Zamilované Příběhy – Žár mého srdce

Pohlazení, to jediné, co od tebe žádám. Za tvůj letmý pohled bych vyměnila všechno, co mám, jen abych ho viděla znova a znova. Žádám jen úsměv, ze kterého rudnu jako stydlivé dítě. Nemohu si pomoct, jen když vím, že jsi někde poblíž, bije mi splašeně srdce a rozklepou se mi ruce. Nepomáháš mi, když se tak líbezně usmíváš, neboť tvoje radost je mé utrpení. Jsem trochu sobec, nechci tě vidět s někým po boku, chci tě jen pro sebe. Lehce tě držet za ruku, povídat si s tebou, něžně tě v soukromí hladit po vlasech. Jsem tak naivní, že si maluji okamžik, který všechno změní, ale ta chvíle nepřijde. Vím to, ale nechci to vědět. Jsem jako blázen, jenž ztratil vědomí a vnímá jen svoji vysněnou realitu, kde jsi jen ty a já. Naivní to jsem, ale asi bych umřela, kdybych si nemohla představovat ani tvé pohledy, protože jen sny mi dávají sílu tu hořkost světa přežít.

Chodíš kolem mě, žárlím, když tě vidím s kamarádkami, šílím, když nejsi se mnou. Až se za své pocity stydím. Ach, kdyby mi tak někdo četl myšlenky. Možná by se zasmál, možná by o tom všem řekl a já bych se konečně dozvěděla, jak to vidíš ty. Bojím se tvé reakce, proto zamykám své city na zámek, od kterého nikomu nedám klíč. Ačkoliv mě to zevnitř užírá, nemůžu udělat nic jiného, než jen to před ostatními skrývat a tajit. Věřím, že mi jednou přeskočí, a nikdo nikdy nezjistí PROČ. Nikoho by nenapadlo, že ta napohled usměvavá holka je svázaná chtíčem po něčem nedosažitelném.

Každý, každičký den vidím tvoje vnitřní charisma, něco nepolapitelného a neodolatelného, co mě k tobě přitahuje silou, která odporuje všem přírodním zákonům. Ach, prosím, jen něžně mě polib na ústa, to mě udělá navěky šťastnou. Možná bych však po tobě toužila ještě víc, kdybych okusila chuť tvých rtů. Propadla bych se někam do neznáma, až na samý konec světa. Brečela bych a zároveň se smála. Snesla bych ti slunce z oblohy, přitáhla bych ti měsíc, aby ti svítil na cestu, až jednou nebudeš vědět kudy kam. Nakonec bych hvězdy nechala popadat, aby si všichni lidé mohli něco přát a prožívat, co bych prožívala s tebou já. Bláznivá to láska je, avšak bez naděje.

Ulicemi se procházím sama, jen držím v ruce knížku, v které je příběh, který se možná nikdy neodehrál a má smutný konec. Potřebuji vědět, že na světě nejsou jenom spokojení lidé. Proč se všichni tváří, že je všechno v pořádku, a navenek se všem chlubí, jaký žijí perfektní život, když to třeba není pravda?! Jsem pokrytec, mám ráda lidi, kteří umí ukázat svoje slabé místečko, protože vidím, že nejsem jediná nešťastná. Uklidní mě to, ale zároveň se na sebe hněvám. Proč mě láska dohání k takové závisti, nenávisti a zlobě?! Kdo řekl větu, že láska je krásná?! Vždyť já miluji a stojím na mostě a koukám se smrti do tváře. Až teď chápu sebevrahy. Vím, co to je nesmět něco říct.

Moc dlouho tajit to nedokážu. Je to silnější než já. Nikdy bych nevěřila, že to potká zrovna mě. A vlastně, ať si, kdo chce, říká, co chce.

Nepřehlédněte

• Citáty – citátky
• Citáty – Decimus Magnus Ausonius
• Básně – Zákaz
• Báseň – co řekl Vrchlický …
• Zamilované Příběhy – pěkný příběh z internetu

 Vytisknout příspěvek