víra i naděje.A jen jsem ležel,spal,nechtěl nic vnímat… Začátkem květnových,jarních dnů jsem zaslechl hlas,velmi blizoučko.,,Prosím,ten pejsek je také k mání?”Tu větu nelze zapomenout.A v zápětí jsem znovu slyšel,jako mnohokrát,že jsem problémový.Paní u mě stála a jako by nevnímala tyto prázdné,pro mě zdrcující věty.Zvihl jsem oči a naše zraky se setkaly.Měla zvláštní,tak černé,smutné oči,plné rosy,kterou jsem cítil na svých tlapkách po ránu,dlouhé,černé vlasy,no..jako fenka afgánského chrta.Dlouze na mě hleděla a potom cosi zašeptala personálu útulku a rychle odcházela…Lehl jsem si a zase nejedl.Už jsem nepřemýšlel o budoucnosti,o svých touhách.Mé psí srdce by další zklamání neuneslo.A přišel 9.květen,nádherný,takový den,jako z hollywoodské love story.Pospával jsem,ani nepil a do mé letargie promluvil hlas:,,Dobrý den,jsem tady.Ano,chci Toníka!\”Nenechala je mluvit dál,považovala to za zbytečnou ztrátu času,který je nám vyměřen.A přede mne pomalu položila něco pištivého,modrého,měkkého…A já se toho bál!Bál jsem se,že jediný můj chybný krok,jediný pohyb,ji navždy vyžene.,,To je hračka,je tvá,tady mistička,vodítko a obojek…”Pomalu,jemně mně připnula obojek a já viděl,jak brána se otvírá…Pro mě,pro ni.A za štěkotu a nářku všech kamarádů,co dál budou snít svůj sen,jsme vyšli branou ven.Kam?Do života…Kamarádi,co vám mám povídat.Život je nádherný,když máte koho milovat a ještě krásnější,když jste milován…Je pozdě večer,čeká nás zase zítra Den.A já,když usíná,moje víla z pohádky,si lehnu vedle jejích havraních,dlouhých vlasů,abych,kdykoliv se probudím,věděl,že to je skutečnost,ne sen…,,Pojdˇ spát,je jasná obloha a jaro.Vidíš?Tam…To je psí hvězda naděje-Sírius”…

Dobré srdce ženy, než pěkná tvář upoutá mou lásku.

Ženy zachovávají vlastní tajemství, muži cizí .

Ženy nevědí, co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou Oscar Wilde

Jediný způsob jak se chovat k ženám: je-li krásná, útoč na ni, je-li ošklivá, vezmi útokem jinou Oscar Wilde

Když jen jednou ulevím v trápení nebo žalu, když jenom jednou pomůžu v bolesti. Když jenom zvednu ptáčka vypadlého z hnízda, anebo zmírním něčí neštěstí. Pak nežila jsem nadarmo, nesešla na scestí.

Kdo ví jakou cenu má láska? Jenom ten, kdo miluje, a ten, koho nikdo nemiluje.

Nechtějme, aby se ten, koho milujeme, podobal našemu ideálu, ale naopak - ideál přizpůsobme tomu, koho milujeme.

Genialita je procento inspirace a devadesát devět procent potu.

Příroda nám klade do cesty naši tupost jako past.

myslívám jen na tebe,

na tebe mé zlatíčko

co máš jméno sluníčko ,

bez tebe se nedá žít ,

všichni prosí dál nám sviť….

národní obrození - co to vlastně je?
“blbče si čech tak mluv česky. žádný blbý věty typu - tyhle botičky sou fakt kůůůůl, poď si zajumpovat na rampy, omg, wtf, shit, ty fuckere, fak jů a spol - pokud chceš nadávat, budu ti spíš rozumět česky, než zaocéánsky. a pokud chceš mluvit, mluv jako čech a ne jako čecho-německo-angličan jo? jako jasný že občas pro danou věc neni českej výraz - hardwera a tak. ale proč kur*it náš nádhernej jazyk cizími výrazy?

no s nespisovnou češtinou a nadávkami jsem nezačal zrovna nejlépe. tudíž, snažil jsem se předchodími odstavci vyjádřit mé rozhořčení z neustálého komolení našeho překrásného mateřského jazyka. jistěže musíme umět nějaký cizí jazyk, abychom se domluvili, ale přeci neni nutné potom ty dva jazyky do sebe vkládat při běžné řeči a komolit je pak oba, ne?

Prostě a jednoduše, Hedánek, je podle mě národní obrození periodicky se opakující situace v každém národě. minulá století nás zaplavovala němčina. češi neuměli česky, všude se mluvilo německy a vůbec s naší mateřtinou to nevypadalo pěkně. dnes nás zaplavuje angličtina. no nejen nás ale celý svět. a nejen angličtina, čili řeč, ale už i jejich kultura - mekdonald, káefcé a spol. jako proč ne že? to jejich jídlo chutná vinikajícně, zvláště když jeden jejich 250g hamburger je skoro 100g tuk a něco málo víc než 50g sacharid - čili cukr, který se stejně po třech dnech uloží jako tuk.

ale aby si někdo nemyslel, že sem protiamericky založen - přeci jen metal umí dobře - tak zde uvedu ještě jeden problém dnešního světa a jeho globalizace - levné výrobky z číny. příliv těchto šmejdů za pár eur ( buďme moderní - naší českou korunu brzy zruší a budeme mít CELOEVROPSKOU měnu - doprdele kde je ta národní hrdost?! ) ehmm… tedy tyto výrobky mají za následek, že každý rok vytlačí z trhu až 150 českých obchodníků. takže zlatý český ručičky se v český republice už ani pořádně neuživí. co je tohle za logiku naruby?

a to samozřejmě nemluvě o naší kultuře v masmédiích. neberu teďka noviny - aktuality a všeobecný přehled ve světě je třeba, ale myslím tím televizi. nova, prima, cinema, cool - dloooouho sem tam hledal film,m který by natočil čech. nakonec sem to našel na coolu až úplně dole ve dvě hodiny večer - porno. no tak když už nic jinýho českýho v tý bedně neni tak alespoň ať můžou zoufalci koukat na češky s jmény jako Kate a Jully že?

ovšem - opáči mi že českých filmů je dost…. rafŤáci, snowborďáci, podvraťáci - nepříde vám to jako prcičky? gympl, o život nepříde vám to jako magořina? kameňáky jsou zase jenom poskládaný vtipy do příběhu. zlatá ééééééliška ze mlejna….

no jooo, jenže na co zas čumí ty prckové, když sou u bedny? pokemoni, digimoni, manga a podobní - zas LEVNÉ výrobky z číny. kdo nekrmí svýho prcka krtečkem, makovou panenkou, rákoníčkem a kabátama by se měl jít zahrabat, páč neni nikdy jistý, jestli ten malej vyroste v psychicky vyrovnanou osobu. a vůbec. jestli to takhle pude dál, za pár generací se zapomene na naše tradiční český hodnoty. i v nejzapadlejších vesničkách budou prodávat vjetnamci, v každym městě nad 1000 obyvatel bude burger za euro a česky se bude mluvit jenom v domově důchodců - a to ještě jenom než chcípnu.

jako jestli nechcete být češi, proč rovnou nesepíšete petici a nepřidáte se dobrovolně k nějakýmu většímu státu hm? nebo proč si do toho státu neodjedete a z naší země neuděláte NÁRODNÍ park, do kterýho se budou jezdit děti koukat na exkurze, jak to vypadá v domorodym česku, kde ještě mluví jinak než anglicky a znají starobylé recepty, kde se neobejvuje ani jednou slovo burger, nebo hranolek.

nemluvíš-li česky - nejsi čech. tak co tu děláš? VYPADNI!!!!!!

Tak vidíš jak to dopadá když blázen blázna potká… na počítači pár rychlých slov a jedna ukrytá fotka. Rychlá schůzka kdesi v přítmí velikého města, pak možná společná leč nenápadná cesta.

Tak to je, ale nikdo nepřemýšlel, jak by to mohlo býti lepší… romantické procházky.. třeba v dešti? Společně ruku v ruce spolu projít zbytkem života a jeden pro druhého namalovat třeba duhu.. dřív než se to všechno zamotá a my budeme mít vůči sobě pocit dluhů.

Vlastně… my už vůči sobě jeden dluh máme..budu se snažit i když jsem jen obyčejná slečna..ale…kdykoliv já se budu mračit a nebudu se smát jen proto že mě nechceš milovat, šeptej mi aspoň denně něžně do ucha „budu tě mít nadosmrti rád“. A já ti budu neskonale vděčná.

]]> http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/sny-blaznu/feed http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/mazlicku-neplakej http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/mazlicku-neplakej#comments Mon, 05 Oct 2009 20:59:39 +0000 jeanette http://www.online-pribehy.cz/?p=1754 To poslední, co Bůh stvořil na člověku k dokonalosti jeho duše je slza.  Je to jen malá kapka, ale dokáže pojmout všechny city světa které existují… Naději, smutek, touhu, lásku, bezmoc i smích. A v čem je její cena větší než zlato a drahokamy?  Přesně tolik, kolik tě pálí v dlaních - tolik je upřímná. Poví ti tajemství srdce, které slovy nikdy nevyjádříš. Ale neplač.. Jsi přece “šťastný”, říkal jsi… a já za to možná ani nestojím.

Když na tebe myslím tehdy, co noc začne halit den do tmy a hvězdy už na nebi tichounce září… pláču žalem láskou i štěstím a malé perličky mi stékají po tváři.

Tvé srdíčko dává tomu mému neskonalou sílu, abych výdrž měla v učení i chuť k dílu. Tvé city které tak maličko mi dáváš znát, neboť se bojíš zklamání, ty mi pozvolna háčkují křídla až jednou nasbírám sílu k létání.

Chtěla bych stále dívat se ti do tvých očí… neboť…

To kdo jsi a co mi dáváš svou přítomností ze mě dělá blázínka který jednoho dne prostě skočí.

]]> http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/kdyz-na-tebe-myslim/feed http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/staroveke-recko-parby-tisicileti-ktere-dnes-nikdo-neprekona http://www.online-pribehy.cz/Povidky-citaty-milostne-SMS/staroveke-recko-parby-tisicileti-ktere-dnes-nikdo-neprekona#comments Mon, 05 Oct 2009 20:57:20 +0000 staggy http://www.online-pribehy.cz/?p=1743 ten, kdo se byť jen trošku zajímá o starověké Řecko, musel už někdy určitě slyšet o oslavách a uctívání Dionýza. To byl prosím Řecký bůh vína a nespotaného veselí. byl to syn starýho známýho prcíře Dia a jedný z jeho miliardy milenek. a tenhleten hošík udělal teda dooooost slušnou kariéru.
prostě když každej rok nastal onen pověstný úsek několika dnů, kdy se měl uctívat dionýsos, celý města se zavřela - následuje popis na příkladu Athén.
Do města se navozilo víno z celého okolí. všichni spěchali do města, než se na několik dní zavřou brány. muži, ženy I DĚTI se prostě zavřeli do města a proddali se orgiím - doslova.
víno teklo proudem. každej roh byl poblitej a všude se válely opilci ve svých metabolických produktech. ten kdo uměl chlastat mohl popadnout první osobu, která se mu zamlouvala a mohl jí v pohodě oknout přes městckou studnu a dávat jí tam předevšema pod vocas. chlapy i ženský si úžívali chlípné zbavy v proudech vína a jiných lepivějších tekutin a jejch ratolesti získávaly první zkušenosti s kocouvinou dál od dospělých.
nepopisuju to tady teď z nějakýho chlípnýho důvodu, jak by se někomu mohlo zdát. chci na tomhle ukázat, jak vypadala SVOBODA několik set let před naším spasitelem. ano - lidé se chovali naprosto svobodně. srali na všechno, srali na následky a srali na okolí

” jé ahoj stará, kdo to na tobě leží?”
” nevim, neznám ho, ale umí to. a kde je náš malej dajdalos?”
” myslim že sem ho viděl poblitýho támhle v tý uličce”
chápete co tím chci říct? řekové, jejichž kosti se dávno použili do hnojivak vašim růžím, se uměli odprostit od všech tíživých pout života. a i když to trvalo jen asi čtyři dny, stále to bylo dost na to, aby se na to rok vzpomínalo… než zase nadešel ten správný čas.
a teď si položme otázku. když tohle dokázal člověk s prokazatelně menšííííím menšííííím mozkem, proč by to nemohl dokázat člověk dnešní? myslíte, že tehdy to byly zvířata bez morálky a sociálního cítění a proto jim to šlo tak lehce? co takhle sokrates, pythagoras aristoteles a spol? hm? tyhleti tápci sou 2400 let někde kdesi v povětří a stejně se nenajde člověk s IQ +50, který by o nich neslyšel. takže to nebyly zvířata. tohleti lidi měli dost filipa na to, vymyslet postupy a myšlenky, kterými se řídí dnes kyber mozky toho miláška, co vám tohle zobrazuje. a tyhle lidi měli i dost odvahy na to, být svobodní.
pořádám oslavu na počest dionýza - kdo se přidá?
(fórek )

dodatek: vulgarismů 51 - 101
(a pokud bude článek zveřejněn, děkuji tímto odstavcem administrátorovi za jeho shovívavost. jistě že morální hodnoty by měly být vším, ale nejde tady ani tak o obsah vulgarismů v textu jako filozofický obsah textu. děkuji.)
:
:
:
:
:
:[3.10.2009 23:46:06] staggy: ale tady de prostě o to - ukázat svůj názor. ukázat že se nebojíš
[3.10.2009 23:46:18] staggy: prostě si nenechat srát na hlavu
[3.10.2009 23:46:19] Johiii :-D: tak ja to chapu
[3.10.2009 23:46:25] staggy: pardon že to tak řeknu
[3.10.2009 23:46:42] staggy: no to bys jako správná metalačka měla
[3.10.2009 23:46:45] Johiii :-D: ja se nemam ve tride koho bat
[3.10.2009 23:47:01] Johiii :-D: ani v zivote ani ve sportu
[3.10.2009 23:47:13] staggy: 9ka ne?
[3.10.2009 23:47:16] Johiii :-D: no ve sportu tak mozna tech cecek
[3.10.2009 23:47:38] Johiii :-D: mm..,, myslim ze me devitka napoznamenala tak jak sem si predstavovala jiz od prvni tridy
[3.10.2009 23:47:47] Johiii :-D: cekala sem ze budem nejvic ve skole
[3.10.2009 23:47:51] Johiii :-D: nejvic respekt
[3.10.2009 23:48:03] Johiii :-D: takej jakej ja dycky mela ke komukoli starsimu
[3.10.2009 23:48:14] Johiii :-D: bohuzel dnes ani prvnak se te neboji
[3.10.2009 23:48:25] Johiii :-D: neni to tak jak sem si myslivala ze bude
[3.10.2009 23:48:33] Johiii :-D: je to kazdym rokem to sami
[3.10.2009 23:48:39] Johiii :-D: neli horsi
[3.10.2009 23:48:48] staggy: protože každej rok vidí co si můžou dovolit
[3.10.2009 23:48:59] staggy: mohu připomenout můj článek?
[3.10.2009 23:49:06] Johiii :-D: nn
[3.10.2009 23:49:07] staggy: o tom malym vykuřbuřtovi?
[3.10.2009 23:49:12] Johiii :-D: nn
[3.10.2009 23:49:18] staggy: ne tys ho četla
[3.10.2009 23:49:23] Johiii :-D: jj
[3.10.2009 23:49:27] staggy: tak si možná vzpomeneš
[3.10.2009 23:49:31] Johiii :-D: jj
[3.10.2009 23:49:39] staggy: jak sem se tam zachoval?
[3.10.2009 23:49:49] Johiii :-D: vim!!!
[3.10.2009 23:50:01] staggy: takže vidíš
[3.10.2009 23:50:05] Johiii :-D: vidim
[3.10.2009 23:50:12] staggy: a to sem to ještě ke konci posral
[3.10.2009 23:50:19] Johiii :-D: pamatuju
[3.10.2009 23:50:20] Johiii :-D: !
[3.10.2009 23:50:21] staggy: páč sem neřek to co sem chtěl
[3.10.2009 23:50:22] Johiii :-D:
[3.10.2009 23:50:27] Johiii :-D: ja vím
[3.10.2009 23:50:27] staggy: ale to je ono
[3.10.2009 23:50:31] Johiii :-D: ja to mam v mozku
[3.10.2009 23:50:38] Johiii :-D: *mozecku
[3.10.2009 23:50:39] Johiii :-D:
[3.10.2009 23:50:45] staggy: myslíš že si pak nějakej malej zmrd vyskakoval aby mi viděl do očí?
[3.10.2009 23:51:02] Johiii :-D: ja si nic nemyslim

…
[3.10.2009 23:52:35] Johiii :-D: prosteee..,,, nejsem bitkar
[3.10.2009 23:52:37] Johiii :-D: a ty jo
[3.10.2009 23:53:04] Johiii :-D: a ja nechci mit z toho vseho strach z tebe na 50 m jen kdyz bych te mela potkat
[3.10.2009 23:53:10] Johiii :-D: a tohle ho trochu nahani
[3.10.2009 23:53:13] Johiii :-D: uz pujdu
[3.10.2009 23:53:16] Johiii :-D: fakt
[3.10.2009 23:53:20] staggy:
[3.10.2009 23:53:29] staggy: jáááák? 50metrů?
[3.10.2009 23:53:52] Johiii :-D: i kdyz vim ze by si do me sel “jen” pestma bez tvych “hracek”
[3.10.2009 23:53:59] Johiii :-D: no jako uz na padesat metru
[3.10.2009 23:54:11] staggy: ježiš proti tobě bych nešel nikdy
[3.10.2009 23:54:13] staggy:
[3.10.2009 23:54:19] staggy: já nejsem bezmozek
[3.10.2009 23:54:22] Johiii :-D: to je dobre
[3.10.2009 23:54:27] Johiii :-D: no jen aby
[3.10.2009 23:54:36] staggy: no hele tak moc nasrat bys mě nemohla
[3.10.2009 23:54:37] Johiii :-D: to je voboji k tomu prvnimu
[3.10.2009 23:54:38] staggy:
[3.10.2009 23:54:45] staggy: ou
[3.10.2009 23:54:48] staggy: vtipná
[3.10.2009 23:54:51] Johiii :-D: aha jak myslis …
[3.10.2009 23:54:53] staggy:
[3.10.2009 23:55:15] Johiii :-D: to nebylo k tomu bezmozku
[3.10.2009 23:55:41] staggy: né tak jako uznej sama, že když proti tobě de malej hajzlík - tak 12ti letá, tuna makepu na xichtě, zelený vlasy je ti po pas a přijde k tobě a nemáš cigáro?
[3.10.2009 23:55:51] staggy: že bys jako byla v klidu
[3.10.2009 23:56:03] Johiii :-D: byla
[3.10.2009 23:56:36] Johiii :-D: to je dnesni mladez ja uz z ni nezasnu..,, kurvicky od narozeni .,,, vse de s casem do hajzlu vic si vazim starsich..,, rekla bych ne nemam
[3.10.2009 23:57:06] staggy:
[3.10.2009 23:57:12] staggy: no já řek něco podobnýho no
[3.10.2009 23:57:21] staggy: něco stylu
[3.10.2009 23:57:24] Johiii :-D: no
[3.10.2009 23:57:33] Johiii :-D: vis co mi muzes ?
[3.10.2009 23:57:57] staggy: ” ty vole děláš si prrdel ty mrcho malá? padej se domu učit! nebo tě tam dokopu!”
[3.10.2009 23:58:27] Johiii :-D: ne nemam by melo stejnej ucinek
[3.10.2009 23:58:31] Johiii :-D: pri obouch by sla pryc
[3.10.2009 23:58:34] Johiii :-D:
[3.10.2009 23:58:40] staggy: nepři tomhle utíkala
[3.10.2009 23:58:52] Johiii :-D: aha
[3.10.2009 23:58:58] Johiii :-D: u nas by neutikala
[3.10.2009 23:59:01] staggy: ne tak nebo to VIP

(poznámka redakce : jde o incident z nedávné doby kdy jeden spolužák o sobě smýšlející, že je lepší jak ostatní, se dral skrze frontu na oběd se slovy VIP, uhněte. já ho nepustil a skoro sme se porvali… )

[3.10.2009 23:59:11] staggy: to by tě nedožralo?
[3.10.2009 23:59:26] Johiii :-D: mm .,, ne
[3.10.2009 23:59:57] Johiii :-D: ja bych se jen vnitrne nasrala a zacla sem koukat svym hodne hnusnym vyrazem…,, kerej nikdo moc nemusi….
[4.10.2009 0:00:06] staggy:
[4.10.2009 0:00:12] Johiii :-D: hodne lidi mi pri nem rika ze cumim jak kdybych je chtela zabit
[4.10.2009 0:00:18] staggy:
[4.10.2009 0:00:32] staggy: a co takhle kdyby ti někdo urazil rodinu?
[4.10.2009 0:00:39] staggy: ne takhle - kdyby to dělal opakovaně
[4.10.2009 0:00:45] Johiii :-D: mm..,, hodi se mi to kdyz ma nekdo vecer na me kecy
[4.10.2009 0:00:47] Johiii :-D: to nevim
[4.10.2009 0:01:02] Johiii :-D: podle tooho kdo
[4.10.2009 0:01:08] staggy: malej křivozubka
[4.10.2009 0:01:12] staggy:
[4.10.2009 0:01:13] Johiii :-D: do cloveka kterej by mel prevahu
[4.10.2009 0:01:25] Johiii :-D: tak do toho bych se pustila do jeho rodiny stokrat vic
[4.10.2009 0:01:31] Johiii :-D: a malej clovek ?
[4.10.2009 0:01:36] Johiii :-D: nadavala bych mu
[4.10.2009 0:01:44] Johiii :-D: do vzhledu a mozna taky do rodiny
[4.10.2009 0:01:57] Johiii :-D: bejt o hodne mladsi nesahla bych na nej
[4.10.2009 0:02:03] Johiii :-D: ja si nejsem v biti jista
[4.10.2009 0:02:10] Johiii :-D: ja nechodim se ucit bit
[4.10.2009 0:02:54] staggy: jako asi takhle
[4.10.2009 0:03:06] staggy: mě nadávky nepřijodu správný
[4.10.2009 0:03:09] staggy: on nadává
[4.10.2009 0:03:13] staggy: dobře
[4.10.2009 0:03:23] staggy: ale když pak nadáváš ty, v čem si lepší než on?
[4.10.2009 0:03:52] Johiii :-D: to je mozny ja nerikam ze veci kery v zivote delam nebo co reknu ze je to spravny…ba naopak…
[4.10.2009 0:04:01] Johiii :-D: jo tohle znam tak od prvni tridy
[4.10.2009 0:04:14] Johiii :-D: ale ja v ten moment nechci bejt lepsi nez on
[4.10.2009 0:04:25] staggy: ne lepší
[4.10.2009 0:04:35] staggy: ale můžeš jeho udělat lepším
[4.10.2009 0:04:42] Johiii :-D: ja to chapu
[4.10.2009 0:04:47] Johiii :-D: simte hůůůsááá
[4.10.2009 0:04:49] Johiii :-D: pujdu
[4.10.2009 0:05:00] staggy: prostě když ho nevychovávaj rodiče, musí někdo jinej
[4.10.2009 0:05:05] staggy:
[4.10.2009 0:06:01] Johiii :-D: kdyz ho nevychovavaj rodice je vse v prdeli ztraceny….to dite je na picu od zakladu tezko se prevychova hodne je to o zazemi o lasce…,, mozna i ta duvera hraje roly
[4.10.2009 0:06:10] Johiii :-D: roli
[4.10.2009 0:06:14] Johiii :-D: nebo ja nevim
[4.10.2009 0:06:15] Johiii :-D:
[4.10.2009 0:06:41] Johiii :-D: ja v tomhle nedoufam….
[4.10.2009 0:06:28] staggy: a ještě
[4.10.2009 0:06:30] staggy: souhlasíš
[4.10.2009 0:06:32] Johiii :-D: …
[4.10.2009 0:06:33] staggy: s tím
[4.10.2009 0:05:03] staggy: abych to dal na online příběhy?
[4.10.2009 0:05:15] Johiii :-D: pozor co jako?
[4.10.2009 0:05:42] staggy: kus tohohle rozhovoru
[4.10.2009 0:05:51] staggy: možná některým rodičům něco dojde
[4.10.2009 0:05:58] staggy: a napravíme mladou generaci
[4.10.2009 0:06:01] Johiii :-D: jeej tady se nic neutaji ok
[4.10.2009 0:06:20] staggy: dík
[4.10.2009 0:06:21] Johiii :-D: kdyz myslis ze dou napravit miliony smradu malejch a velkejch
[4.10.2009 0:06:23] Johiii :-D: zdááár (rock)
[4.10.2009 0:06:23] Johiii :-D: ,,….
[4.10.2009 0:06:35] staggy: zdááááár
[4.10.2009 0:06:40] staggy: teda picáááj
[4.10.2009 0:06:47] Johiii :-D: jo zdáár je moje
[4.10.2009 0:06:51] staggy:
[4.10.2009 0:06:54] staggy: si mě zblbla
[4.10.2009 0:07:01] staggy: picáj (rock)
[4.10.2009 0:07:01] Johiii :-D: si pamatuj
[4.10.2009 0:07:08] Johiii :-D: okej zdár (rock)

Klidně se mi smějte, že jsem jiná, ale já se směju vám, že jste všichni stejní.

Sláva je něco, co se musí vyhrát - čest je něco, co se nesmí ztrati

Umění žít je vědět, jak vychutnat malé radosti a unést velká břemena.

Ceňte si tu, kterou vedle sebe máte,
protože pak budete si říkat co za to dáte,
aby jste ji jednoho rána
viděli ležet na posteli s váma.

Nikdo ji, chudou, nepotěší,
nikdo ji tváře nehladí.
Zdrceně hlavu k hrobu věší.
Kdo smutek její zahladí?

Po jedné světlo proletuje
kol hrobu jako bílá laň.
Nežli se, smutná vzpamatuje,
uslyší tiché : ” Dívko, vstaň !”

Pán Ježíš stojí vedle panny
a kyne vlidně rukou vstřic:
“Jaké to svírají tě rány,
že zakrýváš svou bledou líc?”

..”Rodiče jsem tu pochovala,
zůstal mi bratr - těšitel.
abych zde sama nezůstala,
Však brzy on též odešel.”

..”Neplač , má dívko, v krásném létě.”
praví Pán Ježíš vlídně k ni:
..”Hledej si bratra v širém světě !”
a v kukačku ji promění.

Od těch dob létá poli , lesy ,
na stromy sedá , na luka.
..” Bratře můj drahý, kde jsi , kde jsi ?”
hledajic bratra , zakuká.

Před znakem jsem okamžitě poklekl, jak kázala má povinnost, což na tváři jeho nositele vytvořilo spokojený úsměv, který jsem v následující chvíli smazal slovy „Ne tobě, ale symbolu krále se klaním.“ Nejenom, že mu úsměv zmrznul jako špatně vybavený člověk na vrcholku hory Tara, ale jeho tvář ještě zkameněla společně se zlobným zábleskem v očích a rozzuřeně sykl „Samozřejmě.“ Po tomto výstupu mi již v hlavě nezbyla žádná myšlenka na zahradu, ale plně jsem si uvědomoval, proč tu jsem. Proč mě ale král pozval na osobní setkání a poté i na večeři ve velice vybrané společnosti? Podobné otázky mi v hlavě vířili a doufal jsem, že na ně brzy naleznu odpověď. Ještě chvíli mě králův ochránce pozoroval nasupěným pohledem, ale pak se jeho tvář proměnila na klidnou a jako by se nic nestalo a řekl „Můj král tě očekává ve svých komnatách.“ Pohledem mě vyzval, abych ho následoval a vyrazil směrem k jedné křižovatce. Potom, co jsme urazili pěkný kus cesty a přitom jsme stále byli v královských zahradách jsem pochopil, že tu nejsou jenom pro okrasu, ale také pro to, aby nevítaným cizincům zabránili dostat se k jejich majiteli. Osobní stráž krále se ale v zahradách vyznala velice dobře a tak jsem po další chvíli stanul před zlatou, stejným smaragdem, jaký jsem viděl na prstenu, vykládanou bránou, na jejímž vrchu stála pomocí rubínů, jejichž žhnoucí barva už nadálku vydávala teplo a jenž při delším dívání člověku, elfu a jiným rasám téměř vypalovala oči, slova „Tera ket soma flir“ jenž v překladu znamenala „Vstup, pokud jsi vítán.“ Strážce branou prošel bez váhání, ale já jsem ještě chvíli obdivoval tu nádheru a hlavou se mi honily myšlenky, co by se mi stalo, kdybych bránou prošel a nebyl zván. Kus za bránou pravidelné chroupání štěrkové cesty pod našima nohama umlklo a zahrady se změnili na hustý háj. Na první pohled nuspořádaný les byl ovšem vysázen tak, aby se při cestě objevovali další a další překrásné efekty. I tento park byl jedno veliké bludiště a než jsme došli k velkému jezeru, jehož hladina se díky slunečnímu světlu přebarvovala na zlatou a třpytila se jako stovky diamantů, shlédl jsem spoustu pozoruhodností, barev a tvarů a uvědomil jsem si, že to je zážitek na celý život a že nic hezčího snad na světě není. Obešli jsme půlku jezera a já poprvé uviděl královský zámek. Byl ukryt v malé doubravě, která ho skryla před zraky létajicích bytostí a zároveň ho koruny stromů chránily před případným útokem ze vzduchu. Hrad byl vystavěn z cihel, které se jedna po druhé pečlivě pálily a jež byly opředeny všemi možnými kouzly, a to natolik, že magie byla velmi silně cítit i o hodný kus dále. Okna byla obloukovitá a jejich okraje tvořil již známý zelený kámen. Při prvním pohledu jsem si myslel, že je zámek zlatý, ale to jen rosa na bečťanu, kterým byla zeď porostlá, odrážela slunce a vytvořla nádherný úkaz, jemuž se jezero nemohlo rovnat. Stále myšlenkami nepřítomen jsem jakoby z dálky slyšel hlas svého společníka, i když stál vedle mě, který říkal „Tak jsme zde, za branou tě opustím.“ Poslední naše společné chvíle jsme křáčeli po cestě posypané barevnýmy oblázky. Jakmile jsme došli před těžkou dubovou bránu, která už mě jediná dělila od vnitřku zámku, stočil se můj pohled na stěny kolem brány. V půlkruhu ji lemovala široká paleta kamenných zvířecích hlav od myši po sokola. Břečťan byl upravený tak, aby na kamenné tváře nezasahoval. Připadalo mi, jako kdyby nesčetné dojmy, které jsem stihl cestou nasbírat, otupili mou mysl, což mě napadlo po tom, že jsem si až podlouhé době uvědomil, že oči hlav nejsou z kamenne, nýbrž zlata. Z dumání mě vytrhly tři hlasité rány, jak králův vysanec zabouchal na tvrdou bránu, která se začala otvírat pomalým pohybm a postupně odhalovala překrásné átrium královského sídla. Jako první padl můj pohled na velkou fontánu stojící uprostřed haly, která znázorňovala elfa klečícího ve vodě. Než jsem se ale stihl stříbrnou fontánou pokochat, odhalovaly se další překrásné části nteriéru jako mramorové sloupy a schodiště, malby u kterých mi bylo jasné, že nejsou malováný olejem, nýbrž jsou skládáné z ruzných druhů dřeva. Na nic jiného nehledíc, než na tu nádheru, uslyšel jsem ostré lusknutí a můj průvodce byl pryč. To mi ovšem nevadilo, protože mě oslovila tím nejzpěvavějším hlasem jaký jsem kdy slyšel osoba, která scházela po schodech, které byly ve středu pokryty červeným kobercem. Padl jsem na kolena a sklonil hlavu. Král došel až ke mně a poté pronesl „Ora té kü ir rita,“ neboli „Vstaň a pohleď mi do očí.“ Učinil jsem tak a tento okamžik se mi navěky vryl do paměti ve stejných barvách a odstínech. Předemnou stál elf statné vysoké postavy s krásnou, ničím neposkvrněnou tváří, modrýma očima a řídkým světlehnědým obočím, které se dotýkalo jeho ani moc krátkého a ani moc dlouhého nesu, který překrýval vršek červeného rtu, jenž zakrýval zuby bílé jako ten nejčistější křemen. Oděn byl v stříbrné roucho se zlatou nití prošívanými okrajy, které mu splívalo až k nohám a ukazovalo pouze na míru šité vysoké kožené boty. Jestliže existuje nějaký ideál krásy, pak je to tento muž. Ponyutím ruky mě vyzval k jeho následování. Vystoupil do poloviny schodiště a pak se otočil směrem k fontáně a pravicí ve vzduchu opsal půlkruh naznačujíce toto vnitřní nádvoří a řekl „Dnes budeš užívat si blaha, které ti tento dům poskytne, ale zítra již na cestu budeš se muset vydat, o tom však později. Nyní mě následůj do mé pracovny. Je to zároveň knihovna s nejcenějšími svitky pergamenů a svazky, při jejiž čtení se dozajista nudit nebudeš. Mám stejný názor, protože při četbě se uvolním více než při relaxaci v trpasličích lázní, které jsou vyhlášené. Došli jsme k dveřím, které měli na sobě vyrytý zlatý nápis „Pracovna.“ Král otevřel dveře, aniž by se dotkl kliky a vstoupil do místnosti kruhového půdorysu. Podél stěn byly skříně s knihami, stejně jako uprostřed. Prošli jsme místností na druhou stranu a vystoupaly po dřevěných schodech do druhého patra vybaveného stejně až na to, že uprostřed byl místo knihoven psací stůl hustě pokryt pergameny, které obsahovaly texty v různých jazycích. Král něco zamumalal a místnost se rozzářila pomocí lamp zavěšených u stropu. Sedl si za stůl a řekl „Teď mne budeš muset omluvit, protože mám ještě nějakou práci, ale zatím se po tomto a dolním patře můžeš s klidem v srdci a s čistým svědomím pohybovat a dle libosti číst vše, co ti mé knihovny nabídnou. Natáhl ruku, něco proneslo a před ním se zhmotnila židle vytvořena z tmavého dřeva. Poté už jen sklopil zrak k desce stolu, vzal brk a začal psát a mě došlo, že ho nesmím rušit. Rozhlédl jsem se kolem sebe a vůbec mě králova nutnost nějakou dobu se mi nevěnovat nevadila. Nekonečné záplavy knih a jejich titulů slibovali nezapomenutelný požitek. Počal jsem se nořit do jednotlivých svazků a ani jsem nepostřehl, že je již hodně po poledni a král již před nějakou chvíli odložil svůj psací nástroj a pozoroval mě. Když jsem knihu co jsem měl v ruce dočetl a vzhlédl od ní, naprosto mě to překvapilo, ale králi to vůbec nevadilo. „Vidím, že tě má knihovna vskutku zaujmula. Nyní mi dovol, abych ti vysvětlil, proč jsem tě sem vlastně pozval.“ Když tohle pronesl, pokynul mi paží, že ho mám následovat. Vyšli jsme ze zámščku a do nosů nás praštila křišťálová vůně čirého předvečerního vzduchu. Kráčeli jsme po oblázkové cestě a za námi téměř neslyšně s jistým odstupem šli dva elfí strážci ustrojeni stejně jako ten, kterého jsem viděl v zahradách. Došli jsme až do lesa. Tam se král zastavil a já jsem věděl, že teď přijde ten okamžik, na který už od rána netrpělivě čekám. Podíval se mi z příma do očí, pohnul rty, jako by chtěl něco říct, ale najednou se zarazil a zprudka se otočil. Nevědíc co se děje jsem se podíval na stráže a zjistil jsem, že vypadají stejně zmateně jako já. otočil jsem se na místo, kam se král díval. Nikde nic. Král se uklidnil a posadil se na pařez. Jakmile dosedl, uslyšel jsem brnknutí tětivy a nepřemýšleje o ničem jsem se vlastním tělem vrhnul před svého hostitele. Než jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal, ucítil jsem palčivou bolest v rameni a cítil, jak se mi z něho rozlévá krev. Ozval se silný řev a než jsem pochopil, že tento ryk vydává naše stráž, která nyní s vytasenými meči běžela přímo k nám, ucítil jsem další ostré bolesti v boku a levé noze, což mě přinutilo kleknout. Nyní měl král hlavu výš než já a byl proto snadným cílem. Jako v mlhách jsem slyšel luskavé zvuky a viděl, jak se v záplavách zelené světla objevují destíky králových ochránců. Všichni běželi k nám, ale já věděl, že jediný kdo může krále ještě zachránit jsem já. Další brnknutí mě neponechalo v nejistotě a hned jsem vymrštil ruku do patřičné výšky. Odměnou za tento čin mi byla další pronikavá bolest probotnuté dlaně, kterou už jsem nevydržel a svlalil se. Viděl jsem další a další šípy, potom jsem ucítil zátěža bolest, viděl spoustu zelené, pomocníků, slyšel jsem silný bzukot a najednou nic. Ticho a tma.

Když jsem se probudil. Bolelo mě celé tělo a ležel jsem v čistě bíle povlečené posteli. Místo šatů jsem měl snad od hlavy až k patě tělo v obvazech a okamžité obhlížení okolí mi dalo jistotu, že jsem na elfí marodce. Spadl mi velký kámen ze srdce, že jsem přežil, ale tuto krátkodobou úlevu mi přesekla vidina černých praporů, které jak každý ví jsou vyvěšováný pouze při napadení země nebo při úmrtí panovníka a já věděl, že tentokrát se o napadení mluvit rozhodně nedá…

-          Máš-li někoho-kdo te miluje,kdo má v duši tvé myšlenky,v srdci tvé sny,pak můžeš mluvit o štěstí.

Žít bez lásky je těžký, žít bez přátel je nemožný.

Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá z lidí, jako jsi ty.

Říkáš miluji déšť, ale kdyš prší, jdeš se schovat, abys nezmokl. Říkáš miluji slunce, ale když svítí, jdeš se schovat do stínu, protože je ti horko. Bojím se abys mi jednou neřekl…MILUJI TĚ!

Žij okamžikem, protože ta chvíle, co právě prožíváš, už se nikdy nevrátí.

Lidem se téměř nikdy nedaří být šťastní, protože stále vidí minulost lepší, než byla, přítomnost horší, než je, a budoucnost růžovější, než bude.

Mějte dobrou náladu, dobrá nálada sice vaše problémy nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít…

Nad alkoholem nikdo nezvítězil…. Jen Moraváci remizovali.

          nechutná mi jíst a pít,

             myslím na ni jen a jen ,

                                     copak dělá celý den ,

ona krásná je fakt moc,

                chci ji líbat je to koc ..

                                    Kdyby jenom věděla,

                                                     to co já k ní cítím ,

                                                              možná by mě též chtěla,

                                                                                            měl bych proč zas žíti…

no v poho. na karate sme dostali tak do těla, že za půl hodiny sem se nezved z kliku. ( a to nejsem mejdlíčko ) takže v poho. odplazil sem se po půl hodině do šaten, kde jsem (doslova) vyždímal tričko, vypil 3 litry vody pod 2 minuty a jen tak sem se 45 minut válel. uběhly tak rychle, že když sem se podíval na mobiíl, měl sem 10 minut na zvládnutí kilometru k autobusáku. takže sprintík přes město s plným báglem mokrých hadrů.
sedl sem do busu a opřel se o sklo. neodvažoval jsem se usnout. ještě bych přejel svou rodnou vísku a skončil zas o něco dál. tělo si říkalo a akutní doplnění energie, tak sem mu předhodil tři piškoty a doufal sem, že to nevyzvracim.
doma sem vystoupil a světe div se - busák plnej starejch známejch rovnejch kšiltů (myslim ty zdejší - ostatní sou v poho ) takže klasická rychlá chůze s rukou na noži v kapse. bez toho ocelovýho miláška už nevytáhnu paty z domu a začíná mi to dělat starosti stihomam?!
slyšel sem za sebou hlasy že sem spocenej jak čub.., barová kun.. - tak ale co, aniž bych se ohlíd, sem zapad za vrata našeho baráku a přivítal se se psem.
po dalším vyždímání trika jsem vešel domů, kde všichni (jak jinak ) sledovali ulici. takže sem zapad do pokoje a pustil si něco na vzpružení. (Dagoba - The Things Within , Hatebreed-Destroy everything )
hlava se najednou sama od sebe začala kvat do rytmu řvoucího zhulence s holou lebkou, co mě nabádal k rozsekání všeho. najednou sem se kýval celej. kolečková židle letěla daleko za mě a já začal - no - jak to popsat nemetalistům?! prostě si představte epileptický záchvat do rytmu.
takže s trikem sem se už neobtěžoval a hodil ho do koupeny, odkud poputuje do pračky. a protože mám delší vlasy, budu s vlhkým hárem nejspíše i ulehat ke spánku. a když to tak vezmu - dneska mi ani neuschly - ráno déšť, a pak jeden velkej záhul. takových dní 6 do týdne. o sedmym musim chodit po babičkách
No a pak sem si inteligentně pustil G.I.Jane - kdo zná, nemusí číst následující odtsavec - kdo ne, vezte, že se jedná o první ženskou ve SPAZu - spec nac - prostě nejlíp vysvičený psychoty na zabíjení na světě nyní pod velením Obamy. takže logicky sem viděl, jak dře. popadla mě chuť se už definitivně odrovnat, takže sem popad činku. opravdu jenom popad - tělo vypovědělo službu a neuzvedlo 10 kilo oceli. takže sedy lehy? - nezved sem se ze židle. - to je ten sqělej pocit. nemůžete udělat nic - ste tak vyčerpaný, že se nemůžete pohnout a stejně se vám chce něco dělat. a když si člověk uvědomí, že dneska nejen že získal 12 000 pro děti z domovů, ale získal i krásný protažení pro sebe.
nevím - nedokážu výstižně popsat tu euforii, nezvládám vylíčit všechny chemický procesy, co se ve mě odehrávají. ( JÁ ) takže se pokusím jen říct, že je to nádherný. je to něco, jako vidět svět jinak. prostě dneska sem tak dřel, až se nemůžu hejbat. dneska sem jel tak, že mi tělo vypovědělo. myslí mi to furt dobře, si myslim, ale už nedokážu poručit ruce -  napiš Á prostě je mi tak nějak výborně. takhle mi ještě nebylo. a pokud někdo něco z tohohle článku pochopil, bude to asi něco tohoto ražení:

i když se cítíš vyčerpaný, furt ještě můžeš. lidské tělo je nekonečná studnice překvapení a nikdo ho nezná dokonale. dokonce ani ty sám! já jsem dneska poznal, kolik toho moje tělo snese, než vypoví. vím že zvládnu dělat dřep-kop, kliky na kloubech, sklapovačky a údery 30 minut ve zběsilim tempu, než ztratim 1/3 svých sil. vim že potom uběhnu kilásek do 10 minut a že se mi pak třesou ruce. vim, že po dvaceti minutách pauzy, kdy se mě snažil přemoct spánek, se odlepim od skla a ujdu kol 700 metrů do prudšího kopce kol 10 minut. a vim dokonce i že už mi pak stačí jenom pár minut mlátit tělem a sem hotovej. co víš o svým těle ty?

vezměme si příklad:

jdu si temnou ulicí, poztě takhle v noci
a najednou přede mnou s nožema dva cvoci

no vole a co teď?! BLIK - kde se tu vzala ta pistole?
pak jeden z těch uslintanců přiskočí a rozmáchne se tim kusem nabroušený zrezlý oceli a zanechá v mém těle charakteristickou drážku plnící se pozvolna krví.
kdo by váhal? prostě využiju tu hračku co se mi tak příhodně objevila v ruce a začnu se bránit, až krev stříká všude kolem.

o hodinu později sou tu chlupatý a vyšetřujou místo činu. kdo je zavolal? JÁ - jsem v tom přece nevině

a teď má “bůůůůůůůůůůůh” na výběr. zapříčiní, še sekretářka vylije soudci do klína kafe a on v nově nabyté náladě mě pošle za katr. nebo že by mi později ukázal rodinu toho, koho sem zabil a z důvodu svědomí, kteé by mi nadělil chvilku před tím, bych to skončil sám? ne, ne to je otřelý, co takhle že bych psychicky neunes nátlak médií, zmagořil bych sám a pak se se stejnym nožem a kámošem magorem potloukal v noci temnýma uličkama?

JO!!!! POKUD NEMÁME ŽÁDNOU MOŽNOST SI VYBRAT, SME JEN LOUTKAMA A KRÁTÍME CHVÍLI NĚJAKÝMU MOCNÝMU RANAŘI, CO NÁS DĚLÁ NEUROTICKÝ CHUDINKY!!!

tak tomuhle věřit nechci. to ať mi  jako pan učitel Komrska, papež i ten, kterej je, ale nikdo po něm neviděl ani podpapírák, odpustí, ale tohle mi do škeble nejde. protože pokud nemám svobodnou vůli, sloužím jen k pobavení. BAVIT Z MÝHO ŽIVOTA SE MÁM JÁ, NE NIKDO JINEJ!!!!!!

jenže teď někdo může namítnout - a co děláš teď? myslíš si, že pokud vyšší byttosst existuje, nechala by tě takhle polemizovat a urážet se od tebe?

a teď já -  a myslíš si, že kdyby občas nenechal nikoho zapochybovat a všichni by jen bezmyšlenkovitě pobíhali na jevišti, že kdyby se někdo občas takhle nevytasil, že by to byla po pár milonech let evoluce pro toho nahoře pořád stejná sranda?

co když třeba zejtra půjdu kol kostela a z něho se ozve - a hle, satan, do zbraně bratři a sestry - další křížová výprava je na spadnutí!

takže ležim na zemi skopanej. pak přiběhne prcek a s pokříkem alách agbar mě odpálí do tokia.

a prdel z toho bude mít zas ten nahoře.

bay

Když tě vidím valím očka,

 jaká ty seš super kočka,

milá,

 krásná ,

nevinná,

 jako vzácná květina,

 rosteš jednou za sto let ,

říkám si ,,vole‘‘

           nesmíš otálet!…

„Hani, musíš mě zachránit!“
Takže nikde nehoří, oddechla jsem si. Ale i tak to vypadá vážně. Co se děje?
Ovšem v případě Veroniky také hodně podezřele, už ji znám. Když mi takhle naposledy říkala, že ji musím zachránit, vnutila mi do péče svého naprosto nevychovaného psa, kterého nikdo právě proto hlídat nechtěl. Ta její obluda velikosti menšího telete mi, zatím co se ona rekreovala kdesi u moře, zdevastovala byt i nervy!
Tak pozor! Žádný pes, s tím už tu nemá šanci. Jasně jsem jí to řekla už tehdy, když si pro tu neposlušnou, uštěkanou a uslintanou bestii konečně přišla. Navíc teď je tu Sam a ten by konkurenci rozhodně nesnesl. To jsem jí pro jistotu několikrát důrazně připomínala, že už mám také psa, tak předpokládám, že to slečna vysokoškolačka pochopila.
Takže pohoda, devastace bytu snad opravdu nehrozí, pomyslela jsem si a klidně ji pozvala na kávu.
Verča s sebou kromě tašky nesla i nějakou podezřelou krabici, ale na jejího psa byla naštěstí příliš malá. Tak tentokrát žádná pohroma, pomyslela sem si naivně a vyhodila Sama z křesla, aby si návštěva měla kam sednout.

„Tak povídej, co zase potřebuješ?“, zeptala jsem se a vystrčila vrčícího Sama za dveře, jelikož se právě chystal vykousat vetřelce ze “svého” křesílka. Prošlo to nějak podezřele hladce. Sam se vůbec nebránil, spíš bych řekla, že vyhození do chodby uvítal. Normálně by mi to bylo podezřelé, ale já myslela spíš na to, co bude Veronika potřebovat, než na to, co můžu způsobit. Ještě než jsem stačila za ním ty dveře zase zavřít, ozvalo se z chodby hysterické “Mmňňááuuuu!” a rána, jako by něco spadlo. Nakoukla jsem do chodby, ale už tam byl jen spadlý květináč s vysypanou hlínou. Oba aktéři byli pryč. Odbyla jsem to mávnutím ruky. Nejspíš už si opravdu začínám zvykat, že to u nás občas vypadá jako v těch kreslených groteskách o Tomovi a Jerrym.
“Tak copak potřebuješ?” vrátila jsem se k důvodu Veroničiny návštěvy.
„Křeček?“ přemýšlela jsem. No to by nakonec šlo, ten snad, zavřen ve své kleci, žádnou škodu v bytě neudělá.
„No dobře,“ souhlasila jsem.
„Jen, aby jsi si pro něj zase nezapomněla po dovolené přijít,“ neodpustila jsem si.

Příchodem třetího zvířete do mé domácnosti nastal ale jistý problém.
Jsem totiž majitelkou dvou úhlavních nepřátel, kočičky s tím nejběžnějším kočičím jménem – Minda a tříletého, žárlivého jezevčíka Sama.
Musela jsem si vždy dávat velice dobrý pozor, aby se mi ani náhodou nestalo, že tyto dva znesvářené zvířecí tábory zůstanou chvíli v jedné místnosti a bez dozoru. Jejich vzájemná nevraživost zaváněla totiž krveprolitím. Z mírné a umazlené Mindy se při spatření Sama stávala divoká, hladová a tudíž nebezpečná šelma kočkovitá, toužící po krvi a Sam se v blízkosti Mindy jako mávnutím kouzelného proutku měnil z milého pejska ve vzteklé útočící monstrum. Naježený vzteky, připomínal víc než dlouhosrstého jezevčíka, dikobraza. Ti dva se prostě nesměli potkat!
Občas to u nás opravdu vypadalo jako v těch už zmíněných groteskách. Třeba zrovna dnes v poledne. Nesu si takhle na talíři oběd, brambory a řízek, od linky ke stolu a než těch pět kroků udělám, osmkrát zakopnu o Mindu popřípadě o Sama, kteří se tu zrovna, oba naježení vzteky, honí kolem stolu. Podeváté do mě jeden z nich přímo narazí, takže ztratím balanc a řízek se sesune z talíře na zem. Je zajímavé, že i v té nejvyšší rychlosti, jakou se ti dva tu honí, stihne ten, který je blíž, mi ten řízek sebrat a utéct s ním. No, tentokrát mi zbyly aspoň brambory…
Minda si občas provokativně sedne na stůl, protože ví, že Sam se svými krátkými nožkami za ní nemůže a já si pak pro jistotu chystám do pohotovosti číslo na veterináře, protože mám strach, že Sama z toho vzteku chytne infarkt.
Takže teď mi k těmto starostem přibyl ještě křeček v akváriu.
Dočasný domov našel na okně v kuchyni, což bylo dost vysoko, aby na něj Sam nemohl. A přikryté akvárium mu poskytovalo bezpečí i před Mindou. Oba se totiž nezávisle na sobě zaradovali, že jsem jim konečně opatřila něco lepšího a zábavnějšího k snědku, než jsou ty nudné granule, které před nimi neutíkají a tudíž se nedají lovit.
Naštěstí tu křeček bude pouze dva týdny, to určitě v pohodě zvládnu ty dvě šelmy uhlídat, říkala jsem si.
(Tehdy jsem ještě netušila, že dočasná přátelská výpomoc, kdy na dva týdny pohlídám kamarádce křečka, se změní na výpomoc jaksi trvalou a křeček mi už zůstane. Jako kdybych tu Veroniku neznala! Jejího psa jsem jí také potom musela vnutit zpátky násilím.).
Ale zpět k aktuálnímu problému, který příchodem křečka nastal.
Minda nemá ráda ani Sama, ani křečka. Tedy křečka vlastně ráda má, ale takovým zvláštním způsobem. Pozoruje ho často přes okno a z jejího výrazu a zvláště mlsného olizování, je patrné, že ho plánuje sníst k večeři, jen co jí trošku večeřička povyroste.
Sam nesnáší Mindu a je nepříčetný, když se Minda i jen přiblíží ke křečkovi. Z křečka je ale nadšený. Chodí ho pozorovat, vyskočí si vždy na lavici a kontroluje, jak mu dobrůtka roste.
No a tak v rámci zabránění krveprolití se u nás pravidelně každé ráno před mým odchodem do zaměstnání, odehrávalo zhruba toto:
Kočka ven z domu a zamknout dveře, překontrolovat okna, aby nevlezla dovnitř. Pes vyvenčit a zavřít do jiné místnosti než je křeček, všechno zkontrolovat a pak teprve jsem mohla jít v klidu do práce.
Celkem dlouho všechno perfektně fungovalo, ale znáte to…
Jednou se sice žádné ucho neutrhlo, ale zato se mi povedlo zaspat.
Vylítla jsem z domu takovou rychlostí, jako kdyby se mi za zády houfovala útočná letka rozzuřených sršňů. Nemůžu si dovolit přijít pozdě do práce.
A teprve v práci jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem svou zvířenu neseparovala, ba naopak – povedlo se mi v té raketové rychlosti, se kterou jsem opouštěla byt, všechny tři zavřít do kuchyně!
Proboha! Chytal mě málem infarkt!
Ale co jsem měla dělat? Z práce jsem odejít nemohla. Celou pracovní dobu jsem myslela jen na to, co se asi děje doma.
No to bude krvák, šla jsem odpoledne s hrůzou domů!
Bydlíme v přízemí, takže toho, že na okně není akvárium s křečkem, jsem si všimla už před domem.
Pomalu, se strachem, co uvidím, jsem potom otevírala dveře bytu. Bylo tam ticho. Až příliš velké ticho. Přímo zlověstné ticho! Nikdo se tam s nikým nerval, nehonil… A nikdo mě nevítal!
Bože, tak snad aspoň jeden mohl přežít, ne?
Opatrně jsem nakoukla do kuchyně a rozhlédla se po bitevním poli.
V kuchyni to opravdu vypadalo, jako kdyby se tam odehrávala válka. Všude na podlaze se válely střepy a mezi nimi byly rozházené příbory a nádobí, které se pádem na zem nerozbilo. Nejspíš došlo k honičce a Minda běhala po lince a stole a shazovala, na co přišla.
Jaké jsou škody? No dobře, tak ten rozbitý talíř oželím, však už byl starý. A ta váza taky nebyla nic moc. Toho nového bílého ubrusu mi trošku líto bylo, to jo. Byl teď na stůl naprosto nevhodný, jelikož byl roztržený na dva kusy.
Jednu část ubrusu měli pod sebou Sam s Mindou a stulení k sobě, svorně spali. Byli tak unavení, že skoro ani nezaznamenali můj příchod. Ale krásný obrázek, vidět ty dva svorně vedle sebe, to byl. Kochala jsem se tou idylkou.
Co se tam stalo netuším, ale od té doby jsou ti dva nejlepší kámoši.
Jen by mě zajímalo, který z nich vlastně sežral toho křečka? Nebo že by se o něj rozdělili? Možná ano, v rámci uzavření příměří…

Aby z tohoto vyprávění nebyl až takový krvák, tak nutno dodat ještě toto:
Když v nastálé rvačce Minda anebo Sam, to se neví, který z nich to byl, možná oba dva společnými silami, shodili to akvárium s křečkem na zem, tak milý křeček v rámci hesla „Kdo uteče, vyhraje a bude škrtnut z jídelního lístku!“ se schoval za skříň. Tam jsme ho totiž po pár dnech živého a zdravého objevili. Dostal nové, větší akvárium, takže mohl být i on spokojený.

(Rekapitulace: Takže výsledkem tohoto mého chvilkového opomenutí u dveří, bylo od té doby už nerozlučné přátelství Mindy a Sama, jeden rozbitý talíř, jedna rozbitá váza, akvárium roztříštěné na kousky, roztrhaný nový ubrus a volně se za skříní pohybujícím křečkem okousaný nábytek, včetně okousaného kabelu od ledničky. Můj stav, blízký infarktu nepočítám, jelikož jsem to přežila.
To není až tak špatná bilance na to, co se vlastně mohlo stát, že?).

Básník

V každé básni básník skryl,

 špetku citu kdyš tu byl ,

zvěčnit vzácnost krásné chvíle,

 bylo snahou jeho cíle,

 s láskou psáti on svedl ,

co říci jinak nedovedl……

V létě v zimě furt se skáče ,

do jednoty pro lahváče ,

kdo neskáče to je cvok,

 gambrinus je bezva mok.

Když vychází slunce
a přijde nový den,
tímto výjevem já
jsem okouzlen.

Paní v bílých šatech
v černém zámku,
na krku smaragd
na železném lanku.
tvář bělosti porcelánu
vlasy temné po zádech.
A kolem zámku les.
A pode zdmi příkoop kostí pln
a smaragdově zelený
každý kolem drn.
A mezi kostmi bělostnými
větrem a deštěm vybělenými
leží mladé tělo
s kostmi zlámanými.

Když vychází slunce
a přijde nový den,
tímto výjevem já
jsem okouzlen.
- je předevčírem.

V lesích okolních
nemalý shon.
To místní baron
pořádá hon.
A jak už to bývá,
zvěř si cestu nevybírá.
Běží od lovce dál.
A srnče vběhlo
v neznámý hrad bránu.
A baron vyslal
za ním neposlední ránu.
Do neznámého sídla
však posílá čeledína.
Ať lovnou zvěř ven vypudí
a majitele nevzbudí.
Však snče našel…..
… jak pana jej hladí.
Pohlédl na ně, pak na ni.
V údivu dále stojí
panou smrtelně okouzlen.
Dech a slova hledaje
sám v sobě uvězněn.
Jak sen krásná,
jak obloha noční.
Jak nádherná kytice…
… na hrobě smuteční.
Oči její jak na dně rokle tráva,
zašlých časů sláva…
Však stále teple mrazící.

A ona otočiva se,
pohled vrhne zpátky muži.
A on - omámen - následuje
cestou pokrytou růží,
seschlé trní drásá mu kůži.
Vešli do chodby temné,
teplé světlo loučí svítí.
A div se světe,
i zde je barevného kvítí.
Jak prsty jezdit po hedvábí,
mu maso ostrý kámen trhá.
Až došli do ložnice,
kde obrovská postel s nebesy
a u okna vzadu
černé šaty nevěsty.
” Až zítra budu tvou.
Nyní propluj nocí tmou
a usni pod hvězdnou obohou.”

A nechala ho v místnosti.
On ulehá na měkou matraci,
tělo ho brní nedočkavostí.
Leží v mraveništi,
mravenci ožírán zaživa.

Když vychází slunce
a přijde nový den,
tímto výjevem já
jsem otřesen.

Zkrvavená místa, díry,
avšak mladík dýchá dál.
Mravenci si dali píly,
skoro k lebce ohlodán,
by brzi se dostali k cíly.
Stejně musím zrak odvrátit,
pokud nechci… to nic … zvrátit.
A už přichází nevěsta.
Před očima ženicha
bez studu se přichystá.
Její nahé tělo….
Pak vezmou se za ruce.
Prst na kůži visící k zemi padá.
Bez zájmu…
Už uvidí jen jejich záda,
však mravenci se radují
A jak kráčí vzhůru k nebi,
po oblacích šlapou.
Rezivé hřebíky ze schodů,
skrze chodidla se drapou.
Konečně jsou u kněze,
malá borovička na vrcholku věže.
A pod nimi dlouho nic,
až dole kosti leže.
” Přistupte k oltáři.”
Nevěsta se usměje
a oba krok.
Však on krok do nicoty.
” Ano.”

ptáčci. ráno zpívají ptáčci nedaleko v parku. nikdy je nechytím. jsou moc rychlí. oni létají….. já ne, ne, neumím to, zkoušel jsem, ale, ale nějaký muž mě chytil a ztrhnul zpátky…. chtěl jsem zkusit jestli mě vítr také unese, ale zakázali mi to. prý, prý to nikdo neumí, ale já jim nevěřím. ptačí lidé existují.
co? kde? země není kulatá. chtěl jsem jí obejít, když mi to řekli, ale všude je voda. došel jsem až úplně rovně a byla tam jenom voda. neumím plavat. a, a, a navíc bych neuplaval košík. a nikde jsem tam neviděl popelnice. země není kulatá. končí tam, kam se člověk už nedostane. nedostane se k ptákům ( ukáže nahoru), nedostane sezpátky sem( rozpřáhne) podívá se na zem. jen tam se dostaneme. já.. já nemůžu jít tam kam mě srdce táhne, protože, protože už tam jsem.
Miluji nebe. vždycky je jiné. ve dne se na něm odehrávají příběhy. o zvířátkách a hodných lidech, co jim dávají do popelnic poloplné plechovky kočičího žrádla. a v noci na něm září moc vzdálená slunce jiných světů. zkoušel jsem je spočítat. bylo jich víc jak deset krát deset. víc jak deset napočítat neumím. miluji nebe. vždycky je jiné. ve dne se na něm odehrávají příběhy. o zvířátkách a hodných lidech…. miluji. mám rád. lidé tohle slovo používají často. příliš často. neříkají ho jen jednomu člověku, ale přitom jen jednomu to patří… ale takového, takového člověka ještě nenašli. nepotřebují ho, dokud ho nenajdou. a, a, a pak bez něj nedokáží žít. potřebují jeho péči, ikdyž předtím, před…..tím se bez ní obešly. zamilované srdce můžeš zranit i nic neděláním. nečinost vede k bolesti. jo, …..jo, …. ano, ano, ano, ano, tak to je , ano, ano…….
už půjdu, musím ještě prozkoumat pár popelnic, abych našel to, bez čeho se potom neobejdu. teď jo, teď jo… pak ne… ano, ano. možná že to najdu a zjistím, co bude můj život potřebovat. potřebovat, ano, teď ne, teď ne, pak… pak…………………………………………..(odchází)

Sundat si ruzove brejlicky,
vystoupit z ulicky,
prodrat se davem,
at kazdy vidi,
ze nejsi srabem
a dokazes si svuj zivot vest!

Proc jsi tak blizko a zaroven memu srdci tak vzdaleny,
vzdyt stacilo by pouhe sluvko a most by byl spaleny…
Ten co stoje mezi nami je ale bohuzel kamenny….

Trapim se a boli to,
vyspim se, snad zhojim to.
Bude to dlouha noc,
kdy budu castokrat prosit o pomoc,
o odpusteni… o navraceni….
snad se ale jednou vzbudim
a budu vedet, ze uz je konec tohoto sneni…..

No, to sa stáva, ked človek neskoro vstane, ide si ešte zaplávať, zostane vyvalený na slnku, neskôr si ešte skočí na pizzu a ešte sa chce aj na koncert vychystať..

Všetko ale dobre dopadlo. Našťastie.

Radau Club bol plný - bytosťami ako z inej planéty - našťastie som sa na to uz popredu pripravila a zaistila si do tejto scény pasujúci outfit. Pre istotu som si zavolala taxi a neriskovala cestu mestkou hromadnou.. Človek nikdy nevie… Síce na mňa taxikár divne pokukoval, ja som ho ale úspešne ignorovala..                     To je tak, keď človek spieva v Gothic Rock kapele..

O 22hej sme z pódia priviedli ľudí do varu, zvuk a nálada boli jedinečné - gitaristovi praskla struna hneď v prvej pesničke, bubenníkovi zase utiekla činela, ktorú si pozbieral až v polovici koncertu, klávesák, ktorý to s potužovaním sa trošku prehnal, hral aj medzi pesničkami, ja som skoro oslepla od bleskov fotoaparátov a chvíľu som si dokonca myslela, že na nás zaútočili Japonci..

Myslím, že sme mali úspech

Po koncerte som si hrkla 1-2 fľaše jemne sýtenej minerálky  a unavená som sa taxíkom dopravila domov.

Po asi 200 hodinách a asi 1482och odličovacích tampónoch som si konečne odmaľovala oči, totálne vysilená som zaľahla do postele a v okamihu zaspala.

Temný sen

Je páteční noc. Malá  i velká ručička hodin se blíží ke dvanácté hodině.Všude je prázdnota a tma..Kolem ulice Kvikálkov se plazí temný stín.Vydává temné syčení a oči tomu tvorovy svítí zeleně až smaragdově.

Plazí se pořád dál tou temnou ulicí Kvikálkov . Najednou se zastaví před jedním, z domů.Oči se mi promění ze zelené až smaragdové barvy na rudou.

Připlazil se k tomu domu blíž .Chtěl se dostat dovnitř ale nemohl najít dost velkou štěrbinu kterou by prolezl.Ale našel zadní vchod  .Prolezl oknem které bylo nastevřené a dostal se do domu.Potichu se plazil po  schodech na horu.Oči tomu tvorovi pořád svítili rudou barvou.Plazil se dál tmavou chodbou .Míjel jeden pokoj za druhým.U jednoho se konečně zastavil.Dveře toho pokoje byly nastevřené a tak se tvor s rudýma očima připlazil do pokoje.Tam v posteli ležel chlapec.Tvor se k chlapci přiblížil a začal na něj mluvit.Chlapec otevřel oči rozsvítil lampu a nasadil si kulaté brýle na nos.Když se otočil uviděl hada!Had byl slizký a dlouhý.Po koberci za ním zůstávali slizké mokré stopy.Chlapec si hada prohlížel a najednou konečně promluvil.Kdo si?C-co chceš?Had se opět přiblížil a oči se mu zbarvovali do krvavé barvi.SSSSSSS. Zasyčel had.SSSSSSS Harry  Pottere!Já se vrátím!Tohoto ročníku se dočkám své pomsty!SSSSSSSSSSSS. Harry se posadil na postel a vyděšeně se kolem sebe rozhlédl .Vzal si kulaté brýle na nos a ještě jednou se ujistil že nikde není had.Studený pot mu stékal z čela a nemohl popadnout dech.Byl to jenom sen.Zlá noční můra.Harry se převlékl a šel dolů do kuchyně udělat sobě i ostatním členům rodiny snídani.

Harry!Tohle sem nechtěl.Chtěl jsem kroasany a horkou čokoládu.Vykřikl na Harryho  Duddly. Harry znechuceně vzal jeho snídani vyhodil jí a připravil mu kroasany a horkou čokoládu.Sám sobě si namazal chleba máslem a sýrem vzal si mléko a šel na horu do pokoje.Když vešel do pokoje upustil hrneček plný mléka i chleba.Na jeho podleze stál nápis.Harry vyděšeně četl co je na podlaze jeho pokoje napsáno .  HARRY POTTERE UŽ BRZY PŘIJDE MŮJ DEN KDY SE TĚ POMSTÍM .Harry si také všiml iniciálu L.V.Když do pokoje vtrhla jeho teta se strýcem Harry se pokoušel nápis zakrýt.Ale po chvilce si všiml že nápis zmizel.Když mu teta vinadala a Harry uklidil rozlité mléko a chleba se střepy nápis se oběvil znovu ale tentokrát s jiným obsahem.HARRY POTTERE!SMRT TVÍH NEJBLIŽŠÍCH SE BLÍŽI A PAK I  TA TVÁ.Harry si šiml opět iniciálů L..V.Ale když se shýbl k nápisu zjistil že nápis je psaný krví.Nevěděl co má dělat.Harrymu vyrazil opět na čelo studený pot.Po chvilce nápis zmizel ale Harry věděl že o tomhle bude muset něco říct Ronovi a Harmioně.Okamžitě napsal dopisy a poslal Hadviku aby je odevzdala.Když byla Hadvika pryč Harry přemýšlel o všem co se stalo v tomto dni a noci.Přemýšlel o snu a o nápisech.Nevěděl co si má myslet.Uběhl týden.Bylo 11 hodin večer opět pátek.Ulice Kvikálkov se stala temnou ulicí.Tou temnou ulicí proletěla sněžná bílá sova.Zastavila se u okna které bylo už tmavé a zaklepala na něj.Po chvilce čekání se okno otevřelo a sova vběhla dovnitř.Harry se okamžitě vrhl na dopisy.Harmionin přečetl první.HARRY TO CO SI MI NAPSAL NENÍ MOC DOBRÉ.A TAKY SI MYSLÍM ŽE TOHLE NESMÍŠ BRÁT NA LEHKOU VÁHU.NAPIŠ BRUMBÁLOVI.TOHLE BY MĚL ASI

VĚDĚT.HARRY SI VE VÁŽNÉM NEBEZPEČÍ A TY INICIÁLI ASI UŽ VÍŠ OD KOHO TO JE VIĎ?OKAMŽITĚ JSEM VĚDĚLA OKOHO SE JEDNÁ.ALE POKUĎ PÍŠE ŽE SE VRÁTÍ A DOKONČÍ POMSTU ZABIJE TEBE I TVÉ BLÍZKÉ JE TO OPRAVDU MOC ŠPATNÉ.PROSÍM HARRY NAPIŠ BRUMBÁLOVI.AHOJ V BRADAVICÍCH Harmiona.Harry otevřel i Ronův dopis i když věděl že nic nového tam asi nebude.HARRY TO JE HROZNÉ.UKÁZAL SEM TO MÁMĚ A TÁTOVI .TÁTA ŠEL OKAMŽITĚ NA MINISTERSTVO KOUZEL I S DOPISEM A MÁMA ŘEKLA ŽE SE TĚ UJME.TEĎ NEMŮŽEŠ BYDLET V KVIKÁLKOVĚ A JEŠTĚ KE VŠEMU S MUDLAMA.POŠLEME PRO TEBE.MĚJ SE Ron.Harry se okamžitě zbalil a vyčkávál den a noc a každou hodinu a minutu i vtěřinu na odjezd k Ronovi.Bylo pozdě věčer a Harry se chystal uložit do postele.Na jednou slyšel jak někdo naléhavě klepe na dveře.Rone!Harry vyskočil z postele a šel otevřít okno.Když otevřel okno najednou ho zachvátil podivný chlad.Harry dělej vem si koště a věci tu nech.Řekl naléhavě Ron a netrpělivě se rozhlížel kolem sebe.Cože?!To si se zbláznil?A v čem budu jako chodit?To budu chodit nahej ?Harry o to se nestarej.O věci se postará někdo jinej ale teď už dělej ať jsme pryč.Harry se už na nic nevyptával.Vzal koště a na sedl na něj.Ron zamířil dolů k zemi.Rone co to děláš?Na nic se nevyptávej a leť za mnou.Dole na chodníku stála Harmiona s Profesorkou Mcgonagalovou a s Albusem Brumbálem.Co se to tady děje?zeptal se Harry.Harry si v pořádku?vrhla se Harrymu Harmiona kolem krku.Co by se mnou mělo bejt?Jo jsem v pořádku.Co se to tu děje.Harry,promluvil Brumbál.Když si se minule setkal se svím otcem  psal si panu Weazlimu že se ti zdá pořád stejný sen o hadovi.A pořád říká něco ve smyslu zabiju tvé nejbližší a tebe.Harry mám obavi že to není sen.Myslím že Voldemort se ti vkrádá do snů a říká ti tohle.Ale převtelí se samozřejmě do podoby hada.Myslím Harry že toto je už vážné.Byl jsem na ministerstvu kouzel .Řekli že po minulém incidentu je možné aby ti Voldemort četl i myšlenky.Harry ,vyšlehlo z jeho hůlky růdé světlo?Harry se zarazil.Na jednou se mu před očima oběvila tma.Tmu přetrhlo náhlé rudé světlo…..A-ano myslím že ano.Tak to je zlé.Povzdechl si Brumbál.Co je zlé?ptal se harry.Harry.Okřikla ho Harmiona.Tohle není sen…to je skutečnost.Ty-víš-kdo se vrátí a dokončí svojí hroznou pomstu.Ale co budeme dělat řekl Harry.Nevím Harry,to vážně nevím.Řekla profesorka Mcgonagalová .Pro zatím bude nejlepší když zůstaneš stranou Harry.Řekl Brumbál a otočil se .Bylo ticho…….Brumbál odešel dlouhými kroky a mávl hůlkou.Harry,otočil se Brumbál.Uvědom si že teď už nejde jen o tvůj život ale i o jiné životy.Brumbál se zatvářil velmi vážně.Ale vždyť už nikoho nemám.Harry se zatvářil nešťastně a zmateně.Harry,máš přeci přátele.Neříkám že jde o jejich životy.Ale tuším že se letos stane něco čemu nezabrání nikdo.Ani já.Ani Voldemort.Nezábrání tomu nikdo protože to bude zásah osudu.A-ale co to je?Profesore ………….Něž Harry stačil domluvit Brumbál odešel o pár kroků dál a řekl ať nemluví.Harry na sucho polkl.Jen se tiše díval jak pan profesor mávl hůlkou a něco řekl…nebylo mu rozumět.Harry sledoval jak se s profesorovo hůlky valí modrý světlo.Najednou se brumbál zrovna ohlédl a potom zmizel.Po chvilce ticha promluvila profesorka Mcgonagalová.Pottere jděte s panem Weazlim a se slečnou Grangerovou domů.Teď musíte být opatrný.Ale co mé věci?Zeptal se Harry.Nebojte Pottere o vaše věci je již postaráno.Profesorka popšla o pár kroků do předu.Zastavila se na stejném místě jako Brumbál .Opět napřáhla ruku s hůlkou směrem k měsíci a řekla zaklínadlo:Lomofituss.Po chcilce jí z hůlky vyšlahla modrá záře.Ohlédla se po třech kamarádů……..a zmizela.Ty jo, tak to bych chtěl taky umět…posteskl si Ron.Víš Rone stačí dávat o hodinách výuky pozor a nespat.Potom by si měl alespoň tu malou šanci na to aby si uměl se přemisťovat.Ušklíbla se Harmiona.Heh,no jo šprtka.Odsekl Ron.Nehcte toho vy dva.Škádlí te se od první chvíle co jsme se poznali.Teď je tu přece něco důležitějšího.A vůbec kam teď máme jít?Zeotal se Harry polekaně.Neobj Harry zachvilku tu máme odvoz.Řekl Ron a zadíval se do nečního nebe.Kam se koukáš?Harry nechápal.Ale na konec pochopil.Uviděl dvě svetla.A najednou se s temnoty vynořilo auto.Ale vždyť to je auto ……jak kde ?Rone neřekl si mi že už jste auto opravili.Neboj Harry ve ti řeknu ale teď nastup.Harry nastoupil do malého auta,kde seděl za volantem pan Weazli.Ahoj Harry tak jedeme.Pan Weazli přidal plyn a letěli temným nebem  do doupěte.Bylo něco po půlnoci když konečně dojeli do cíle.Paní Weazliová přívitala Harryho a uložila ho do postele.Harry usnul………….SSSSSSSSSSSSSSSSSSSSS…HARRY POTTERE!!!UŽ SE TO BLÍŽÍ…TÝDEN PO TVÉM PŘÍJEZDU DO BRADAVIC ZAČNE MOJE KRVAVÁ POMSTA.!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!Harry?Harry!C-co se děje jdi pryč co?Harry co je s tebou?Nad Harrym se skláněla Harmiona.Harry si úplně mokrý.Jdi se osprchovat a já jdu zbudit Rona.A proč?kolik je?zeptal se Harry.Je 5 hodin.Musíme se nasnídat sbalit si a potom na nástupiště to bude akorát.Harry se šel osprchovat a Harmiona šla vzbudit Rona.Rone!!!!!!!!!!!!Vstávej musíme za chvilku jít…..ts….Rone!!!!!Co je………..?Ron se otráveně převalil na bok.Rone vstávej ….jinak se těš až ti ujede vlak do bradavic.Co?No jo už jdu.Ron vstal s postele a ospale se oblékl.Harmiona mezi tím odešla a šla pomáhat paní Weazliové.Harry!Rone!ke stolu.Harry a Ron přiběhli ke stolu a rychle se s Harmionou nasnídali.Po chvilce se šli zbalit.Bylo 10:30 hodin ,Ron a Harmiona nakládali svoje zavazadla panu Weazlimu do auta.Harry však svoje věci nechal u Darsleových a tak žádné věci neměl.Když přijeli na nástupiště Harryho věci byly už naloženy v rychlíku.Tak děti.Mějte se dobře a Harry buď opatrný.Harry zakýval ale vnitru cítil že se něco hrozného stane…a ne jenom jemu!!!!Nastoupili všichni tři kamarádi do vlaku a sedli si do prázdného kupé.Ze začátku jim cesta ubíhala rychle a měli si co povídat.Ale po půl hodině došla všem řeč.Cesta ubíhala hrozně pomalu…jako by se zastavil čas!!!!!Začalo se dělat chladno..jako kdysi když se do kupé přibližovala nezvaná návštěva..mozkomoři!!!Tentokrát ale Harry cítil že tohle nebude Mozkomor ale něco co bude děsivé…hodně děsivé!!!Harrymu stuhla krev v žilách..Harry?Co se děje?zeptala se Harmiona.Ježíši Harry co je?Jsi bílí jako křída.Harry!Harry sebou prudce trhl a najednou mu padli víčka a on padl do mdlob……SSSSSSSSSSSSSSSS…HARRY UŽ SE TO BLÍŽÍ…………..SSSSSSSSSSS……..Harry otevřel svoje těžká víčka…..Náhle zkoprněl..kupé bylo prázdné Ron a Harmiona běželi pro pomoc….a on byl sám jenom sám…Náhle uslyšel syčení..a potom uviděl……………postavu v černém plášti.Kdo jste?Zeptal se roztřeseným hlasem Harry….Postava mu neodpovídala.Jen zůstala nehybně stát……ale náhle se pohla…..Otočila se a Harry myslel že se spí a zdá se mu noční můra…štípl se do zápestí ale nic žádná změna…ne to nebyl sen to je sklutečnost!!!!!!!!!Lord voldemort.Stojí předním.V tváří v tvář………….to snad ne?C-co se to……HARRY POTTER.TEN SKTERÝM SE TOUŽÍM SETKAT.HARRY LETOS SE DOKONČÍ POMOSTA…..ZABIJU LIDI CO MÁŠ TOLIK RÁD A JEDEN ZNICH TI BUDE NEJBLÍŽ……….POTOM PŘIJDEŠ TY!!!!Najednou se otevřeli dveře kupé……..Ron a Harmiona…Harry!!!!!!!Harry co se stalo?si bledý co se to stebou děje..začala zvlykat Harmaiona a objala Harryho.Harry najednou ucitíl hřejivý pocit u srdce a objal Hamionu také.Harry se ale rozhodl že kamarádům nic říkat nebude…mohl by je vystrašit a to už bez tak byly s dopisů..nechtěl je vystresovat ještě víc.Když dojeli do Bradavic Harry byl zamlklý…….nesmál  se a nebyl jako dřív..jakobyho právě napadl mozkomor a vysál z něj život……Harry se vydal do pokoje a dal si na postel všechny zavazadla.Hary?Newile?Ahoj ,pozdravil Harry Lonboktona a s námahou se usmál.Harry co se děje?Proč se ptáš?Co by se mělo dít?Harry dělal jakoby nic a dál si vybaloval…Harry nejsem hloupí i když si to každej myslí ……a taky nejsem slepí a vidím že se s mím kamarádem něco děje…..Harry co se stalo nebo co je?Víš,jsem jen unavený nic se nestalo vážně..jen jsem prostě přetažený nic víc ano?Dobrá Harry….Newile Harryho objal a odešel.Když se za Newilem zavřely dveře,Harry najednou padnul na postel a pocítil zvláštní pocit.Jakoby před chviličkou doběhl maraton,srdce mu bušilo o sto šest.Harry si připadal jako nepotřebná věc.Jako nějaká hračka která chvilku bavila a teď už přestala bavit.Harry zavřel oči a nachvilku si promítl v hlavě co se vše dělo….Ten had,ty správy,ale nejvíce přemýšlel nad Harmionou…Byla jeho kamarádka od prvního okamžiku v Bradavicích,nikdy si neuvědomil že by se do ní mohl zamilovat..Zamilovat?Ne to určitě ne,ten hřejivý pocit byl zněčeho jiného.Navíc se mu přec e líbí Cho tak co.Zjeho rozjímání ho vyrušil náhlý vpád Rona.Harry tak co?Už je vše v pohodě?A ono bylo něco v nepohodě?Podivil se Harry a znaveně vstal z postele do které by nejraději zpátky zapad.No zdál ses mi nějakej divnej,Není ti špatně?Ron si vybaloval při řeči věcí na postel a prázdný už hodně otlučený a ošoupaný kufrhodil pod postel která byůa plná jeho oblečení a jiných věcí co patřili Ronovi.No,já..hm..asi bych měl jít za Harmionou.A proč?Ron se na Harryho nechápavě kouknul a třeštil na něj oči.No,já newím třeba jen.Ále to je jedno jdu za profesorem Brumbálem abych ho pozdravil mezitím se vybal.Harry prchnul z ložnice do společenské místnosti Nebelvíru a ze srdce mu spadl obrovský kámen.Ježíši to byl trapas,Harry kruci co to vyvádíš?Bože to snad ne…hm…Harry si otráveně protřel oči a šel do haly školy.Harry?Harry se rychle otočil a za sebou uviděl Cho!Cho,ahoj vypadáš dobře..řekl Harry koktavým hlasem a nejistě se usmál.No Harry taky ti to sluší zase si si nechal narůst vlasy že?Sluší ti to,Cho se usmívala a Harry jen lapal po dechu.No a jak jinak?Slyšela sem že prý bude opět ples..hm..tak doufám že si vybereš vhodnou partnerku a dobrou tanečnici..opět se Cho usmála.No-já určitě jo..Harry jen pro zajímavost,já umím skvěle tančit…Cho se usmála zamávala a ladným pohybem se nesla směrem k společenské místnosti Havraspáru.Harry na sucho polkl a setřel si rukávem studený pot z čela.Harry?!Ozval se opět za Harrym známí hlas,Harry se opět otočil…Ahoj Harry!Zadýchaně hlesla Harmiona.Slyšel si o tom?O-o čem?No o tom že bude zase ples!Harmiona se usmála .N-No jo slyšel tak-k to je dobře ne?No nevím jak na tobude reagovat Ron.Řekla zasmušile Harmiona.No tak já si du vybalit,uvidíme se na večeři.Zatím!!!Harmiona Harrymu zamávala a s úsměvem ve tváři bežela směrem k Nebelvírské koleji.Harry opět na sucho polkl …To se mi snad zdá..toje jako naschvál.Harry šel nakonec do Nebelvírské společenské místnosti odkud se vydal do ložnice.Když se za Harrym zaklapli dveře od ložnice,Harry padl na postel.Cvíli se mu sice honily hlavou různé myšlenky na Hada na nápisy,Voldemrto nebo na Harmionu?Ne určitě ne…Po chvilce ale únavou usnul do tvrdého spánku………..

KAPITOLA 2.

Dopis          

Harryho probudil dupod spolužáků co jdou na večeři.Proto ihned vstane ,obleče si hábit a jde na večeři.Vejde doplného sálu a jde si sednout vedle Rona a Harmiony.Dobrý Večer.Brumbál povstal ze židle a začala jako každý rok se svím projevem co se bude dít ve školním roce.Když skončil se svím projevem,všichni se pustili do jídla.Harry co se děje?Ptal se Ron.Ale nic se neděje,co pořád máte?Jsem úplně normální.No tak jo jen se nerosčiluj.Harry,Harmiona a Ron odešli po večeři do společenské místnosti.Harry  a Ron se posadili na pohovku před krbem,Harmiona postávala u stolu a něco četla.Harmiono?Co to tam děláš?Ron vstal a šel k Harmioně.Harry četl si to ?A co Harmiono?No výpis učitelů pro letošní rok.Ne proč?Harry nechápal co se děje.No na černou magii je tu zapsán profesor Lupin!Co že?Harry prudce vstal a šel ke stolu kde byl seznam.To není možné!Oni Lupina povolali zpátky?Asi ano Harry jak to tak vypadá lepšího učitele nenašli.Já si myslím že je to dobře.Doufala jsem že najdou někoho jiného než toho koho myslím že by asi dali jako poslední možnost.Harmiona odstoupila od stolu a usadila se na místo v pohovce u krbu kde seděl před chvílí Harry.A koho myslíš že by povolali jako poslední možnost?Zeptal se Ron a hltal jablko co si přinesl od večeře.Vám to ještě nedošlo?!To se mi snad zdá.Harmiona se jen ušklíbla a otočila se nechápavě ke klukům.Kdo usiluje od samého začátku o post učitele obrany proti černé magii?Přece Snape.To snad ne!Ron jen vytřeštil oči a kouknul na Harryho který ani nebyl tak překvapený jako on.Já to tušil.Říkal mi to Persy.Když sem byl v prvním ročníku tak sem se ho na to zeptal.Aha super Harry,můj vlastní brácha mi to neřekl.To bude nejspíše tím Rone,že ses ho nezeptal.Kluci doufám že mě omluvíte jsem nějaká ospalá s toho všeho.Příjezd do školy,vybalování a tak.Jdu spát,tak ahoj.Harmiona kluky objala a odešla do ložnice.No Harry tak co?Půjdem taky nebo chceš něco probrat?Ron konečně odvrátil zrak od seznamu učitelů a zahleděl se na Harryho.Je tam ještě něco zajímavého?Včem?Ron nechápal co Harry myslí ale brzo pochopil že jde o seznam učitelů a zrak mu opět sjížděl jména všech co byly zapsány na seznamu.No to snad ne?C-co je?No je tu…Kdo je tam?Snape má jeden předmět na víc!Cože?!A co?Ronalde to není na Snepa to je na Lupina,učí kouzelné formule!To je senzace ne?Jednoho skvělého učitele na dva předměty..to je pokrok.To jo.Ron dohltl poslední kus jablka a oba kamarádi šli do ložnice spát.Další ráno se Harry probouzel s divným pocitem že se ten den něco stane.Nechtěl ale s každým svím divným pocitem zneklidňovat své přátele a proto jim nic neřekl.U snídaně si jako vždy vykládaly co budou studovat za předměty a jiné věci…No já půjdu na čtení z run určitě,je to velice zajímavý předmět měli byste ho také zkusit.Haha,Ron se zašklebil a pokračoval v hltání snídaně.Co si tím myslel Rone?No myslím že čtení z run není moc zábavný předmět..Rone!Tady nikdo nemluvil o zábavě,tady sem mluvila o velmi zajímavém a v budoucnu užitečném předmětu.No a ty myslíš že mi kněčemu bude když budu umět číst z nějakých run?Rone ty nic nechápeš,Harmiona se naštvaně zvedla a odešla co nejrychleji ze síně.Ron a Harry ji jen s údivem ve tváři pozorovali a když se za ní zaklapli dveře hned si začali povídat co Harmioně je.Co jí to zase přeskočilo přes nos?Není normální,povídám že není normální.Možná je Ainštain ale rozhodně není jako já.No to teda není..Harry se ušklíbl a odešel ze síně také,Ron Harryho udiveně pozoroval.No co je jim?No podle mě se tu něco dřív nebo později vyvine.Co tím myslíš?Džiny co si tím myslela?Nic já jen že se všechno nějak změnilo.Hm..asi jo,stárneme.Džiny jen přikývla a společně s Ronem pokračovala v dojídání snídaně.Harry mezitím dohnal Harmionu.Harmiono!Harmiono počkej!Harmiona se otočila a jen se pousmála.Ha-Harry co je?Já jen..Harmiono nechtěla by si si vyjít do Prasinek?Třeba do medového ráje nebo tak?No.. já, co Ron?Co by přežije to bez nás tu hodinu ne?Nu to jo ale co si bude myslet?Ať si myslí co chce ne?Tak jo.Harry a Harmiona si oblékli bundy a vyšli do prasinek.V Prasinkách bylo jako vždy rušno.Ahoj Harry..s dálky na něj volala Cho.Ahoj Cho.Harry pozdravil a s Harmionou v patách se snažil co nejrychleji zmizet do nějakého obchodu.MEDOVÝ RÁJ.Tento nadpis každého zaujme nejvíce.Harry a Harmiona vešli do útulného obchůdku a začali si vybírat různé laskovinky.Když měli vybráno,Harry vše zaplatil jako pravý gentlamen,a odešel s Harmionou do Školy.Ve škole je jen jedno jediné místo kde můžeme mít klid.Tak tam půjdeme ne?Harmiona se začervenala a Harry také,bylo očividné že se styděli.Harry tedy vzal Harmionu za ruku a odtáhl ji na nerušené místo.To je klid co?To jo.Je to tady útulné.Harmiona si sedla vedle Harryho a oba si začali pochutnávat na dobrůtkách z medového ráje,při mlsání si vykládali různé věci.Harry a co ten ples?Těšíš se?J-jo no docela jo.Hm…a máš už partnerku?Hm..ne..a ty partnera?Ne.A-a nešla by si semnou?Harryho ze zmocnil strach ale ne z Voldemorta a tak,ale z odmítnutí.JO.C-co že?Jo?Ano půjdu stebou.Harmiona se usmála a objala Harryho.Harry jen s ůdivem zpozoroval jak se mu srdce rozbušilo.Byl šťastný a zamilovaný?Harmiona se v objetí zakoukala do Harryho očí.Harry ji pohled opětoval,to ticho bylo podivné ale jim to nevadilo,jakoby to nevnímali.Po chvilce se Harmioniny rty přiblížili k Harryho rtům,a ten si přiblížil tak že se jejich rty spojily.Harry a Harmiona se políbili,ale ne tak jako to dělají přátelé ale jako kluk a dívka co spolu chodí co se milují co se mají rádi.Polibek byl jemný po dlouhé chvilce se jejich rty od sebe stáhly.Harry se jen díval na Harmionu která mu pohled opětovala.Po chvilce ticha se Harmiona a Harry opět odhodlali mluvit.Harry já,promiň.Proč?Co proč?Harmiona se zatvářila provinile a nervozně se kousla do rtů,Harry si projel své černé vlasy a třásl se po celém těle.Harry já..Ne počkej,Harry skočil Harmioně do řeči a bez svolení pokračoval.Já to chtěl,já cítím vsobě něco co sem před tím necítil.Když tě obejmu cítím u srdce něco hřejivého,když se na tebe podívám znervozním stárneme,už jsme jiní než předtím ty to víš.Nikdy by mě nenapadlo že by si mě mohla přitahovat jako dívka,že bych tě mohl mít rád nebo dokonce milovat,vždy sem tě až do téhle chvíle bral jako kamarádku.Harry já cítím to samé ale vůči Ronovi mi to přijde..nevím jak bych to nazvala.Harmiona smutně vstala a šla ke dvěřím kde si oblékla bundu.Víš Harry já to nedokážu,nedokážu stebou něco mít když jsem stebou a Ronem kamarádka nedokážu i když třeba chci,promiň.Harmiona vyšla steplé a útulné místnůstky a zaklapla za sebou dvěře.Harry jen zasmušile pozoroval místo kde před chviličkou stála Harmiona a v hlavě si promítal co se právě stalo.Po dlouhé chvilce přemýšlení se Harry konečně odhodlal vyjít ven.Venku se ticho prolomilo ,Harryho spolužáci se honily po pozemcích školy a jiní se zase šprtaly na testy.Harry!Ahoj Harry tak co mohu si stebou promluvit?Cho,Harryho polilo horko ale nakonec souhlasil.Cho si Harryho zatáhla na trochu klidnější místo které se hledalo opravdu špatně.Harry,tak jak se máš?N-no myslím  je mi dobře co ty?No Harry mám trochu obavy.A z čeho?No o Harmionu.Co je sní?Harry vylítla od někud úplně vystrašená,chová se divně.No myslím že jen…Harry zahlídl Rona.Ron se jen rozhlížel a když uviděl Harryho s Cho zase odešel.No víš Cho já už musím jít,ale rád sem tě viděl.Harry počkej!Já už vážně musím.Harry byl na rozpacích a když odcházel od Cho do Školy míchali se vněm různé pocity.Pan Harry Potter,kam pak tak pospícháte?Harry se otočil a uviděl za sebou profesora Snapa.Nikdo ho neměl moc v oblibě až na zmijozel samozřejmě.Jdu na hodinu přeměňování profesore.Pane Pottere být váma šetřil bych sílami.Proč?Zítra je famfrpál a Nebelvír hraje proti zmijozelu a vy sám moc dobře víte že smou kolejí není radno si zahrávat že?To ne pane.Snape se škodolibě ušklíbl a dlouhými kroky odešel a zmizel ve dveřích své učebny na lektvary. Ufff..Harry se podrbal na čele prohrábl si své černé vlasy a odošel do učebny na hodinu profesorky Mcgonagalové hodinu přeměňování.Po hodině se Ron s Harmionou a Harrym vypravili do společenské místnosti.Harry a Harmiona se na sebe pořád dívali ale ani jeden neměl tu odvahu něco říct.Co je to sváma dvěma? Nic jen nemáme co říci,Harry se jen usmál a pokračoval do společenské místnosti.Harmiona jeho smích opětovala a šla za Harrym.Harry!Harmiona mávala rukou jako znamení aby počkal.Když Harryho dohnala celá udýchaná si držela bolavý bok.Harry pojď semnou.Harry ani na minutu neváhal a šel za ní.Harmiona vedla Harryho dlouho a nepromluvila ani slovo.Když konečně dorazili na místo Harry se udiveně zastavil.Oba stáli úplně sami v koupelně prefektů.Co tady budeme dělat?Harmiona se dlouze zadívala do Harryho očí.Víš Harry chci ti jen něco říc a chtěla sem aby to bylo někde v klidu.A co si mi chtěla říc?Harry znervozněl a viděl že Harmioně taky není zrovna hej.Víš já…najednou Harmionu přerušil udýchaný Ron který celou dobu běžel za nimi.Co co tu děláte?Ale nic.Harmiona se usmála a pohrábla si své dlouhé kudrnaté vlasy.Já jen sem chtěla od Harryho něco vědět aby si nás neslišel..Je to překupko.Aha tak to jo no tak půjdeme ne?Harmiona jen kývla a šla za Ronem.Harry šel taky a celou cestu přemýšlel co mu chtěla Harmiona říct.Když dorazili do cíle rozešli se do ložnic.Ron si hupnul do postele a začal se učit?Rone ty se učíš?!Harry nevycházel s údivu.No myslel sem že by sem se jednou za čas mohl něco sám naučit stech řečí od Harmiony že sem neschopnej mi bolí hlava.Harry se rozesmál a hodil po Ronovi polštář.Ten s chutí odhodil učebnici a začala polštářová bitva.Chtě nechtě museli Ron  a Harry skončit bitku a připravit se na další hodinu.Když dorazili do učebny jasnovidectví nestačili se divit.Harmiona tam nebyla.Jak to vždyť tu měla být?co jí je?Kluci Harmiona je nějaká divná.Jako to myslíš Džiny?No nemluví,a pořád nad něčem přemýšlí ani se neučí na test z lektvarů.No tak to je vážný když se neučí.Není náhodou zamilovaná?Ron se zasmál vlastnímu vtipu,Harrymu to ale tak vtipné nepřipadalo.Celou hodinu byl myšlenkami někde jinde až do doby kdy profesorka Tryloniová přišla k němu aby mu pomohla vyčíst budoucnost nebo.Pane Harry Pottere , vidím tu velikou změnu životní,poznamená vás i vaše nejlepší přátele…vidím tu nejasnou mlhu..něco jako malý zárodek dobra…vidím tu smrt..Ach bože ano smrt!!!!Než profesorka začala vypravovat dál začaly zvonit zvonky které ohlašovali konec hodiny.Harry byl rozechvělí s věštby profesorky Tryloniové. Harry nic si z toho nedělej.Ron se uchechtl a poplácal Harryho po zádech.Tahle učitelka by měla jít na léčení,věř mi nemá to v hlavě pořádku.Tak a den utekl zase.Ron pohodil učebnice nepostel a šel ke dveřím.jdeš Harry na večeři?Jo jdu.Harry si uklidil učebnice a vydal se s Ronem do velké síně kde měla být každou chvílí podávaná večeře.Harry doufal že Harmiona přijde na večeři ale nestalo se.Po vydatné večeři šel Harry spát.Moc dobře věděl že je zítra famfrpál a musí být dost odpočinutý.Náhle ho ale probudil vytrvalý bouchání na okno.Harry se rozespale podíval a uviděl že za oknem sedí netrpělivě sova s dopisem.Harry okno otevřel a sova vlétla dovnitř.Něž se Harry ale rozkoual sova byla pryž a nechala na podlaze dopis.Harry ho otevřel a najednou se zarazil.Brzy přijde čas Harry Pottere!L.V.Harry roztřeseným hlasem přečetl ještě jednou co stálo v dopise .Harry?Ron se probudil a rozespale šel k Harrymu.Když viděl že je Harry se celý třese vytrhl mu dopis z ruky.Přejel očima po řádcích a beze slova odešle z místnosti.Po chvillce se vyřítila do ložnice Harmiona spolu s Ronem.Harmiona se vystrašeně ohlédla po Harrym.Po chvilce se na něj vrhla a objala ho,vlepila mu jemnou pusu na tvář a zase se stáhla.Harry!Co se děje?Harry on ti napsal do Bradavic.On-on už ti napsal i do školy to je hrozné.Když už nemá strach ti psá do školy co bude dál?Harry mám o tebe strach….hrozně veliký…Harry co budeme dělat?Jak co budeme?Co budu dělat.Za tohle všechno můžu já…hrozí vám nebezpečí kvůli mně.Bude lepší když…Tak na to ani nepomysli Harry!Harmiona Harryho napomenula jako učitelka žáka.Harry jedem v tom spolu ať se ti to líbí nebo ne!

Kapitola 3.

Rozhodování

Harry jen tak stál před Harmionou a Ronem a hlavou se mu honily různé myšlenky. Ne,to prostě nejde vždyť to je hra o život…Harry prostě v tom jedeme spolu a už o tom nehodlám diskutovat.Harry jen přikývl hlavou a Harmionu objal.Ron se jen pousmál.Tak já vás tu nechám o samotě…zatím.Harmiona se pousmála .Harmiona si sedla na pohovku u krbu a Harry si sedl vedle ní.Jen si tak chvíli povídali a potom se políbili.Harry hermionu vzal kolem pasu a jen tak se kochaly tou chvilkou kterou trávili sami u teplého krbu.Tu krásnou chvilku ale prolomil výkřik který vycházel z dívčí strany.Pane bože to je Giny!!!!Harry s Harmionou vyběhli po schodech a vtrhly do ložnice.V ložnici ležela Giny na podlaze a nejevila známky života.Giny!!!!Harry se k Giny vrhl a začal sní cloumat…no tak Giny!!!!hej probuď se co je s tebou?Náhle do ložnice vtrhl i Ron a ostatní.Na konec i profesorka Mcgonagalová. Slečno Wizliová!Oh.. Pane Pottere…prosím pomozte mi.Harry s ostatními a s profesorkou Mcgonagallovuo vtrhli na ošetřovny.Madam Pomfreová už asi tušila že se něco bude dít a už čekala u jedné s postelí.Dalšího rána se Harry probudil brzo.Nebylo ani šest hodin a už byl oblečený a brouzdal po pozemcích školy když uviděl Harmionu která si čte tlustou knihu.Ahoj Harmiono. Můžu si přisednout?Jo jasně.Harmiona se trochu popošoupla aby si Harry mohl vedle ní sednout.Harmiono já…Harmiona Harryho políbila pohladila ho jemně po tváři přitulila se k němu a dál si pročítala stránky knihy.Harry nic nenamítal vlastně byl moc rád a díval se na nádhernou krajinu kolem.Když bylo sedm hodin Harry a Harmiona šli na snídani kde se dali dohromady s Ronem a šli se společně kouknout na Giny.Giny!!!Ron se radostně vrhnul k sestře.Harry!To je hrozné co se stalo.Ona tu byla..byla tu a chtěla Harmionu a-ale já nevěděla kde je a-a ona na mě seslala kouzlo krucio a-a potom mě chtěla zabít ale-já já začala křičet a ona zmizela.A kdo Giny?Ona t-ta čarodějka co zabila Siriuse-já já sem se bála a nevěděla sem…ona chtěla Harmionu že prý to chce on…ty-víš-kdo.Ale proč by chtěl Harmionu?To nevím Harry ale Harmiona není v bezpečí to vím jistě.Ale ty taky ne,řekl Harry a chytil Dřiny pevně za ruku.Když Giny usnula Harry se společně s kamarády vydal za Brumbálem.Profesore Brumbále!Profesore Giny vám to už říkala?Ano Harry…Brumbál byl neklidný,takhle ho Harry ještě neznal.Musíme slečnu Wízliovou hlídat pane Pottere! Musíme.Stráže u Džiny se střídaly po dvou hodinách….Harry celou noc nemohl zamhouřit oko když se mu to k ránu podařilo uviděl to čeho se bál…Celý zpocený a vyděšený probudil Rona a běžel za Harmionou.Harry co se děje?Harmiona se chytala za bok a popadala dech,Ron se jen stěží nadechl.Viděl jsem něco strašného musíme jít než bude pozdě…Harry běžel po schodech až nahoru na ošetřovnu ale tam je čekal šok.Kolem postele Giny stál Brumbál a ostatní učitelé včetně Madam Pomfreové. Proboha Albusi,jak jim to řekneme?!Porfesorka Mcgonagalová měla červené oči od slz které jí stékali po tvářích.Brumbál se zhluboka nadechl a posadil se na stoličku vedle postele.Profesore?!Všichni učitelé se šokovaně otočily na tři kamarády kteří stáli ve dveřích.C-co tu děláte?Měl jsem sen že Giny…….Harry nasucho polkl…Ne!Ona není snad….?!Ano Harry je to tak…stalo  se to čeho jsem se obával a ty také že?Ron nechápavě pohlédl na Harmionu která už tušila co se stalo…Rone je mi to líto.Co se stalo?Ron běžel k posteli kde ležela jeho sestra bez jediné známky života.Giny!!!!!!Ron začal s Giny cloumat aby se probudila i když věděl že už se neprobudí.Ron polykal hořké slzy které mu stékaly po tvářích jako vodopád.Celý se třásl a hystericky řval na celý hrad.Harry musel zasáhnout,vzal Rona kolem pasu a kolem ramen a odešel sním pryč s ošetřovny.Harmiona jen šla vedle nich bez jediného slova.Mezi tím probudila profesorka nechápající bratry Freda a George kteří byly ospalí a nevěděli o ničem.Když viděli Rona hned jim docvaklo co se stalo.Oba se zhroutili na podlahu a polykaly ty samé hořké slzy jako Ron. Všichni odešli do společenské místnosti a seděli bez jediného slova,jediné co bylo slyšet byl oheň v krbu. Všichni na sebe mlčky pohlédli ale hned se zase zadívali do krbu.Zatím co tak seděli probudila se celá kolej kvůli Ronovi který se třásl a hystericky brečel na celé kolo.Co se stalo Harry?Zeptal se ospalý Lombogttom a protřel si oči.Všichni jen pokývaly na znamení že je to zajímá také.Harry si odkašlal a vstal z pohovky.Harmiona klečela vedle sedícího Rona a utěšovala ho  i když měla co dělat aby se hystericky nerozbrečela také.Giny je mrtvá.Harry stěží polkl a šel k Fredu a Georgovi kteří seděly celou dobu na pohovce bez jediného pohybu.V tu chvíli vešla do místnosti profesorka Mc gonagalová a jak už viděla zoufalé obličeje všech ihned už věděla že to ví.Pan Ron,Fred a Georg pojďte semnou.Všichni se zvedli a odešli za profesorkou,Fred a Georg byly v šoku ale museli pomoci Ronovi který zprávu o Ginině smrti nesl nejhůř ze všech.Když za nimi klaply dveře všichni se hned začaly Harryho ptát co se stalo kdo a jak a tak…Harry to vše ale ignoroval.Když se všichni po dlouhé chvíli čekání na bratry Wizleovi odklidily do pokojů zůstal v místnosti jen Harry a Harmiona.Harry si sedl ke krbu a tiše naslouchal praskajícímu ohni.Harmiona si přisedla a schoulila se v Harryho náruči.Bylo ticho….To ticho prolomila černá sova která klepala na okno.Harry jí běžel otevřít..sova jen předala dopis a zase odletěla.Dopis byl zapečetěn zelenou pečetí.Harry ji zvědavě otevřel a zůstal stát jak zařezaný.Harry Pottere tohle byl jen začátek…brzy přijde řada na dalšího tvého kamaráda a potom i na tebe!!!!!!L.V.Harry jen poklesl na pohovku a držel dopis v roztřesené ruce..Je to moje vina,hlesl potichu Harmioně. Co?!Není to tvoje vina Harry!Tak se koukni .Harry jí předal dopis.Harmiona jen mlčky sebrala Harrymu dopis a tiše naříkala…ne…ne…Harry to ne..Je to moje vina.Musím odejít z Bradavic.Musím vás tu nechat.Voldemort vás všechny zabije a bude to moje vina…Harry to ne…už jednou jsem ti řekla že tě v tom teď rozhodně nenechám a svoje slovo taky dodržím…Viděla si že zabil Giny…Ron je v šoku…Ostatní se mě budou bát oslovit aby nebyly na řadě oni a ty?tebe nenechám zabít tebe a Rona ne!!!A já vím že půjde po vás dvou!!!!Jste mojí nejlepší přátelé tebe miluju a a já nechci aby to tak skončilo…Harry se rozbrečel klesl na podlahu …nemůžu…už nemůžu tohle už je moc…Harry já tě miluju a proto půjdu s tebou i kdybych tam měla umřít jasný?Musíme něco udělat….A já s vámi ..Najednou se ozvala z rohu společenské místnosti.Rone co?Harmiona s Harrym jen nevěřícně zíraly na odhodlaného Rona  . Zabila mi sestru a on to přikázal a proto je  já zabiju nebo ti alespoň pomohu…Jdu do toho…Prosím ne!!!Já do toho půjdu sám..Harry vstal s podlahy a chtěl do ložnice.Ale Harry!!!Víte co?Rozhodněte se do rána..dnes už to řešit nechci ale říkám vám že bych byl radši kdybych do toho šel sám.Harry odešel.Harmiona a Ron si sedli na pohovku a seděli tam ještě dlouho.Harry konečně  usnul ……………

KAPITOLA 4.

Předtucha

Harry vynechal snídani a radši zůstal u spícího Rona.Uviděl i Harmionu která usnula u Ronova postele na křesle.Harry se pousmál a jen tak přemýšlel co dál.Co bude s Harmionou a s Ronem?Co bude dělat aby zabránil  dalším vraždám Voldemorta nebo jeho stoupencům?..Z myšlení ho vyrušila Harmiona která se mezi tím probrala.Harry!Coje?Je vše v pohodě?Mluvila k němu tlumeným hlasem aby Rona nevzbudila.Jak dlouho jste byly ještě vzhůru?Harry se posunul na posteli aby si Harmiona mohla sednout.Hodně dlouho,Harmiona jen povzdechla a koukla směrem k Ronovi který měl půlnoc.Víš mluvili jsme o tom co jsi nám řekl…a dohodli jsme se že i přesto všechno půjdeme stebou.Harry si povzdechl a šel ke dveřím.Nechci vám ublížit.To my přece víme Harry,ale chceme jít steboui kdyby nás to mělo život stát.Byly jsme,jsme a budeme přátelé na život a na smrt.Harry  už neřekl ani slovo a vyšel z místnosti.

Celý den Harry chodil jako tělo bez duše.Bloumal po chodbách a míjel všechny kolem sebe.U oběda potkal Rona a Harmionu.Harry sedni si snáma.Při obědě si povídali o různých věcech.Ron vypadal velice dobře a Fred s Georgem se snažili mu to zjednodušit tím že dělali jakoby nic.Celý zbytek dne se všichni tři bavili velice dobře.Hele lidi já jdu zalehnout.Řekl Ron s úsměvem ve tváři a šel si lehnout.Při odchodu do ložnice Harrymu šeptl do ucha…Nezlob Harry!!A s úsměvem zmizel ve dveřích.Harry a Harmiona zůstali opět sami.Pojdď.Harry vzal Harmionu za ruku a běžel sní do komnaty o které ví jenom on díky pubertově plánku.Tady se scházeli táta,náměsíčník,červíček a tichošlápek.Taková tajná komnata.Harry se usmál něžně pohladil Harmionu po tváři.Harmiona Harryho jemně políbila a hladila ho co nejněžněji po tváři.Harry sjel rukama Harmioně na bok.Počkej…šeptla Harmiona.Co je?Není to takové divné?A co?zeptal se Harry který tomu moc nerozuměl.No,že se tady stýkali Sirius,a ostatní a my tady…Harry Harmionu beze slova dlouze políbil.Pomalu Harmionu položil na zem na záda a postupně jí rozepínal košili.Harmiona se ničemu nebránila.Začala Harrymu také rozepínat košili .Harry a Harmiona se milovali.Prožili spolu poprvé….Oni dva byly spolu jako muž a žena.Po krásném poprvé vedle sebe jen tak leželi a dívali se na sebe.Harry?Hm?Tahle chvíle je tak…tak jedinečná..cítím jakoby to bylo to jediné dobré co mě v životě potkalo i když toho bylo spousta.A co třeba?šeptl potichu Harry.Když jsme se poprvé potkali ve vlaku..pamatuješ?kámen mudrců…je to už tak dávno,mám pocit jakoby každá chvilička mém životě měla být ta poslední a já jí promarním..ale teď ta chvilička byla ta nejkrásnější v mém životě.Já tě miluju Harry..Harmiona se naklonila k Harrymu a dlouze ho políbila.Mám strach,šeptl Harry..a z čeho?Voldemort mi napsal že zabije všechny co mi jsou blízké ale jen jeden mi bude nejblíš…bojím se..že si to ty..nikdy by jsem si neodpustil kdyby se tobě nebo Ronovi něco stalo.Už to že zemřela Ginny je pro mě rána protože zkrátka vím že je to kvůli mně.Ale Harry to si přece nemůžeš takhle nalhávat…Není to tvoje vina je to jen….schoda náhod….Ne to není a ty to víš…Když oba ztichli nastala chvíle ticha.Opět na sebe koukali bez jediného pohybu.Po chvilce se oblékli a šli si lehnout do ložnice aby nepozřeli podezření jejich spolubydlící.Harry…zítra se uvidíme že ano?Ano Harmiono uvidíme.. Harry sebou na posteli lomcoval.Ne….n-ne.Harry šel temnou uličkou.Na konce té uličky stála Harmiona s bříškem.Usmála se a roběhla se kněmu.Znenadání se za jejími zády objevim Voldemort.Avada kedavraaaa..zařval a z jeho hůlky vytrysklo zelené světlo.Harmiona se toho všimla pozdě.Zelený záblesk z hůlky ji trefil do zad.Harmionin úsměv stuhl a Harmiona padla na zem.Byla mrtvá.Hárry se rozběhl k ní..Neeeee!!!Harry klesl vedle ní a vzal ji do náručí.Potom se podíval na Voldemorta.Já tě varoval Harry Pottere!!!!Řekl mu a zmizel.Harry se s výkřikem probudil.Byl celý mokrý od studeného potu.Ron a ostatní spolubydlící produdil Hsrryho výkřik.Co se stalo Harry?Harry byl vyděšený a nemohl mluvit.Chtěl jim říci že nic ale jeho hrdlo hako by bylo sváázané a z jeho úst vyšel jenom šepot.Harry!Ron se rychle posadil k Harrymu.Harry vždyť ty se celý třeseš!..Je v šoku,řekl Newill který jen přihlížel jak se Ron pokoušel Harryho uklidnit.Musíme sním na ošetřovnu,on nevnímá.Harry pojď.Harry vstal z postele ale na jednou se mu udělalo před očima černo.Jeho nohy se mu podlomily a on upadl na podlahu.Uslyšel Rona který na něj křičel:Harry !.Ale Ronův hlas jakoby přicházel z veliké dálky.Na jednou Ronův hlas zanikl v silném křiku.Harry!!!!Pomooooooooooc!!!!Harry slyšel hlas Harmiony.Ron držel Harryho v náruči a Newill bežel pro pomoc.Harry se třísl a začal sebou škubat na všechny strany.Pomozte mi ho držet,zakřičel Ron.Harry proboha co je stebou?Naříkal Ron.Najednouzačal Harry křičet.Ne Ne!!!Nech ji….Ne!!!Ha-Harmiono!!Ne!Po téhle větě se znovu utišil a začal sebou škubat víc a víc.Třásl se po celám těle jaho brva pleti se zbarvovala do bíla.Jakoby Harryho duch odcházel z těla.Do místnosti najednou vtrhl Newill a učitelé Lupin,profesorka McGonagalová a ředitel Brumbál a Madame Pomfrey.Harry!Řekl Lupin.Harry!opakoval stále.Něco se mu zdá řekl náhle a přikázal Ronovi aby ho držel.Drž ho Rone!Drž ho!Ron podržel Harryho všemi svími sílami.Lupin se podíval na Brumbála.Brumbále,co sním?Brumbál se na Harryho podíval .Udělej to co uznáš za vhodné Lupine.Zavolejte Snepa!Zakřičel Lupin.Brumbál klesl vedle Harryho a podíval se mi na ruku.Už je to tak..Brumbál se zdál být vyděšený a podíval se na Harryho se smutkem v očích.Čeká ho osud který jsem doufal že se mu vyhne.Mezi tím dorazil do ložnice Snape s lektvarem.Podržte ho jak nejpevněji můžete.Všichni Harryho držely a Snape Harrymu rozřízl zápěstí.Harry zakřičel ze všech plic.Nikdo neví jak strašný ten sen je.Nikdo,jen on sám.Opakuje se stále dokola.Harmiona s bříškem a Voldemort .Jenže čím dál víc se Harrymu vrývá do hlavy jeho hlas a čím víc se mu  vrývá do hlavy tím hůř pro něj.Snape mu do rány na zápestí nakapal 5 kapek rudého letvaru.Při tom si něco mumlal.Při poslední kapce se podíval na učitele a oni hned věděli co se teď stane.Všichni jděte dál.Všichni Harryho pustili a odstoupili.Snape Harrymu kapnul poslední kapku do rány.Rychle odstoupil a díval se jak jeho lektvar účinkuje.Harry začal křičet bolestí.Mlátil sebou o zem a svíral se v hrozivých křečí plné bolesti.Pot z Harryho kapal proudem.Harry začal křičet.Ne!Ty ne!Voldemorte ty jí nedostaneš!Ne!!!Harmiono!V jeho snu se odehrával nelítostný boj.Voldemortův hlas se v Harryho hlavě šířil a obraz vraždy Harmiony která měla bříško byl nesnesitelný.V Harryho hlavě zněl Harmionin smích a křik a Voldemortův hlas jako závěr.Nejednou to přestalo.Harry neslyšel nic.Bylo dlouhé ticho.Harryho tělo se přestalo svíjet v křečích a leželo klidně na zemi.Zdálo se,že už je to pryč.Harry otevřel pomalu víčka.Byl hrozně težké.Když je otevřel uviděl tmu.V té tmě zelený zábřesk světla.Uviděl Voldemorta!Už se to blíží Harry!Já vím co se stalo!!ÁHH!!Vykřikl Harry a celý roztřesený se podíval kolem sebe.Všichni kolem na něj upřeně hleděli a zdálo se že se jim velice ulevilo když se Harry probudil.C-co se stalo?Zeptal se.Rozhlédl se kolem sebe,chtěl nepostavit ale když se opřel o pravé zápěstí zarazila ho pronikavá bolest.Podíval se co tu bolest způsobuje a uviděl svojí ruku celou od krve .Podíval se na zápěstí.V jeho zápěstí se rýsovala veliká krvavá čára která měla kolem zelenou tekutinu.Harry se nechápavě podíval po Ronovi.Rone co se stalo?Něco stebou nebylo v pořádku ,vysvětloval Ron.Zničeho nic si začal ze spaní křičet.Když jsme se probudili tak jsi seděl na posteli a celý si se třásl.Chtěl jsem tě vzít s klukama na ošetřovnu ale ty si najednou upadl na podlahu.A začal si sebou mrskat z jedné strany na druhou a křičel si něco o Harmioně.Harry si začínal upamatovávat sen.Brumbál jakoby u viděl do hlavy.Harry nechceš si semnou o něčem promluvit?Harry chvilku váhal zdali to má profesorovi říct ale to by znamenalo mu říci i o vztahu s Harmiona což nechtěl.N e,nechci pane profesore.Dobře Harry,řekl ustaraným hlasem Brumbál.Madame Pomfrey vzala Harryho na ošetřovnu a obvázala mu zápěstí.Poté šel Harry znovu do ložnice.Harry?Co je Rone?Budeš spát?Ne,myslím že bych to ani nezvládl.Ron se posadil vedle Harryho .To bude dobrý,řekl Ron klidným hlasem ale ještě pořád bylo poznat že se před chvíli strašně bál.Harry co se tu děje?Já-nemůžu toi to říct.Harry a Ron si povídali hodně dlouho,nakonec však oba usnuli.Harry má za sebou hrůzný sen.Řekl ustaraně Brumbál Lupinovi který vypadal také vystrašeně.Myslím že se tu něco děje Brumbále.Já cítím že se něco stane Lupine.Něco co nás překvapí,a co změní osudy nás všech.Tahle situace je dost vážná Brumbále nemůžeme si dovolit změny,řekl Lupin.Já vím ale víto Harry?Jak můžete vědět že se ta změna bude týkat Harryho?Cítím to Lupine.Až budeš vyučovat,nebo potkáš Harryho všímje si jak se bude chovat a tak.Uvidíš sám.Lupin souhlasil a odešel.Brumbál se zamyšleně procházel ke stolku a zase zpátky ke krbu.Nakonec se zastavil u Milánky a vytáhl hůlku.Tahle vzpomínka se musí rozhodně uchovat,řekl a vytáhl hůlkou vzpomínku která ukazovala co se stalo tu noc s Harrym.Následné ráno se Harry  probouzel s divným pocitem.Nemohl se toho pocitu zbavit ani u snídaně.Harmiona přišla ke stolu kde seděl Harrys Ronem a sedla si naproti nim.Vy dva!Ron a Harry poznali že je velice naštvaná.Co se stalo ?zeptal se Ron.Proč si mi neřekl co se dnes stalo Harrymu?A-A co se mu mělo stát?Zeptal se Ron.Nedělej ze mě blbou,vím to od kluků.O ničem jiném se nemluví než že Harry prožil v noci hrůzu a ty mi nic neřekneš.Dovím se to až jako poslední.To jste teda fakt hodní.Harmiona si nandala na talíř snídani a jedla bez jediného slova.Kluci na sebe beze slova pohlédli.Ron si nandal na talíř také snídani ale Harry si nic nedal.Ty nebudeš jíst Harry?zeptal se Ron.Ne nebudu,nějak nemám chuť.Řekl Harry vstal a odešel.

Začátek Konce

Ahoj,jsem Denisa a je mi 14 let.Chci se sváma podělit o kousek zmého života který mě ale složil na kolena.Prožívám ho i teď ale aby jste celému ději porozuměli,musíte to vědět všechno od začátku.Napíšu vám ,že i 14 letá holka se může opravdu bezhlavě zamilovat.A že má i 14 letá holka problémy s láskou jako vy ostatní dospělí.Nejsem už dítě!Poznala jsem lásku a jak mile poznám lásku už nejsem dítě!!!!Už jsem poznala nový cit a chci ho poznávat víc a víc.Začalo to v tomto roce 2009,na Májce když jsem jela do Lochousic….ale teď už čtěte a zapřemýšlejte o tom co tu píšu protože to není vymyšlený,ale je to to,co teď prožívám a dufám že mi pomůžete

Bylo ráno.Slunce se ještě ani nevyhouplo na oblohu když jsem vstala z postele a protahovala se. Otráveně jsem se  vyhrabala z postele a podívala se s ospalíma očima do okna.Hm….to bude den teda.S velikou nechutí si začínám sbírat věci v pokoji a házím je do své tašky.A ještě jedno triko a hotovo.Konečně.Jdu se vedle nasnídat a pozdravit rodiče se ségrou.Ahoj,pozdravim když vyjdu z pokoje a jdu rovnou do kuchyně ohřát si teplé mléko.Pojede stebou ta Ájja?Zeptala se mě mamina.Ne nepojede,hlesla jsem otráveně a v hlavě se mi honila představa o velice ,,zábávném” víkendu s babi a s dědou.Tak já zkusím zavolat její mamině a domluvit se sní,chceš?Podívala jsem se na mámu s nadějí v očích.Vždyť tohle je úplně zbytečná otázka,jasně že chci aby jela vždyť je to moje nejlepší kamarádka!No jasně,zkus to!Pobýdla jsem mámu a podala jí telefon z baru.Píííííííp!!!!Běžím si vyndat mističku z mikrovlné trouby.Tak já se jdu nasnídat ano?Podívala jsem se na maminu a zašla do pokoje.Když se usadim na židli ke stolu a nasypám si cereálie do mléka uslyšim hlas maminy jak se domlouvá s maminou Ájji.Denisko!Zavolá na mě máma od jídelního stolu.Zvědavě jsem rychle vystřelila z pokoje jako dělo a plná očekávání jsem stála před maminou a čekala na verdikt.Buď to bude super víkend s Ájjou,nebo to bude jeden otřesně nudný víkend bez ní.Ájja pojede stebou!V té chvíli jsem se začala tak těšit na chalupu že jsem si myslela že to snad nevydržím.Dojedla jsem cereálie,uklidila jsem nádobí a šla jsem si zapnout počítač.Celý den mi ubýhal hrozně pomalu.Pořád jsem se dívala na hodiny a pokaždé jsem zase s unuděným a otráveným pohledem zklouzla znovu na monitor.CRRRR!Zazvonil zvonek a já jsem běžela po schodech dolů otevřít Ájje.Ahoj Ájjo!Zakřičela jsem na Ájju která stála před vrátky a smála se.Ahoj Deni!Zamávala mi.Otevřela si dvířka a rychle odběhla do předsíně.Ahojky Ájjo máš to všechno?No myslím že jo.Zasmála se Ájja a objala mě.Pořádně si to užijeme jasný?Podívala jsem se Ájje do očí a obě jsme se rozesmáli.No jasně,přikývla Ájja a běželi jsme po schodecdh nahotu.Ahoj,pozdravila Ájja moji maminu s tatíkem a s Eli a odešli jsme do mého abnormálně uklizeného pokoje.Asi ještě hodinu jsme čekali u compu když v tom se ozval zase zvonek.Tentokrát běžel otevřít táta a my jsme si akorát vzali svoje věci které jsme měli vzorně připravené u postele.Tak vyrážíme,zavolala na nás babi ze zdola.Vzala jsem si svoji tašku a šla.Nastoupili jsme obě do auta a už jen čekali až se rozjedeme.Dávejte na sebe pozor a užijte si to!Křičela za náma moje mamina a usmívala se.No ano mami,neboj!Křikla jsem ještě honem na ní potom jsme se už rozjeli a máma s tátou se mi stráceli pomalu .Cesta byla hrozně nepohodlná.Na zadním sedadle jsme se mačkali já ,Ájja a vedle ní byla autosedačka ve které si hověla moje sestra.V Lochousicích sem nebyla dobrýh osm let.Naposledy jsem si tam hrávala s holkama.Ještě si pamatuju jak jsme si hrávali u krámu s panenkama.Utíká to hrozně rychle.Konečně jsme vjeli do malé vesničky Lochousice.Rozhlížela jsem se na všechny strany a nic se tu ani za tu dobu nezměnilo.Akorát krám byl už zavřený a hospoda byla jinde než před tím ale jinak je ti vše stejné.Když jsme dojeli k naší chalupě běželi jsme si odložit věci.Po té jsme se šli projít po vesnici.Napadlo mě,že by jsme se mohli jít projít ne?No než začne ta Májka.Jo jasně,odsouhlasila mi můj nápad Ájja a tak jsme tedy vyrazili.Hele půjdeme támhle?Ukazovala jsem za krám.Byl tam rybník a krásně zelená tráva.Lehli jsme si do voňavé trávy a povídali si.Najednou kolem projde jedna lochousická holka a je mi hodně povědomá.I ona si mě prohlíží takovým pohledem který mě probodával.Ahoj,pozdravila nás.My jsme jí pozdravili taky a víc jsme se o ni nezajímali.Hele nejsi ty náhodou Denisa?Zeptala se mě když už skoro zmizela za rohem.Jo to jsem,odpověděla jsem překvapeným výrazem ve tváři.Já jsem Pavlína.Jo  no jo ,odpověděla jsem a zpoměla jsem si na ni.Ahoj,jak se máš?No mám se dobře,odpověděla mi.Hele támhle u krámu sedí kluci,a chtějí se sváma seznámit.Ukázala nám směrem knim.A tak ať jsem jdou oni,ušklíbla se Ájja a já jen přikývla.No,to je jedno tak já jdu.Pavlína se otočila a šla jim sdělit co u nás zjistila.Nevšímali jsme se toho jen jsme se tomu zasmáli a leželi jsme si dál ve voňavé trávě.Je pět hodin měly by jsme jít za chvilku to bude,hlesla jsem otráveně a podívala se na Ájju která už se mezi tím zvedla s trávy a upravovala si triko.Jo jasně,půjdeme.Šli jsme tedy domů.Tak holky už jste přišli a můžeme jít.Povídala nám babi a zamkla chalupu.Šli jsme na náves a sledovali asi hodinu jak se pokoušejí Májku zvednout a postavit.Bylo to docela zajímavé.Po té jsme šli s Pavlínou ke krámu.Povídala nám že je tam Martina a je to hrozná kráva,a Iveta její sestra je taky krává atd.Najednou knám přišli kluci!Ahoj holky,pozdravil nás neznámí blonďák který se mi hned na první pohled zalíbil.Ahoj,odpověděli jsme skoro současně s Ájjou.Chtěli se snáma dát do řeči ale najednou se do toho vmísila Pavlína a odvlekla nás od nich pryč ke kapli na lavičku.Proč jsme šli pryč?nechápali jsme a zvědavímy pohledy jsme jí probodávali.No protože jsou to blbci,baví se sváma jenom proto,protože tu nemají Martinku a až jim přijede tak zase budete vzduch.Aha tak to jo,hlesla jsem otráveně.Tak je to vždycky.Řekla Ájja.Kluci se knám ale zase přibližovali.Holky kouříte?Zeptal se nás jeden znich.Ne!řekli jsme ve stejnou chvíli obě.Oni kouří,ale ekonomicky,neodpustil si vtipný argument jeden znich a všichni se začali pochechtávat.Hrozně se mi zalíbil ten blonďáček a bylo vidět že Ájje bohužel taky.Nechcete se snáma projet?Zeptal se nás ten blonďák a usmál se na nás.No jasně přikývla Ájja s Pavlínou no a mě nic jinýho nezbylo.Nasedli jsme do jejich žigulíka a vydali se neznámo kam s klukama který ani neznám.Cesta snima byla teda parádní.Mylsím že na to nikdy nezapomenu.Míchali se ve mě pocity radosti,napětí ale taky tak trochu i strachu.Ten strach ze mě ale rychle opadl a já si užívala plnými doušky jízdu.Řídil ten blonďák a nevím proč ale prostě jsem mu věřila.Ten krásnej okamžik s klukama ale zničila jedna holka.Když jsme s pole přijeli na cestu znova , přijelo ještě jedno auto a zněj vystoupila ta ,,obávaná”Martina.Pavlína se okamžitě sebrala a odešla s auta a nás táhla sebou.Šli jsme pěšky ke krámku a bez jediného slova jsme se probodávali pohledy.Bylo mi trapně jak jsme se jen tak sebrali a odešli.Martina byla hezká,blonďatá,vysoká,hubená a asi dost oblíbená neměli jsme šanci.Najednou ale kluci přijeli před obchoďák a zase přišli ke krámku knám.Pavlína se sebrala a odešla volala na nás ale my jsme prostě zůstali.Nechala nás tam z bandou kluků.Jak se jmenujete zeptal se nás ten blonďák.Já jsem Ájja,odpověděla jim pohotově moje kamarádka.Porotže já jsem stydlín neřekla jsem nic.Najednou mě prstem šťouchl jeden kluk a zeptal se :A ty se jmenuješ jak?Já jsem Denisa.Ani už nevím co jsme si tam celou dobu povídali.Najednou přijela Martina.Všichni kluci až na tři odešli sní do Radějovic.Já jsem Lůďa,řekl nám blonďák a ukazoval dál.Tohle je Keňa,a ukázal na tak stejně vysokýho kluka jako jsme já,měl černé krátké vlasy.A potom ukázal na posledního znich.A tohle je Vlasta.Vlasta byl vysoký ,měl hnědý delší vlasy tak na ramena a byl sympaťák ale už trochu nalitej.Pili jsme snima zelenou chvilku u krámu protože pršelo a potom jsme šli do žigula.Kluci snáma zajeli nahoru na cestu a tam jsme stáli celou dobu .Začalo znovu pršet.Ale nám to bylo jedno byly jsme schovaný v autě a chlastaly jsme zelenou s pivem.Vlasta na tom byl asi nejhůř ale blbě mu nebylo a měl dobrou náladu.Sěděl Keňa,já,Ájja a ve předu byl jako řidič Lůďa a jako spolujezdec Vlasta.Povídali jsme si o různých věcěch.Zjisitla jsme že Lůďa bydlí v lobzech a Vlasta že bydlí na doubravce.A že oba chodí na školu,která je jenom kousíček od naší školy.Vlastně je dost možné že jsme se snima třeba někdy potkali ale nevěděli jsme o tom.Dali jsme si čísla telefoní a chlastaly jsme a smáli jsme se atd.Lůďa snáma přejel k Májce.Tak teď budeme hlídat řekl.Všichni jsme se smáli a smáli.Najednou Ájja vyhodila Vlastu od Lůdi a sedla si na místo spolujezdce ona!Vlasta si sedl vedle mě.Dneska bych byla moc ráda ale tenkrát to byl podraz.Ona moc dobře věděla že se mi Lůďa líbil ale sedla si kněmu a objímala se tam snim.Byl to hrozný pocit ale nenadělala jsem nic ani jsem nemohla!Ani už nevím jak jsme se dostali domů.Vlastně prý jsme normálně došli domů no.Hned další den jsme šli ven.Ale pak se to stalo!Přišli kluci a já se nekoukala na Lůďu ale na kluka vedle něj!!Vlasta?Jakto že jsem se před tim nevšimla?Ano tenkrát jsem se zamilovala,prostě na první pohled.Když jsem se koukla do jeho šedých světlích očí já jsem byla jako omámená.A od té doby to všechno začalo!

Je mnohem snadnější vlásnout zemi, než ženě.
John Milton

Všechny ženy jsou herečkami, jen některé však za to berou honorář.
Jeanne Moreau

Kdyby ženy měli mít stejný strach z bolesti jako většina mužů, stěží bychom byli na světě.
Jiří Noha

Je jeden jediný způsob, jak jednat se ženami. Bohužel, nikdo ho nezná.
Charlie Chaplin

Žena je nejdokonalejší, když je nejženštější.
John Milton

Chce-li žena udělat za věcí tečku, je z toho nakonec stejně jenom čárka.
Marcel Pagnol

Ženy čtou v cizím srdci lépe, než ve vlastním.
Jean Paul

Ženy mívají větší bolesti, než ty, při nichž pláčou.
Jean Paul

Moje žena mě tak miluje, že mi někdy i rozumí.
Blaise PASCAL

Jen zbabělci milují několik žen. Stateční muži se nebojí rizika milovat jen jednu jedinou.
Dušan Radkovič

Hezké ženy věří ve svou inteligenci. Inteligentní ženy nespoléhají na svou krásu.
Pablo Picasso

Lepší než vysedávat v knihovně je spávat se sečtělou ženou.
Gaius Asinius Pollio

Charakter ženy se pozná podle toho, k čemu dá svolení.
Gaius Julius Caesar

Slabosti žen nadchnou muže. Slabosti mužů pohoršují ženy.
Gerhart Hauptmann

Žena muže nejprve oslní, potom oslepí a pak s tím slepým oslem chce žít.
Ivan Fontana

Ženy jsou jako zápalky- přitlačíme-li málo, nevzplanou, přitlačíme-li příliž, spálíme si prsty.
Curt Goetz

Přestože ženy toho hodně napovídají, nikdy neřeknou zdaleka všechno, co by mohly.
Nancy Astor

Pro lásku je žena ochotna podstoupit jakékoli násilí.
Otto von Bismarck

Ženy nejsou nikdy silnější, než když se ozbrojí svou slabostí.
Markýza du Deffand

S ženou je to jako s obrazem. Hlupáknepozná jakou má cenu, dokud nezjistí, jak mnoho je za ni ochoten dát někdo jiný. (uf to bylo dlouhý)
George Farquhar

Není ošklivých žen. Jsou jen ženy, které nevědí, jak se učinit krásnými.
Ninonde Lenclos

My, ženy, potřebujeme krásu, aby nás muži milovali, a hloupost, abychom milovaly my je.
Coco Chanel

Ženy by měli vydáat méně peněz na šaty, ale více peněz na eleganci.
Coco Chanel

V očích milující ženy je i hlupák filozofem.
Anton Pavlovič Čechov

Existuje-li na světě něco smutnějšího, než opuštěná žena, je to žena, která předstírá, že jí to vyhovuje.
Doris Day

Snadnější je pro ženu umřít, než s ní žít.
George Gordon Byron

Ženy jsou milenkami mladých mužů, družkami mužů středního věku a ošetřovatelkami starců - takže muž stojí před rozporem kdy se má vlastně ženit.
Francis Bacon

Víc než o ženu s krásnýma nohama, stojí muž o takovou, která stojí o něj.
Marlene Dietrich

Není ani tak zajímavé, co vám ženy povídají, jako to, co vám zamlčují.
Alexandre Dumas

Ženy si vybírají a muži podléhají.
Jean Dutourd

Polovina žen je nešťastná, protože nemá to, co činí nešťastnou tu druhou polovinu.
Hervé Bazin

Žena je jediný dárek, který se sám zabaluje.
Jean-Paul Belmondo

Ženy se nenávidí mezi sebou pro ty přednosti, pro něž se líbí mužům.
Jean de la Bruyere

Ženy mají rády zanedbané muže, neboť se mohou cítit nepostradatelnými, když o ně pečují.
Buddha

Muž dělá za řečí tečku, žena dvojtečku.
Vlasta Burian

Když ti žena přibouchne dveře před nosem, určitě ti nechá pootevřené okno.
Giovanni Giacomo Casanova

Je hřích, je-li žena méně krásná, nežli by mohla být.
James Clavell

Ženské slzy jsou nejmocnější vodní energií na světě.
Karel Čapek

mam ještě jednou tolik citátů ale dvakrát tak méňě energie - dneska končím

Michal prevrátil očami. Nemeškal, prišiel o hodinu skôr.

-A nehádž ksichty! Vidím, aj keď nevidím. -  zodvihol mu pred nos šľachovitý prst. –Sadni si.- prst sa mu zohol do pravého uhla a teraz ukazoval na stoličku. – Minútku.- a prst sa opäť vzpriamil.

Michal skĺzol na stoličku. Minúta trvala asi desať sekúnd podľa hodín zavesených na stene. Práve keď Michal spravil úškrn nad šéfovým pohmkávaním, ten práve zodvihol zrak od korektúr, ktoré práve robil do zajtrajšieho čísla a hodil  pohľad „šéf sa hnevá“ a zahučal: - Veď sa už toľko neksichti.- Michal nahodil profiúsmev a líškavo utrúsil: -To si len skúšam oblbováky na tie naše celebrity.-

-Od tých sa radšej drž v takej vzdialenosti ako doteraz a bude to fajn. Jasné?- a kostnatý prst zas mieril na Michala.

Prsne tak ako pred mesiacom, keď ho prijímal na toto miesto. Odštartovala to séria fotografií chlapíka s veľkým kontom a veľkým egom, ktoré mu po uverejnení hlboko spadlo. Len malá pomsta nafúkancovi a jeho ex-, ktorá ho do toho všetkého dostala.

To bolo prosíku a prednášok o výhodách veľkomesta. Ako sa vypracuje na moderátorku, na to vysnené miesto. A on, šikovný redaktor miestnych novín. Zhrabnú ho všetkými desiatimi. Kecy , kecy, kecy…. Ona skysla v banke za priehradkou a po ňom sa nenatiahol ani prst. Šikovných mladých 22-ročných tam mali na vagóny. Kľudne ich mohli vyvážať. A tak robil „kariéru“ autoumývača. Ale…, aspoň mali jeden druhého. A potom prišiel veľký frajer a jeho malá pomsta. Neveril, že to bulvár vydá, ale aspoň zabojoval.   Fotky vyšli perfektne. Vo večernej toalete si ju vedie do nóbl baru. Prípitok, pusinka …a veľa ďalších prípitkov a tackacúca a podopierajúca sa dvojica vychádza z baru….. Dali mu vtedy celú stránku. Plus slušný honorár. A miesto. A tak sa začal jeho nočno-denný lov na vyblýskanú smotánku.

-Si povýšený. Dobré fotky.-  a kostnatý prst znovu mieril na Michala.

Tomu druhému rozumel. Dnes sa mu naozaj darilo. Fotky vychádzajúcej hviezdičky, ktorá vedela síce štýlovo vyzerať ale mizerne spievať, boli teraz v trende a dobre predávali. O mesiac po nej neštekne už ani pes. Hudobný priemysel sa v poslednom čase dosť činil a produkoval teen-celebritky ako na bežiacom páse. No povýšenie si nijak nevedel zaradiť do svojej škály informovanosti.

- Čo? Povýšenie?- rozhodil rukami. –Som tu mesiac!-

- Ale synu, synu…- šéf vstal od stola a otočil sa k Michalovi chrbtom a začal naprávať zarámované tituly bulváru, ktoré mu viseli pre image za chrbtom.  – V tejto branži si dnes hore, zajtra dole- mierne sa natočil nespúšťajúc ruku z rámu. – a ty si hore. Vyššie než si dokážeš predstaviť. A…- otočil sa celkom a pozrel mu priamo do očí- …nie si blbý. Vieš fotiť, vieš písať. –

Michal sa pousmial.

–Tak.- skrížil si ruky na prsiach a zahľadel sa šéfovi priamo do očí. –A?-

- Chystám novú rubriku. A ty, keďže vidím, že fotenie ťa už tak-trochu nudí, ju budeš robiť.- naklonil sa k nemu. – Nech to tu trochu oživíme.- prešiel opäť za stôl a postavil sa čelom k obrazom. – Príbehy na pokračovanie. Drámy zo života, pletky slávnych, kauzy na súde,…. a hlavne: krimi, krimi, krimi. To teraz frčí!- otočil sa a pozrel na Michala. –Berieš!?- Ten sa len uškrnul a prikývol. V jeho veku to bola výzva.

– A?- začal.

-Prvý tip už pre teba mám.-

-Áno, presne to som sa chcel opýt…- Michalovi sa niekedy zdalo, že tento skostnatený šesťdesiatnik vie čítať myšlienky.

-Knižnica, vlámanie. Omrkni to.- a už čarbal na papierik údaje. -Brnknem riaditeľke, bude ťa čakať.-

-Vlámanie v knižnici?- Michal prevrátil oči. -Tak to bude hit na pokračovanie.- zamumlal si pritom popod nos. –Si dobrý. Verím ti. Choď po stope.- a podávajúc Michalovi lístok naňho žmurkol.-….a uvidíme.-

-Jasné.- zobral si Michal papierik medzi prostredník a ukazovák.

-A prosím trhni aj ten dnešný večierok. Alica je PN.- utrúsil šéf, keď už bol Michal na polceste k dverám.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Verejná knižnica bola štyri bloky od redakcie. Michal vyšiel z redakcie a pomaly sa súkal po chodníku. Potreboval si prečistiť hlavu. Teraz by rád sedel s foťákom v aute a v pohodlí sledoval Ninu Shock,  inak Máriu Sedláčkovú, osemnásťročnú „speváčku“ ako „obeduje“ svoj alkoholický koktail vo svojom novom image. Skvelá flákarina to bola ešte pred hodinku. No, ale teraz sa snáď konečne ukáže. Šéfredaktor má dobrý nos na tipy. Stará novinárska škola. Čo navrhne, to sa uchytí.

Budova knižnice stála na rohu námestia a pred vchodom stál policajt v uniforme, ktorý slušne ale s nechuťou odháňal jedného postaršieho pána, ktorý si trávil voľný čas „vypočuváním“ policajta. Michal chvíľu počkal , kým  to zvedavca omrzelo a potom pristúpil.

-Dobrý deň. Mám tu dohodnutú schôdzku s riaditeľkou knižnice. Pani Lisuchovou- posledné dve slová schválne zdôraznil, aby dal najavo, že schôdzka je absolútne dôležitá a svoj novinársky preukaz radšej nechal hlboko zastrčený v zadnom vrecku džín. Dobre vedel, že toto je miesto činu a čo by tu  teraz chceli najmenej zo všetkého, je novinár z bulvárneho plátku.

Patrolujúci policajt sa práve chystal prehovoriť, keď Michal rýchlo dodal: -Oznámte Michala Haného. Už stejnak meškám.- povedal pevným hlasom. Policajt chvíľu Michala pozoroval a pokúšal sa zaradiť tohto chlapíka  s pieskovými strapatými vlasmi a pevným pohľadom modrých očí. Ak má dohodnutú schôdzku a pozná riaditeľkino meno… ak to neohlási , môže byť z toho pekný prúser. Nakoniec zodvihol ruku a bezduchým hlasom povedal: -Počkajte tu. Ohlásim vás.- pripomínal lokaja na grófskom dvore. Vtedy sa rozleteli dvere a von vypochodoval chlap v koženej bunde s unudeným výrazom v tvári a rukami frajersky vo vreckách. Nasledovala ho šťúpla žena s mahagónovo odfarbenými vlasmi a modernými okuliarami na nose. Celý jej vzhľad, napriek veku, pôsobil moderne a sviežo.

 –Ďakujeme detektív.- zašviholila vysokým altom.

Hromotĺk sa k nej otočil a autoritatívnym hlasom zahučal :-Ak by sa vyskytli nejaké nové skutočnosti. Zavolajte.-

-Samozrejme.- zašveholila a strojene sa usmiala.

-Poďte Muchý. Prípad je uzavretý.-

Muchý chvíľu stál, akoby nerozumel ,čo mu práve bolo povedané, potom mu vystrelila pravačka s natiahnutým prstom a so slovami: -Ten vás hľadá- pozrel na ženu a prst mieril na  Michala.

Detektív sa prudko otočil hlavu a pozrel mu priamo do očí. –Nejaký novinársky čmuchal? –Mladý novinár cítil ako sa od zlosti začal červenať a zároveň pocítil jemnú ruku na ramene a akoby z diaľky znejúci hlas: -Ale kdeže, to je môj synovec. Študuje knihovedu a prišiel si len po nejaké knihy.- A tá istá ruka ho ťahala dovnútra a on sa tomu podvolil.

-Prečo ste ma zatajili?- opýtal sa zrazu Michal po dlhej odmlke, keď kráčali do schodov.

-Policajti nemajú moc v láske novinárov.- pozrela naňho a spiklenecky žmurkla. –Nie?-

Michal len mlčky prikývol. Nie je nič neobvyklé, že práve novinári priviedli políciu na stopu nejakého zločinu pri svojej mravčej práci zbierania informácií.

-Ako sa má Rudolf?- opýtala sa po krátkej odmlke, kým kráčali na najvyššie poschodie do depozitáru. „Páni, Rudolf“ takéto oslovenie svojho šéfa počul prvýkrát. Keď si všimla jeho rozpaky pokračovala.

 – Viete, chodili sme spolu do školy? Na žurnalistiku.-

-Ale? A prečo…?-

-Prečo nie som novinárka?-

Michal len  potriasol hlavou na znak súhlasu.

-Mala som vážnu chorobu a vynechala som veľa látky. Tak mi dali na výber. Buď stihnem dva semestre za dva týždne, alebo opustím školu alebo prestúpim na knihovedu, do ktorej potrebovali naplniť stavy.-

Michal počúval a len mlčky súhlasne prikyvoval.

-Vy nie ste študovaný novinár, však?- prerušila svoj monológ riaditeľka a Michal a tentokrát zavrtel hlavou.

-Ale podľa Rudolfa vraj máte ohromný talent a potenciál.- úprimne sa usmiala, keď otvárala dvere do depozitára.

-Ták, a sme tu.- Vošli do malej miestnosti osvetlenej jednou neónku , so stolíkom a dvomi stoličkami uprostred. Jednu stenu zdobila polica na knihy a štíhle blonďavé dievča sa akurát zohýbalo po knihu, ktorá zrejme do tej police patrila a teraz sa aj s ostatnými váľala na zemi.

- Lýdia.- oslovila ju Michalova sprievodkyňa. –Nechajte to na chvíľku tak.-

- Áno, pani riaditeľka.- a práve chcela pustiť chrbát druhej knihy, ktorú chcela práve zodvihnúť, keď cvakol blesk.

–Och.- nadskočila blondínka.

–Prepáčte slečna.- Michal zodvihol ruku v ospravedlniteľnom geste. –Nechcel som vás vyľakať.- 

–Nie, ja…- dievčina si pretrela chrbtom ruky čelo a uložila knihu, ktorú držala v náručí do police. –Viete, sme tu trochu rozrušení… z toho.- a širokým gestom ukázala na podlahu.

-Môžem to použiť? Nevadí vám…- kývol hlavou k foťáku, ktorý ešte stále držal v rukách.

-Áno, áno…samozrejme.- reč sa jej trhala.

-Lýdia.- zaznel náhle  hlas s altom. –Choďte si oddýchnuť.- 

Lýdia kývla hlavou a rýchlo zbehla po schodoch.

– Viete.- kývla hlavou riaditeľka,- Mala to tu tento týždeň na starosti…hm… prvýkrát.-

-Chápem.- prízvukoval Michal hlasom, ktorým sa snažíte vcítiť do obete, ale nejde vám to.

 –Tak. Môžem?- nadvihol fotoaparát a zároveň vošiel do miestnosti , urobil ešte tri fotky z rôznych uhlov a jednu aj s riaditeľkou, ktorá mu ilustračne zapózovala.

-Mám aj pár otázok.- zahuhňal Michal, keď skončil poslednú fotku..

-Samozrejme. Pýtajte sa.- odpovedala nenútene a oprela sa o roh stola.

-Viete.- začal Michal.- Dole som počul ako ten policajt vraví: je to uzavreté. Hm. Tak ako to vlastne je.-

-Presne tak.- prikývla. –Nič sa nestratilo, nič nechýba. Prípad je uzavretý.-

-Takže…- Michalovi opadla chuť a nepríjemný pocit, ktorý ho ovanul v redakcii, sa vrátil. -…len vandalizmus? A za bieleho dňa!? A…- zrazu mu došli slová a túžil byť doma a  pred tou večernou party si na pár hodín schrupnúť.

–A máte tu alarm?-

Riaditeľka postrehla jeho sklamanie. –Ale samozrejme. Máme tu poplašné zariadenie. Sú tu dosť vzácne knihy. Aj keď, viete..- rozhodila rukami a ponúkla mu stoličku, pričom sama  skĺzla na tú druhú.-…je to zvláštne. Nič neukradli, nechýba žiadna stránka. Tak prečo by si dal  niekto takú námahu a vlámal sa sem za bieleho dňa. Vlastne…- a reč sa jej trochu zarazila, aby si Michal  stihol všetko zapísať do notesu.-…je tu jedna zvláštnosť.-

 Michal len nadvihol zrak a skúmavo na ňu pozrel.

–No.- pochopila jeho pohľad. –Jedna kniha bola dole. Viete.- znovu rozhodila rukami. –dolu máme kopírku a ona, ona bola zastrčená v nej a jedna strana bola oxeroxovaná. Ale to tiež nedáva zmysel. My predsa každému záujemcovi tú kópiu urobíme. Takže je to zvláštne.-

Michal písal síce ako o dušu, ale na megastory sa to vôbec nečrtalo. A určite už vôbec nie na drámu na pokračovanie.

–To je tá kniha?- a ukázal na jednu jedinú, ktorá sa neváľala na zemi a teraz ležala zatvorená na okraji stola.

–Ach áno.- ledabolo ňu pozrela.

-Mohol by som tiež dostať kópiu tej stránky?-

-Samozrejme mladý pán.- usmiala sa a jej hlas prejavil nadšenie, že novinár sediaci pred ňou sa ako tak pre niečo nadchol. –Ale chcem vás poprosiť….- podišla k polici a z úplne spodnej priečky vytiahla zošit A4 v tvrdej väzbe, otvorila ho a položila pred Michala. –…tu sa mi prosím zapíšte. Je to naša kniha návštev. Každý, kto sem príde, sa musí zapísať. Aj keď len po jeden xerox.- Michal vzal pero a poslušne vypísal požadované údaje. Pritom si všimol, že zápis nad jeho patrí detektívovi polície. V údajoch Požiadavky stála žiadosť o rovnakú fotokópiu.

-Ďakujem vám- povedala s ospravedlniteľným úsmevom.

–Rád by som si tú knihu odfotil aj v kopírke.-

Riaditeľka sa znovu usmiala a prikývla. Zobrala zošit zo stola, keď ju v tom zarazil rýchly Michalov hlas: -Ešte jedna vec. Koľko tu vlastne máte tých kníh?-

-Štyridsaťosem- otočila sa a zošit mu znova strčila pod nos. Otvorila ho na prvej strane, kde bol lepiacou páskou vlepený hárok papiera, ktorý už mal čo to za sebou a jeho rohy boli od pásky poriadne zhrubnuté. Zrejme ho zo zošita vždy v rohoch odstrihli a prelepili do nového. Michal len letmo preletel zoznam. Kniha, ktorá mala ísť do kopírky, mala poradové číslo šestnásť. Michal to rýchlo načmáral do notesu a vyšiel z miestnosti. Riaditeľka zatiaľ odložila knihu návštev na miesto a gestom mu naznačila, že môžu ísť. Michal si zabalil veci a kým ona kódovala a zamykala dvere , stál za ňou.

– A čo alarm? Spustil sa?-

 Zavrtela hlavou.

–Musel poznať celú technológiu fungovania, ale na to sa samozrejme musel pripraviť.- a zastala uprostred schodiska.- … a za bieleho dňa…a v takom krátkom čase.-

-Mávate cez deň  zatvorené?-

Pokývala hlavou. –Beletria, odborná knižnica a aj detský úsek idú na obed. Otvorená zostáva len čitáreň. Aj to tu máme málo ľudí, každý to berie tak, že knižnica je zatvorená. Čitáreň sme otvorili len pred mesiacom. Ľudia si na to ešte nezvykli.- už mohutne gestikulovala rukami akoby chcela odbúrať stres.

-Ale to ho pani v čitárni musela vidieť. A boli tam vôbec nejaký návštevníci?- spomenul si Michal, že čitáreň je hneď pri vchode a má veľké presklenné steny.

-Ohlasovací zvonec pri vchode nič nehlásil, návštevníci žiadni  a Mariku, kolegyňu, sme našli zviazanú. Chúďa, poslali sme ju pred chvíľou domov, nech sa spamätá. Zobral jej kľúče a zamkol vonkajšie dvere. Keď vošiel do čitárne na hlave mal kuklu, na rukách rukavice. Zaviazal jej oči a…-inštinktívne si zahryzla do hánky a zlomil sa jej hlas. Zrazu sa striasla a pretrela si tou istou hánkou čelo. –…našťastie ju len priviazal o stoličku a nechal ju tam až kým sme neprišli.-

-Možno nechcel nič ukradnúť.- premýšľal Michal nahlas. –Možno len niečo hľadal, ale mal málo času…alebo…-myšlienky mu začali skákať hore dole, až to   nakoniec vzdal.

– Kto má prístup k tým knihám?- opýtal sa, keď práve vchádzali do dverí oddelenia beletrie, kam si išiel po xerox a ďalší snímok.

–Hm… Každá pracovníčka knižnice a v podstate všetci čitatelia, ale málokto o našom depozite vie. Tak sem chodia poväčšine študenti histórie. Každý musí predložiť ale pádny účel, inak…- zmĺkla a vložila knihu do kopírky. –Takže vlastne sa k nim až tak moc ľudí nemôže dostať. Knihy si musia udržiavať svoju teplotu a vlhkosť, takže tam  tiež nemôžu zostať celý deň. A pochybujem, že by sa niekto z tých pár študentov a dvoch historikov vyznal v poplašnom zariadení.-

-Ich zoznam mi asi dať nemôžete?- bola to skôr len otázka aby bola a nie skutočná otázka. Bolo mu jasné, že zoznam je teraz predmetom vyšetrovania.

-To nie mladý muž.- spustila kopírovanie. Trochu poodstúpila, aby si mohol urobiť fotografiu. Vybrala papier a podala ho mladému novinárovi.

-Takže hľadáme…-prehovoril Michal, ale vetu nedokončil, vstupné dvere po ich boku sa prudko otvorili a stál v postarší pán s motýlikom pod bradou. Keď zbadal riaditeľku, zoširoka sa usmial a hnedé oči sa mu zvláštne zaleskli.

–Pani riaditeľka. Dobrý deň.- začal veselo ako roztopašné decko, stále lapajúc po dychu. Vytiahol z tašky knihy a kúsok papiera a zodvihol ich pred seba. – Chcem vás poprosiť, či ma pustíte k tejto knihe.- vopchal jej do rúk útržok papiera.

–Pán profesor.- takmer zvolala riaditeľka. - Nepočuli ste to? Depozit je zatvorený. Vlámali sa k nám!-

- Takže…- v jeho hlase zaznelo sklamanie.

-Príďte zajtra ráno.-

-Dúfam, že sa nič nestratilo?!- vykríkol nadšený a  zdesený milovník kníh.

– To je predmetom vyšetrovania.- a z jej tónu sa srdečnosť vytratila. –Takže až zajtra ráno.- povedala rázne a posunkom mu naznačila, že tejto debate je koniec.

Vtedy k nej pristúpila Lýdia, nahla sa zboku k riaditeľkinmu uchu, pohodila hlavou smerom k výdajnému pultu, kde stála skupinka mladých ľudí a zašepkala: -Pani riaditeľka  …- vetu však nedokončila, pretože riaditeľka nervózne pohodila hlavou a gestom ruky ju zastavila v reči.

–Postupne Lýdia. – povedala autoritatívne. –Najskôr vybavím tohto mladého pána.- A kývla hlavou k Michalovi.

Ten sa zmohol len na ospravedlniteľný úsmev.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

Michal kráčal späť do redakcie. Bol rád, že odtiaľ vypadol.  Ne reportáž na pokračovanie to síce nebolo, ale na aký –taký článok to stačilo. Rýchlo to napíše a pôjde  sa trochu vyspať na tú večernú party. V redakcii to vrelo, začínala hodinka headlineov.

-Tak čo, starec. Ako sa ti vodilo? Krimoškami sa to dnes len tak hemží. Čo?- privítal ho hneď pri vstupe redaktor Tomáš. Podľa neho sa  to hemžilo každý deň. Včera však krimošky vymenil za ochľastov.

 -Že neuhádneš, kde som bol?- štuchol Michala po rebrá, keď sa chcel popri ňom prešmyknúť. –Ani za dvacku nie.- hodil naňho Michal kyslý pohľad.

–Vlámačka- nadvihol Tomáš dramaticky obočie. Michal sa uškrnul a pokúsil sa o opätovný prienik ku svojmu stolu, ale Tomáš ho chytil za lakeť a vopchal mu digitálny fotoaparát s nastaveným prehliadačom fotiek do rúk.

-Á, vraždá!- vykríkol teatrálne. –Mrkni.- Ďobol prstom na displey na ktorom bol muž v obleku ležiaci tvárou nadol pred predavačským pultom. –Starožitník.- vyhlásil tomáš ľadovým hlasom. Pre tentokrát. „Že ten nehrá divadlo“ napadlo Michalovi už neraz.

-Á…to nie je všetko.- nasadil Tomáš svoj obľúbený tón. – Je tam trezor.-

-No a?-

-V tom trezore…-Tomáš stíšil hlas. –…bola totiž jedna listina, veľmi stará. Mali ju zajtra dražiť. No..- a zas prešiel do svojej teatrálnosti. -..a samozrejme aj ďalšie cennosti. A…- zodvihol ukazovák. -…aj na predajni a hádaj čo zmizlo?-

-Peniaze z kasy.- hodil Michal otrávený pohľad.

 –Presne!- vykríkol Tomáš a ďobol Michala do pŕs.

–Paráda, gratulujem!- vykríkol Michal tiež teatrálne a znovu sa súkal preč od svojho dotieravého kolegu.

-Počkaj, počkaj, počkaj.- Tomáš sa nedal.- Chcel by som vlastne od teba malú službičku.- prešiel do líškavého tónu. -Dnes ideš na tú party, som počul.-

Michal prikývol.

–Nemohol by si mi…-začal rozhadzovať rukami. -..no veď vieš, či sa o tej listine niečo nešustne. - Michal hodil prekvapený výraz. –Veď vieš, že je to party aukčného domu Borea, čo má zajtra tú listinu vydražiť. Nie?-

-Ešte som si nepozrel podklady.- povedal otrávene Michal. -Pozri.- konečne to zakončil. -Ja tam budem napínať uši a ty ma necháš teraz prejsť. Platí?-

-Platí!- vykríkol Tomáš a tresol ho do chrbta. 

„Stejnak ti to bude na prd, pretože tá party skončí pravdepodobne až po uzávierke. Ale aspoň sa ťa zbavím.“ pomyslel si Michal.

–Hej.- otočil sa po dvoch krokoch. –Tom, a nechceš ísť na tú party namiesto mňa?-

-Nie starec. Ty si fotoeso.- uškľabil sa Tomáš a zodvihol oba palce.

„Hajzel. Mohol som mať snobskú tancovačku z krku.“ Michal si v duchu zanadával a hodil ruku. Len čo si zasadol za stôl, vyrútil sa z dverí šéfredaktor. –Tak čo?!-

-Aaale.- Michal pohodil rukou. -Niečo z toho bude.- dodal otrávene.

–Nevzdávaj to synu! Cítim príbeh!- potľapkal ho po pleci a keď vchádzal späť do dverí, otočil sa a lyšiacky dodal: -nevzdávaj to!- a pľasol dvermi.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Michal dopísal článok. Odovzdal ho aj s fotkami a páli domov sa trochu vyspať. Spal nepokojne, akoby ho niečo tlačilo na duši, ale nevedel čo. Skôr to bola nervozita, že sa v jeho živote zas niečo láme. „Páni, povýšenie a hned´ taká „“bomba“. „Akože vlámačka“ za bieleho dňa.“

Zato party, na jeho prekvapenie, dopadla nad očakávanie. O ničom inom sa tam nehovorilo len o vražde  starožitníka a vzácnej listine, ktorá aj napriek tým tragickým udalostiam, sa objaví na dražbe, aj keď nie zajtra. Presne k tomu urobil preslov priamo šéf Borey. 

Vo firemnom aute rýchlo naklepal článok a aj s popiskami fotiek ho posla do redakcie, aby to stihlo ešte zajtrajšie vydanie, tak ako sa pred hodinou po telefóne dohodol so šéfredaktorom. Na jeho naliehanie, že mu uvoľnil v novinách flek  na tento článok,  nakoniec Michal neochotne súhlasil, že sa bude ponáhľať aby to stihol. Stihol. A úplne v kľude, nie ako na tej poslednej. Tá bola dobrý nervák. Článok posla aj Tomášovi, nech si z toho niečo vycucne. A konečne padla! Michal naštartoval s úsmevom na perách, že už konečne zapadne do postele, keď mu niekto rázne zaťukal na okno. Stál tam sklonený hromotĺk, od ktorého ho dnes popoludní oslobodila riaditeľka knižnice. –Tak čo pán pisateľ, čo nové v knižnici?- štekol naňho svojím autoritatívnym hlasom, keď Michal neochotne spustil okienko. 

–V knižnici?- Michal zvraštil tvár. “Čo chce sakra, o nič nešlo.“ preletelo mu hlavou.

-V knižnici- dodal detektív rázne.

-Ale…—Michalovi začínalo byť horúco. -…ten prípad je uzavretý.-

-No, povedzme, že nás vtedy urýchlene odvolali inam.-  naklonil sa hlbšie do auta.–A o starožitníkovi ste tiež nič nepočuli?-

„Sakra. Ten Tomáš mu  práskol, že robí o knižnici článok. Blb.“

-Fajn. Začneme inak.- detektív nadvihol obočie. –Čo robíte tu?- a ukázal na dvere do hotela, kde sa konala party.

–A mám toho dosť!- v Michalovi vzkypela krv. –Zastupujem tu kolegyňu!- šplechol policajtovi do tváre- Čo…- chcel pokračovať v útoku, ale policajt zodvihol ruku v zmierovacom geste. –Dobre, dobre. -povedal rýchlo. -Chcem od vás službičku.-

Michal vyvalil oči. Pred chvíľou ho div neodbachol a teraz ho žiada o pomoc?

– A čo môžem pre vás urobiť?- opýtal sa bez záujmu.

–No.- začal kapitán váhavo, akoby mu bolo zaťažko o niečo žiadať alebo akoby sa za to hanbil –Boli ste tam.- hodil hlavou ku hotelu.

–Áno, takmer od začiatku.- prikývol Michal.

–Hm.- pokračoval policajt váhavo. –Chcel by som vedieť.. .no… či sa tam o tej listine niečo… nešustlo?- rozhodil rukami, ako mu to len okienko dovoľovalo. –Váš kamoš. Ten Tomáš vravel, že máte celkom čuch na detaily.-

-Pošlem vám článok. Práve som ho dopísal!- vyletelo z Michala. Detektív sa usmial a Michal v tom úsmeve postrehol vďačnosť, siahol do bundy a vytiahol odtiaľ vizitku a podal mu ju.

 –Som váš dlžník. Páči.- vopchal ju Michalovi do ruky.- Môj e-mail aj telefónne číslo, ak…- na chvíľku prerušil hlas, pretože z dverí hotela  sa vytackala dvojica mierne podnapitých pánov a zamierila k jednému z áut. -… by vás ešte niečo napadlo, zavolajte.-

Michal siahol do priehradky auta pre svoju vizitku. –To nie je treba.- odmietavým gestom naznačil detektív –Nájdem si vás.- Ale to už neznelo ako vyhrážka, ale ako slušné konštatovanie. –Dík.- priložil dva prsty k čelu na pozdrav a odkráčal ku dverám hotela.

–Inak, ten článok o knižnici bude zajtra v novinách.- zakričal Michal z okna, ale policajt už mizol v sklenných otáčacích dverách.

Michal sa s povzdychom zvalil na operadlo auta, zodvihol vizitku pred oči a prečítal si údaj za údajom. „Detektív Juraj Mácha.“ Chvíľu na ňu ešte civel,  potom vytiahol notebook a poslal článok. Chvíľu rozmýšľal, otvoril znovu počítač a poslal aj článok  o knižnici a priložila aj fotografie z oboch akcií. Po druhýkrát naštartoval, ale teraz už auto naozaj odišlo.

–––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––-

Keď ráno Michal prekročil dvere redakcie, oviala ho zvláštna atmosféra. Cítil na sebe kradmé pohľady kolegov, ktoré cítil až pod kožu a  keď sa na nich pozrel odvracali zrak. Keď prechádzal popri Alicinom stole, tá jediná zodvihla hlavu a usmiala sa naňho. Trošku sa nadvihla na stoličke, aby rozhovor zostal medzi nimi a povedala: -Hľadala ťa tu polícia.-

-Kedy?- Michal sa tiež spiklenecky nahol.

–Asi tak pred pol hodinou. Taký vysoký, v koženej bunde.- zvraštila tvár. –Bol to celkom poprask.- a ceruzkou zamierila na šéfredaktorove dvere. Michal prižmúril oči a kývol hlavou. –Dík.-

-Nie, ja dík, že si za mňa včera  zobral tú party.-  Michal znovu prikývol a hnal kroky do šéfredaktorovej kancelárie. Ten opäť zahĺbený do papierov, len nadvihol zrak

- Á, náš akože zatknutý.- zodvihol svoj kostnatý prst. – Výborné články, výborné fotky. A..- napoly sa nadvihol od stola. V pravej vystretej ruke držal papierik s adresou. – Veľa šťastia na policajnej stanici.- znovu si sadol za stôl. – Keď tam nebude, máš vraj naňho číslo.-

Michal mlčky zobral papierik a pobral sa k odchodu, keď bol pri dverách začul: -A vytlč z toho niečo!-

Pritom si spomenul na tváre svojich kolegov a spakruky sa opýtal: -Čo sa tu vlastne stalo?-

-Ále.- počul šéfredaktorov ležérny hlas .- …vrazil sem s veľkým tomahavkom. Ale to je jeho štýl.. Tak bež.- posledné dve slová takmer vykríkol a Michal ako popchnutý kôň vyrazil z jeho dverí a aj z budovy redakcie a zamieril si to na policajnú stanicu.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

-Á náš mladý pisálek.- zvolal detektív Muchý ležérne opretý o vrátnicu.

–Čakali ste ma?!-

- No, nedá sa to až tak povedať, ale vlastne áno.-

- Vraj ste narobili v redakcii randál.- zdvihol Michal obočie.

–Musím si zachovať dekórum zlého policajta.- povedal so smiechom a naznačil Michalovi, že ho má nasledovať chodbou.

–Čo sa deje?- nevydržal Michal hrobové ticho, ktoré vládlo pokiaľ kráčali na druhé poschodie.

–Inak, ďakujem za články aj za fotografie.- snažil sa Muchý vyhnúť téme. Akonáhle však zatvorili dvere na jeho kancelárii a usadili sa, spustil:- Chcete príbeh?-. Michal mlčky prikývol.

Detektív zobral spis a povedal:- Ak mi pomôžete, snáď bude príbeh. Hm?-

Michal znovu prikývol.

–Fajn. Tak tu je časť príbehu.- detektív skrížil ruky za hlavou a oprel sa o operadlo. - Ten starožitník, čo ho včera zabili…-

-Ale to predsa písal  Tomáš.- rozhodil Michal rukami.

 – Ja viem. Ja viem.- naznačil detektív rukou upokojujúce gesto a znovu si ju založil do tyla. – Ale vy máte zmysel pre detail a váš kolega, hm…-zvraštil čelo.-…píšete lepšie. A včera ste ma neokašľali. Takže!- zmenil na stoličke polohu a ruky zložil na papiere na stole. -Pozrite,  ak mu to chcete predhodiť.- potriasol hlavou. – nech sa páči! Ale pomoc čakám od vás.- a namieril naňho oba ukazováky.

-Fajn.- zodvihol Michal ruky pred seba v obrannom geste.

-Takže, ten starožitník, čo ho včera, hm.- palcom si prešiel popod krk. – nebol zabitý v prednej miestnosti, ale v zadnej.- otvoril jeden z vrchných fasciklov  a cez stôl mu ho podal.  Na vrchu bola rovnaká fotografia, akú mu včera strčil pred nos  Tomáš, len fotená z iného uhla. 

–Našli sme na nohách otrepanej stoličky, čo stojí v zadnej miestnosti pri trezore zachytené jeho vlasy. A na prahu tiež. – dodal rýchlo. -Takže.- naznačil rukou.- Niekto ho tam musel odtiahnuť.-

- Ale na tej kamere predsa….Tomáš…..-  protestoval Michal .

–Áno, to je pravda.- detektív vystrel prst. – Ale na tej kamere je vidno, ako ten  „zlodej“.- naznačil prstami úvodzovky. – niekoho ovalil. Ten starožitník nie je na bezpečnostnej kamere vidieť. Takže ten zlodej,- znovu úvodzovky rukami. – mohol ovaliť hocikoho. Navyše…tá kamera bola pred útokom desať minút vypnutá. Skrat! Povedal  technik. Aká náhoda!-

Michal zodvihol obočie, začínal vetriť príbeh a detektív to postrehol.

–Takže.- pokračoval. – a teraz vyvrcholenie.- naznačil rukami vybuchnúť bombu. – Otvorili sme trezor. A dali overiť pravosť všetkých dokumentov. Všetky boli pravé, až na…- zvýšil hlas a pozrel na Michala .

–Žeby na tú vzácnu listinu?- uškrnul sa ten.

–Bingo!- zvolal detektív.

-No ale to nič nedokazuje. Tá listina mohla byť falošná od začiatku a starožitník ju chcel proste streliť. Možno z trezoru zmizlo niečo iné…- zamotával sa Michal do svojej teórie. Detektív  vystrel  dva prsty pravej ruky. –Sú tu ale dve veci. Obsah trezoru sme skontrolovali podľa zoznamu v trezore. A… nič nechýbalo. To však ešte nič nedokazuje, veď aj ten zoznam mohol byť sfalšovaný. Ale starožitníkov rukopis sedí. Takže toto nie je stopa. Ale…- znovu si skrížil ruky na temene. - Predvčerom tú listinu držal v rukách môj profesor histórie a bola pravá!- vykríkol.

-V y ste študovali históriu?!- vyvalil Michal oči.

 -Inokedy. - Naznačil kapitán ľadovým hlasom aj gestom ruky, že táto téma je pasé.

– Počúvali ste ma vôbec?!- nadvihol sa zo stoličky a z hŕby fotiek z fascikla, ktorý Michal  ešte stále držal v rukách, vybral tú s odfotenou listinou. Ďobol do nej: -Toto je už falzifikát. Kým Michal stihol ničo namietať, rýchlo dodal: - Potvrdil to ten istý profesor!-

Michal sa chvíľu uprene díval na fotografiu. –Tá listina, je …takáto veľká?- neodvrátil od nej oči.

- Áno.- prikývol zarazený detektív. Michal pomaly vytiahol z vrecka mobil a zadíval sa naň. Zrazu, akoby sa strhol z letargie, rýchlo sklapol fascikel, strčil si ho pod pazuchu, voľnou rukou zdrapil prekvapeného kapitána. –Poďte!- zavelil.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

O necelých 15 minút už  stáli v osvetlenom a upratanom depozite knižnice.  Prekvapení detektív aj riaditeľka, ktorá bola ešte stále šoku z takej náhlej prepadovky policajta a novinára tesne pred otvorením, pozerali na Michala.

– Takže.- začal Michal ako náhle popadol dych z toho, ako bral hore knižnicou schody po dvoch. – Je to len teória.- zodvihol ruky v geste akým chcel naznačiť, že to celé stojí na vode. -Čo sa tu vlastne stalo?- oči jeho poslucháčov viseli na jeho ústach. – Vandalizmus, ofotená stránka! Ale prečo?- rozhodil rukami. –Prečo taká námaha? A možno…..- podišiel k polici s knihami. - …to mala byť iba zástierka. Čo zostalo, tak ako má byť a všetko ostatné bolo hore nohami?- a to už v rukách držal zošit v hrubej väzbe s nápisom Kniha návštev.

–Toto.- zodvihol ho do výšky očí.

Detektív aj riaditeľka chvatne prikývli.

–A…- pokračoval Michal a rýchlo otočil väzbu zošita a položil ruku  na stránku  so zoznamom kníh a ústa sa mu rozšírili do úsmevu. - …čo je najnepodstatnejšia vec v tejto miestnosti, čo sa odtiaľto nikdy nevynáša? Perfektný úkryt pre…-a to už mal dávno odlepený zoznam kníh a zodvihol ho do vodorovnej polohy, aby jeho dvaja spoločníci mohli vidieť rubovú stranu.-…cennosť.-

Tam bola tenučkou páskou prichytená obálka zo špeciálneho priesvitného materiálu a v nej časom zožltnutý popísaný papier. Vzácna ukradnutá listina.

-Táto už  bude určite pravá.- uškrnul sa Michal.

––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––––

O šesť hodín nato, keď sa Michal za svojím stolom  v redakcii púšťal do písania článku o tomto famóznom objave, mu zazvonil telefón.

–Máme ich!- zaznel z neho detektívov hromový hlas.

–Čo?!- Michalovi spadla sánka.  –Páni! Vy ste ale rýchly!- hrabol po foťáku a notese. –Idem.-  hrabol ešte po kľúčoch od auta a vyrútil sa von.

Cestu na policajnú stanicu zvládol v rekordnom čase. Detektív stál znovu na vrátnici a Michal už zďaleka videl jeho široký úsmev.

–Ták poďte.- tľapol ho po chrbte. – Dokončíme príbeh.-

 Tentokrát ho viedol prízemím až na koniec chodby. Otvoril posledné dvere a vstúpili do miestnosti s mnohými klietkovými celami. Na konci pred jednou celou sedel strážnik a vo vnútri tri osoby. Majiteľ aukčnej siene Borea, jeho manželka a  mládenec s červenými očami, ktoré prezrádzali nedávny plač.

-Tu ich máme.- kývol k nim detektív. – Rodinka pekne pohromade.-

Michal vytiahol digitál. –Smiem?- zdvihol ho pred seba.

–Samozrejme.- rozhodil detektív rukami gestom veľkorysosti. – Veď preto sme tu.-

Michal urobil pár fotiek sprevádzaných protestom zabasnutej hlavy rodiny.

– A teraz príbeh.- neznačil  detektív Michalovi rukou cestu k dverám.  Keď sa po chvíli usadili v jeho kancelárii, kapitán počkal, kým si Michal vytiahne notes, založil si ruky za tylo a začal:- Tak, predstavme si aktérov. Hlava rodiny alebo aj veľavážený majiteľ a  riaditeľ aukčnej siene. To on zosnoval celý plán a predložil návrh rodinke. Ako ste si všimli…- zaklonil hlavu. - …úspešne. Ďalej tu máme študáka. Naozaj talent, treba uznať. Tú listinu pajcol za necelých dvadsaťštyri hodín. A ako uznal profesor, bola to robota odvedená tip-top. Papík mu na to  zohnal všetok matroš. – Muchý sa mierne naklonil dopredu.- A teraz panička.-

–Inštaluje poplašné zariadenia?- uškrnul sa Michal.

–Nie.- zahučal kapitán otráveným hlasom. – Vyučuje elektrotechniku na vysokej škole. A…-rozhodil kapitán rukami. -…oblbnúť alarm aj kameru, ako vidíte, nie je pre ňu žiaden problém.- detektív zaklipkal očami a otvoril  spis, ktorý ležal pred ním.

 – No a teraz k jadru veci.- Vytiahol zo spisu jeden papier a s úklonom hlavy ho podal Michalovi, čím mu naznačil, že si ho môže nechať.

- Starožitník tú listinu zdedil. A keďže to bol obchodník ako sa patrí, ponúkol ju aukčnej sieni. Takže máme tu.- začal  vyratúvať na prstoch. – Jednu pravú listinu, jeden falzifikát, plán a ďalších dvoch ochotných sa do plánu zapojiť.- preglgol.-  Starožitník nebol skeptický, keď si k nemu deň pred dražbou prišiel listinu pozrieť sám šéf. Vpustil ho zadným vchodom, kým jeho synátor podľa maminkiných pokynov vyskratoval kameru.  Ako náhle starožitník otvoril trezor, spečatil si svoj osud. Dostal palicou do temena a …veď už viete. Vrah listinu vymenil, zamkol trezor, odtiahol mŕtvolu do prednej časti a…kamera znovu funguje a na scénu nastupuje synček. Prezlečený za zlodeja, ovalí mimo záber otca, zhrabne peniaze z kasy a kým trieli von predným vchodom, papík si to berie zas zadným. No, a čo bolo neskôr v knižnici už viete.- Michal kývol hlavou. –Zistili sme, že mladý tam deň pred tou vlámačkou bol a chcel kópiu nejakej stránky. Kým bola knihovníčka pri kopírke,  tiež musel opustiť  miestnosť, ale nejak sa mu ten alarm predsa len podarilo mobilom odfotiť. V konečnom dôsledku, ten alarm depozitu nie je nič moc, podstatný je alarm celej knižnice. Pre paničku to bola len taká malina. Druhý deň tatko, takisto podľa zadaných pokynov, alarm odstavil. Pani  zatiaľ kryla na chate, na ktorú mali ísť akože na krátku dovolenku, manželovi a synčekovi chrbát. – uškrnul sa. -Lenže situácia sa zmenila a ako sme sa už dozvedeli a kupec sa ozval predčasne. A tak listina musela ešte v ten deň z depozitu von. Takže mladý sa vybral , akože pod tlakom skúšky, do knižničkého depozitu. Určite sa nepočítalo s tým, že knižnica urobí okolo toho taký poprask a depozit uzavrie. – zhlboka sa nadýchol. –Rodinka proste ako mala príležitosť rýchlo sa zbaviť  listiny, tak to chcela urobiť. A to bola tá ich osudová chyba, ktorú zločinci občas robia. – a znovu hlboký nádych.- Hneď ako ste nám dnes ráno dali oba prípady dohromady, začali sme preklepávať tých z knihy návštev v depozite a mladý bol na zozname medzi prvými. A potom sa stalo, to čo sa stáva len veľmi, veľmi zriedkavo. – detektív stíšil hlas.- Všetko, čo vedel, vyklopil. Psychológ to nazval  nejakým traumatický syndróm viny. A to ho zlomilo.- rýchlo zaklipkal očami akoby zaháňal únavu. -Ták, koniec príbehu.-

-Kto je kupec?- nahol sa ponad stôl Michal.

-To zatiaľ nevieme.- nadvihol obočie detektív. –Tiež mám otázku. Ako ste vedeli, že je tá listina v depozite?-

-Nevedel.- mykol Michal plecami. –Bol to len tip. Dva  zločiny, pár blokov od seba. A čo bolo zvláštne… Všetko v depozite rozhádzané, dokonca aj stoličky a predsa niečo nedotknuté… v polici. Hm?-

-Ako ste to mohli vedieť? Prišli ste až po tom. Dovtedy mohli už  poupratovať.-

-Aj sa stalo. Ale fotografie z miesta činu som videl tu, u vás. –

Detektív nechápavo pokýval hlavou.

–No.- Michal pokračoval. –Keď ste mi podali spis o starožitníkovi, na vrchu na stole zostal spis o knižnici. Otvorený. A ako prvá v ňom fotografia políc.- prižmúril oči. – A vy. Akú pomoc ste odo mňa chceli?-

-No, vlastne som vás chcel len požiadať, aby ste tú časť príbehu zverejnili v novinách.- nadvihol obočie.- Ale…- nahol sa ponad stôl a natiahol pravačku.-…snáď nabudúce? Zatiaľ vďaka.-

 Michal ňou srdečne potriasol. –Fakt ste študovali históriu?- vyletelo z neho náhle.

-Inokedy.- urobil kapitán odmietavé gesto a pousmial sa a Michal akoby nadobudol pocit, že to „inokedy“ príde čoskoro.

Právě jsem dopsal příspěvek do návštěvní knihy - hodlám to rozvinout.

hraju si na tomhle písečku už od 2009-01-09 22:34:07, tak nějak půl roku. za tu dobu sem se tu seznámil s fajn lidma - krom samotného admina Johníka i s Bosorkou, Padidy a i s norwim sem prohodil pár slov. nehodlám tvrdit, že tu znám všechny - dost místních pisatelů znám jen z jejich textů - ale co se nám to tady vlastně ve směs rozvíjí?

tématicky by se to tu dalo ( s nadsázkou ) rozdělit na třetiny. - jedna třetina je o lásce, citech k někomu, kráse přírody, života,…,…,… druhá třetinka je něco jako pravý opak - samé hororové texty, bolest, utrpení, msta - prostě “negativní” prožívání okamžiku. no a poslední třetinka je … prostě to ostatní.

a položme si otázku - všichni píšeme různé texty - básničky, prózy, popisy- s různými zaměřeními - romantismus, realismus, dekadence, dokonce jsem tu našel i něco z moderního umění - a ač jsme roztaháni po celé republice, zde - na www.online-pribehy.cz - se setkáváme a sdílíme spolu své životy, myšlenky, pocity.

jen z několika málo řádek se dá o člověku leccos dozvědět. například to, že nedělám velký písmena - a často pomlčkuju - nepíšu spisovně a používám vulgarismů a občas šokujících či nevhodných přirovnání, mě jednoznačně označuje za chaotickou osobnost, co dokáže těžko udržet myšlenku, natož pořádek ve svém pokoji ( )

 - a podobné věci se dají dozvědět i o vás. nejen z obsahu textu, aŤ je jakýkoli, ale  z toho jak píšete. neříkám že tu čtu všechno, ale čtu to co mě zaujme. a o autorech se občas dozví čtenář dost zajímavých věcí, když je pozorný a všímá si toho, jak to autor prožívá. proto bych chtěl všem, co tohle ještě nevypli, říct: čtěte co se tu objeví a poznávejte ty lidi.

my totiž tady tvoříme takovou malou komunitu umělců a protože, když sem hledal tyhle stránky poprvé, strávil jsem nad seznamem a googlem skoro tři hodiny, nejspíše takovou malou komunitou ještě zůstaneme - aspoň chviličku, než se to jak se patří rozkřikne.

takže bych tímto chtěl poděkovat VŠEM co sem chodí tak nějak pravidelně. jak autorům tak čtenářům. i když myslím, že čtenářů je převážná většina, stále věřím v to, že se budou objevovat i další talenti, co nám pomůžou ukojit jejich duše lačnící po dalších příbězích, básničkách, úvahách.

Díky všem - že jste, že píšete, že čtete

PS: napadl mě i třebá takovej sraz ale tuhle myšlenku si nechám ještě chvilinku pro sebe

Celý vztah je vlastně založen na poznávání. jenže co když je spolu někdo tak dlouho, že už všechno o tom druhém zná? dovolte mi prosím popsat vám jednoduchý graf. vztah je jednoduchý kopeček. první polovička - kdy stoupá - je fáze poznávání. vrchol je chvíle, kdy se partneři navzájem znají dokonale. a druhá polovička kopce je úpadek vztahu. celá linie kopečku je totiž míra spokojenosti ve vztahu.

prostě po čase začne být vztah monotonní, děláte furt stejné věci, furt stejným způsobem. všechno je stejné - žádná změna, žádné nové zjištění….. no a vztah de do… pryč

a právě v tuto chvíli by měla nastoupit nevěra. -on člověk samotné slovo NEVĚRA chápe jako něco negativního, přitom - nevěra je totiž kýžená změna. Novinka. Vytržení z monotonnosti. Když to totiž dělám s jednou a tou samou furt dokola, naučim se co má ráda a tak. naučim se správný postup a tak podobně. jenže když se dostanu zase k jiné ženě, ta to chce zase úplně jinak. dozvím se nové věci, dozvím se další možné způsoby…. mimochodem, nemluvím tu jen o sexu ale o soužití - přečti si odstavec ještě raz a místo SEX si vsugeruj SOUŽITÍ, jéhá?

tak to by byla teorie nevěry - jenže ona má i negativní stránky, které mě přišli na mysl:

Co když zjistím, že se mi život líbí víc s tou, se kterou jsem nevěrný? - po manželství by to mohl být problém…
co když mi to tak pozmění psychiku, že zblbnu a začnu si plést co má která ráda a co nerada? ( SOUŽITÍ!! )

A TAK DÁLE a tak podobně… teorie nevěry je každopádně nedotažená myšlenka mého dosud ještě pubertálního já. a v praxi jsem zjistil, že i když mě by se podle toho líbilo žít, má to OPRAVDU negativní vliv na mou milovanou, které jsem nevěrný. - člověk je prostě tvor majetnický a hrabivý a nechce dát nic ze svého majetku, natož se svého mazlika

ale víte vy co? sám říkám že je to blbost. i když vím, že jsem na samotném začátku fáze poznávání -a to jsem s miláškem rok - stejně už bych s jinou nešel…. ( i když jsem občásek na nevhodném chatu - ale to neni zrovna milášek po ruce

je tohle normální? 12ky dneska kouří, chlastaj, fétuju a kdovícoještě. 12KY!!!!!!!!!! co z toho maj? připadaj si dospělejší? snaží se nabodobovat alfy? - svoje potencionální vzory?

dobrá tak dál - s pokrokem vznikly foťáky, kamery, WEBKLAMERY.  kdo nesexuje přes počítač není in!!! dneska už neplatí známost na jednu noc - dneska už neexistuje ” tumáš, dejmi, dík a čau.” dneska frčí ” zapni webku a užijem si.” připomíná mi to Jaksi-Taksi - ” ….Nemusíme se z domu nikam hnát, budem na obrazovce lásku prožívat … ” jako pardon, že to tak řeknu, ale tenhle svět spěje někam hoooodně hluboko do střev.

no tak ale jako jo - pohoda. tohle bych překous. ale nedávno sme s klukama postávali na rohu školní jídelny - pár jich pokuřovalo, ale byvili se všichni. PŘÍDE K NÁM TAKOVEJ MALEJ CIKÁNEK A: ” čáu kámo nemáš cígo?” ” ty vole kolik ti je ty špunte” a von jako uraženě za toho špunta ” 6 vole.” - tohle jako - bž?! jako jen se pousmát, podívat se do kamery, vytáhnout obočí do nebe a rozpřáhnout ruce. a kdo si myslí, že kouřící šesti letý dítě je určitě jen u romských spoluobčanů - toho šokuju. - kamarádky sestra - 5 let - dá krabku mentolových denně. - 5 let - sotva se to naučí napsat první slovo, už to fajčí jak fabrika -  a to je to prosím dcerka učitelky a starosty :-/

chlast sme probrali, kouření sme probrali - no jasněěě drogy a sex nám tu chybí. tak třeba ty drogy. i když se jedná o lehkou drogu, všichni ví o co de - Mááááňa. jasně - ny gymplu hulí snad každej třetí - to je taková standartní věc - puberta - experimenty, bla bla bla…. ávšak kdopak nezkusil trávu? áno - sestry spolužačka - byla ve 3.G - to je prosím 13 let. lítala před školou a každýho co potkala popadla za ruku a ptala se jestli to na ní nepoví a strašně se smáááááála.

a sex? pevně věřím že se hranice prvního styku drží na 12ti. níž už by to bylo ooooopravdu zlý. proč 12, když je to legální od 15ti? puberta začíná ve 12ti a v dnešní době nechce nikdo na nic dlouho čekat. v kolika si to zkusil/a ty? všiml/a sis toho jak nám ten věk klesá? a teď se podívej na svoje dítko - pokud máš - a zeptej se sám/a sebe…

Jedná se o ty naše dluhy a všechno s tím spojené! O to, že naše situace je teď neúnosná a až příliš vyčerpávající a beznadějná a my to s manželem už přestáváme všechno zvládat! Naše dluhy jsou až příliš velké a splatit už je nelze. Neptej se mě, jak ty dluhy vznikly, protože to já nevím! Možná manžel by ti dokázal říct víc, ale se mnou se o tom nebaví. Já to nechápu a asi nikdy nepochopím, ale to už je teď fuk! Už asi nezjistím, proč to tak je a kam se ty peníze poděly a stejně by to bylo k ničemu a tak už to neřeším a soustředím se jen na to, jak to napravit a jak se z toho dostat. Přemýšlím, jak přežít! Ale ono je to hrozně těžké. Nevím, jak na to. A docházejí mi síly. Mě i manželovi! Máme hlad, ale nemáme peníze na jídlo, tak hladovíme. Je nám zle a já mívám velké bolesti a nemáme peníze ani na léky, které by nám mohly pomoct. Naše zvířátka nemají co jíst a tak naštěstí dostáváme od přátel krmení alespoň pro ně. V bytě jsme bez elektřiny, protože neplatíme ani tu a denně volá několik bank a inkasní a exekuční oddělení. Denně chodí různé upomínky a varování a hrozí nám exekuce na plat i na zařízení bytu.

Manžel už je psychicky úplně na dně, protože už to trvá moc dlouho. On už to přestal zvládat a veškeré pokusy o naší záchranu už vzdal! Vykašlal se na všechno a na všechny, nestará se o nikoho ani o sebe. Nemyje se, nečistí si zuby, neholí se, nic nedělá a jen posedává nebo polehává nebo chodí pryč. Nesměje se, není s ním žádná řeč, pořád pláče a je hodně vzteklý a pořád jen na něco nebo na někoho nadává a mlátí s čím se dá! A pořád teď mluví o sebevraždě! Bojím se, že jednoho dne to udělá! Vím, že v tomhle stavu toho je schopný a že ať už mu řeknu cokoliv, on mě poslouchat nebude a bude myslet jen sám na sebe a na únik, který by to pro něj byl.

Nevím, co mám dělat, Bože! Ani já už to nezvládám a bez jeho opory a bez naděje, kterou naše situace moc nepřináší, je to hrozně těžké. Jsem nemocná a ty to víš a tohle je na mě až moc velká zátěž a já nevím, jak dlouho tohle ještě vydržím! Jsem z toho všeho hrozně unavená a mé tělo už začíná stávkovat! Vždyť vidíš, co to se mnou dělá! Kolabuju, brečím bolestí a často se se mnou točí celý svět a já přestávám být schopná normálně fungovat a žít! A i když se snažím být silná, kvůli manželovi a držet nás oba na nohou, tak vím, že jestli nám brzy nepomůžeš a nestane se s tvou pomocí nějaký zázrak, tak tohle už dlouho nevydržím a všechno vzdám i já!

Moc Tě prosím, nenechávej nás v tom! Déle už to nesnesem! Jinak nás to zahubí a Ty to víš. Spoléhám na Tebe a věřím v tvou lásku, spásu a v to obrovské dobro, které v sobě máš! Odpust’ nám prosím veškeré naše hříchy a dovol nám to všechno napravit a začít normálně žít. Prosím tě jen o to nejdůležitější, co pro život potřebujem. O něco málo k jídlu, o možnost normálně spát, o trochu sil pro manžela a pro mě, o lepší zdravotní stav a o zbavení těch hrozných bolestí. Prosím o možnost postarat se o naše zvířátka, aby měla všechno, co potřebují a také Tě prosím o to, abys dovolil, aby mi tahle maminka z té ciziny už zůstala napořád a abych nepřišla i o ni, protože ona je momentálně tou nejdůležitější osobou, kterou mám!! A když mi jednou dovolíš se s ní alespoň jednou v životě vidět, budu ten nejšťastnější člověk na světě!

Děkuji ti, milý Bože, že jsi mě vyslechl a děkuji Ti, za to, že jsi a za všechno, co už jsi pro nás udělal! Vážím si Tě, ctím Tě a mám Tě moc ráda. A tak to vždycky zůstane.

S láskou, úctou a věrností, Tvá Kačka.

už od pravěku se mlátili kyjem po hlavě - ale to jen kvůli území. pak přišel středověk - korunovaný dutohlavci ( až na vyjímky ) zdegenerovaní pářením se ve svém vlastním rodu, jen aby o tu parádni korunu nepřišli. tenhle chce rozšířit území, tamten chce spíš obchodovat. a protože obchodník se věnuje obchodu a ne vojenství, útočník jeho území obsadí s minimálními ztrátami ( co to je 10 000 mrtvých? - na konci tohohle textu vám to ukážu)

a vezměme si v úvahu fakt že středověk byl primitivní. kolik politických směrů máme dnes? a kolik lidí denně umírá kvůli předákům na tribunách? ( asi 120 lidí denně zařve kvůli politickým sporům!! ) a to mi málo nepřijde.

jak bylo řečeno v jednom futuristickém filmu, cituji: ” A co vůbec chtěj? demokrati, můfmentariáni, svobodní. politika je pro blbce. celej tenhle zkurvenej vesmír je rozdělenej a je osudová volba si jednu ze stran vybrat, protože pak už jim musíš sloužit do konce života.” myslím že není co dodat…

politika lidi rozděluje na ty a ty a ty proti nim a ty s nima a ty proti všem a ty co se to snaží všechno uklidnit. jako by nestačilo že už takhle se mlátíme kvůli fyzickým odlišnostem, musíme do toho přidat ještě směr myšlení - co to bude příště? jestli si čistíme zuby ráno nebo večer?!?!?!?!

asi takhle - až sem jednoho krásnýho slunnýho dne přiletí zelení pidimužící´, věřím tomu, že jedni budou pro to skámošit se s nima a druzí proti tomu. a nebo líp - jakmile ty zelený potvůrky uvidí naší rozdělenost, zlikvidujou nás jak v nějakym blbym filmu.

jak už jsem několikrát předtím řekl - jsme všichni lidi, jen někteří z nás si myslí že jsou víc, tak si troufnou na ty odlišný. a hned tu máme spor a rozdělení na dva tábory - na dvě strany. a uvnitř jednoho tábora se dohadujou jak ten druhej převálcovat - několik názorů - několik dalších táborů. člověk je tvor přemýšlivý ( aspoň to o sobě tvrdí….. :-(  ) a přesto…..

zním trochu jako anarchista, ale co - my sami se svým jednáním a smýšlením do nejednoho táboru zařadíme - nic s tím neuděláme, takoví už jsme… co zničí svět? politika.

teď je na řadě ukázka, co znamená 120 mrtvých denně a co znamená 10 000 mrtvých při rozšiřování svaté říše římské.

120 denně - včera

+Jimmy Carter(IRA) +Simone Rodriguez(ETA) +Sebastian Coutremanche(přišlo se na to že je komunista…) +S´Tiang Xian (Tibet) +Voloďa Sobovič(nepokoje na jihu Ruska - nejspíš Čečensko) + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + +
( Víc jmen sem nezjistil - ale vzal sem ty větší země… )

10 000 MRTVÝCH

+ + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + + +

tohle je deset tisíc mrtvých - kontrolní otázka - kolik lidí zařvalo o 2. světový….. - politika

konkrétně mě dneska obklopila zvířena. i když máme pět koček, psa, dvě krysy a sestru, ke mě se odváží jen jeden náš kocour. celej černej a jak se dnes prokázalo tak stejně ujetej metalista.

prostě večer sem si otevřel okno, páč v pokoji bylo nedýchatelně. ráno se probudím a hned před mým obličejem je klidně pochrupující černý klubíčko chlupů. chvilku jsem ještě ležel, než jsem se rozhodl vstát. doma nikdo neni - sestra na táboře, rodiče v práci. šel sem do koupelny, abych se oplách a tak. pak dám zvířatům najíst a zalezu si rozespalý k počítači. no a abych se probudil, pustim si na plný koule 6 6 stick od Dope. no neduní jen stůl, natož celý barák.

normální zvíře by zdrhlo jen při prvním říznutí do kytary, ale můj kocour ne - v klidu si přejde po stole až k největšímu repráku a v pohodě si na něj položí hlavu.

mít kameru tak to natočim. kocourovi vibrovala hlava a on v pohodě vrněl, jako by mu někdo drbal záda. tak se nám tu zrodil asi další metalista ( nebo se mu líbilo, jak vibruje?! )

celý příběh je 100% pravda

PS: teďka ten týpek stojí proti větráku a mňouká do něj - jak se tam ty vrtule točí, zní to přerušovaně. - bojím se co v mým pokoji objeví příště

abych popsal mne a mou společnost: já měl glády ( něco jako kanady, akorát s výšivkama a kovovou špičkou ) maskáče, černý triko, kravatu s lebkou. A sámozřejmě můj účes mě tak nějak taky hází k emařům - což nejsem jen mám delší vlasy kurňa no a ona měla takový punkový plátěný botky, sukni - černou a odspodu plameny. a takovou… košilku bez rukávů - na zádech vyšitou obrovskou žiletku. no a dlouhou ofinu

no prostě sme oba vypadali jak emaři. no a to že hopíci moc emaře nemusí mi došlo trošku pozdě. prostě jednou sem na ně kouk a oni nás tam všichni sledovali. pak sem se otočil na ní, abych jí odpověděl. no a když sem se chtěl otočit zpátky na ně, dostal sem tečku, jen to mlasklo. chvilku po tom - pár vteřin si moc nepamatuju. no ale prostě jakmile se tma zas rozplynula, stál sem v malym kroužku asi tak pěti rovných kšiltů a chudinku Kiru tam teden týpek držel zezadu za krk kousek opodál - no už prostě brečela. no tak jo - aspoň nezmlátí jí - to mi blesklo hlavou. a vlastně sem strašně rád za to, že alespoň troška cti v nich zbyla.

no tak ale dál. hůů mě se znovu plaví do krve adrenalin jen když na tu chvíli pomyslím. prostě.. myslím že sem si zastrčil kravatu, aby toho nemohly zneužít. když teď zpětně přemýšlím, měl sem výhodu v tom, že sem neměl rozkrok u kolen a že sem měl pevný boty, a ne rozšmajtlaný do stran s rozvázanýma tkaničkama. a ovšem moje největší výhoda - pořád sem měl v kapse svýho miláčka s dvanáct centimetrů dlouhou čepelí a konečně sem měl od kapsy až k poutku na zadku připnutej řetěz ( původně stahovací psí obojek - prostě řetěz, ne řetízek ) no rozhodl sem se pro řetěz, což nebyla tak špatná volba.

když už sem čekal že se něco strhne, a nevěděl sem kam se dřív otočit - páč byli na všech stranách, došlo mi, že víc šancí budu mít se zadkem přitisknutým ke stěně. a tak nějak se mi nechtělo čekat až zaútočí někdo mě za zády, tak sem se vrhl na toho směrem ke školní zdi. ten byl asi zaskočenej mým útokem - ROZHODNĚ TAM NEBUDU JEN TAK STÁT A KRČIT SE - KDYŽ UŽ MĚ MAJ SKOPAT, TAK AŤ SI TAKY NĚCO ODNESOU!!!!! flák sem ho řetězem po hlavě, až mu odlítly dioptrický brejle do tmy. ihned se chyt za tlamu a popošel kousek do strany. tak sem skočil a vraziv do něj ramenem sem se dostal ke stěně. přitiskl sem k ní zadek tak silně jak sem jen moh. srdce sem měl střídavě v krku a kalhotách. páč jich bylo PĚT! a když slepejš odpad, chtěli ho kamarádíčci pomstít. kdyby alespoň čestně po jednom, ale to nééé prostě se na mě vyhrnuli všichni a to pro ně nebylo dobrý, páč se stali tak nějak nepružnými, jak se na sebe mačkali aby na mě mohli.

když nehráli čestně tak já taky ne - tou okovanou špičkou sem jednoho polechtal v rozkroku, až se svalil a řval na celou ulici - beztak prázdných baráků od pražáků. další dva mě zaměstali, zatímco jeden hajzl mě obešel a dal mi do zátylku. no a byl sem na kolenech. - ten mě teď asi bolí ze všeho nejvíc - pokračujem pak sem dostěl rozšmatlanou botou do brady a překous si zboku jazyk - prostě se mi stoličky zaryly to boku jazyka a já vyflus tak půl centimetr masa. a pak si slepejš, pardon už zas brejlovec chtěl dokázat svojí můžnost. hodlal mě nakopnout do obličeje - jenže já dostal pohledem na svůj jazyk další dávku adrenalinu - což mě asi zachránilo od plastiky nosu. prostě sem si dal ruce před hlavu a tu jeho nohu chyt ještě v letu. podařilo se mi jí chytit - nejen odrazit - a tak sem udělal polokrok dozadu - protože sem byl furt na kolenou, víc sem prostě nemoh. rovnej kšilt ztratil rovnováhu a padl.

stoup sem si na jednu hohu ( prostě jako když princ žádá princeznu - jedna noha stojí na koleni a druhá na podrážce boty ) a svezl sem koleno na stranu a defakto si klekl maníkovi vší silou na spánek. takže bore-boreček do konce nářezu zůstal ležet - ale dejchal

to samozřejmě vyburcovalo ty zbylý furt čtyři. dostal sem ránu do zad - nejspíš kopanec - a už sem byl celej na zemi - ležel sem na břiše. kopanec do žeber nalevo - napravo naštěstí futr ta zeď. pusu sem měl plnou krve a tak při každym dalším kopanci sem vypadal jak malá stříkací hračka. dostal sem jich aspoň šest nebo sedm - já to nepočítal.

ale tohle už mi stačilo. sáhnul sem po noži. řetěz sem pustil už dávno - popravdě tam někde ještě pořád může bejt. doufám že mě podle toho nenajdou chlupatý. - takže mám nůž v ruce, ale než stačí rovný kšilty zareagovat, už ho má jeden skrz podrážku v noze. jééénže tím ten nůž ztrácim - on se svalí na záda i s tim nožem v noze a je v mém nedosahu. - tak sem dostal ránu z milosti do hlavy…. okno prostě tma. jako slyšel sem, ale neviděl sem a nemoh se hejbat. myslim že sem vnímal i čas. prostě ne jen tma, a pak najednou světlo. já sem dostal ránu - polilo mě horko - fakt celý tělo. cítil sem asfalt na levý tváři - takže obličej mi to odmrštilo ke stěně. slyšel sem jak řve ten s nožem v noze i moje kamarádka. pak sem slyšel ještě větší řev a jak ocel spadla na zem. pak na mě zblízka kamarádka křičí. zvedne mi hlavu a snaží se mě dostat zpátky to vnímavého stavu.

nůž ležel vedle mě a půlka čepele - šest centimetrů - byla rudá. ona byla uřvaná, zalykala se a ty šminky co měly být původně na očích měla po tvářích a skapalo jí to i do výstřihu. no a tam mi utkvěl pohled. a samozřejmě si toho všimla a neodpustila si poznámku že i polomrtvej sem furt stejnej inu já.

pak už si jenom pamatuju jak se snažíme opustit to místo. hopeři už byly pryč jenom sem tam nějaká ta krev od děravý nohy. ale snad nekapal až domu - jináč by na něj přišli

k tý snaze - byli sme jak Microsoft - já byl Windows a pořád sem padal a ona byla Servic Pack a snažila se mi zvyšovat stabilitu. no teď sem plnej humoru - no sem rád že žiju no.

no pak sme došli k ní domu - její máma je zdravotní sestřička. jako to byla asi nejlepší scéna z celýho tohohle divadla - ona zazvoní a objeví se hlava v okně. nevim kdo to byl - zrak sem měl rozmazanej a z obočí mi tekla krev - k tomu nevim jak sem přišel… no prostě do minuty přes zahradu letěla k vratům celá její rodina - máma táta, brácha, babí i ten jejich pidi psík - její táta mě popad a odnes mě ani nevim kam - měli tam koberec - moc měkej - to si pamatuju a asi sem jim ho zasvinil krví.

poté co jim to kamarádka všechno vysvětlila sem pro ně byl hrdina jako takovou péči nedostanete ani v nemocnici pro královskou rodinu. prostě mě její máma za asistence bratra dala jakž takž dohromady. táta se staral o jeho dcerušku - ona byla chudášek v šoku a celá se klepala. obočí mi zašili, žebra prej zlomený nemám ale sou fialový koleno kterým sem vrazil brejlovci do hlavy mám mírně pobolívající, ale nevypadá nějak chromě. jazyk mám vážně ukouslej - co sem se na to v zrcadle koukal nemám ho už oválnej, ale kousek oválnej a pak najednou vystřihanej jak ozdobnýma vroubkovacíma nůžkama…. na ten mi nakapali asi genciánu či co. no prostě už to tolik neblí ale hlavně to už neteče. jo a možná že sem si vyvrátil na pár chvil prst. jako snad jenom povyskočil a pak se vrátil zpátky, ale mám fialovej kloub a nemůžu ho ohnout - jedná se o prsteníček na levý ruce, tak to snad moje psaní moc nepoznamenalo stejně to bez chyb neumim

no naši když mě viděli s dobrovodem otce kamarádky nevypadali zrovna klidně, natož nadšeně. když sme si všichni sedli a já už byl tak nějak schopnej ze sebe něco dostat, vyšišlal sem jim podrobně celou situaci. áno, sprááávně - šišlám jak předškoláček - tobyste nevěřili k jakým všem hláskám potřebujete bok jazyka - a to sem ještě nic nejed, tak nevim, jestli se mi změní i vnímání chutí. a taky je mi záhadou jak si zavážu boty

no prostě když sem vytách svýho ocelovýho miláška z kapsy celýho ublemcanýho od krve, zrcadlil se v obličejích dospělích nejdříve úžas, pak něco jako mdloby, nebo nevolnost a pak možná i vztek. no ale moje máma se pak zatvářila i velice hrdě - má synáčka co se jakž takž ubránil pěti týpkům

píšu to takhle veřejně. proč? i kdyby se v tom začali rochat chlupatý, tak sem v tomhle výjmečně oběť já teď mě došlo, že sem se ještě pořádně neumil - když se zagebim, pořád nemám zářivě bílý, ale levicově rudý úsměv. ale kašlu na to, nejdřív to dopíšu!

POLOŽME SI KONEČNĚ ONU OTÁZKU!!

bylo tohle vůbec zapotřebí? proč se oni báli toho co bylo odlišné? proč nás přišli V PŘESILE zmlátit? jediné čím sme se prohřešili bylo to, že jsme byli jiní - že jsme místo rovných kšiltů měli dlouhý ofiny, místo rozkroku u kolen klasický kalhoty a místo ádio pořádný boty… proč musíme automaticky opovrhovat vším, co není jako my? jasně - tahle příhoda mi k lásce k hip hopu moc nepřidala, ale pořád si snažím namluvit, že takoví nejsou všichni a že je všechny podle toho nemám odsuzovat. a takhle to je se všim - stylismus, rasismus, a nejen ve vzhledu, ale i v myšlenkách - asi nejjednodušší případ je ODS a KSČM…. jeden by nejraši zmlátil toho druhýho, že on neni podle mých představ - ale ono je to i naopak. JO ale ono násilí nic neřeší, víte miláškové?

takže ke konci tohohle textu bych rád řekl, že se stoprocentě uzdravim a že tahle věc se může stát každýmu. ale víte vy co? jít v pěti na jednoho mi příjde dosti srabácké a ikdyž sem dostal přes držku, jak jen sem moh a ikdyž sem byl mimo a možná i v bezvědomí - co já vím co to bylo?! - pořád mám dobrý pocit. sice mě skopali, ale já se jen tak nenechal. jednoho museli minimálně odtáhnout a druhýmu alespoň pomáhat v pajdání. snad je to pro příště umravní.

tímto zakončuji svůj poslední DNEŠNÍ článek. a teď bych rád slyšel vaše názory. a prosím - žedný dotazy typu ” ó booožíčku, vážně se to stalo?!” - díky loučí se furt stejný byť jen trošku bez síly - STAGGY :-D :-D

°  hned tam dávám kolečko - páč hvezdičku nemůžu najít. NEPÍŠU cokoli hanobící jinou barvu pleti, nic rasistického. všichni romové nejsou takoví, jací byli tito. znám X romů na gymplu kam chodím a minimálně jednoho s vejškou. ale stejně jako je to v KAŽDÉ RASE, i tady se našla podina - a na tu já právě narazil….

Tak dobře - narodil sem se – dostal jsem kódové označení – žiju dál. Ve škole mě tímhle kódem označí jenom když chtějí znát odpověď, nebo když chtějí pokárat. Jinak když udělám něco dobře, zkomolí můj kód a říkaj mi ve zdrobnělinách.

Pak dostanu prcaprůkaz. Na něm stojí – můj kód, můj datum narození, mojich X čísel, každý označující něco jinýho a moje fotka. A hned u soudu – Á Kastrol Fidel. Toho už sme tu jednou měli, ne? … !

A co je nejlepší? Kód má dvě části – mojí osobní a rodovou. Pokud jsou mí předci v poho, nbudiž, ale pokud jednou babky na ulici uslyšim – a kdopa je tohle? To je mladej Týpkovič. Neříkejte, syn toho masovýho vraha? Přesně ten. Tak jdeme radši dál, Madlo, ještě se na něj špatně podíváme a bude zle. – a přitom mladej Týpkovič může bejt hipízák – tedy nemá s otcem nic společného než jméno a sem tam gen. – JMÉNO VEDE K PŘEDSUDKŮM

Je sice pravdou, že tohle se moc nestává a jablko málo kdy padne dostatečně od stromu na to, aby předsudky nebyly oprávněné, ale stejně – znám jméno – znám předky a ejhle – mám obrázek potomka a ani ho nemusím znát. Tohle se mi nelíbí.

A vůbec všechno je to monitoring. Proč máme jména, rodná čísla, bla, bla, bla? – aby o nás vrchnostáři,diktátoři, hlavouni měli přehled. Prostě dneska nemůže člověk udělat krok, aniž by nebyyl sledován. Kdokoli bude chtít, najde si o dotyčném záznamy z pouličních kamer, policie,…,…,… a co vlastně zadá do hledáčku? – JMÉNO – náš osobní kód.

jasně, už nějakej ten rok sem ze základky, ale tenhle xicht se mi vyryl do paměti jako potencionální jedna z obětí až se sztanu potencionálním psychopatickým vrahem - takovej malej hajzlík, kterej urážel o přestávkách nejen mě, ale i mojí rodinu. řval přes celou chodbu urážky. já byl v devítce a ten zakrslík uslintaná v čtyřce - mě bylo patnáct a jemu deset.

dneska je mu dvanáct a vedl se se stejnou uslintanicí za ruku. takže se nám tu malý hajzlíci množí. to je pěkná zprává. a opět se chaoticky v myšlenkách vrátím k tomu dni ve škole.

já byl v pohodičce u svýho zábradlí se svýma kámošema na svym místě. postávali sme tam už od první třídy ale tady jde o to, že ten momentálně postiženej ufrkanec přikráčí se svojí pidi partičkou pidimozků a začne mě urážet. když vidí, že ho ignoruji - uplně, prostě nekoukám na něj, bavim se dál s klukama - pustí se do mýho táty. to je moc. aniž bych dal varování, skočim po něm - doslova - prostě zapřu nohu o zábradlí a odrazim se. to malý individum dostane tečku, až mu vyletí jeho uhnilej zub. dopadne hubou k zemi a ihned začne řvát, jak kdybych ho zlomil v pase a přiložil mu pozadí k nosu. a ovšem hned sem nakluše učitelsekej sbor a hned jak ty chlupatý začnou moralizovat a hnát mě do ředitelny. (pozn: co ten malej parchant čekal?!)

tehdy sem dostal třídnickou důtku. jako nelituju toho. lituju jen jedný věci - že sem tehdy učitelům neřekl to co řeknu teď vám:

” Já za rok vyjdu. ale on tu bude dalších pět let. a když se už nebude moct zaměřit na mě, zaměří se se svými posměšky a provokací na někoho jinýho. a tohle bude dělat do tý doby, dokud mu to bude procházet. dokud ho vy budete bránit, bude mít on jistotu, že může provokovat. a on bude tak dlouho lidi kolem sebe srát, dokud přes tu hubu prostě pořádně nedostane. a dokud vy budete trestat toho, kdo ho bude vychovávat, bude si on dovolovat. proč tu výchovnou lekci oddalovat a dávat mu šanci srát další lidi?! proč tomu prckovi rovnou neukázat že tohle ne?! já sem mu dal první impuls, že to co dělá není vhodné, ale vy ste mu zase dali impuls, že mu to v pohodě projde páč vy mě za to potrestáte a on tu bude oběť, ne já. takže víte vy co? ty vaše řeči - Tak´s ho měl ignorovat, óóóó já sem inteligentní - mu akorát nahrávají. KDYŽ HO BUDU IGNOROVAT, POTÁHNE SE TO S NIM A V CO VYROSTE?! když je to takovejhle vychcánek v deseti, jakej bude ve třiceti? ta vaše nedomyšlená myšlenka o ignoraci z malý svině nechá akorát  vyrůst velkou svini. tak nejdřív myslete, než otevřete hubu, páč to že máte vejšku a pedárnu z vás nedělá něco víc, než jsem já! nazdar” a prostě bych odešel. a řekl bych že by mě i nechali, páč po tomhle proslovu by nebyla jedna čelist v pantu.

lituju toho, že jsem to tenkrát neřek. LITUJU toho DO DNES. možná že by k tý třídní přibyla ještě ředitelská, nebo i dvojka z chování, ale i to bych snesl. a místo toho sem tam akorát stál se svěšenou hlavou a zaťatýma pěstma. a víte vy co? už sme zase u radikálnosti. o tý už sem psal jak víte - pokud čtete všechno co napíšu - což asi težko ale prostě tenkrát sem tam jenom stál a nechal si srát na hlavu. kdybych mohl vrátit čas, nevyrazil bych mu jenom černej zub. v klidu bych k němu přišel a povykládal mu o tom že to co dělá není správné a pokud toho nenechá, ponese následky. a jak ho znám, možná by i přitvrdil v urážkách takže co pak? chyt bych ho za límec a za gumu u těch jeho vošoupanejch kalhot a poslal bych ho do kabinetu. jo a tam bejvej dveře zavřený. no a potom bych nestál. hzky bych ten kabinet otevřel a ještě ty zírající učiotele bych uzemnil tim proslovem. ale ten prcek by byl u toho - aby všechno slyšel a možná i něco málo pochopil. mluvit o něm bez něho by nebylo fér.

pardon všem moralistům a všem co se mnou nebudou v tomhle řešení souhlasit - jasně - není jedno z nejlepších, ale já to tak prostě vidím a jen tak to takhle vidět nepřestanu.

Tak teda jasně - dlouho vytrvale pršelo. všechno začalo stoupat. jak voda, tak i obyvatelstvo kolem řek se stahovalo do vyšších nadmořských výšek. jako takhle - já sem na kopci, takže se mě to netýkalo, ale jak už to při dešti bývá - hřmí. no a k mojemu štěstí - luplo nám to do kabelu - net kompletně vyhořel. - to byla první

no jasně tak v poho - to se brzy opraví. tak teda už jenom občas na počítači zahraju nějakou hru - většinou lítám venku na dvoukolce, nebo sem mezi holkama. no jo - jenže:

konečně jde net! JO! zapínám si počítač. zapnu operu a najednou blik - počítač se restartuje - ok - tak ještě jednou. abych to zkrátil - seděl sem asi tak devadesát osm minut čtyřicet tři sekund dvě setiny u kompu a snažil se pochopit, proč se vždycky restartuje. a ne ve stejnou dobu, ale pokaždé jindy. no nakonec sem tedy z počítače sundal všechny věci, co se tam během času nahromadily, odpojil sem ho a s úsměvem na rtech sem ho shodil na zem. takže teď píšu z mamčina notesu. - to byla druhá

jo ale mamky notes patří mezi první notesy vůbec - než naběhne systém trvá to deset minut - fakticky - a navíc je tak sasranej že nejde ani vyčistit ( myslím software ) takže napíšu větu a pak čekám pár vteřin než se objeví na obrazovce. - to je třetí.

a jak se říká do třetice všeho dobrého. no, přece se neodmlčím na tak dlouho budu snášet příkoří a jednou se stanu mučedníkem já vím to si zas fandím. takže tímto se ještě jednou omlouvám, že sem tu chvilku nebyl, ale jak jste si právě přečetly - mám pro to omluvenku tak a následujeme další úvahou - minimálně jednou. …

Je čtvrtek. Září. Začala škola, nejsem s toho zrovna 2krát nadšený. Po vyučování musím jít domů. Otevřu vchodové dveře. Máma je doma z její pracovny se ozývá pravidelné ťukání do klávesnice. „Ty si doma?,“ slyším ji. „Hned zase vypadnu, aby si se z pohledu na mě nepoblila!,“ odseknu naštvaně. Hodím tašku do svého pokoje a vyběhnu z baráku. Máti za mnou vylítla „Co si o sobě myslíš!? Že na mě budeš takhle řvát nebo co?“, ječí. „Nech mě bejt!!“,zařvu na ní. Utíkám tou nekratší cestou k nádraží. Běžím po zchátralých schodech, do posledního poschodí. Můj pohled dopadl na zchátralý trám, kde byla vyryta dvě jména: Deny + Tom = nej kámoši navždy! Lehce odjedu vyrytá písmena konečky prstů. Z očí mi začínají téct slzy. Sesouvám se k zemi. Polykám slané slzy některé dopadají na zaprášenou podlahu „Deny“, zašeptám přes zaťaté zuby. Všechno se mi vybavuje ten den, který budu mít v paměti navždy: Opět jdu ke starému nádraží nikdy jsme se s Denym nedomlouvali abychom se zde sešli ale on tu vždycky byl. Pomalu jsem se blížil ke stavení. V okně nejvyššího patra je silueta postavy.Byl to Deny. „Co to děláš kámo?Jestli je to zase ňákej tvůj fór tak já ti na něj neskočim“,Řval jsem jako smyslů zbavený. Bral jsem schody po třech musel jsem se dostat nahoru co nejrychleji. Konečně. Deny se otočil „Je mi to líto tome sbohem..“, řekl a skočil. „Nééééé Deny“,doklopýtal jsem se k oknu. Deny skočil do kolejí kde ve stejný moment projel vlak. On to moc dobře věděl. Neunesl jsem to. Ztratil jsem nejlepšího přítele jakého jsem kdy mohl mít. Psychicky jsem se tam zhroutil. Plakal jsem pro něho. Slzy ne a ne přestat téct. Vedle mě se povalovala žiletka a dopis trošku potřeštěný krví a s ještě nezavřeným perem. Skoro jsem na něj neviděl jak mě oči pálily od slz snažil jsem se uklidnit a pak začal pomalu číst: Můj nedražší Tome, děkuji Ti za spoustu krásně strávených chvil s tebou! Navždy to budou mé nejkrásnější vzpomínky na které budu v nebi vzpomínat. Teď už se nic nedá vrátit zpátky život je jako hodina matematiky sčítáš, odčítáš, dělíš, násobíš a pak … zvoní a už je pozdě … Svět se mi doslova bořil pod nohama. Omlouvám se za to jakou Ti teď působím bolest. Vím že jsem srab … Nikdy jsem nebyl silný člověk. Odpusť prosím. Sbohem.

Navždy Tvůj Deny

V ruce svírám zežloutlý dopis který od toho dne nosím neustále u sebe. Pomalu se vybelhám nahoru a sednu si a okno. Přemýšlím o tom všem. S Děným jsme plánovali že na celé prázdniny budeme pryč a užívat si festivaly … ale tohle se už nikdy neuskuteční. A já si jenom říkám „ Kdy to taky skončím?“

Sobota. Stojím těsně u kolejí a vlak okolo mě projede šílenou rychlostí. Nedokázal jsem to. Nikdy neskončím svůj mizerný život jsem snad silný? Ano. Dnes už nemám chuť čekat na další vlak snad někdy příště …

ze 100 lidí je 46 hoperů, 25 popíků, 13 technařů, 12 mixovaných  a jen 4 metalisti. - jsem jeden z 25ti
z 1000 lidí nějak umělecky tvoří 800 týpků - z těch 800 jen 200 publikuje, či vystavuje. z 2 jen 1 se nenechá odradit neúspěchem. a navíc jen jeden umělec z tří set je za svého života oslavován. - třeba jednou budeme samostatný směr umělců v učebnicích, mí drazí

jde o to, že pravýž umělec neexistuje. neexistuje ani ideál. v dekadenci a přibližně tom samém časovém období se dával důraz na INDIVIDUALITU jedince. každý má být svůj - má být originální a něčím zajímavý. johó - ale tady to naráží

v dnešní společnosti jsou tři skupiny - alfa, beta a gama. alfa - to sou ti týpci, co společnost vedou - to jsou ti, kterými tajně chceme být. Beta - to jsou obyčejní lidé. Gama? spodina - naprostý okraj - TI CO SE LIŠÍ!!!!

bety se snaží ve všem kopírovat alfy a tím se prřiblížit ke svým ideálům - vzniká tak společnost, kde jsou všichni klony alfa páru. a jakmile alfa rozhodne, že je něco špatně, hned mu všechny bety lezou to čokodíry a rozhodnou stejně. takže pokud se na alfu někdo špatně podívá a pokud je alfa malým IQ postižený, vznikne nám tu gama.

je umělec gama? umělec se liší - tím že tvoří. takžé uvažujme: ty jenž čteš - znáš nějakou gamu, nebo si gama sám/a? gamy tvoří - neříkám že jen ony, ale právě hlavně gamy. takže jsou umělci vyvrhely společností tím, že se liší - že mají svou můzu, která jim občásek vlepí hubana.

alfy i bety nám totiž závidí áno je to ták - alfy se bojí o svoje místo - páč máme něco co oni ne -  představivost, fantazii, svojí můzu, MOZEK!! a co na to bety? kopírujou alfy - bojí se - nebo strach minimálně cítí.

jak že to bylo ve starověkém řecku? ách ano - vládli umělci a filozofové. a jakmile se to změnilo, byly tu války - všimli ste si toho - uvědomili ste si to?

alfy jsou chudáčci od narození - bety neznají sami sebe a tak kopírují alfy. Gamy Vládnou Světu

a raději zapomínej.

Když odešel za jinou… neplač

, k čemu a nač.

Nermuť se

a z toho zlýho snu

vzbuď se.

Probudila jsem se první já

taky, že budu první, kdo zapomíná.

Praha, rušné město plné výfukových plynů ze spousty aut. Tady na tom místě začíná Liliin nový život. V nové škole se sní nikdo nebaví kdo by se taky chtěl bavit s emařkou? Je tu spousta hoperů, myslí si o sobě jací nejsou borci přitom za nic nestojí. Jak je Li nesnáší … Bydlí hned u parku za co je vděčná. Parky miluje a hned jak vyjde z domu se nad ní sklání mohutné duby a v jejich korunách si vítr hraje s listím …

Je odpoledne. Lilian má namířeno na své oblíbené místo v parku. Už z dálky slyší nadávky těžkého kalibru a místy výkřiky. Tiše se blíží k místu. Po chvilce vidí 7 hoperů a na zemi choulícího se emaře. „To je všechno co dokážeš? No moc si se nepředved.“řekne jeden. Ozve se rána. „ Ten už má dost radši vypadnem.“ Řekne další a celá parta jde rychlými kroky pryč. Li vykročí ze stínů stromů. „ Seš v pohodě?“, zeptá se. „ Je mi blbě…“, zachraptí ten kluk. „ Budeš muset jít k doktoru.“ „ Ne k doktoru ne, asi budu zvracet..“ doplazí se ke stromu kde z něho vypadne obsah žaludku. Sednou si na lavičku, až teď si ho Lili mohla prohlédnout byl pořádně zmlácený „Hej nemáš kapesník?“, zeptal se „Jo“, řekne Lili. Z nosu mu začne téct celkem dost krve.. „ Já sem Tom.“, představil se. „ Lilian“ „ Ty si tu nová žeo? Nebo sem tě tu ještě nepotkal.“ „ Jo, sem tu nová, hele…takhle tě mlátí často?“ „ Vždycky když mě potkaj, že to nikomu neřekneš?“ „ Ne, ale zřídili tě celkem dost.“ „Někdy je to horší.“ „ To je mi líto.“…

Seděli tam dost dlouho. Vyprávěli si o svých životech, pocitech … Brzy se z nich stali nejlepší kamarádi. Tom ukazoval Lili Prahu, že se v ní za těch pár měsíců vyznala. Chodili spolu po památkách, do kina,parků všude možně kam je jen napadlo. Li si začala uvědomovat že Tom je pro ní víc než kamarád, ale věděla, že se jeho holce nemůže nikdy vyrovnat…

Na dnešní večer se těší. Jdou s Tomem do kina. Kino už dávno začalo a Li si o Toma dělala starosti. Pořád nedorazil … On nebyl typ co by se takhle zpozdil nebo vůbec nepřišel. Něco se musela stát. A Li nebyla taková, že by to nechala být a v klidu dokoukala film. Snažila se mu dovolat ale nebral to. Vyšla ze sálu a rozeběhla se z nákupního centra do metra. Probíhala všemi místy kam spolu často chodili..Nikde nebyl. Byla zoufalá už se stmívalo a v dálce byly slyšet hromy. Rozbrečela se. Musela rychle přemýšlet protože mohlo být už pozdě. Zbyla poslední možnost. Staré činžovní domy v odlehlé části Prahy plné cikánských rodin a bezdomovců. Normální člověk by tam nešel, Li musela chtěla Toma zachránit. Dala se do běhu směrem k temným ulicím za Tomem … Věřila, že to pořád ještě nevzdal a pořád čeká až někdo řekne “Neskákej“. Probíhala mezi špinavými zříceninami domů než se před ní začal objevovat pozemek ohraničený mohutnými deskami plechu. Proběhla vyvrácenými vraty. Činžáků tu bylo asi pět a jen v jednom je Tom … Okolí ozářil blesk v té chvilce si Lilian všimla siluety na balkoně v nejvyšším patře posledního panelového domu. „ Tome“, zakřičela. Utíkala ke vchodu ocitla se v ponuré a páchnoucí chodbě čekalo jí 13 pater. Rychle začala vystupovat nahoru. 5….6….7….8 nemohla popadnout dech ale zastavit nebylo možné, musela zachránit Toma. Někde v jejím nitru se objevila naděje a dala jí příval nové síly. Doklopýtala do osudného patra 13…

Věděla jaký je to byt. Tom o něm vyprávěl prý sem chodí když mu není dobře nebo prostě jen tak. Otevřela dveře a vešla. Ocitla se ve větší místnosti polepené plakáty, zdi byly popsané úryvky z povídek a citátů. Šla dál. Konečně našla balkon. Neslyšně k němu šla prsty přejížděla po zdi z které padala omítka na zaprášenou zem. Přešla práh a ocitla se na balkoně. „ Tome“, zašeptala. Trhnul sebou a otočil se „ Li? Věděl jsem že přijdeš.“,řekl. „ Tome slez. Prosím. Proč to chceš udělat?“ ptá se, se slzami v očích. „ Víš Li, svět je krutej, a já tu nechci žít. Nechci dál trpět!“ „ Ty ale netrpíš, máš hezkou holku, milující rodinu tak proč chceš skončit?“ „ Jak by ti bylo kdyby si viděla jak se tvůj kluk líbá s jinou? Jak by ti bylo kdyby se ti rozváděli rodiče?“, obořil se na Lili. Byla v šoku je neuvěřitelné jak se člověk může dostat na dno v jediném okamžiku. Nevěděla co na to má říct. „ Rodiče se pořád hádají, bejvalka mě pomlouvá kde může, zbyla si mi jenom ty. Kvůli tobě sem se snažil být silný a nevzdát to. Vím, že sem srab. Ale ty pocity když sem každý den chodil domu a slyšel křik a pak mámu jak v koupelně brečí byly zničující. Už nemám sílu žít..“ „ To není nikdo pro koho to má cenu? Ty si vážně myslíš, že tě nikdo nemiluje?“, snažila se ho přesvědčit. „ Ne, kdo by miloval trosku jako já? A vůbec i tobě sem na obtíž…!“ „ Nejsi mi na obtíž. Vždyť si můj nejlepší kámoš. To díky jsem se těšila na každý den, zamilovala si Prahu. Už se konečně prober a uvědom si že tě miluju!“ zakřičela. „ Cože?“ „ Právě sem ti to řekla miluji tě!“ Slezl ze zábradlí a hluboce se jí podíval do očí. Bylo v nich zoufalství … smutek … naděje… láska… „ Promiň že sem si to neuvědomil dřív“, řekl. Z krku si sundal řetízek a dal jí ho do dlaní. Jejich rty se střetli. „Miloval jsem tě už od chvíle když jsme se potkali ale je příliš pozdě. Žij pro mě prosím…“ vylezl zpátky na na okraj balkonu naposledy se jí podíval do očí a znovu zašeptal „Žij pro mě prosím.“ Udělal osudný krok do tmy do náručí děsivé smrti do náručí vysvobození. „Tome néééé!!!“ zaječela Li. Bylo pozdě. Sesunula se na zem s očí jí teklo spousty horkých slz. Křečovitě svírala v rukou řetízek. Stoupla si „ Žiju pro tebe Tome!“, vykřikla do nebe…

opravdu chceme dívku, která má ručičky jen obalené kůží, svaly degenerované a nepřirozené? uznávám - to většina chlapů nechce. takže co chtějí? hubenou, vyvinutou, ohebnou - no jasně - takže něco jako holku co se občas zdrží v posilovně, nebo je každý týden na aerobiku.  prostě plovhé vypracované bříško. áno nic jiného - jenom bříško. a je to tu zas člověk kouká na objem pasu. ne na ostatní. proč?

věstonická venuše. co se od té doby změnilo tak radikálně? v pravěku se uctívala žena - rodička - dárkyně nového života.  a měla to být pořádná baculka - aby bylo vidět, že se má dobře a že její děti budou silné. v pravěku byla obezita in - v pravěku byly modelky prostorově výrazné.

no jo, v pravěku - řeknou si někteří. přece je to pár let vývoje ne?  - je tedy s vývojem v módě hubenost? to máme takových 10 000 let zpátky byly v modě baculky. takže v roce 5 000 bude sexuálním symbolem list papíru?

i dneska se najdou tací, co mají rádi ženu jako takovou a ne seznam nutričních hodnot. ať už jsi jekéhokoli  objemu pasu, nikdy se na sobě nesnaž nějak něco změnit. neměň se kvůli někomu, nebo něčemu. i když ti okolí říká třeba prasečí gene, kašli na ně. není důležité co si myslí oni, ale ty! vzepři se systému sexy / fuj a užívej života.

S objemem pasu přichází nemoci - infakrt, uspané cévy, …,…,… jenže co je lepší, než jíst?

ano proces krmení. v pravěku se s tím moc nepárali - urvali mamutovi chobot a hned ho cpali do sebe. pak si to začali vařit - a teď je gastronomie - uěmní vařit a stolování. Proces krmení se u nás stal uměním. a ten kdo rád jí by měl minimálně tento proces ovládat dokonale.

z jídla se stal vědní obor - a ten kdo rád jí by měl znát všechny chutě.

ale bacha - z čeho je většina baculek a kusanů? Z HAMBURGERŮ A JINÝCH ŠLICHT! jako pardon, ale McDonald dneska ovládá svět. dokonce má u svých obchodů průlezky - vychovává si zákazníky už odmala - tyhle velký společnosti vydělávají na to, že populace tloustne. - opět chyba systému? sestém to zařídil tak, že pár lidí vydělává na tom, že skoro polovina lidí trpí imobilitou a nemocemi spojenými s obezitou. Tyhle firmy - tyhle mezinárodní organizace jsou nejhorší příklad ovládání lidí - oni se dobrovolně ničí.

když chceš jíst, jez něco víc než sekanou v housce! jez všechny chutě, tvary a vůně! pokud jíst, tak něco co stojí za snězení.

dodatek: brutální obezita je opravdu ee, ale nějaký ten menší faldík je na holce přece taky pěknej ne?

nedávno sme byli na EVT - tejden se školou na moravě. a měli sme takovou filozofickou chvilku - asi tři hodiny jediný o čem se mluvilo - svět de do háje! a pak to z něj vypadlo ( nevím doslovně ale tak nějak)

” stejně to nechápu. člověk je živej. měl by být k…a rád, že tu může být, že mu byl dán čas, se kterým může naložit. a co on neudělá? zbraň. on si svýho života cení a ostatním ho chce upírat? jako ať de do p…e každej, kdo takhle myslí”

plně souhlasím. jakejkoli člověk by měl být rád, že je tady. měl by být rád, že se jeho babička potkala s jeho dědou. že nejrychlejší byl jeho táta a on byl nejrychlejší zas z celý várky. to že sem já to co sem - já -  je nesmírná náhoda - kolik spermií bylo v mém rodě vypuštěno a kolik z nich muselo být prvních, abych byl já já?! já sem k….a rád že tu sem. už jen to je zázrak hodný sepsání nového náboženství. a najednou příde nějakej ulítlej a hned že mě všechen čas vezme a že ukončí ten omyl - ne zázrak - tedy mne.

no neni tohle na zabití? - a už je to tu zas - zabíjení - zas chceš někomu pupřít čas? poslyš, tady nejde o to, že je ten dotyčnej ulítlej. tady de o to, že člověkje sám o sobě brutální a barbarský tvor! upřeme mu čas - dyŤ on je stejně bezdomovec - máš benzín? alespoň mu bude teplo >:-D

no a přesně o tom mluvim. my sme horší jak zvířata. horší jak? vraždí se zvířata jen proto že můžou? né - ty vraždí jen pro potravu. takže co? zvířata jsou lepší jak my? a to jen proto že sou zvířata? co to vlastně jsem za tvory? šikana,. genocida, utlačování ( židů - negroidní rasy…,…,…,…) jen proto že můžeme? a to si říkáme páni tvorstva?

víte co?stydím se za to, že jsem člověk - měli byste také.

je více než cokoli jiného - hluboce lidské …

Člověk má to co chtěl, a to co chtěl se k němu dříve nebo později vrátí …

Jen někdy jsme nuceni skočit z mostu

 a křídla si připínáme cestou dolu …

Jsem ja samý diamant a smaragd,

co jich měsíc na nebi hlubokém poztrácel.

Jak mě ale najede slunko rychle mě posbírá hádej so jsem já ? ……

ručičky slaboušký, že je zlomíš prstem
Brejle s X na osmou dioptrií
Břicho tak převislý, že se šoupe po zemi
mozek tak vyvařenej, že nemluví o ničem jiným
Panic - logicky leštič

Počítač stojí:

elektriku
nové valby pro valmena

Valmen nespotřebuje tolik:

jídla, pití
vody

Valmen požaduje:

pravidelné prohlídky očního a normálního doktora - páč nepohybem se stává alergický i na  svět okolo
trvalý přístup k internetu
trvalý přísun elektriky
trvalý přísun dostatečně hloupých rodičů co mu tohle všechno tolerují a nevykopou ho ven!!!

přeci jen jak říká jeden starý vtip - 15 dolarů měsíčně vám zajistí, že váš syn zůstane panic! ( jedná se o hru word of warcraft)

takžé co - dnešní problém? áno - pokrok - počítač - hry = nejhorší trávení a zabíjení času - nic pořádně nerozvíjí, mezilidským vztahům nesvědčí, pařan degeneruje jak svalově, tak mozkově. a rodiče? většina jich to toleruje a navíc mu platí energii a  vůbec všechno.

kde sem zas vzal tuhle myšlenku? napadlo mě že pár těhlech týpků znám. nepřitáhnou se ani jednou k hrazdě - jeden skáče ze židle, když k němu někdo ve hře hodí granát a druhej se neumí bavit o ničem jiným - a tak není moc oblíbený. další je celkem normální, ale pokud se ke  kompu nedostane alespoň jednou denně na pár hodin, rozklepe se a má absťák - nemůže na táory, vejlety - nikam od domu.

a víte co mě na tom fascinuje nejvíc? nemůžou za to děti - ale rodiče.
” á můj fakánek je příliš hlučný - dáme ho ke kompu, on se zabaví…”
asi takhle nějak to začíná - prostě si chce rodič užít chvilky klidu - tak pustí mrňouse k počítači a ukáže mu nějakou hru. a hele - klídek vážně je, tak ho tam dám i zítra. a takhle to pokračuje tak dlouho, dokud si prcek nevypěstuje závislost. a nejlepší je že si to rodič ani neuvědomí a myslí si, že závislost je čistě pařanova vina.

a co proti tomu? vykopejte ho ven. zamkněte byt. vezměte bednu a schovejte jí do sklepa. nechte pařana vydusit a pusťte ho dom. nic než RADIKÁLNOST (opět) vám s tim nepomůže. no jen napravuj svojí chybu a hezky se dívej, jak tvoje ratolest trpí tim, že sis chtěl užít chvilku klidu.

sex - pohlavní styk - byl odjakživa rituál rozmnožení. prostě zajištění pokračování druhu. jedna buďka splyne s druhou a vznikne nový život. je to krásný okamžik, jak se dva životy spojí a vznikne jeden nový. a co s tím člověk udělal?

kokněme se na zvířata - jsem poetiská duše tak motýli….. u těch vůbec nevim jak to probíhá, tak budu barbar a ze příklad zvolím lvy. jedna poloha - jedno oplodnění - několik lvíčat. prostě vykonají to co je smyslem jejich života - dát vzniknout životu novému. naplní se tak jejich celoživotní cesta - jejich život měl tedy celý smysl.

a člověk? prosím, neberte mne nyní jako rasistu, či kohokoli jiného jim příbudného…. děkuji
mongoloidní rasa - žlutí - vietnamci, číňani, japonci - šikmoocí lidé. nevím jakto že to tak je, ale všimněme si, že třeba v číně mají lidé povolené jen jedno dítě - prostě žlutá rasa se nám množí geometrickou řadou a brzy jich bude na světě nejvíce - jako rasy.

Já - bílý - plánuji dítě až po dokončení studia - a ještě ani nevím pořádně kolik - 2 až 3 - jenže plánuju až PAK….

a rasa negroidní - černosši - vezmu afriku ( ne tedy populasci v americe a spol.) tam je porodnost největší na světě - jedna matka mívá i přes 10 dětí. jenže tam jde také o to, že je vysoká úmrtnost. a lidé se snaží zabezpečit se na stáří _ aby se o ně děti postaraly, až budou nemohoucí… V africe žijí lidé bez antikoncepce, s nemocemi, které je vyhlazují po tisících. žijí tam jako zvířata (číst až do konce) a právě to se mi nelíbí. jak to, že v 21. století žije celý kontinent na tak nízké úrovni? hm? ( o tomto problému později)

ale vezměme to zase z pohledu sexu. oni neznají antikoncepci. ikdyž to šíří nemoci, stále je pro ně sex jen jedna poloha - jeden partner - několik dětí. pořád se drží té myšlenky - naplnění života. my používáme kondomy, prášky, pesary - prostě zabraňujeme vědomě naplnění smyslu našeho života jen proto, abysme si na mizivou chvíli užili. to je…….

takže jsem došel k závěru, že vysoká životní úroveň - a tedy i rozšířění antikoncepse - zabraňuje uvědomění si naplnění života. člověk na vysoké úrovni si myslí, že smysl jeho života je vést firmu k prosperitě…. a kdo to po něm převezme? když nemá dítě? hm? my, na vysoké úrovnií se skoro celý život slepě ženeme za domělými ideály naplnění, za smyslem naší existence - a přitom ta úplně základní nám leží před nohama a my jí vědomě bráníme…. co je větším štěstím a lepším pocitem na smrtelném přechodu pro chodce, než vědomí, že jsem vychoval dítě?

začnu zajímavou větou.
za otcových mladých let to nebylo. každej byl v pohodě - občas si někdo rozbil hubu, nebo pobrečel - ale nedělo se to pravidelně a každej tejden. co ste to sakra za lidi? psychicky pravidleně na dně? ale no ták. nikdy nemůže být tak špatně aby nemohlo být ještě hůř. -  TAKOVÁ HOVADINA!

když už mi je na sebevraždu a řeknu si tohle, budu si myslet, že ještě nejsem totálně v pr…, ale že to teprve příde. takže já si s nožem v ruce řeknu “může být hůř” - už mám pořezanou ruku a může být hůř - bože tahle rozšířená věta je tak demoralizujíví, že jí musel vymyslet týpek těsně před tim, než skočil z mostu na dálnici před kamion!

je ti ouvej? držíš si šroubovák před okem a přemýšlíš, jestli pohnout rukou k hlavě, nebo hlavou k ruce? tak hele, mám pro tebe lepší větu - KDYŽ UŽ SI TOTÁLNĚ NA DNĚ - MŮŽEŠ JEN STOUPAT.

kdo přemýšlí o sebevraždě? - srabové!  Chceš před problémem utéct, jó? chceš stáhnout ocas? hmmmmm? chceš je nechat vyhrát?

“sebevraždou naposled řekneš NASRAT” - film má sestra vlkodlak

áno - sebevražda je vzkaz. a co je lepší, než na křivdu upozornit smrtí? hm? né, já tě nepodporuju. říkám, že problém nevyřešíš, jen na něj upozorníš - jéééénže - upozorníš třeba na to, že si byl šikanován - pokud to neřekneš přímo v dopise, dojde to jenom těm, co tě šikanovali - ostatním to bude nadosmrti vrtat hlavou. a ty šikanátoři - zlepší se? hm? no ty to milášku nezjistíš, ty už totiž nejsi nis, jenom sváča pro takový malý potvůrky, co žerou v číně.

takže vlastně co? řekneš NASRAT a budeš za drsňáka. stojí to odvahu na sebe vztáhnout ruku. pro mě si srab co se bojí problému postavit. šikanuje tě někdo? nechceš být práskač? pořiď si devítku a vyřeš to RADIKÁLNĚ - zničíš si minimálně jenom 10 let - soudce přihlídne k tomu, že oni byli ty zlí a tobě jen ruply nervy. ale takhle bych to řešil já. - ty jsi ty - ty jsi normální takže milášku, řeš to po svém a ne po mém, jinak špatně skončíš

a proč je taková celá naše generace +  ty po nás? johóóóó no prostě dříve se na člověka tolik netlačilo - nemusel myslet na tolik věcí, nemusel být porád vestřehu, nemusel depkařit kvůli čemukoli - je to světem kolem nás - je to “pokrokem” - za deset let bude mít každý po této době narozený vlastního psychiatra. o říkám já a tomu věřím. - jsem lidi pořád stejní, jen nároky na nás se zvyšují - proto to nezvládáme.

a já nehanobim nic na sebevrazích. jsen tvrdím že utekli. zas na druhou stranu - kolik z nás by udělalo krok do prázdna? kolik z nás by udělalo ten pohyb čepel dovnitř? kolik z nás by se položilo na vrtačku jako na polštář? kolik z nás by zmáčklo kohoutek? kolik z nás by škobrtlo na stoličce? áno - moc ne. sebevrahům + k odvaze!

takže filozofie na konec - jako vždy - brrrrr - stálice
je ti ouvej? bude líp.
proč by člověk rovnou chcíp?
problém po svém řeš
a klidně zhřeš!
ikdyž porušíš pravidla
každý hned potom uhlídá
že je ti líp

báseň naprosto neumělecká a vyzvracená za minutu. ale víc pro vás nemám - já jsem psychicky stálý - já vás nechápu. chápu jen vaše problémy a umím pomoci - toť vše.

DĚVČE: Spomal,bojím se!
CHLAPEC: Drž se mě pevně!neboj se…bude sranda…
DĚVČE: Spomal prosím…já spadnu!
CHLAPEC: Ne je t zábava
DĚVČE: To teda neni spomal!!!
CHLAPEC: Fajn tak jo,když mi řekneš,že mě miluješ!!
DĚVČE: MIluji tě spomal už!
CHLAPEC: Ted mě prosím obejby jako kdyby to bylo naposled!

…..Dívka chlapce obejmejako by to bylo naposled…

DĚVČE: spomalíš už konečně??!!
CHLAPEC: Můžeš mi sundat helmu a nasadit si jí??? Překáží mi…

…..Druhý den v novinách…..

-Motorka narazila do budovi kvůli selhání brzd. Byli na ní 2 lidé,ale jenom jeden jezdec přežil.
-Pravdou je,že chlapec v půlce kopce zjistil,že mu vypověděli brzdy, ale nechtěl, aby to věděla jeho přítelkyně!!Místo toho chtěl, aby mu řekla,že ho opravdu miluje…naposledy ho obejmula a potom jí dal svou helmu, i když věděl, že to znamená jeho smrt, jen kvůli tomu, aby ona mohla žít!!!!

Vůbec nevím, jestli mě máš aspoň trochu rád….

Své city k tobě musím pořád skrývat….

Nezbývá mi, než se jenom dívat,

jak se slečny pořád perou,

aby mohly být jen s tebou….

Já už to dlouho nevydržím….

Své city prostě nepotlačím!

Slovo autorky: Toto je báseň napsaná zoufale zamilovanou holkou, která je zamilovaná do svého kámoše a stále to před ním tají… Není to vymyšlené, je to opravdové zoufalství opravdové holky… Mne….

Aspoň pro mě je,

Zdál se mi sen,

Jak všechno krásné kolem je.

Byl to jen sen,

Co k ránu se zdává.

Probuzení brzké,

Mě opět uspává.

Snažím se vstát

A vzpomenout si na pocit štěstí,

Ale okamžik stačí

Kdy realita se hned vrací.

Ve snu jsem měla přítele,

Zamilovaná a šťastná jsem byla,

Teď ale pláču do postele,

Jak hloupá jsem byla.

Žádný přítel ani kamarád,

To jen můj výmysl

Co jsem si moc přála

A nakonec prohrála.

Při vzpomínce na něj,

Se mi chce řvát,

Jak moc mi ublížil

Se mu ani nemůže zdát.

Tolik to bolí

Myšlenka pouhá,

Jak jen ta bolest

Je v srdci zabouchlá.

Chci se jí zbavit

A pustit jí dál

Copak to jde

Když on mi ji na věky zamk.

Možná časem

Zabuší někdo u mých vrat

Možná že bolest

Už dostane konečně mat.

Teď chci znovu spát,

A cítit ten pocit radosti,

Jak mě můj princ miluje

Bez nějakých starostí.

Sklopí zrak pod ní je propast. Lidi tvrdí, že je to doupě příšery, která pojídá každého odvážlivce, který by snad se pokusil jí probudit. Nakloní se nevidí nic, jen temnotu, která se zdá být nekonečná. Kolika lidem již pomohla tato propast ukončit život , když jim osud vzal jejich lásku.

 Náhle se jí zamotala hlava. Stesk a touha ji odebírali všechnu sílu k jakýmkoli činům. Chtěla by se rozeběhnout a běžet tak dlouho dokud nepadne vysílením k zemi. Však již neměla ani sílu stát, proto jako podťatá padla na kolena. Tráva vedle propasti byla neobvykle měkká a přímo vybízela k ulehnutí a k odpočinku.

Jako by jí někdo sledoval. Cítila na sobě pohled těch tmavých očí, které jí pronásledují všude kam se jen podívá. Oči který jí nedali pokoje ani ve snech. Stále jí pronásledovaly. Otočila se a pohledem prohledávala okolí. Ne, nikdo tam nebyl.

Slzy žalu a samoty jí stékali po krásné tváři. Jak dlouho ještě má snášet tato muka? Stočila pohled k obloze. Slunce jí oslepilo jak se marně snažilo vysušit dva prameny jenž jí po tvářích stékaly.

Již nemohla dál. Její srdce překypovalo láskou, ale kde je on? Odešel. Řek: „ Já se vrátím.Vydrž a pak budeme jen spolu.“ Čas který spolu strávili, ač byl překrásný, jí připadal jak několik minut v daleké minulosti. Jako by to ani nebyl její život.opravdu se to událo? Nebyl to jen výplod její mysli? Ne stalo se to. Její tělo o tom vypovídalo mnohé. Aniž o tom věděla přejela si po pravé ruce, kde byli již jen zbytky po kdysi krásně vybarvené modřině.

Kolik slibů vyřkl. Jak je má však splnit, když není tu s tou které je dal?

Padla na zem a chytnouc si kolena se schoulila do klubíčka doufajíc, že takto přečká a přežije. Zavřela oči, vidí ho před sebou. Je nádherný. Jeho ruce ji uchopují, aby jí přivinuly na jeho hruď. Pomáhá jí vstát a dlouze jí pak objímá. Je tak silný. Náhle se cítí v bezpečí. Je tady, je s ní. Již jí nikdo a nic neublíží, on to nedovolí. Rukou jí něžně zvedá hlavu. Jejich oči se setkali. Její modř se ztrácí v té nejtemnější hnědi. Skloní se k ní. Srdce jí tluče rychleji a dech se prohlubuje. Ve chvíli, kdy se jejích rtů dotknou ty jeho, se vše zastaví.

Otvírá oči. Leží v trávě vedle staré propasti na kopci. Slunce nad ní již zapadá. Na nebi se vytváří nádherné barevné představení všech barev světa.  Je sama. Sama s tou nádherou. On je pryč. Již se nikdy nevrátí. Byl to poslední sen. Poslední sen přinášejíc jí poslední útěchu. Již ho nikdy nespatří.

Nemá již sílu. Nechce být ta myš jenž se zachrání, ona se chce utopit. Dala mu vše. Svou duši i své tělo. Nyní nemá nic. Vše patří jemu. Přišel jako cizí neznámý tulák, přijala ho ve svém srdci. Dostal vše co si přál, o co požádal, to bylo jeho. A když se dosyta nasytil odešel zase dál. Ji tu nechal samotnou. Sama nevěděla co dál. Až si vzpomněla na vyprávění o propasti na nedalekém kopci. Zde snad najde útěchu.

Vydala se tam okamžitě. Nikomu nic neřekla, že by snad jí v jejím rozhodnutí bránit chtěli. Cesta vedla poli, poté lesy a nakonec trávou měkčí jak samet.

Teď tu leží a sbírá síly co jí ještě zbývají. Musí to dokončit. Musí udělat proč sem přišla. Odevzdá svůj život příšeře zde žijící. Již jí na ničem nezáleží, chce zemřít.

Pomalu a s námahou se škrábe na kolena a poté se staví na nohy. Pohlédne do kraje. Pak rukama svlékne jednoduchý šat. Chvíli stojí nahá a chvěje se ve večerním větříku. Vlasy jí padají do tváře, nevidí přezně.

Touží po tom, aby ji někdo zastavil. Ne někdo ON. Vzdychne. Pohlédne do hlubin. Jak je opojná předtava letu do neznáma. Jaká je smrt? Bolí to? Bude pak klid?

Na mysl se jí vkradou Slova dávno již poznaná: Být či nebýt, to je oč tu běží… zemřít spát nic víc a vědět, že s životem odchází to strašné srdce bolení, tak stará strast jenž patří k tělu, to byla meta žádoucí nadevše… tato slova ji poslední dobou často vytanula. A jako nové moto se jí vryla do paměti.

Slunce zapadá, zbývá posledních pár chvil. Nyní je chvíle dlouhá pár sekund. Ještě minutka a … šero obkličuje okolí. jako když její srdce přestalo doufat. Je tma. stále rozeznává obrysy.

Černá jáma před ní se jí nyní zdá jako obrovská tlama příšery z bájí. již je chápe. První hvězdy, jsou tak krásné. Není to snad támhle orion? A ten měsíc. Je ho jen srpek, malý a jakoby bezbraný. Přesto rozsévá světlo po okolí. Opět vidí jámu v plnékráse.

krajina nyní vypadá jak dávno zapomenutý kraji duchů. Stíny jsou zde pány. je načase se přidat k nim. 

Poslední pohled okolo. Ne byl to jen vánek. Poslední naděje. Poslední slza. Poslední hlubohý nádeh. “Miluju tě Milášku”

     …  

zítra mě bude bolet hlava. budu si sám sobě připadat ještě horší jak zvíře. budu proklínat dnešní noc. budu proklínat ten nápad smíchat všechny společenský lubrikanty najednou.* budu mlátit hlavou o zeĎ, abych zmírnil tlak uvnitř ní. budu si nadávat a škubat vlasy.
o hodinu dříve:

ORGASMUS
právě sem se vožral pod obraz. k tomu mi kámoš pučil zahulit a navíc sem na hajzlech potkal týpka s herákem. dal sem si všechno na jednou. létám. můj odvěký sen. roztáhnu ruce a cítím pod nimi vztlak. je mi tak příjemně, jak mi ještě nikdy nebylo. cítím, vidím, slyším - všechny moje smylsy jsou tak intenzivní, že nemou přehrabat v hlavě všechny ty informace.

mam solidní halužky - nějaká kočka mi tu tancuje mezi umyvadlama. občásek s ní prohodím slůvko. je mi tak dobře, jak mi ještě jakteživ nebylo. nedokážu to popsat, je to, jako kdybych celou tu dobu žil ve světě, kde neexistuje nic nepříjemného, žádnej zápor, nic ršivého. všechno je harmonické, země nestudí, ale hřee, na ulici neřvou auta, ale zpívají ptáci. tady není cítit nic nepříjemného, jen vůně dezinfekce v mušlích, není horko, není zima - já sem mimo - TO JE PRÍMA!!!

o dvě hodiny později:

myslel jsem si, že už to všechno vyprchalo, ale ne - já opět letím. ten krásný pocit se vrá……

ráno:

” Byl to nejspíš feťák. asi se sjel a pak skočil támhle odsaď. chlapi už všechno vyfotili a teĎ ho sbíraj. ale identicikace bude nemožná….”

a jako vždy trocha filozofie - co jsem měl? měl sem se opdle vás toho všeho zdržet, nebo ty nejkrásnější poslední zážitky stáli za to? JÁ MĚL PRÁVO VOLBY! každý se může rozhodnout - dám si? nedám si? - do tohohle se mi nikdo vměšovat nesmí - takže se nenechte ovlivnit - tohle je jen na tobě - ty poneseš jak kledbu - tak požehnání
konec miláčci

* z filmu ” alkohol je společenský lubrikant - chlap je statečnej, ženská povolná”

policajti č…..
nemají co na práci
-Elektrick man

nemaj co dělat, otravujou slušný lidi
Dýlery a mafii, dělaj že nevidí
-Chaozz

áno - policie je tu od toho aby nás chránila. je tu od toho, aby sme se tu navzájem nepozabíjeli. jsou tu od toho, aby udržovali pořádat a dohlíželi na dodržování zákonů

VĚTŠINA STEJNĚ ZÁKONY PORUŠUJE! korupce je nejrozšířenější. potom jsou i případi napojení na mafii a organizovaný zločin. nebo zavírá nevinný a podstrkuje jim falešný důkazy.

není to samozřejmě případ všech - ale na polici se snášejí už jen nadávky. A to jsem ještě nevyslovil jejich obžalobu!

“žalovaný povstaňte”
3/4 policistů v čr stouplo, aby vyslechlo obžalobu
“jste obžalován z braní úplatků, porušování pravidel, na které máte sami dohlížet,zbytečné brutality a zneužívání svého postavení. co můžete říct na svou obhajobu” mrzký červe?
Ticho. co také na to říct? tak jo, zmlátil sem toho technaře, ale on mě vyloženě sral! Tak jo, vzal sem si od tý pani peníze, ale když brečela?! tak jo donáším informace mafii, ale když mi vyhrožují že se vyřádí na mý rodině?!
“nic? dobrá. z vašeho mlčení usuzuji že přiznáváte vinu.”
ano přiznávám, ale i policajt je člověk, ty ohyzdo!
“takže na světle mnohých důkazů jsem dospěla k rozhodnutí.”
” všichni povstaňte”
“rozsudek ve věci policie: obžalovaný se prohřešil proti všemu co je naší slepé dámě s mečem a vahami svaté. už jenom proto je odsouzen. těch pár zmlácených je jen bonus.”démonícký úsměv”policie se odsuzuje ke všeobecnému opovrhování a nenávisti všech ostatních!
:
:
:
:
:
:
toho dne - 1.1. 0000
soudkyně: Společnost.

policista je člověk. když ho někdo nasere tak, žeš ztratí hlavu a zmlátí ho - jedná zcela jako člověk-přirozeně - a je za to odsuzován.
“Přece je policajt, fízlové sou nadlidi, když dohlížej na zákon ne?”
Nadlidi? do análu kdo z nás je bílej jak sníh? kdo z nás neporušil ani jednou v životě ani jedno pravidlo?
ticho
tak a teď mlčí samotná slepá dáma. no moc nebrejli. všichni porušujou zákon, protože jenom omezuje. když ho porušíš ty, ani pes neštěkne - když ho poruší chlupatej je to hned v bedně a hned je z toho halóóóóó. hej, pane chlupatej, vy ste zlej, obžalovanej!

to ty media vám lezou na mozek - říkaj vám co je dobrý a co ne! tenhle fízl zmlátil technaře, že ho odvezli. ale neřeknou že tohohle fízla zmlátila banda technařů a má teď na rámečku s jeho fotkou černou stuhu. nééé to by přece nebylo COOL - TOHLE PŘECI LIDI NECHTĚJ VĚDĚT.

JEN NAKRMTE TY HROMADY MASA BEZ MOZKU - CPĚTE JIM DO PRÁZDNÝCH HLAV JAK SOU UTLAČOVANÝ. JAK JSOU TO CHUDÁCI, JAK SOU POLITICI HOVADA A FÍZLOVÉ JAK SOU SVINĚ. jen jim ty prázdný hlavy nacpěte lží.

a víš ty co je na tom nejkrásnější? že už i malí prcci čumí na bednu. čumí na ní od rána do večera. sou tam jenom akční hovadiny, psycho horory, romantický dojáky, neobjeví se tam nikdo jinej než ideál krásy. a pak ti hvížďata maj bejt dneska normální! když jim tyhle sračky cpete do hlavy odmalička, co si myslíte že z nich vyroste?

všechno de do háje
nepudem do ráje

a když už i Justicia na okamžik zmagořila, čím si má být člověk dnes jistý? Když už i neotřesitelná spravedlnost se nechá ovlivnit společností, co si mám myslet? já to na někoho svedu - jako vše!

mediální magnáti! ty co vládnou mediím. novinám, bednám, rozhlasu. všichni ti, co dělaj z policajtů hajzly si zaslouží trest - tak projevili lidskost - no a?! to chcete aby každýmu policajtovi u příjimacího řízení udělali lobotomii? aby byl totálně bez citů? to chcete loutku - bez emoční hromadu pravidel?

pak už bys ruce zákona neunikl - přemýšlej o tom

co nejhlouběji se omlouvám, že jsem květy našeho krásného jazyka pošpinil vulgarismem, ale když vidím, jak nás media ovládají, nejraději bych porušil 5. přikázání. odpuste mi.

studenti a umělci

Dospělí jsou tak málo radikální! Jde i o ně a oni nejdou do ulic a raději si nechají dobrovolně šlápnout na krk. Na barikádách umírali studenti - kdekoli - vivala france - ku příkladu. lidé do 20ti let se nebáli stát za svými zájmy. proč?

dospělý člověk - ten co ukončil veškeré studium a zapojil se do pracovního procesu si totiž myslí, že má co ztratit. zná hodnotu materiálních hodnot (které nás stejně všechny omezují). dospělý nechce přijít o všechno co si vydobil. to mladičký student je radikálního cítění a ikdyž se jistě bojí o svůj život, má odvahu se okupantům jakéhokoli rázu postavit.

a vůbec - mám radikální názor - chci udělat něco radikálního a co se nestane? - rodiče mě zadrží, že prý nejem dosti moudrý abych na to hleděl s nadhledem. jestli moudrost znamená ztrátu radikálnosti = jestli moudrost znamená ztrátu možnosti udělat něco pro nás všechny, pak nikdy nechci zmoudřet!

A umělci? hele, tak asi takhle - nedávno o výtvarce sme koukali na umělce 20 století - NUDA. vždycky se objevil profil někoho - zněla tam klasická hudba - on se představil, představil svoje nudný nic neříkající umění a konec - usínal sem

najednou METAL - z tý bedny začal řvát metal!!!! trošku se to ztlumilo a ” Ahoj já jsem …. (nepamatuji a mrzí mě to) a o volných chvilích vyšívám játra” ten týpek měl v klíně syrový játra a vyšíval ne ně vzory! zas začal řvát metal - pak si natřel chleba a silnější jehloudo másla začal kreslit - portréty, krajinky, všechno. přilepil to ke stěně obojstranou izolepou.m přišlo pár lidí -byla to výstava. a na konci prezentace jeho umění - ” dneska mám chuť na krajinku” strhl chleba ze stěny a spořádal ho i s tou izolepou.

umělec je radikální - ON BYL RADIKÁLNÍ!!!! ty ostatní, ktyrým zněl v pozadí dvořák a smetana, ti ostatní, co ukazovali obrazy, na nichž dvě čáry, kruh a nazvali to díra mezi kulturami, ti ostatní, co se krčí a bojí se být radikální NEJSOU UMĚLCI!

Takže shrnutí. kdo je radikální? áno - studentia NĚKTEŘÍ umělci. a ty buď za ně rád! nebýt těhle lidí, většina z vás, co to čtete, mluví možná německy! nebýt radikálních lidí, náš národ by byl ve srabu a obecná čeština by vypadala - Topfrí ten bane Brovezore. - kdo není radikální, neškodí jen sobě, ale celému národu - kdo není radikální, je srabík!

!!!!

Pak se cos změnilo, život to tak chtěl. Kdy přesně? Nevím již, vím jen, že jsem oněměl!

Poznal jsem ženu, jenž múzou mi byla. Poznal jsem dívku, která mne povzbudila. Poznal jsem anděla, který mne zvedl, pomohl pochopit, za ruku vedl. Zčista se zjevila, odkud, to nevím dnes, jako by přišla snad, až z prachu velkoměst. Byla to kráska, tváře jak víla, co bylo však krásnější? Ta její síla! V tom jejím životě, jistě si prošla, trním a bodláčím, z cesty však nesešla. Láska jí chyběla, doteky, něha…Nevzdat se, vstát a jít! Tomu mne naučila! Pokaždé, když znovu upadnu, vzpomenu si na ni, jak říká: „Měj sílu! Odvahu!“

Nakonec potkala muže jak ze snů, ten, po němž toužila, našel k ní cestu! Zní to jak pohádka? Nevěřte tomu! Nebýt tak silná a odvážná, nedojde k tomu!

Ptáš se mně hladově, „Kdo je ta žena a anděl“? Jedna to osoba! Osud tomu chtěl.

Není již potřeba radit ti drobounko, je to přesně tak! Jsi to TY, VERUNKO!

Čistota a moudrost ti nejsou cizí…kolik z nás však ví, že znamená to tisíckrát více, než všechno zlato ryzí?
Tvá vnější krása je jistě příjemná a osvěží…ale tvá krásná duše uvnitř, hmm…pánové, to je přece TO, oč tu běží !!!

MILUJI TĚ!

než umění …..

Každý z nás musí zemřít není výjimky, já vím, ale občas,

ach bože zelená míle je tak dlouhá ….

čím víc lásky rozdáš

tím víc ti ji zůstane ….

jen my dva,

sklízím ze stolu

láhev od vína

a vánek chladí naše těla

v tenhle večer letní,

touhou rozpálená celá

a měsíční svit je tak jasný.

Krásná slova,

střídaj doteky,

něha konce nemá,

srdce v objetí

a růže proti tobě bledá,

ode mne pokvete navěky.

Když došla ke světlu uviděla louč a když si její oči zvykli na světlo rozhlídla se kolem a uviděla mrtvou laň.  Skolené zvíře ležící na zemi bylo zasáhnuto třemi ranami………Klára cítila něčí pohled ale ani nechtěla vědět kdo se na ní dívá a kdo se vyžívá v její úzkosti a strachu……on stál přímo za ní…

     Začal foukat silný vítr,zahoukla sova a ozvaly se tři rány…

Tlukot srdce pohání,
Tvou duši drží v tísni.
Tvůj pocit klidu odhání,
Jsi jak v prokleté písni.

Zpěv ptáků mění se v tvůj křik,
slunce temnota nahradí.
Pak nastane ten okamžik,
Kdy o tvou hruď nůž zavadí.

Po celou dobu cítíš strach,
Konečky prstů jak z ledu máš.
Srdce ti bije na poplach,
Ze strach však přednost smrti dáš.

Příběhy vyprávíte
tu mrak jak střela
rozbil srdce-nevěra
Tu zas jiná kapka jedu
ukončila jednu epizodu
nebe není krásné

Nebe není modré
je jen krví rudé
krví, co po obětech zbude
obětech lásky
bez nadsázky
krví z miliardy těl.

a jak slunce zapadá
rudá barva sílí
už zbývá jenom chvíli
a nebe potemní
v pozdním odpoledni
tma-smrt

barva noci - rudá jako krev
noc dva milence ukryje
po chvíli šílenec oba zabije
a zas uteče do temnoty
ten šílenec? Jsi to ty!
a vraždíš každou noc!

a bílé myšky běhají kolem.
zabil jsi dva netvory
už nebudou škodit - potvory
jen běž dál do města
jejich útok se chystá
povraždi zamilovaných miliardy!

a až slunce zas vzejde
jsou mrtví, co na tom sejde
lepší zemřít blázna rukou
než si nechat srdce puknout

Nebe modré - z blankytu
A mraky bílé - taky tu
a bílé myšky všude kolem
lezou ze mě- horem, dolem

Sám jsem bílá myš
co mladé své požírá
Já - AMOR

.

.

.

.

Nic.

No jasně, člověk celý život vidí zápory - váš prcek přinese domu 5 a 1 - co uděláte? Áno, sprdnete ho za tu kouli, ale jedničku necháte plavat. Člověk celej svůj kraťoučkej život vidí jenom zápory a na krásné věci zapomíná tak snadno…. A co je horší, než život bez radosti, úsměvu a krásy?
Takže co se mi líbí? Zrovna dneska jsem četl jednu báseň od Francouského prokletého básníka - jméno opravdu nevím, odpuste, ale ono tehlech umělců moc nebylo….
První část verše si nepamatuji, ale mluvil o své lásce, jak moc by za ní chtěl jít - a druhý verš? “jak červi co k mrtvole plazí se za temné noci”
Tenhle kamarád napsal i světoznámou báseň ZDECHLINA - kde popisuje rozklad zvířete u cesty - a celá báseň končí tím, že jeho láska skončí úplně stejně - sežerou jí červi…
přijde vám to ujeté? Ano, je, ale jen pro ty chudáky a primitivy, jež nehledají krásu ve všem, ale jen v krásném, kde se sama nabízí.
I když vás někdo nechá, i když vyšlápnete kde co, I když jste po autonehodě a vidíte sojí nohu na kapotě, když jste na zadním, sedadle, vždy se tam dá nalézt něco úžasně poutavého a náramně nádherného.
Sama smrt je pak vrcholným dílem.

protože naše tělo pak vše co přijalo zemi zas vrátí - za vším hledej pozitiva!

Láska bolí - Miluju vás

Dobrá povídka to byla, a děti jsi tím vyděsila,
snad v mysli ti nějaká jiná zbyla, abys je pak uklidnila.
Je jich ještě dosti, však dnes mě bolí od zla kosti.
neboj se má drahá ničeho, obešel jsem dům, vše zamčeno.
To je dobře, můj milej, však koukni měsíc kulatej,
září jako býlé oko, bojím se ho tedy proto.
Proč by ses bála měsíce, vždyť stojí dtále na místě.
Vidí však mnohé, co pro nás v domě je skryté,
ach co to bylo, jako by se sklo vysypalo.
To není možné, všechno spí, jen tvá představa to musí být.
A teď kroky na schodech, bojím se a ptám se po dětech.
Jdi k nim, já zdržím zlo, utečte pryč od něho.
Již je pozdě nestihnem, k dětem honem poběž jen.
Zavři dveře,
děti vstávat,
rychle zamkni,
přestaň plakat.
Otřes, dveře drží dál, ” Pane bože pomož nám”
Dveře rupnou, trísky letí, špičatý hrot, matku strefí.
matka padne bez dechu, děti křičí, otec pláče chráníc je……

Venku tiše měsíc pluje a chladný vánek při něm duje.
Všude ticho, klidná noc, jen sýček má teď svoji moc.
Dům je chladný, klidný, tichý, nikde ani živáčka.
jen kapky krve stékají a v kaluž se zde zbýhají.

Co je to vůbec Život. Plahočení a přežívání svého  titěrného času na tomto místě? Nebo příležitost poznat a učit se či dokonce se veselit a užívat si? Názory se liší. Jsou lidi kteří život nenávidí a proto jej skončí, je to však dobře? Každý má právo na své prožití času, který nám byl dám. A proto pokud chceš zemři pokud ne tak žij! Však dej si pozor Život je něco mocného co tě může velmi změnit. Během něj se učíš, poznáváš, potkáváš lidi, kteří tě mění, a věci které tě poznamenají. Život sám se o tebe nestará je to tvá cesta, tvé možnosti. Život je ti dán a jak s ním naložíš je na tobě. Během něj poznáš mnohé : bolest, Lásku, strach, samotu, přátelství. Dopustíš se mnoho chyb a zažiješ mnoho neuvěřitelného. Šťastlivci najdou lásku, štěstí, domov, rodinu a další maličkosti, které jim přinesou blaho a spokojenost. Ale co ti ostatní? Říká se, že co vykonáš, bez ohledu na tom zda dobrého či zlého, se ti vrátí stejnou měrou.

Tak proč tedy člověk zažívá něco jako bolest, smutek. Proč existuje něco jako slzy? Jsou vůbec třeba? Proč nás některé okamžiky navždy změní a i snad donutí k slzám? Většinou si tyto okamžiky pamatujeme. Přičtou se k ostatním vzpomínkám v naší paměti. A tam hnízdí.

A pak jsou okamžiky štěstí, pravého nefalšovaného štěstí. Trvají krátce a většinou na ně přídeme až po ti co přejdou. A snažíme se je obnovit a zopakovat. Někomu se to daří, někomu ne. Život je plný nástrah, které někteří překonají a jiní ne. Někteří to vzdají, ten boj se životem. Takové většinou najdeme pod vlakem nebo pod mostem.

A teď Smrt.Sestra Života kde je on tam je i ona. Jsou nerozlučitelní a naprosto stejně krutí a zároveň milosrdní. Ona příde neptá se zdali chceme, vezme si co její jest a šmytec. Mnozí říkají, že když si pro tebe příde, tak už pak nic není. Jiní zas že je rozdělení do takzvaného ráje a takzvaného pekla. Jiní se převtělí do jiné sféry bití. Nebudu vám brát vaši víru, věřte si čemu chcete. Chci se však zeptat na jednu otázku. Je možné aby člověk zabil člověka? Samozřejmě, je to jeho přirozenost. Dělají to přece i zvířata, tak proč né lidi. Když o tom přemýšlíme mi sami: Dokázal bych to právě já? Ve všech z nás to je. Stejně jako pud sebezáchovy, sebevražedné sklony a sklony k násilí. Je to jedna část nás samých, každý z nás je krutý a schopný bezmyšlenkovitě zabíjet, stačí jen překonat první třes. A pak, jde to samo. Nechci vám  tu psát jak na chladnokrevnou vraždu. To myslím víte všichni dobře.

 Nesnáším Filozofii, moc se mluví a většinou jsou ta slova velmi přesvědčivá. Ten kdo bude toto číst si nejspíš řekne, že to psal nějaký šílenec, či vrah. Myslete si co chcete, jak bylo napsáno je to váš Život, vaše rozhodování a tudíž vaše myšlení. Tohle je mé, tak berte ohled  a neodsuzujte mě, vždyť i já jsem jen člověk.

Oko za oko - zub za zub ( kdo by neznal)

Cesta spravedlivého ze všech stran lemována jest nespravedlností, sobectvím a tyranií lidské zloby. Požehnán buď ten kdo ve jméně lásky a dobré vůle vyvede slebé z údolí temnoty, neb ten jest skutečným pastýřem a spasitelem zbloudilých dětí.
…
A já srazím k zemi mocným trestem a divokým hněvem všechny, kdo se pokusí otrávit a zničit mé bratry. A když uvalím svou mstu na tebe, seznáž, že jméno mé je Bůh

( tak tohle už bylo trošku míň známý - doporučuji přečíst znovu apomalu a všímat si filozofického podtextu)

Hlasy němých:

( vlastní tvorba - asi úplně neznámé )

Bůh řekl světlo, a bylo….
a co nám z toho zbylo?!

Mlčet a rány přijímat
a svým osudem se dojímat
(zoufáme nad tím, co nás potkalo, místo toho abychom s tím něco dělali…)

Malý princ:
Antoine de Saint-Exupéry

“Dobrý den” řekl
Byla to zahrada pná růží.
“Dobrý den” odpověděly růže
Malý princ se na ně zadíval. Všechny se podobaly jeho květině.
“Kdo jste?” zeptal se jich užasle.
“Jsme růže” řekly růže
“Ó” řekl malý princ….
a cítil se nešťastný. Jeho květina mu vypravovala, že je jediná svého druhu ve vesmíru.
(Malý princ a jeho růže byli ne jednéplanetce ve vesmíru - ruže lhala o svém původu - a stejně Malý princ na jiné planetě lež zjistil a byl jí zklamaný - lež má krátké nohy + ubližuje…)

Citáty:

Ten, kdo neumí snít, se ještě neprobudil k opravdovému životu
z diskuze o fantasy literatuře

O tom, kdo bez řečí pomůže v nouzi a nemlčí před tebou o tvých chybách, můžeš mluvit jako o příteli
Pavel Hanus

Dva není dvakrát jedna, dva je tisíckrát jedna
G.K. Chesterton

Příběh se nerodí jen v dob kdy vzniká. Znovu a znovu se rodí v dobách, kdy je vyprávěn
Eduard Petiška

Každý, kdo chce napsat něco opravdu nového, nechť dlouho pozorně naslouchá starým příběhům
Neznámý

Člověk nemůže najít věčný život, může si však zachovat věšné jméno
z eposu o Gilgamešovi

Křik
člověk se narodí a hned
křičí
Nikdo mu nerozumí,
ale všechny potěší
Tady jsem já! řve člověk
Přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?
narodil jsem se u dobrých lidí?
Ve slušném století?
Nevedu náhodou válku?
Je zrušeno otroctví?
Mám správnou barvu kůže?
Vhodný původ?
Smím dýchat?
Tak děkuju.
Ludvík Aškenazy

Nejztacenějšíden našeho života je ten, kdy jsme se nezasmáli
Emanuel Frynta

A nakonec něco ode mne - napište mi do komentářu jak jste to pochopili - díky

Kdo dar mluviti má
mlčí…
Kdo hlas vlastní dobře zná
mlčí…
Kdo šťasten, ať zpívá!
všichni mlčí
NĚMÝCH HLASY VEDOU DAVY

Ještěže ne major. To by táta dostal asi o rok víc. Nadšeně jsme se za psem pustili. Když jsme šli pomalu, pejsek šel též volnou chůzí. Měl vždycky náskok asi dvacet metrů. Bafan to bral jako hru. „Musíme se, Jardo, rozdělit a pak ho chytnem“. To jsme udělali. Já na levo a Jaris napravo. Naše kořist vprostřed. Šli jsme rychleji, chvílemi jsme popoběhli, ratlík měl stále náskok. Pronásledování, neboli dchyt, se pro nás stal dobrodružstvím a hlad byl stále nesnesitelnějším. Byli jsme jak posedlí. To už jsme dávno přešli náměstí, pak to ten mrzák vzal k pekárnám do aleje. Musíme sehnat drát, ať ho uvážem. To byl prima nápad. Odmontovali jsme z plotu drát. Musel to na nás být kouzelný pohled. Nějak jsme ztratili pojem o čase. Ocitli jsme se u rybníka. Náš lov trval tak dvě hodiny. Byli jsme už unavení, bafan byl stále čilý, bral to jako hru. Pomalu jsme to vzdávali. Bafan se otočil a vedl nás směrem na město, až nás přivedl na začátek Lánů. Byli jsme tak unaveni, že jsme pak po čokloj nemohli hodit ani kámen. Nechali jsme ho tedy svému osudu.
„Zajdem, Jardo, k mýmu tátovi, dáme aspoň balený cígo. Táta nám ubalí ´Valdickou jehlu´“. Dorazili jsme k baráku Gilarky úplně grogy. Zabušil jsem na okno, záclona se pohnula jen malinko. Když táta zjistil, že to nejsou švestky, přišel nám s úsměvem otevřít. „Nazdar hoši. Á, Větrníček…“ - tak říkal Jardoj, „pojďte dál“. Mezi dveřma byla cítit pečínka a česnek. „Tak si sedněte, hoši.“. „Táto, ubal nám cígo.“. „Ále, máte se to naučit. V base vám nikdo balit nebude….Dáte si s náma páva? Právě ho dopíkám.“ „No, my nepohrdnem…“. Vůně byla z trouby tak silná, že nám z huby tekly sliny. Táta nandal maso na jeden talíř, pustili jsme se do hodování. „Hmmmm, bašta. Co to teda jime?“ Táta se pousmál, udělal jen haf, haf… Najednou se otevřou dveře a přišel Rosťa Kočí: „Už je to, Pepo, upečený?“ „Jo, nandej si, Rosťo. Máš nárok na pořádný kus masa, když jsi hafana přitáhl“. Najezení a blaženi jsme šli všichni před barák. Najednou kolem baráku prosviští chlápek na kole. Seděli jsme spokojeně na schodech a najednou chlap na kole jede zpět. Přibrzdí, zastaví a volá: “Nazdar chlapi. Ztratil se mi dnes černej pes. Neviděli jste ho?“. „Ne, kdepakale. Žádnej pes tu nebyl“, odpovídám ještě s mastnou hubou. Rosťa stál za náma a za zády držel ohlodanou kost a říká chlápkou na kole: „Jeď na Hradec, na tu stranu se psi zabíhají…“ smichy jsme se mohli pochcat.
Za nějaky čas to Večerda, když měl tři promile, dával k dobru v každé svitavské hospodě. Je pravdou, že si to vždy trochu přibarvil – nelovili jsme, prý, psíka, ale strašnou černou baskervillskou bestii, se kterou se dal do křížku a ještě má, prý, jizvy

Anthony pádil rychle jako vítr a za sebou táhl svoji dívku. Stmívalo se. “Anne, pospěš!” Anthony zoufale pohlédl na tmící se oblohu. Anne neodpověděla, protože sotva popadala dech. Vyběhli z hloubi lesa na menší planinku, ale ještě jim zbývala do cíle celá míle. Již byla naprostá tma, ani měsíc nesvítil, protože ho zakrývaly mraky. Anthony běžel jako o život, věděl, že tady jde o život, o život jeho milované Anne. ‘Zůstaň tam, mráčku, zůstaň ještě chvíli’, prosil Anthony zoufale nemilosrdně se pohybující mrak.

Již měli samotu na dohled, když vtom mrak definitivně odkryl zářící úplněk; Anthony zaúpěl a pustil Anne. Chtěl na ni ještě vykřiknout “Utíkej! Schovej se!” ale z hrdla mu místo toho vyšlo zavytí a hlavu při tom zvrátil k měsíci. Anne ztuhla hrůzou; před sebou viděla ohromného vyjícího vlka, jehož náhle krvelačné oči se zaleskly ve svitu měsíce. Teprve když vlkodlak upřel pozornost plně na ni a se zavrčením se přichystal ke skoku, nohy se jí samy od sebe rozběhly tou největší rychlostí, jaké byly schopny, a rovnou k samotě. Vlkodlak znovu zavrčel a několika skoky ji dohonil, potom skočil před ni, až se musela zastavit. Samota nyní stála tak blízko! ‘Potřebuju čas’ zoufale si pomyslela Anne, ale nic prakticky užitečného jí ta myšlenka nepřinesla.

Vlkodlak se přikrčil ke skoku. Anne se pokusila uhnout napravo, ale vlkodlak jí nenaletěl a srazil ji k zemi. Teď už pro Anne nebylo úniku, dobře si to uvědomovala, a tak se rozplakala. “Anthony,” šeptala, “jsi to přece ty. Nejsi monstrum, jsi Anthony.” Vlkodlak se zarazil. Nebylo to jisté, ale asi za to mohla kombinace slz zoufalství, známého milého hlasu a povědomá vůně a dotyk její kůže, která ho však na druhou stranu strašně lákala k nakousnutí. Každopádně ho to zarazilo a jeho oči získaly zčásti lidský výraz. “Ano, to jsem já, Anne,” usmála se skrz slzy, “ty mě přece nechceš zabít, Anthony.” Vlkodlak jako v transu odstoupil a pustil ji. Anne vstala a opatrně ho obešla. Když se od něj vzdálila na několik kroků, přestala ho pozorně sledovat a rozběhla se k domu. Ve vlkodlakovi jakoby znovu převládly pudy, probral se a strašlivě zavrčel. Rozběhl se za Anne, ale ta už byla téměř v domě. Pokoušela se otevřít dveře, ale nešlo jí to. Zoufale zalomcovala, když viděla, jak se k ní vlkodlak bleskově blíží. Pak se rozběhla k nejbližšímu oknu, sebrala ze země velký kámen a vší silou ho vrazila do skla. Sklo se roztříštilo a poranilo jí ruku, v které držela kámen. Anne však ani nevykřikla bolestí, protože hlas jí vypověděl službu; viděla, že to nestihne. Přesto se pokusila narychlo skočit do polorozbitého okna a kupodivu se jí to podařilo; přistála v místnosti na podlaze a ještě stihla přibouchnout okenice vlkodlakovi před čumákem. Pak padla na zem a přerývavě dýchala. Tělo měla zkřivené bolestí. Sklo ji pořezalo téměř všude; během krátké doby jí z ran vytekla spousta krve. Hlas se jí vrátil a její bolestné steny byly slyšet i přes zabouchlé okno. Příliš hlasitě pro Anthonyho uši. Když ji slyšel, uvědomil si, kým je, a co způsobil, a začal neskutečně teskně výt. Ať na okno dorážel, jak chtěl, k Anne se nemohl dostat. A tak mu nezbývalo než výt a čekat pod jejím oknem… Anne sténala bolestí ve stále větší louži krve…. a pak náhle ztichla.

Vydechla naposled a ve tváři se jí usídlil klid. Anthony ve vlčí podobě tu změnu postřehl. Zavyl naposled, ale jeho žal byl tak veliký, že už nebyl schopen vyjádřit ho jako zvíře. Uprostřed úplňkové noci se Anthony proměnil do lidské podoby, přiběhl ke dveřím, vytáhl nešťastný klíč z kapsy a odemčel. Pod oknem ležela jeho mrtvá dívka, která mu byla dražší než sám život, a které přesto způsobil smrt. Prokletý klíč zahodil a vrhl se k Anne do kaluže krve, aby jí zlíbal každý kousek umučeného těla.

„Musíš, jinak si budou myslet, že se za tebe stydím, drahoušku,“ otře si slzy, co jí začnou stékat po tvářích.
„A taky že se stydíš…“ zamumlám a pomalu odcházím do koupelny.
„A tátova manželka není obezitní!“ zařvu a praštím dveřmi. Slyším mámu, jak brečí. Nejradši bych rozbila umyvadlo a rozmlátila vanu. Mamka má nad umývadlem takovou poličku, kam si dává laky n a nekty. Strhnu ji ze zdi. Laky se rozlijí po celém umývadle. Vypadá to zajímavě.
„Nenávidim tě… nenávidim tě… nesnášim tě… mami…“ šeptám si pro sebe. Najednou mi padne pohled na žiletky ležící pod vrstvou barevných laků. Jednu opatrně vyprostím ven a lehce si s ní přejedu po ruce. Udělala jsem to opravdu jen lehce, ale pramen krve mi nezastavitelně stéká po ruce. Říznu se po druhé a tentokrát silněji. Krev mi stéká po ruce jako pramen vody. Přináší mi to hroznou úlevu a zapomínám na bolest, co mi způsobila máma. Teď se musím soustředit na tuhle bolest, jenže ta není ještě tak hrozná jako ta, která mě doprovází po celý život. Tati, přijeď si pro mě a odvez mě do Kolumbie s sebou. Tati, prosím, udělej to pro mě. Tati, já se jinak z té mámy zblázním. Tati, osvoboď mě…

Jsme na cestě do Hollywoodu. Máma si zapálila cigaretu, aby se uklidnila. Z těch rozbitých laků málem vyletěla z kůže. Sebrala m i kapesné a vrazila mi několik facek. Je jí naprosto jedno, jak se trápím. Nezajímá ji to.
Po půl hodině se stavíme ještě pro dvě máminy oblíbené modelky. Pro Lilly a samozřejmě Katharine.
Lilly je vychrtlá blondýnka, o něco vyšší než Katharine. Obě se posadí ke mně na zadní sedadla. Já se mačkám uprostřed.
„Dneska nás čeká úplně mega rozhovor! Ani nevíte jak se těším,“ zašeptá Lilly. Obrátím oči v sloup a snažím se je nevnímat. Ale nejde to.
„Jo rozhovor se třemi modelkami najednou, pak focení, přehlídka… ach…“ Katharine si podá s Lilly ruku a obě se zachichotají.
„Rozhovor se třemi… modelkami? Já ale nejsem modelka,“ vyhrknu. Holky se dají do smíchu i máma se přidá.
„No to my taky víme, že TY nejsi modelka. Ty jsi na tohle moc tlustá,“ strčí do mě Lilly.
„Nedotýkej se mě!“ zaječím a praštím jí do ruky.
„Co se to tam děje, děvčata?“ zajímá mámu.
„Ale nic se neděje… Rossie má vztek, že není modelka jako my,“ prohlásí hrdě Lilly a pak se s Katharine zase rozesmějí.
Zbytek cesty mlčíme, jen Lilly a Katharine si občas něco zašeptají. Máma pořád kouří, aby byla v naprosté pohodě. Dělá to tak vždycky a je jí jedno, že z toho může mít rakovinu.
Když dojedeme na místo, nějaký chlap nás zavede do studia, kde s námi chce udělat rozhovor. Je tam strašně moc fotografů, novinářů a jiných lidí. Do toho všeho hraje hudba. Chci jít dovnitř, ale máma mě zastaví.
„Ne, Rossie, počkej. Jdi nejprve s paní Vreelandovou do šaten, ona ti půjčí něco vhodného na sebe,“
zašeptá a pak zmizí ve studiu. Nohy se mi strachy podlamují. Nevím, co se stane, co se bude dít a jak to všechno vlastně dopadne. Nechci, aby máma zase kvůli mně brečela.
Jdu směrem k šatnám, kde na mě opravdu paní Vreelandová čeká. Znám ji už od dětství.
Z velké skříně vytáhne džíny, tričko a modrou mikinu. Do vlasů mi nasadí šíleně trapnou modrou čelenku.
Kalhoty nemůžu v pase zapnout. Ach jo.. .
„Větší velikost tu nemáme,“ odbude mě paní Vreelandová a odejde. Asi má hodně práce nebo se mě moc štítí, pomyslím si. Natáhnu si svoje vlastní kalhoty a spěchám do studia.
Mamka už sedí naproti novinářům. Posadím se rychle vedle ní.
„Á Rossie Lanelová!“ všimne si mě jeden z novinářů.
„Peter Johnas,“ podá mi ruku.
„Moc mě těší,“ zamumlám, i když ve skutečnosti bych odsud nejradši zmizela a tu strašnou modrou čelenku spláchla do záchodu.
Spousta fotografů kolem nás běhá a pořizuje si fotky. Je mi strašně. Nesnáším focení. Mamka se snaží usmívat a je celá štěstím bez sebe, že je takhle slavná.
„Vážení diváci pořadu American Life, uvítejte prosím nejslavnější módní návrhářku Lindsay Laneovou a její jedinou dceru Rossii!“ začne novinář Peter. Ztuhnu.
„My-my jsme v televizi?“ vyhrknu?“ Máma se praští do čela a novináři se lámou smíchy.
„Ještě, že to není na živo. To by byl trapas,“ směje se Peter.
„Střih,“ zavelí kameramanům režisér tohoto pořadu.
„Pardon, omlouvám se…“ chci to napravit.
„Drž … tiše, děvče…“ oboří se na mě režisér, ale potom se zasměje. Zase to musí vystřihnout.
„Jste tak slavná, Lindsay… jak jste to vlastně dokázala?“ zajímá novináře.
Máma se usměje.
„No… když jsem byla malá, ráda jsem navrhovala různé svatební šaty. Když mi bylo šestnáct, šla jsem studovat obor módní návrhářka. Pak když jsem navrhla první kolekci šatů stylu volnost a pohoda, začala jsem být slavná.“
„Je to velké štěstí se takhle proslavit. Co říkáte tomu, že tisíce lidí kvůli vám nemůže spát a trápí se láskou?“
Máma se šíleně rozesměje.
„Jestli je tomu opravdu tak, přeju těm nešťastně zamilovaný, ať se brzy odmilují a najdou si osobu, která je bude milovat.“
„Hmm… ano to je správné,“ pokýve novinář hlavou.
„A co vy? Jste zadaná? Jste zamilovaná?“
„Nejsem zadaná. Jsem právě rozvedená.“
Ve studiu se všichni napřímí a ani nedutají. Jsou nadchnuti tím, že moje máma je nezadaná a někoho si zřejmě chystá vzít.
„Kde jste žila v dětství?“
„Žila jsem v New Yorku, teď žiju s dcerou v Los Angeles.“
„Jste štíhlá a krásná? Vaše dcera je spíš baculatá a.. a taková nepraktická ve světě modelingu…“
„Ano já vím, zato ale může ONA. Pořád se cpe, trdlo jedno.“
„A ty Rossie? Kde bys chtěla žít v budoucnu ty? Chceš být taky módní návrhářkou jako tvá matka?“
Chvíli mlčím. Podívám se na mámu. Usmívá se na novináře a je tak rozrušená, že mi ani nevěnuje pozornost.
„V budoucnu chci žít stále v Los Angeles…“
„Myslím Rossii,“ zarazí mámu novinář. Mamka se prudce otočí na mě. Srdce se jí rozbuší a v očích má úzkostlivý pohled.
„Chtěla bych žít v Kolumbii s tátou a mít tam normální život. A móda mě nezajímá,“ vypadne za mě.
„A-ale Róssinko…“ máma má slzy na krajíčku.
„A mám v plánu tam teďka odjet,“ podívám se n a ni. Pak se zvednu a uteču ze studia. Utíkám pryč a snažím se ignorovat volající mámu. Už nikdy se nevrátím. Ať si zůstane s tou svojí Katharine. Ale mě… mě ať už nehledá.

Lehce si líže koutek rtů a pomalu, jakby mdlobně, uvolňuje pravou ruku. Ozval se svist a ihned nato řev. „Zásah… Škoda že ne tam kam jsem chtěla.“ Podotkla a vynořila se z křoví, jako ryba z vody. Vlkodlak se dal na útěk s šípem v rameni. Ignoroval bodláčí. To mu nevadilo. „No né! Kam to běžíme?“ Řekla klidně a z toulce vytáhla šíp zakončený podivnou bambulkou. Zamířit a pal.

Trefa. Strom, asi metr před bestií, zazářil jasným světlem. Bestie se lekla a ihned se dala zpět vstříc lovkyni. „Zářivý prášek jako vždy funguje.“ Zašeptala pro sebe a skrčila se v porostu. Opatrně vyndala dva lesklé, stříbrné meče…

Už byl pár kroků od ní! Už jen asi dva! Jedna! Rychlým švihem zasáhla jeho stehno a vyskočila. Vlkodlak klopýtl ale udržel se na nohou. Nečekal, napřáhl gigantickou tlapu a otočil se. Rána na noze ukrutně bolela… Jen tak tak se stačila letícím drápům vyhnou. Jeho útok opětovala zásahem do boku. On se bolestně zakymácel, ale stále se nevzdával. Spojil ruce v velikou palici, a mávl jimi shora dolů přímo na elfku… Ta ale hbitě zkřížila meče a zastavila jimi pěsti vlkodlaka. Bolestí zavyl a zastavil se.

Toho ona využila a s lehkým výskokem vrazila meč přímo do středu jeho hrudi… „Dobrou noc pejsku…“ … Bestie se tiše a elegantně svezla na kolena a poté se zrakem upřeným kdesi do dálky padla tváří k zemi.

Lovkyně si otřela meče o tmavě-zelený plášť a poté je zasunula zpět do pochev… Nijak tuto výhru neprožívala. Byla profesionál. Svou odměnu si vyzvedne tradičně u nějakého bohatého kupce…

Náhle se opět v měsíčním světle ozval svist… Teď to nebyl šíp namířený ne bestii… Nebyl to šíp namířený na monstrum, které škodilo okolí…

Lovec si zavěsil kuši na záda a šipky schoval pečlivě do koženého pouzdra… Nijak tuto výhru neprožíval. Byl profesionál. Svou odměnu si vyzvedne tradičně u nějakého bohatého velmože…

„Dobrou noc kočičko…“ … Elfka se tiše a elegantně svezla na kolena a poté se zrakem upřeným na zářivou kouli na obloze padla tváří k zemi…

Je to smutný příběh. Aspoň světlovlásku ušetřím toho utrpení, který by ji stejně zabilo. Svým způsobem jsem spisovatel, který vidí osud této holčičky a proto jí píšu nový, aby tolik netrpěla. Ano, prokázal jsem jí tím menší službičku. Ach, jak já se umím skvěle ukecat. No hlavně, že si svoje činy dobře zdůvodním. Je to můj život, ne prokletí! Bylo mi to dáno do vínku a to přeci jen tak nezměním. Menší potravní řetězec, který podstupuji velice rád. V noci. Noc je magická, dává mi svobodu a víru v to, že budu žít na věky, jak z mladých, tak ze starých. Jsem přeci na vrcholu potravního řetězce.

„Energie je všude kolem nás. Je to základní stavební jednotka světa. Kdyby nebyla, tak není ani náš svět. Vy musíte hlídat, aby se energie nedostala do slabšího subjektu (v našem případě člověka). Musíte tomu za každou cenu zabránit. Energie jim poskytne alternativní svět. Všechno v něm bude pohádkové a nikde nebudou žádné problémy. Samozřejmě, že by bylo výborné, aby se všichni cítili báječně. Problém je v tom, že energie zabíjí všechny subjekty, které musíte hlídat. Nevědí, jak s ní mají nakládat, nejsou schopni ji využít pro svůj prospěch. Měli byste je odhadnout na první pohled a co nejdříve eliminovat. Tento problém se řeší už od starých časů…..“

***

Měla krásné hnědé vlasy, řekl bych do půlky zad. Byly rovné a lesklé. Její oříškové oči oslovily opravdu každého. Úsměv jí dodával nadpozemský vzhled. Neobvykle zasněný pohled a postava tak akorát. Před pár měsíci se rozešla se svojí dvouletou známostí. To, co mě překvapilo, bylo, že jsem ji neviděl ani jednou smutnou. Pokaždé přišla a usmívala se, pořád chtěla realizovat nápady, které by mě v životě nenapadly. Oplývala jakousi energií, která jí prostupovala celým tělem. Vždy byla se svými přáteli, samotnou jste ji prostě nezahlédli.

Říkal jsem si, že s ní asi nebude něco v pořádku. Byla mladá, krásná a podle mě i perspektivní. Ale ten její zasněný pohled mi vůbec neseděl. Chvilku jsem ji sledoval až domů. Přenesl se k ní a pozoroval. Chtěl jsem vědět, jestli je to další případ pro mě, nebo je to jenom obyčejná holka, co se umí sakra dobře přetvařovat. Doufal jsem v to, že zabouchne dveře, sesune se po nich, že bude smutná a uplakaná. V tomto případě bych se sebral a odešel, už bych ji nechal být, nevyhledával její přítomnost. Ale ona zabouchla masivní mahagonové dveře, v malé předsíňce si zula boty a vešla do svého tmavého bytečku s výbornou náladou a jako třešinku na dortu si uvařila mléko. V tuto chvíli mi došlo, že se moje obavy naplnily. Smutně jsem přivřel oči a zakýval nevěřícně hlavou. Musel jsem se dostat zpátky do svého těla, než někdo spatří, že s mojí fyzickou schránkou není něco v pořádku. Začal jsem spřádat pavučinu svého plánu, jak ji vrátit zpět.

Musím se pořádně vyspat, abych nic nepokazil. Po mém zásahu bude trochu vylekaná a bude mít plno otázek, ale na to jsem už dost zvyklý, a tak ani nepřemýšlím, co by byla nejlepší volba – lhát ji? Říct pravdu? Řeknu pravdu.

Po pár dnech vyrazím do zdejší putyky, kde se schází místní bandy. V jedné z nich je i má svěřenkyně se zasněným pohledem. Zase je plná energie a pobíhá od jednoho známého k druhému. Tento její rituál už znám a vím, že za chvíli půjde ven, aby se nadýchala čerstvého vzduchu. Je tu opravdu neskutečně zakouřeno, divím se, že to mohou ostatní snášet. Ale to už je jenom jejich boj. Předběhnu ji a rozmístím veškerá opatření, aby nás nikdo nerušil. Postavím se do stínu a vyčkávám. Během minuty by se tu měla ukázat. I počasí mi přeje. Obloha je celá černá a vzduch je dost chladný. Když vyjde ven, udělá pár kroků směrem k polámanému plotu a protáhne si své ztuhlé svaly. Je ke mně otočená zády, takže k ní vyrazím jistým, ale velmi tichým krokem. Má zavřené oči a dýchá chladný vzduch, kterého je uvnitř opravdu málo. Nadechnu se a jemně ji uchopím za boky. Musím ji té energie zbavit co možná nejdřív, aby se něco nezvrtlo. Začíná se pomaličku chvět, jako kdyby se chtěla bránit. Po chvilce jde do křečí, což zas tak normální není. Asi jsem ji trochu podcenil. Jdu hlouběji do jejího nitra. Ano, tady je poslední překážka, která volá o své zlomení. Dám si na tom záležet, protože je už dost nezvladatelná. Dlouho ji neudržím.

Tak a měl by být teoreticky konec, ale moje svěřenkyně se dál hrozně třese. Kruci! Přišel jsem moc dlouho! Při této myšlence se stane několik věcí najednou. Roztáhne ruce a hlavu zakloní k černému nebi. Cítím vůni jejího šamponu. Spolu s jejím výkřikem – dost bolestným, jako kdyby v ní něco umřelo – z jejich úst a boků vyšlehne oslepující bílo-oranžový záblesk osvobozené energie. Vše probíhá jen pár vteřin, ale jsem si jist, že pro ní je to jako věčnost. Mám co dělat, abych ji udržel. Po pro ni zničujícím zážitku se mi sesype do náručí a tiše vzlyká. Odnesu ji na lavičku, opřu o opěradlo, zkontroluji tep a chvilku s ní posedím v tichosti, kterou narušují její vzlyky. Nabídnu jí čokoládový bonbon a ona ho bez ostychu přijme. Udělá se jí o něco lépe. Píchl jsem do něj posilující sérum, kdyby něco, ale to vědět nemusí. Vlastně ani nemůže, už by to bylo příliš. Teď by to už měla zvládnout sama. Když vstávám k odchodu, lehce mne zatahá za kabát a s ubrečenýma oříškovýma očima se mě zeptá na jednoduchou otázku:

„Proč? Proč zrovna teď? Všechno bylo….“ „Tak dokonalé.“ Dopovím za ni. Sklopí oči k zemi a tiše přikývne. Sednu si k ní a řeknu zkrácenou verzi:

„Protože je čas žít. Musíš si vyřešit vlastní problémy, začít žít reálným životem a konečně se neschovávat. Přestat se opírat o pohádku, která je stavěná z papírových karet! Nesmíš tuhle energii přijímat, mohla tě i zabít!“

Zase sklopila oči k zemi a párkrát potáhla. Sebral jsem se k odchodu a chtěl zrušit všechna zaopatření. Kdybych je tu nerozmístil, nesl bych následky hodně dlouho. Kdoví, koho by ta energie mohla nakazit, byl to pořádný kus práce. A kdo by se hlavně obtěžoval s vysvětlováním. Je čas odejít. Než jsem zmizel, řekla mi:

„Děkuju“

Pro sebe jsem se usmál. Je první, kdo mi za ta léta poděkoval. S menší elegancí jsem se vypařil. Aspoň pro její oči. Ti co vědí, jak mají využívat danou rozptýlenou energii, kterou byla atmosféra přímo prosycená, vědí, že je to menší zrychlení molekul. Do detailu zacházet nebudu, protože jsem příliš omámen situací.

Doma jsem se posadil a vzpomněl si na příručku, kterou jsem dostal jako nováček. Bože, jak já jsem byl tenkrát unesen pro tuto věc, teď tu sedím a hlavou se mi míhají poslední měsíce mého života. Kolik už jsem jich zachránil? A hlavně na jak dlouho? Jasně ta příručka přeci měla nalákat mladý přiblblý kluky. A docela se jim to vede, sem tam se chytne i nějaká žena, ale ta to prokoukne, jsou prý emotivnější než my chlapy. Položil jsem si nohy na stůl a se zakloněnou hlavou jsem přemýšlel:

„Už je nás jenom pár, co mají v popisu práce říkat Musíš začít žít, odmítnout svět, který je postaven z papírových karet. Poděkovala mi. Nemusím se bát, protože jsem poznal co v té dívce je, budeme se vídat častěji. Tedy možná, nikdy není nic určitého, třeba prokoukne tu krutost všeho. Dojde jí, že i když zachráníme spoustu životů, sami lidi si na ně opováží znovu sáhnout a bohužel ne jednou. Na to jsme i my krátcí…

Je docela těžké si představit své rodiče, když byli malí. Když měli hloupé dětské otázky, dětsky špinavé ruce, dětsky rozbitá kolena. Je vůbec možné, že byli také malí? Vždycky dokážou poradit se vším, co nás trápí. A to je pak ještě těžší si představit, že jsou to také ještě pořád děti. Děti svých rodičů a to je málem děsivé. Představit si tátu s kšandami a sestřihem á la hrnec a mámu v punčocháčích puntíky a s mašlí může být poněkud komické, ale ve skutečnosti si jich i ten největší nezdvořák dost váží – i když to není poznat.

Moji rodiče jsou 7 let rozvedení. Nemají se rádi a jeden na druhého hází všechnu špínu světa. Tak mě napadá, proč se tolik manželství rozpadne? Můžou za to neposlušné děti? A i kdyby nemohly, proč jím vždy nejvíc trpí právě ony?

Když jsem byla malá, byl jediný kluk mého života táta. Do 5. Let se o mě moc hezky staral. Pak ho to –sama nevím proč- přestalo bavit. Teď mě upřímně rozčiluje každá vzpomínka na mé „bezstarostné dětství“ s ním. Nejenom, že se mu každý měsíc záhadně vytratí peníze, které má na mě posílat, ale i ty jeho vzpomínky ještě záhadněji zmizely. Připomíná se mi to každý rok, kdy zapomene na moje narozeniny, každý zpropadený den, kdy by mi mohl zavolat, ale nezavolá. Zapomněl snad na mě? Je rád, že se o mě nemusí starat? Kdyby chtěl, abych i jí zapomněla, nešlo by mi to ani, kdybych se moc snažila. Přestože si namlouvám, že je mi to jedno, je mi líto, že se mi neozývá.

Moje mamka je jako jeho pravý opak. Je vůbec možné, aby dva lidé ze stejné planety byli tak rozdílní? Docela stejní a přece jiní. Mamka je nejlepší kamarádka, kterou mám. I když se někdy pohádáme nebo se na ni zlobím, vždycky dosáhne toho, že se zase usmíříme. Jsme si hodně blízké. Posloucháme stejnou hudbu, máme stejný vkus v oblečení a obě nemusíme dědu. Někteří rodiče nadávají svým dětem za špatné známky nebo vysoký účet za telefon. Moje mamka ne, mrzí ji to, ale nic mi nevyčítá, protože ví, že mě to mrzí ještě víc. Když si potřebuji s někým „pomlčet“, je takový můj tichý společník. Je hodně trpělivá, protože já jsem složitý člověk a ona mi chce za každou cenu vyhovět. Někdy na sebe nemáme moc času, hlavně když chodí na celý den do práce, ale o víkendu spolu telefonujeme třeba i 4 hodiny. Moc si rozumíme. Svěřuji se jí  se svými problémy a ona zase mě. Ještě jsem neměla možnost jí do očí říct, jak moc ji mám ráda a jak jsem vděčná za to, že ji mám, ale jednou –někdy- bych to chtěla udělat.

Manželka je taky z vesnice. Už od základní školy to mezi námi jiskřilo, vzali jsme se když dostudovala střední školu. Chtěl jsem trochu rozjet svůj podnik, abych měl peníze na horší časy. Plánovali jsme miminko. Anča, moje žena, si našla docela dobrou práci, kde dostává – řekl bych – pohádkový plat, takže jsme byli oba šťastní jak blechy. Už nám scházel jenom uzlíček, který by naše srdce zalil láskou.

Naštěstí se nám to všechno povedlo na výbornou, malé je už pět a vypadá jako princeznička. Konečně nemáme žádné dluhy, to je výborný důvod k oslavě. Vždycky jsem Anče říkal, že jí moc sluší červená barva, ale ona ji nemá ráda, takže si nic červeného kupovat nechtěla. Ráno jsem se rozhodl, že jí dám jeden řetízek jako dárek. Jsem dost zručný, myslím si, že se mi docela povedl. Sluší jí. Leží na posteli se zakloněnou hlavou a vypadá nádherně.

Prckovi jsem udělal i náramky, k bílé košilce se to krásně hodí. Jsem na sebe pyšný. Chtěl jsem, aby byly obě u sebe, takže jsem malou přenesl z dětského pokojíku a položil ji k Ančinu pravému boku. Je to krásný pohled, jak vedle sebe klidně usínají. Tohle je moje mistrovské dílo. Moje ručně vyrobená postel a na ní dva krásní andělé. Myslím si, že jsou obě moc spokojené, protože jsem tady ještě tak tiché jitro nezažil.

***

Tesař založil své zakrvácené ruce na hruď a kochal se svou zesnulou rodinou. Sálala z něj neobvyklá spokojenost, tenhle nápad se mu v hlavě honil už dlouho…

Zase sem přikýv a zapálil mu žváro.

„pojď, půjdem za ostatníma“, a ved mě skrz obrovskou zahradu k chatě co byla větší jak můj bejvák.

Celou cestu kecal o tom co moch, ale nechtěl, že ti sráči dneska hrajou nic a kdyby on chtěl, ale jako nechce a furt si dokazoval že není troska. Larry je troska.

Na verandě bylo asi 10 lidí, většinou bývalí zastánci antikuřáckého zákona, podnikatelé, podnikatelky a jiní sráči co se na nás dva napařovali jako pávi, vyšňořeni, aby ukázali, že jsou hvězdy a my hovna.

Jen co nás s Larrym viděli, cítili se ještě jistější a ksichtem jak královna v chudobinci nás co nejsrdečněji zdravili.

Harry – bývalý arcišprt, expert na literaturu podle učebnice, bývalý začínající – hrorzný literát, dnes slizský úspěšný majitel řetezců knihkupectví po celý republice, podnikatel a čurák každým coulem nás pozdravil.

„Čau chlapi, to jsem rád, že jste tu, jak to jde?vítám“

Chyt mě za rameno, poplácal, jako kdybychom byli na škole kámoši nebo co, a začal se vyptávat co jako dělám, a já mu s (ne)nuceným úsměvem řek, že furt hraju na trubku, učím na zušce, jsem rozvedený a jinak v poho.

„a co jazz? Točíš cd, jak jsi chtěl? V tomhle si byl vždycky špica, vím jak si kdysi hrál na té akci, fakt dobrý, lidi byly úplně hotový, a co fesťáky, a kapela?“ otázka, na kterou znal odpověď a byla tu jen proto, aby mě srazil a mohl začít sáhodlouhý monolog jak se perfektně daří jemu. To samý udělal Larrymu. Bylo mi z něho nablití.

Šli jsme do chaty. Vzduch nabitej snobizmem a zklamáním.

Mary po který jsem kdysi jel, stála u krbu. Po přechodu měla prdel jak štýrský valach a kozy jak oblouk gotický klenby. Snad z nadrženosti, nebo soucitu, nebo obojího mě začala tahat po všech ostatních a já, jak jsem jí tak viděl si říkal, jaký štěstí, že jsem s ní nikdy nic neměl.

Všichni byli nadšeni, že mě vidí, snílka co maturoval líp jak oni, snílka, co je dnes větší hovno než oni, snílka co je ztělesněním jejich úspěchu, oni na hradě, já v podhradí. Stejně i s Larrym. Lidi co mají materiálně a co do konzumních sraček míň jak vy jsou pro tyhle lidi ideální na pokec, zyšuje to ego, a i když každý říká, že ho baví práce sama o sobě a soud ostatních ho nezajímá, stejně se chce každý vyšvihnout a ukázat co je zač,

tady jsme neměli co dělat, vzal jsem Larryho, sedli jsme do káry a jeli mezi své

svět úspěšných lidí je žravé monstrum snobizmu, co musí mít kolem sebe svět neúspěšných lidi, jinak nemá co žrát

Zavřela oči a stále si opakovala - on za to nestojí. Z ničeho nic uslyšela ránu, v hlavě ucítila tupou bolest a omámeně se svalila na zem. Byla ve svých myšlenkách uvězěná tolik, že přehlídla lampu, do které narazila. Z hospody, která stála hned vedle právě vyšel rozjařený páreček, který měl určitě vypito a pořád se něčemu chechtal. Proklela lásku a snažila se vydrápat na nohy. Podařilo se jí to, ale hned se zase sesunula na zem. Opřela si záda o lampu a vzhlédla k obloze. Nevěděla jestli za to může smutek, nebo rána do hlavy ale najednou na ni přicházeli mdloby. Zavřela oči, a doufala že s bezvědomím přejde i všechen ten žal který právě prožívala. Najednou ucítila něčí ruku pod zády, a další která ji zvedla za nohy. Někdo ji vzal do náruče, a nesl dovnitř hospody. Posadil ji na židli a podepřel hlavu.

,,Vivien?” uslyšela jak osoba říká její jméno.
,,Davide..” šeptla když poznala spolužáka. Nikdy se o něj nijak zvlášt’ nezajímala, byl to  týpek ze zadní lavice, který měl věčně nos zabořený do komixů takže jí dalo práci si vůbec vzpomenout na jeho jméno.
,,Co se to s tebou stalo” zeptal se David nevěřícně ,, co dělá holka jako ty tady?
,,Já … to je na dlouho. Nepochopil bys to.” odpověděla.
,,Jak myslíš” řekl zklamaně a vstal k odchodu.

Najednou se zarazila. David… nebavil se s ní, ale pomohl jí. Zajímal se o její starosti. Nadechla se, a …

,,Ty Davide” řekla; ,,mohla bych tě pozvat na drink?” řekla. David se otočil a chvíli na ni zíral. Usmála se na něj, a on jí úsměv oplatil. Nakonec se drink na celou noc, kdy si povídali, svěřovali se jeden druhému a navzájem si dodávali sílu. K ránu se konečně měli k tomu aby vstali a šli. David ji doprovodil domů, rozloučili se pusou na tvář. Vběhla do svého pokoje, a lehla si do postele. Usínala s myšlenkou, že nic není tak hrozné jak se zdá, a že vždycky se najde někdo, kdo vám podá pomocnou ruku když upadnete. I když je to ,,jen” ten zvláštní kluk ze zadní lavice.

Její klid ho očaroval, byla tak bledá jako socha, marně hledal náznaky smutku. Náhle pozvedla hlavu a pohlédla jeho směrem, trhnul hlavou, nečekal její pohled. Přál si odejít, ale došla mu jeho dětinská pošetilost, nebylo správné odejít. Snad se chce ptát, možná by jí mohl pomoct, ale jen chvíli trvalo jejich propojení očí, pak se zpět otočila na náhrobek. Chtěl si dodat odvahy a přistoupit k ní blíž, ale bál se, že by narušil její dumání. Patrně poprvé měl chuť umět číst myšlenky.

Znovu se zadívala jeho směrem, teď už si byl jistý, musí k ní, nemohl už dál jen zvědavě postávat opodál a nevěnovat se jí. Kráčel pomalu, nevěděl, zdali naladit svůj výraz do podoby lítosti, nebo jednoduše jen předstírat zájem o její trápení, s každým krokem cítil ve vzduchu déšť. Rozhlédl se a na nebi spatřil temné mraky. Těžce polknul a přišel až k ní.

„Dobrý den…“ řekl trochu ochraptěle a nervózně, sledoval její bledou tvář, jak se na něho dívá, její modré oči byli tak světlounké, nedokázal popsat pocity, které se v nich odráželi. Pousmála se, ale neodpověděla, odvrátila zpět tvář k náhrobku. Konečně i on se zahleděl na kámen, který tuto útlou dívku ohromil. Černý mramor byl zdobený zlatým písmem, pod mužským jménem se třpytilo datum narození, a stejně tak i datum úmrtí. Z čísel si dokázal odvodit, že mladý muž mohl být skoro starý jako dáma před ním, když zemřel. 28. 4. 2008 přesně rok od jeho smrti. Kdo to asi byl, ten pan Blažej? Pomyslel si, když četl jeho jméno na mramoru.

„ Výročí?“ Zeptal se odvážně, musel za každou cenu z ní dostat, pro koho truchlí.

„ Ne“ Dodala tiše, její hlas byl sladce sametový, stejně něžný jako její výraz ve tváři, jako její bledé ruce.

„ Mohu Vám nějak pomoci?“ Jen chvilku čekal, ale spatřil, že s ním nechce komunikovat, otočil se, ale v tom ho zarazil její hlas. „ Bude pršet…“ Udiveně se na ní podíval, koukala upřeně na nebe, které bylo zahaleno pod rouškou temných mraků.

„Jste v pořádku?“ Nechápal jí, zdálo se mu, že s ní není něco v pořádku, chtěl se jí dotknout, ale hbitě uhnula, zadívala se na něj a její pohled se změnil v zděšení.

„ Každou noc se vrací…“ řekla šepotem, jako by si povídala sama se sebou.

„Kdo?“ Zeptal se.

„ On…“ Odvětila a prstem ukázala na náhrobek.

„ Jeho duše klidně spí…“ Snažil se jí přesvědčit klidným hlasem, když zjistil, že se třese a nebyl si jistý, jestli je to kapkami chladného deště, které se linuly proudy z mraků.

„ Je tady…“ pověděla tiše.

„ Kdo?“ Zesiloval už na hlase, viditelně byla otřesena, netušil, co dělat, měl jen jediné přání zavolat jí sanitku, určitě potřebuje odbornou pomoc. Vzal jí za ramena a dovedl na nejbližší lavičku. Když jí usadil, díval se na její tváře, na oči, které hleděly do ztracena. Vstal a chtěl volat, proto popošel dál, aby ho neslyšela. Jen na moment se k ní otočil zády, když se otočil zpět, nebyla tam…vypařila se jak pára. Byl chaotický a dezorientovaný, nechápal, jak tak rychle mohla odejít, očima prohledával hřbitov, ale nikde po ní nezůstala ani zmínka. Strašně se vylekal, ohlížel se ustavičně dokola, až se mu před zrakem začaly dělat mžitky, svět se mu obracel, jeho srdce se rozbušilo.

„ Kde je??!“ Vykřikoval. Najednou ucítil silné mužské ruce, jak mu svírají paže, na chvilku zavřel oči a rozkřičel se přes celý hřbitov, čekal ozvěnu, ale ona nepřišla. Jeho hlas zanikl. Znova uvolnil pohled, ale nikde už nebyli náhrobky, cestičky lemované kvítím, ani velký starý a pochmurný kostel uprostřed všeho. Znova se z plna hrdla rozkřičel, začal sebou cloumat, aby se dostal ze sevření, které mu lámalo paže…Nedosáhl úniku, za chvíli už jen pociťoval lehkost, ztrácel se ve tmě a jeho myšlenky se ztrácely s ním…

„ Tak dneska pan Blažej téměř dostal dvojitou dávku.“ Řekl posměšně silný, plešatý chlap v bílém hábitu.

„ Jak to?“ Divila se milá bruneta, s jasně modrými oči a bledou tváří…

„ Vyšiloval daleko více, než jindy.“ Opáčil bez rozmyšlení chlap.

„ Zvláštní, je u nás přesně rok a u něho není žádné viditelné zlepšení…“ Dodala jemným hláskem žena.

„ Takový chlap a složí se ze smrti manželky.“ Podivoval se statný chlap a dál vezl jiného muže s  nepřítomným pohledem bílými uličkami.

Na černé tabuli se třpytil zlatým písmem nápis: „ Psychiatrie. Dr. Pospíšilová“…

Touží odhalovat vzájemné tajemství s nepoznáním beznaděje a bezmoci,nad ztrátou vytyčených přání a sfér.Utopilo by se v oceánu,zalitého přívalem slz,s nímž shodně mizí i smysl života,obestřený stínem zármutku.Mylně si nalhávám,že má odvaha,velkorysost a obětavost,mě uklidní natolik,abych se utvrdila ve své suverenitě.Sobec s naivním postojem jistoty v majetnickém prvenství a bezkonkurenční nenahraditelnosti,nedůstojně zjištuje,náležitou a hořkou příchuť prohry,s ponurým zlomem.Následně končí seriozní vláda,bezohledné a cynické královny,která svou nadbytečností,detailně zaznamenává,výskyt banálního slova,být jen druhořadá.Ďábelský plán a nevinný flirt,odhalili neznalost,lehkomyslností a lstivým mlčením.Impulsivně v momentu překvapení,oběma hluboce zasáhl do poklidně ubíhajícího života.Násilnost převahy osudu,potlačuje náhlý zvrat.Nekontrolovatelnou mánií po Tvé přítomnosti,jsem zcela zmatená.Neschopná překlenout dychtivou mysl,před posedlostí citů.Promyšleně útočí,na přesná pravidla,mající odolávat nástrahám lákavých ilusí.V hřejivých rozkoších,pokaždé skýtající zoufalou ztrátu,veškeré ctižádosti.Svou nepozorností jsem docílila absolutního klopýtnutí,bez pomoci úlevy.Matoucí loudavost Tvých něžných a nevinných náznaků,mi obdivuhodně rychle dokázala zlomit srdce.Teď ho tedy zahrň láskyplnou péčí,o klidný tepot,jenž znásobuje bezpečí okolních pastí.Nepřestávej také bránit vlastní pravdu,než ve vteřině jistoty,zvolíš rozhodnutí,které se blíží,jako tání zimního sněhu na jaře.Ukončíš nucené trápení,které nechápavě tápe s nadějí ve spokojenost.Vybírej velmi opatrně,neunáhleně s možností váhání a svobodné volby,vedoucí k cestě volnosti.Složitost a spornost zdrženlivosti,není výčitka před zodpovědností,ale mou obranou.Ledabyle si pohrávám s konkrétní myšlenkou návratu k okraji útesu,libovolně vyřešit úskost,krutost a ideání kapitulaci.Odvážně udělám krok a nouzovým vzdorem se zbavím neústupné porážky,s trvalou úlevou.Nečestně ztratím víc,než získám,ale zborcený svět nelze žít,pokud v něm chybíš Ty.Síla bojovnice mě opustila,díky vyčerpanosti způsobené dosáhnout pomíjivého pouta.Zjištně odcházím s lítostí neodpustitelného zločinu,vůči nejnádhernější lásce.Gesto ukazuje vřelost, přestat vnímat oblíbený kouzelný svět.

Nehodlala se žinýrovat, neměla v úmyslu postavit se před těžce věřícího kněze a vyzpovídat se mu ze svých hříchů. Čerpala energii z všeobecného chaosu, který nastolila svým příchodem mezi dámy, které ji v podstatě záviděly, nebyly schopné, ani nemohly být, pochopit co vlastně cítí. Prokazatelně byly pohoršené, ale nedostatečně. Jen ona sama věděla, že uvnitř jejího těla, toho těla , který tady neskrývaně promlouval jazykem chtíče, byla malá vesnická holka, která žhnula žárem vzteku, studu, nenáviděla to v čem uvízla, ale nedokázala se vrátit zpět. Nenašla únikovou cestu ze světa pronikavých očí, naučených her, které dokázaly vytvořit umělou rozkoš.
Na moment se zastavila v chodu dlouhou uličkou a přímým pohledem se otočila na lidi, kteří ji propalovali pohledy. Jemným pohybem si odhodila černou dlouhou hřívu s ramenou, aby odhalila dekolt. Už od dob, kdy poznala, že mužské pohledy neskrývaně táhnou k jejím vnadám, si začal kupovat o velikost menší oblečení. Vycítila pocity, které snaživě museli muži ukrývat pod stoly, když zahlédly na těsno obepnutou halenku tak, aby obrysovala její pevné a velké ňadra. Mlsně se olízla jako kočka na lovu a obratně prstem zavadila o nejvrchnější knoflík, který pod jejím dotykem maličko povolil látku. Vzduch, který byl nasáknutý neprostupnou atmosférou se ještě stížil, když chtivé oči dokázali své pohledy jen zamiřít na jemnou linii jejich prsou, která vynikala na její sametové pokožce. Kočky vytasily drápy, ale to už nevnímala soustředila se jen na pohled na dveře, které se skrývali pod zataženými žaluziemi, které sahali až po zem.
Vešla stejně ladně jako předtím do kanceláře a zadívala se na kupu fotek na černém stole. Brunet objímající dobře vypadající, ale starší, blondýnku se mile usmíval směrem na malého bloňdáka, který poletoval s drakem v ruce. Udělalo se jí zle, nikdy nedokázala pochopit takovou nemorálnost, kterou její práce vytvářela. Zapřemýšlela se, jestli pak ten malý kluk s nevinným výrazem, který upíná ruce k drakovi jako k nové hračce, ví, že jeho otec nedokáže žít život bez přetvářky, pochopí…časem se i ten malý nevinný kluk změní jen v lidskou osobu, která je poháněná sexuálním apetitem.
Teprve až našla svou odpověď se zadívala jeho směrem. Nemohla si jí všimnout, stála tam němě a svůj zrak upínala její opálenou pokožku. Prošedivělého bruneta už znala, jeho choutky, myšlenky, slova, které pronáší pořád dokola jako zadrhnutá deska se strašnou nadějí v hlase, že nejen jemu přináší uspokojení.
” Dneska si to trošku okořeníme…” řekl slizce hrubým hlasem, aby mu dodal důraz, ale jí přišel směšný. Pomalu došla k vyšší hubené blondýnce s bledou kůží, která na ní pořád mlčky civěla, jako by si snad mohla vybírat. Dotkla se její kůže, která chladila. Ironicky se usmála na bruneta, četla mu z očí jak těžce oddychuje při myšlence na vzájemné hlazení dvou dívek, které se teď poznávaly jen lehkými doteky. Byla už daleko zkušenější než si mohl myslet, díky jejímu mladému vzevření. Sjela rukama po její šíji až k výstřihu a jedním trhnutím strhla modrou haleku, aby měla výhled na menší prsa, které byly uzavřené v růžové podprsence. Zapomněla na výraz nevinného chlace, věnovala se jen pohledům na udivené oči modrooké blondýny. Sjížděla rty po hedvábné ale chladné pokožce, až slyšela jak se jí zrychluje tep. Hladkými pohyby vyjela rukou až na její stehno a masírovala ho, aby jí dokázala uvolnit. Celou hru si vzala do svých rukou, každým dotykem ji přiváděla do svého světa, světa malých hravých děvčátek, které poznávají okolí svého těla. Zapomněla na mužskou roli, kterou měl vykonávat ten, jenž si myslel, že je tu pánem, proto jen na moment se udivila, když zacítila i jeho horké doteky, ale zavřela oči a dělala vše tak, jak jí svět naučil, pomalu, přesně, pružně..jen minuty, ne hodiny je dělily dokonce jejich mazlení, které připomínalo jemné rozkošné lázně s vyvrcholením jako ziskem. Za všechny přání, ty minuty, kdy se musela rozdělit do vášně, ale zároveň něhy, dokázala jen říct “díky”. To samé poděkování jako každý den, její obživa byla hrou, ale ona nebyla herečka, jen levná hračka na prodej.

Za dveřmi stály boty obou synů obalené blátem, bláto bylo i zevnitř.
Šlápoty však vedly dál.
Tak tohle už přehnali! Lítat tady v botách!
Nadechla jsem se, že na ně zavolám, ale objevila se tchýně: „Dobře, že jdeš! Tak si to užij, bundy už jsem dala do pračky, ten zbytek ti ráda přenechám.“
„Co se stalo? Někde spadli?“ vyděsila jsem se.
„Ne! Však oni se ti pochlubí sami, co vyváděli,“ ukázala tchýně prstem nahoru, aby nebylo pochyb, kde hříšníci jsou a sešla dolů, do svého bytu.
Vidina příjemného podvečera, stráveného nicneděláním a tlacháním s kamarádkou u kávy, se mi začala rozplývat rychleji než pára nad hrncem…
Teď se rozhodně nemůžu tchýně zeptat, zda by je večer pohlídala. Musím napřed zjistit, co se vlastně stalo.
Ignorovala jsem mokré šlápoty i kusy bláta na schodech a vyběhla nahoru.
Vešla jsem do kuchyně a zakopla o hromadu zabláceného oblečení. To snad ne! Jejich rifle od bláta, rukavice obalené blátem, z ponožek bláto doslova kapalo!
Tak proto ty šlápoty po chodbě, to nebylo z bot, ale z ponožek!
„Co jste vyváděli?“ řekla jsem místo pozdravu.
„Ahoj mami.“ To je zajímavé, že když mají průšvih, vzpomenou si i na slušné vychování.
Kluci seděli u stolu, mezi sebou měli kýbl s vodou a hadříky si smývali bláto z obalů od sešitů. Sešity, které vypadaly, jako kdyby je několikrát přejel zablácený traktor, se sušily rozložené na lavici. Na židli byly školní tašky, obě plné bláta. Ostatně kousíčky bláta byly po celé kuchyni. Ona vůbec moje, ještě včera krásně uklizená, kuchyň, teď zrovna připomínala Pompeje po výbuchu Vesuvu. Jen místo popílku bylo všude bláto a voda.
Tak tohle bylo na mě trochu moc! Včera večer jsem umývala podlahu, protože lepila od rozlitého sirupu! Předevčírem večer proto, že jim na podlahu spadl jogurt! Den před tím proto, že rozlili trochu polévky, čehož si ovšem nevšimli a rozťapali ji po celé kuchyni! Nepatřím rozhodně mezi ženy, jejichž cílem je prouklízet život. Svou náladou jsem začala připomínat Etnu těsně před výbuchem. Já je snad zabiju!
„Můžete mě vysvětlit, co jste dělali?!“ zvýšila jsem hlas a odloupla kus zaschlého bláta mladšímu synovi z ucha.
„No, víš…,“ starší se ujal slova, ale evidentně se mu do vysvětlování moc nechtělo.
„Tak čekám na vysvětlení!“
„No, víš… jak nám babička povídala, že když byla malá, neměli sáňky…“
A v tu chvíli mi to došlo! Už nemuseli nic říkat! Samozřejmě, že vím, byla jsem u toho, ale nenapadlo mě, co z toho nevinného povídání mé maminky vznikne za pohromu!
Tak babička za to může! Já se snad zblázním!
Moje maminka klukům zrovna včera vykládala o svém dětství na venkově. Povídala jim, že když byla malá, neměli sáňky a tak místo saní jezdívali na školních aktovkách…
Jenže na čistě bílém venkovském sněhu!
Poslouchali oba pozorně. Až nápadně pozorně. Ale nikoho z nás by nenapadlo, že to budou chtít hned taky vyzkoušet! No uznejte – napadlo by vás to? Vždyť mají doma nové sáňky.
A že nepočkají na zimu, až bude zase sníh a budou to zkoušet v březnu na blátě, tak to už by mě vůbec nenapadlo. Ani to, že si ty tašky ještě ke všemu otočí zavíráním dolů, takže jak pojedou, tak si to bláto pohrnou dovnitř!
Zaúpěla jsem! A pak dětem něco vykládejte! Odnesou to jejich matky! Měla jsem chuť hned zavolat mé mamince, ať si to tu přijde uklidit, když to způsobila. Ale z čeho ji vlastně chci obvinit?
„Kluci, já vás snad přetrhnu!“ na víc jsem se nezmohla. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nebo bylo něco takového zfilmované a já to viděla v televizi, byla by mi ta příhoda k smíchu.
Jenže pro mne to byla realita všedního dne. Vidina příjemného večera s vůní kávy se definitivně rozplynula. Tu spoušť budu uklízet do rána!
Ach jo…
Se syny si to vyřídím později. Program na večer se mi neplánovaně změnil, tak to musím zavolat kamarádce.
„Dano, nezlob se, ale já na to kafe s tebou nemůžu. Mám zablácený byt, protože…“
„Jo, tak to byli tvoji kluci!“ skočila mi kamarádka naštvaně do řeči. „Lucka mi to nechtěla prozradit, kdo ji navedl!“
„Taky nemůžu, peru tu spoušť!“ dodala Dana a položila telefon.
Tak koukám, že veselo není jenom u nás. Škodolibě jsem se usmála, aspoň, že v tom nejsem sama.
Zvedla jsem sluchátko ještě jednou a vytočila známé číslo. „Mami, pro příště ti důrazně zakazuji, vykládat mým synům, co jste vyváděli, když jste byli malí!“ řekla jsem přísně a pro jistotu jí rovnou zakázala jim připomínat i pohádku o Červené Karkulce. Nebudu riskovat, že synové na plánovaném školním výletě do ZOO, hodí některou ze spolužaček vlkům…!

Ty stojíš při mě se svými radami a pomocí jen Tobě smím bez zábran prozradit to,co tíží mé srdíčko.To je to co mi scházelo,ale Ty jsi dokázal,že lidé s takoviu povahou a chtíčem pomoci,se občas v nějakém milionu ze všech objeví a jsou unikátní!!!Jsem strašně vděčná osudu,že jsem Tě směla  poznat a být Tvou přítelkyní,je to pro mě obrovská čest a jsem právem hrdá,proto Tě vždy budu před každým a každou majetnicky poutat k sobě!!Sice bez minimálního nároku a práva na Tvou přítomnost,ale snažit se určitě budu,na to se spolehni příteli můj.
Mám pravdu a nechci si dál lhát,že vidět HO je mým největším přáním,ale odjet a vědět,že tu zůstáváš se mi nechce.Zlobím se sama na sebe,protože už vážně ničemu nerozumím.A proč tohle vlastně píšu??? Přeji si,aby jsi tohle všechno věděl.JEMU jsem tohle také toužila říct,vše o tom jak si ho vážím a čím pro mě je,ale strach byl silnější než já.Pravda je,že dodnes toho lituji snad kdyby to věděl,mohl by pochopit co způsobí JEHO odchod a opatrný únik!!!
To co chci udělat je pouze zbabělý útěk před něčím,co nedokáži či spíše nechci vyřešit.Přiznala jsem si,že blesk,jenž zasáhnul moje srdíčko úplně totální sílou lásky,kterou jsem v dosavadním životě poznala poprvé tak bouřlivě a naplno.
Bylo to možná kouzlo a proto kosmickou rychlostí padající hvězdy pohaslo.Nebudu litovat ani vteřiny já na tento sen čekala a nevěřila,že se stane.Proto děkuji za několik dní o kterých mohu s jistotou říci,že byli obdobím nejšťastnějším a nejfantastičnějším.Takový maximální cit jsem poznala až s ním.Tolik moc jsem záviděla ostatním hřejivé chvění,které divoce oceňovali.Právě proto jsem se ptala proč něco tak neuvěřitelného a nevšedního,není dovoleno poznat mě? Když všichni ostatní smí milovat,proč mě je odepřeno zažít jen jedinkrát ohnivý žár citů?? A pak se můj sen stal skutečností.
 Začala jsem prožívat a cítit to o čem jsem jen slýchávala.I když je to dávno nenávratně pryč,neodbytně to bolí a s JEHO necitlivým gestem se neumím stále ještě vyrovnat.Dokázal hravě a zároveň něžně odkrýt city,kterým jsem neuvěřitelně rychle podlehla.Snad právě proto,že to bylo to pravé a až tak velmi úžasné,bezchybné a nespoutané muselo přijít prokletí a trest za něco tak triumfálního a čarovného.Jen blázen jako já si mohl myslet a naivně věřit,že tahle pohádka jako všechny skončí happyendem!!
To jsem prostě já!!! Nestačila mi touha,síla ani absolutní odvážná láska prostě to nešlo změnit a to hluboce doléhá a opakuje se stále dokola,ničivé vzpomínky na ojedinělou bouřku,jenž přišla ve chvíli kdy nebe byli bez mráčků.
Teď víš jak mi je,že i nadále srdcem svým zůstávám tam,kde jsem pro toho dhuhého nepotřebná.A tak pokud Ti v našem přátelství nic nebrání opět Tě žádám s prosbou o pomoc!! Doufám,že nechci moc,ale pokud můžeš alspoň maličkou radou mi naznač,jak se svými emocemi válčí ostatní lidé.Sama nezvládám,jsem zcela bez nápadů a myšlenky s rozumem též stávkují.Porozumíš-li těmto slovům pochopíš,jak těžce se smiřuji se svým odhodláním.
                          Tvůj Myšák

Ráno jsem se probudila celá zpocená. Sen se neopakoval, zato jsem zjistila, že někdo zapnul topení, čímž způsobil to že v celém bytě bylo jako v sauně. ,,Mami” zakřičela jsem naštvaně, a potácela se ze schodů do přízemí. ,,Je říjen. Vážně musíš zapínat topení pokaždý když je venku trochu zima?” spustím na moji háklivě starostlivou mámu. ,,Moje kolegyně z práce mi pro tebe přinesla šaty. Víš, na ten ples, který je příští týden” řekla jako by se nechumelilo. ,,Říkala jsem ti přece že tam nepůjdu” začala jsem se znovu soptit. ,,Kluci u nás ve škole jsou příšerní, a když už se najde nějakej hezkej, je to parchant”. Bylo mi jasný že mámě záleží na tom, abych byla šťastná, ale to přece neznaená že bude řídit můj život. Nebo ano?
,,Snad se na ně můžeš aspoň podívat, nemyslíš?” přerušila tok mých myšlěnek. S povzdechem sem se odšourala do obývacího pokoje. To co jsem tam uviděla mi vyrazilo dech. Na pohovce ležely přesně ty samé šaty, které jsem na sobě měla v mým snu. Dlouhý, sametově bílý, se zaltým lemováním po stranách. Nevím co se to ve mě zlomilo, ale najednou sem chtěla vědět víc. Nejsem přece žádná bačkora, když si ty šaty nechám, neznamená to že mě hned musí pronásledovat nebezpečný monstrum. Kromě toho, někde sem četla takovou pointu. Hledej strach, a jdi za ním. Možná, když si ty šaty na ten večírek vezmu, zjistím důvod proč se mi ty sny pořád vrací.  A tím pádem přestanou.
,,A víš co mami? Já na ten ples půjdu” svolila jsem nakonec a sebevědomě se nadechla. Odešla jsem z pokoje, a vyazila do školy.

…

Byl pátek večer, pár minut předtím než mě měl vyzvednou můj partner pro dnešní večer. Dominik. Nejsem nijak ošklivá, takže partner mi nedělal vrásky. Že by mě ale pozval největší borec ze školy, to sem nečekala. Zamyšleně jsem si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Šaty mi sekly. Ve vlasech jsem měla vyčesaný dokonalý drdol. Vím, že samochvála smrdí, ale já si to musela přiznat - dneska večer jsem vypadala skvěle. Už chyběl jen partner. Začala jsem přemýšlet, kdy se pro mě asi staví. Po pár, pro mě nesnesitelně dlouhých minutách se konečně ozvalo pověstné zatroubení jeho auta. Naposledy jsem se nadechla, a vyrazila vstříc tanci, alkoholu a drogám.

…

Blížila se první hodina ranní. Musela jsem přiznat, že večíreku jsem měla až po krk. Byla jsem jediná střízlivá a navíc Dominik někde flirtoval s největší mrchou školy, Rebekou. Všechny holky ji nesnášely, zato kluci z ní byli na větvi. Najednou stál Dominik přede mnou. ,,Nevím jak tebe, ale mě to tu nudí. Bratranec má menší dům na kraji města, je skoro u lesa, nikdo tam nechodí. Dnes v noci pořádá párty. Bude tam jen pár jeho známých. Říkal jsem si, jestli by ses tam se mnou nezašla podívat” řekl místo pozdravu. Znovu se ve mě probudila ta euforie, stejná jako když mi máma ukázala ty bílé šaty. Kývla jsem. Při odchodu jsem zaslechla část rozhovoru mezi dvěma studentkama.Říkali něco o tom že nemůžou najít Rebeku. Přišlo mi to divný ale nevěnovala sem tomu pozornost. Když sem nastoupila do Dominikova auta, všechny starosti ze mě spadli. Pomalu se mi začaly zavírat oči, a já se tomu poddala.

Když jsem se probudila, pořád jsme jeli. Koukla sem se ven, a viděla stromy. Nic než stromy. Najednou mi to došlo. Není žádný bratranec ani párty. Koukla jsem se na hodiny. Bylo 10 minut před druhou hodinou ranní. A v tom sem to vechno pochopila. Sen, který se mi zdál, se vyplnil. Chtěla jsem vyskočit z auta, utéct, cokoliv, jen abych nemusela pokračovat v cestě. Ale uvědomila jsem si, že vím jak tahle noc skončí. Rozhodla jsem se tedy dát událostem volný průchod. Přesně v tu chvíly auto zastavilo. Vyskočila jsem z auta, a utíkala. Po pár metrech jsem se zastavila. Stála jsem tam sama. Najednou jsem uviděla Dominika mezi stromy. Začala jsem běžet, a modlila se za jedinou věc - ať už se probudím. Dohonil mě, a srazil mě na zem. Nevím přesně co se v tu chvíly dělo, prostě sem se snažila mu nějak ubránit. A v tom se ozvala ta rána. Rána na kterou sem čekala jako na spásu. Najednou sem měla celý šaty od krve. A naproti mě stála osoba, kterou sem na tomhle místě rozhodně nečekala.

,,Rebeko!?” vykřikla jsem do noci.
,,Promiň že to tak dlouho trvalo” řekla místo odpovědi. ,,Dominik mi řekl něco o tom že tě chce vzít do lesa. A mě došlo, jak to dopadne”.
Chvíly bylo ticho.
,,Děkuju.” řekla sem jen. V další chvíly jsem si uvědomila, že pořád nevím, co je s Dominikem. Ani jsem se to neměla pokoušet zjistit. Ležel v bezvědomí na zemi, vedle něj bassebalová pálka z jeho auta.
,,Musíme ho odvézt do nemocnice.” řekla jsem. S pomocí Rebeky jsem ho naložila do kufru auta, a odjeli jsme do města. Nevím co se s ním potom stalo, a popravdě, je mi to fuk. Možná se odstěhoval, protože pomluvy se šíří rychlej než tornádo, a zvlášť ty, které chceme utajit.

Dodnes nevím co to všechno mělo znamenat. A nepokouším se to zjistit. Noční můra se mi po té noci už nikdy nevrátila, a pochybuju o tom, že se ještě někdy něco takového stane. Ale jednu věc vím jistě - vždycky existuje cesta, kterou se vydat, když se zdá, že jste v koncích. A vždycky se najde někdo, kdo vám podá podá pomocnou ruku, když upadnete. A to je konec mého příběhu.

Paní se setrem je už dávno doma, jen já ještě pořád běhám po polích a pokřikuji: „Same, kde jsi!“
„Ke mně!“
Na vedlejším poli je kynologické cvičiště. Samozřejmě, že se tam na mě několik skupinek s budoucími poslušnými psy pobaveně dívalo. A jako kdybych slyšela cvičitelku, jak jim všem říká, jak je důležité cvičit přivolání, jinak dopadnou jako ta osoba, co tu už dvě hodiny běhá po polích a pokřikuje na psa.
O kus dál je staveniště a ze střechy rozestavěného domu mě občas navigují dělníci: „Hej, běžel támhle!“
„Teď je tam u stromů.“
Po třech úmorných hodinách ho přestalo bavit běhat za zajícem a tak jsem tu špinavou potvůrku obalenou blátem objevila spořádaně sedět na cestě vedoucí k našemu domu.
Na naší ulici jsme potkali urýpanou sousedku: „Pořídili jste si nového pejska?“ Nevraživě jsem se na ni podívala a dál táhla domů tu zabahněnou kouli, která jezevčíka, se kterým jsem původně vyšla na procházku, teď zrovna moc nepřipomínala.
Asi bude bez večeře!

Ale i přes to všechno co mám a co jsem kdy vykonal a dokázal se necítím být šťastný, i když by hodně lidí co znám bylo, nebo by byly alespoň spokojeni. Já se však takhle necítím. Možná se tak tvářím, šťastně, sebevědomě a spokojeně, v nitru duše jsem však smutný, nejistý, nerozhodný a zklmán. A proč ? Protože mi chybí jedna důležitá věc ”OPĚTOVANÁ LÁSKA”. I když miluji nejsem milován. Ikdyž daruji není mi opětováno. Láska je tanec a já jsem tanečník, avšak tanečník který nemá s kým tančit. Na bále zvaném životjen sedím se smutným vyrazem ve své zjizvené tváři u stolu čekajíc na svou tanečnici. Čekám však marně, nepříjde. Piji již několikátou sklenici žalu zhořčenou trochou samoty, zhořelo mi až moc cigaret zármutku na popel, abych je mohl spočítat. Dívám se do davu tančících párů a skupin, nenacházím ji. Ohlížím se ke vchodovým dveřím, marně, nikdo nepřichází. Na tomto bále se tančí mnoho tanců, hudbu neslyším pokud netančím, je zde chaos a přece pořádek. Každý slyší jen tu hudbu, na kterou tancuje. Já ale neslyším nic jen ticho.
Snažil jsem se rozdávat štěstí, lásku a radost, dočkávám se pouze zármutku, zklamání a samoty.

Co my zmůžeme? Máme obrovské štěstí, že máme čas. A máme obrovskou smůlu, že většinu toho času musíme podřídit „vyšším zájmům“!!!

Takže co nám zbývá? Nic. Nemůžeme nic víc, než co nám povoluje všeobecná morálka, vlastní svědomí. DO HÁJE SE VŠÍM. Pokud mám tak málo času a ještě míň z něj můžu podřídit sobě, chci si ho užít alespoň pořádně! Chci dělat co se mi zlíbí, nehledíc na následky, zákony, omezení. Chci naložit se svým časem po svém a ne po jiném. Chci ovládat to, co je mé. Chci být svobodný!

Co chci je vedlejší a nikoho to nezajímá.

Chci psát. Chci se vypsat ze všeho, co mě tíží. Chci si užívat života dokud to jde. Chci konečně začít žít! Chci se vykašlat na všechno co mě teď tíží, co mi vrtá hlavou.

Takže co ode mě můžete očekávat?

Naprosté porušování všech pravidel. Hudbu tak hlasitou jak chci já. Budu říkat co chci. Budu nosit co chci. Budu rozhodovat jak chci. Budu takový jaký chci být.

Morální pokles? Nabádání k trestným činům? Chci být svobodný? Za každou cenu!

A co ty vlastně zmůžeš? Nic. I kdyby se někdo rozhodl chovat se svobodně, stejně by neuspěl. Je nám diktováno jak se máme chovat. Co máme dělat. Co je dobré a co ne. Od malička nám vštěpují do hlavy obecnou představu poddajnosti. Jsme jen pouhými loutkami. A za provázky tahají ti, co se vyčlenili. Za provázky tahají lidé na vyšších místech. Říkejme jim jak chceme – diktátoři, funkcionáři, utlačovatelé…

Vymyslí zákon, který nám bere peníze a dává je do jejich kapes a co zmůžem?! Nic. Na náš názor není nikdo zvědavý. A když už se konečně někdo odhodlá vyjít do ulic, slouhové ho zbijou do němoty. Na váš názor není nikdo zvědavý, vy jste pouze obyčejní. Vy plaťte a mlčte.

Zdá se vám to nefér? Ono to je, jenže teď už s tím málokdo máloco zmůže… Teď, když svůj post hlídá každý diktátor každému. V jednom státě dojde k nepokojům a hned tu máme v zájmu globálního blaha NATO a USA ARMY a kdo ví co ještě.

Tímto textem nikoho nenabádám k ničemu. Nevím ani, jestli bude schválen, ale berte to jako můj osobní protest. Někde se začít musí

Hana naprosto zmatená. Nevěděla jak si to má vysvětlit. Udělala nervózní výpad. A právě toho Gervi využila. Rychlostí hada se uhnula ráně. Levou rukou popadla soupeřkyni za zápěstí, pravou položila na loket zvenčí. Zapříčila ruku držící loket a zatáhla Hanino zápěstí k sobě. Páčila tak proti kloubu, což muselo bolet.
Čtvrtý rohlík.
Hana padá k zemi. Na břicho. Gerni jí kroutí ruku za záda. Kleká na Hanu obkročmo. Ta se vzírá ale není jí to nic platné. Když poznala, že už nemůže nic jiného dělat, plácla rukou o žíněnky. Gervi vyhrála.
OU! GERVI VYHRÁLA! Plna radosti skákala na místě, jako malá holčička. Když mě zahlédla v davu diváků, přiskákala ke mně a objala mně, což mělo za následek pád posledního – pátého rohlíku k zemi. Ale co…
Objal jsem ji také.
„ Dala jsem to, dala jsem to! Jooooo!“
„ Jsem na tebe hrdý, teď mně omluv.“
Nechápavě na mně koukla. Usmál jsem se a vstoupil do ringu.
„ Voooooooov!“ asi se jí moje počínání také líbilo.
Pak ale do ringu vstoupil můj protivník. Teda, vidět ho předem, tak do toho nejdu. Chlápek vysoká jako já. Obvod paže u něj byl obvod lýtka u mě. Prostě svalovec. A to už i Gervin povzbudivý křik utichl. Tak… a teď dostanu klepec!
Konec písničky. Stoupl ve mně adrenalin. Dvě vteřiny ničeho pro mě byly jako hodiny a hodiny běhu. Tak jsem se začal potit. Začala hrát nová písnička. Na ten song nikdy nezapomenu. Break stuff – Limp Bizkit. Při prvích tónech jsem si to uvědomil.
Kruh. Kruh kolem celého ringu. Jen já a protivník. To je celý svět. Hlasy co povzbuzují mně, hlasy, co povzbuzují soupeře. Nic jiného neexistuje, nic jiného mně netrápí. Žádné starosti z všedního života. Mou jedinou starostí teď bylo vyhrát. Krev se vaří. Adrenalin na nejvyšším stupni. Rychlý dech, ruce v pěst. Všechno závisí jen na mně…. Svoboda. To vše se mi prohnalo hlavou za první tři vteřiny písničky.
Nečekal jsem. Vyběhl jsem vpřed beze strachu. Dokonale jsem překvapil soupeře. Kousek před ním jsem se odpíchl od země a skočil nohama napřed nepříteli přímo do hrudi. Ten chudák padl k zemi. Ale ne, já jsem neměl dost. Ustoupil jsem zpátky na svou počáteční pozici a počkal až vstane. Vstal a pln hněvu, který ventiloval křikem se na mně hnal. Rozběhl jsem proti němu. V poslední půl vteřině jsem padnul na zem a udělal dva sudy, než o mě zakopnul a opět skončil na zemi. A zase jsem si stoupl na kraj ringu. Chlapík už s podlomeným sebevědomím vstával. Přiskočil jsem k němu. Dostal ránu do beder, až se prohnul. Na to jsem čekal. Popadl jsem ho do kravaty. Odrazil se nohama a dokonale se kolem něj obtočil. Teď jsem stál přímo před ním. Podíval se na mě. Usmál jsem se. Ustoupil jsem stále se potácejícímu nebožákovi. Udělal jsem taneční otočku na jedné noze. Využil jsem rotace a rovnou jsem mu pěstí vrazil do tváře ještě z otočky. Necítil jsem bolest v ruce. Ta se dostavila později. Teď jsem se topil v sebevědomí a rozkoši z vítězství!!! Všichni čekali že to ukončím. Skandovali abych ho už dodělal. Pohlédl jsem na něj. Je to chudák, měl přece vyhrát. On, kulturista byl poražen takovým vyžlem, jako jsem já. Ležel na zemi, držel se za tvář a zprudka dýchal. Tak jsem to skončil. Plácl jsem rukou o žíněnky.
Hrobové ticho. Skoro stohlavý dav dokázal celý ztichnout během jedné vteřiny. Všichni byli šokováni tímto činem. Měl jsem to přece všechno pod kontrolou. Mohl jsem vyhrát, proč jsem to vzdal? Dobrá otázka… zželelo se mi ho.
Popadl jsem ho za ruku a pomohl mu vstát. Poklepal jsem mu na záda.
„ Vyhráls…“
Nic neříkal. Taky jen udiveně zíral. Už to začalo být nepříjemné. Měl bych něco říct….
„ Ptáte se proč jsem to neukončil? Zajímá vás proč jsem dobrovolně vzdal vyhraný boj?“
Usmál jsem se. Ne příjemně, ale démonicky.
„ Já nehraju na body!“
Odešel jsem a nechal je stát dál…
V pokoji jsem si sednul na křeslo a tiše se smál. Ano, šokovat, překvapit, přivést do rozpaků… to mi jde. Sedím, sedím, ještě sedím, sedím patnáct minut. Nakonec vchází Gervi. Pohlédla na mne.
„ Co to mělo být?“
„ Sranda!“ a rozchechtal jsem se tentokrát nahlas. Nepochopila.
„ Měl jsi to vyhraný! Proč jsi to vzdal? Vždyť stačilo jenom málo a měl bys celý bod!“
„ K čemu body?“
„ Cože?“
„ K čemu to?“
„ No přece kvůli privilegiím…“
„ Privilegia si získám i jinak – uznáním, pokorou, obdivem – nemusím kvůli tomu mlátit a vraždit lidi.“
„ To říká ten, kdo zvládl za dva dny nahrabat tři body?“
„ Tři?“
„ Matka zemřela, nevydrželo to její srdce.“
…
„ Sakra, to se nemělo stát!“
„ Ale proč?! Vždyť máš o bod víc!“
Vstal jsem a prsty jí sevřel pusu. Beze slov jsem vyšel z místnosti. Kam jinam jsem mohl směřovat, než k Nikolasovi…
Obr u dveří už ani nečekal ne něco řeknu. Prostě se pána rovnou zeptal, jestli můžu vstoupit. Souhlas – vstoupil jsem.
„ Co zase?“
„ Kdy mají pohřeb?“
„ Cože?“
„ Ta babka a matka…“
„ Babka asi za hodinu a půl ve městě na severu.“
„ Víš to jistě?“
„ Sám pohřby organizuji, ano vím to jistě.“
„ Dobrá, jdu se projet. A ještě matka?“
„ V pátek v jedenáct ve městě kde zemřela.“
„ Dobrá, díky.“
„ Ale co chceš…“
„ Poroučím se.“

Každé normální mámě by to bylo podezřelé, ale mě ne. Jsem nepoučitelná, já naivka na ně jenom kývla na pozdrav a potichoučku zavřela dveře, abych je nerušila….
Dveře do kuchyně jsem otevřela bezmyšlenkovitě, těšila jsem se, jak se zbavím těch dvou těžkých nákupních tašek. Mé oči zaregistrovaly nějaký rychlý pohyb a pak jsem to uviděla!
„Á!“ zařvala jsem leknutím, uskočila a tašky žuchly na zem! Od té doby vím bezpečně, že dávat vajíčka dolů do kabele a na ně naskládat další nákup, je pitomost!
„Kluci okamžitě pojďte sem!“ nenamáhala jsem se jít pro ně.
„CO TO JE?“ vypískla jsem, i když co to bylo, by nepoznal snad jen slepý. Uprostřed kuchyně byla umělohmotná vanička. Původně se v ní koupali kluci, když byli malí a když z ní vyrostli, zůstala v koupelně a dávala jsem do ní špinavé prádlo. Teď ale nebyla v koupelně a nebylo v ní prádlo. Byla uprostřed kuchyně, místo prádla v ní byly piliny a pobíhalo tam to nejmenší morčátko na světě.
„Já vám přece jasně zakázala nosit domů jakákoliv zvířata, nebo ne?“
„Ale mami, to není jakýkoliv zvíře, to je naše Bobinka.“ vysvětloval mladší syn. Roztomilé to morče bylo, to ano, ale….
„Naše?!“ zeptala jsem se celkem zbytečně.
„No, my ti ji donesli ukázat a kdyby se ti náhodou líbila, tak by u nás už mohla zůstat, víš.“ Potvůrky jedny, ví jak na mě, musela jsem se v duchu usmát. Kdyby se jenom zeptali, zakázala bych jim to. Ale oni moc dobře věděli, že vyhrají, když morče uvidím.
Morče je ještě v pohodě, pomyslela jsem si, horší by bylo, kdyby sem propašovali psa! Anebo slůně!
Což o to, líbila se mi, Bobina, byla pěkná a tak maličká, miloučká a nechala se hladit… Ale já jim zvířectvo nosit domů zakázala a tak teď babo raď! Jak z toho vybruslit? Aby neutrpěla rodičovská autorita a Bobinka u nás zůstala.
„A čí je?“ kapitulovala jsem: „nebude někomu chybět?“. Čert vem autoritu, hladila jsem Bobinku.
„No naše“, usmáli se kluci šťastně a měli pravdu. Už byla naše.Jen to ještě nějak vysvětlit jejich otci.
„No dobře, ale tátovi to řekneme až o víkendu“, mrkla jsem na ně spiklenecky. Přikývli.
Byl čtvrtek, když Bobinu uklidíme do volného kouta pod okno za ledničkou, kde zbylo přesně místa na tu vaničku s ní, tak si určitě do soboty ničeho nevšimne. Co se týká nevšímavosti, byl můj manžel naprostá jednička. Nevšímal si prací, které byly potřebné v bytě udělat, nevšímal si nikdy ani žádných změn, které jsme kdy v bytě udělali, nevšímal si problémů, které bylo potřeba řešit, nebyl schopný si všimnout ani, že je večeře, pokud jsem mu ji nestrčila až pod nos, nevšímal si, co jsem kdy dělala, nevšímal si úspěchů ani neúspěchů synů, nevšímal si nakonec už ani nás…. A jeho obzor v kuchyni dokázal dohlédnout pouze do ledničky, prostoru za ní si už nevšímal, takže si samozřejmě nevšiml ani toho morčete. Přesně, jak jsem předpokládala!