Povídka – Zachráněná budoucnost

Rozhodně si nemyslete, že co Vám teď povím je nějaký blábol. To si jednou jdu po poli na procházku se svým pejskem Bobem, jo mimochodem já jsem Franta, no a tak si jdeme, bylo už šero, nevím kolik mohlo být. Vycházeli jsme okolo šesti hodin, ale fakt nevím. To není vlastně vůbec důležité. My chodíme vždycky kolem potoka. Tam má Bobík svá místečka. Potkáváme tam i jiné pejskaře, hlavně jednu slečinku s labradorem. Je to hezká fenka, bobíkovi se moc líbí. Mně se tuze líbí ta žába. No a tak jdeme teda dál. Bylo hezky. Pěnkavy pěnkaly, sem tam jsme zahlédli srny, jak přebíhaly těmi svými dlouhými skoky. Z vedlejší vesnice byly slyšet traktory jak jezdí hnojit. Při prvním pohledu do dáli na pole jsme s Bobem ještě neviděli nic neobvyklého, až při druhém pohledu jsme uviděli ten hrozný nález. Až úplně nahoře na kopečku byla vidět záře připomínající start rakety. I Bobík leknutím dal čumák do pacek, já jsem si zase sedl na prdel. Otočil jsem se oslepen a uviděl jsem, jak všechno z lesíka pozoruje i ta žába. Zařval jsem na ni, ať si zakryje oči, že nic neuvidí a že oslepne. Schovala se za strom, tak jsem běžel za ní taky se schovat. Bobík běžel za mnou tak rychle, že mně předběhl.

Doběhl jsem. „Zdravím, viděla jste to?“ „Ano viděla. Co to bylo?“ ptala se mne. „Nevím, ale ještě jsem nic takového neviděl. Promiňte, nepředstavil jsem se. Jsem Franta .

„A Vy?“ „Já jsem Katka“ Řekla vyděšeně a já jsem se ji nedivil, protože měla proč. Otočil jsem se tam, kde se dívala a zahlédl jsem obrovské létající těleso. No řeknu Vám, že kdyby se nepsal rok 2152, tak bych si myslel, že je to nějaká ta jiná mimozemská civilizace. Jenže podobné létající kolosy už jsem viděl, ale nelétaly do vesnic, nýbrž do měst , tam mají taky svou přistávací plochu. Přece nebudou ničit ten poslední kousek přírody, který tu zbyl, jenže lidi jsou všeho schopní. Pomyslel jsem si.

Napadlo mne, jestli se nejedná o nějakou reklamní akci s novým nepotřebným výrobkem. Náhle mne oslepila další záře, ale byla ještě silnější, než ta předtím. Otočím se k lesu, už jsem tam viděl asi deset ustrašených lidí a zaběhl jsem k nim. „Už jste to někdy viděli? “ „To teda ještě né“ . Prásk. Najednou světla ztichla, jen tak lehce svítila. Otočili jsme se a hleděli s otevřenou pusou. Na polích stálo asi čtyřicet kulatých korábů. No tak to asi reklama nebude. Za mnou všichni vtipkovali, že se nám to určitě zdá a že je to z houbiček z lesa, protože při procházkách si nikdo neodpustí nějakou zobnout. Tak jsme šli blíže. Katka šla vedle mne, bo se bála a řekla mi, že houbičky nejí, takže to asi iluze není.

Po patnácti minutách od prvního úkazu jsme došli k lodi. Byly zavřené a nevydávaly žádný zvuk. Bobík už dál nešel, tak jsem ho musel vzít na ruce. I Katka si vzala to své koštěti podobné psisko. Šli jsme ještě blíž. Jeden Kidex, to bylo označení pro podobné stroje, které armáda vyvinula před deseti lety, ale nebyly tak velké, jako tyhle. A už jsme viděli tu hrůzu. V dálce přistávaly stroje, to už jsme tušili, že není opravdu něco v pořádku. Musíme jít do města a spojit se do větší skupiny lidí, jinak nepřežijem.

Musel jsem udělat co umím, protože jsem velitel ozbrojené složky pro ochranu obyvatel. Hned jsem se spojil s hlavním velitelem do Bruselu. Ten mi zdělil to, co už jsem si už trochu myslel a to že je celá Evropa přepadena Čínskou vojenskou federací. Není se čemu divit, protože po ekologické katastofě z roku 2075, kdy roztály veškeré ledovce na zemi a moře stouplo o deset metrů, řeky se vylévaly z břehů, tak zrovna v Číně, kdy v té době žily miliardy lidí se dala obývat o polovinu menší plocha než před padesáti lety.

Začala doba obrovských zemětřesení, Indie se skoro celá potopila a Indové se rozutekli na sever do Ruska, kde byli všichni pobiti. A právě proto, že jediný problém byl, že Číňané nedovedli uhlídat své rychle se rozmnožující obyvatelstvo, jako jediní z mála se ještě mohou romnožovat normální cestou stejně jako Afričané, když byly zlikvidované nemoci jako je AIDS, rakovina a jiné populačně vybijející viry, tak se mohly země třetího světa v klidu rozmnožovat. Vždyť v Africe žije už dvacet miliard lidí a číslo stále roste. V jižní Americe s tím taky nemají žádný problém. Austrálie byla částečně zatopena a je taky kompletně zalidněna. Jediný kdo vymírá je Evropa a Amerika. Rusko je tak na půl cesty. Takže v Číně, kde je nestabilní půda a každý druhý den zemětřesení, se už číňanům nechce být.

Proto se s nimi spojilo Japonsko, které sice dává přednost virtuálnímu světu před skutečným,  vyvinuli a vyrobili tyhle kidexy, aby mohli obsadit Evropu a Ameriku, protože tyto země mají skvělou infrastrukturu a pak  se mohou z obou stran vrhnout na Rusko. V Evropě žije zhruba šedesát miliónů obyvatel , v Americe sto deset miliónů, což je pro Číňany s deseti miliardami lidí doslova za hubičku. My jako Evropané jsme se vrátili ke starému nehektickému životu, který je zcela bez finančních prostředků. Vzdali jsme se jich, protože jsme věděli, že už nejsme konkurence schopní s Čínou a jejich výrobky už nepotřebujeme. Oni zatím z našich peněz vyráběli asi tohle „zlo“. „Nesmíme to dát zadarmo těm prašivým žloutenkám“ zařval jsem, jenže jsem si uvědomil, jestli to má vůbec cenu, když u nás populace klesá.

Ona klesá, protože při bezhlavé záchraně třetího světa od nemocí jsme zapomněli na sebe a před třiceti lety se k nám a do USA dostal neznámý virus, který absolutně všechny muže učinil neplodnými. Virus je ve vodě a je aktivní pouze na bělochy. Pokud se nenajde nějaký lék, bude svět patřit Číňanům, černochům, hyspáncům a dalším ani nechci vědět, jakým rasám.

Nevím co by se stalo s našimi ženami, nevím jestli by je také oplodňovali, protože by to bylo zbytečné. Ten vir platí taky na mulaty. Musíme rychle jednat dokud je čas, pokud ještě nejsme pobiti.

Náhle vidím, jak se začínají všechny kidexy otírat, tak to už je konec. Pomyslel jsem si. V tom nevěřím svojím očím . Do dveří vystupují čínské ženy s dětmi a z ostatních zase čínští dělníci. Nechápali jsme ani jeden, co se děje. Ihned jsem sedl do svého aerobu, vzal jsem si Katku a ty dva naše psy sebou, protože jak je známo, číňané si rádi pochutnávají na psím mase a u nich už je úplně vyhuben. A Katku proto, že jsem měl o ní strach. Vyrazili jsme do hlavního tábora , kde byly ukrytá poslední elita Evropy do Znojma do nenápadného města, které bylo prošpikováno tunely už za dávných časů, kdy se lidé ukrývali před nájezdy Švédů a i nyní po více jak 300 let pomůžou překonat nájezdy Číňanů. Podzemí bylo zdokonaleno a vybaveno tou nejlepší technikou. Cesty vedly až do hloubky dvaceti kilometrů odkud se kdysi těžila ropa, tak tam jsou vytvořeny podzemní městečka na ochranu obyvatel celé Evropy. Nikdo kromě Evropanů a Američanů o tom neví.  V USA je takové podzemí, taky už bylo dávno vybudováno kvůli ochraně před válkou s mimozemšťany. Nikdo s ostatních zemí o tom nevěděl. Jen Australané, jenže těm se systém tunelů a komor zatopil, takže se nedá použít. Kdo by čekal, že přijde útok z východu. V této chvíli je v zájmu všech bělochů neprozradit skrýš.

„Tak jsem tady, pane prezidente Gaslere“ hlásím se hned u vchodu do štoly. „Konečně jste tady Franto. Pojďte. Už jsme tady všichni. Ale ta žena s námi nemůže jít.“

„Může. Je pod mojí ochranou.“ vyhrkl jsem. „No tak dobrá. Snad s tím nebudou nějaké nepříjemnosti. „

„Nebojte“ špitla Katka.

„Pane generále jsem zde. Jaký je plán akce.“ V duchu jsem si myslel,že stejně žádná akce nebude, že je stejně konec.“Uděláme poradu všech pozemních vojsk. Pozemní vojsko má šest velitelů plus deset v USA. Ti se k nám mohou dostat rychlodráhou pod mořem přes port by nás odhalili. O té dráze nikdo neví. Byla vybudována japonskými roboty. Japonci technologií pomáhají v tajnosti všem zemím, protože je jim jedno, jak země skončí. Žijí v kyberprostoru  a rozmnožují se kopírováním hybridů.

Všech deset generálů přijelo za sedm minut, tak jsme mohli usednout. Začala debata. Všem bylo jasné, že Číňané obsadili Evropu a USA jen ženami s dětmi, dělníky, kteří budou chystat přípravu kolonizace a všechno proběhne beze zbraně, protože naše obyvatele použijí do své smrti jako otroky a tomu musíme zamezit. Prohlásili všichni jednoznačně.

„Co navrhujete?“ prohlásil prezident. „Já bych na ně pustil atomovku. “ zařval Krommer. „To nemůžete!“ prohlásil americký velitel.

„To by bylo po nás!“ztěžoval si velitel evropských raket Francouz Petelien. „Aha“ smutně odvětil Krommer.

„Zatím, co vy se tady hádáte, nahoře ty malé číňanky roznášejí po naši zemi svoje malé neštěstí. Musíme najít urychleně lék, jak se opět rychle rozmnožovat a pro ně lék, jak se nerozmnožovat“ zařvala nasraně Katka.

„Máš pravdu Katko. Zeptáme se vědců, jak jsou na tom. Jsou o patro níž. “ Vědci zatím dokončovali prášek, který kontaminovou vodu zbaví viru, jenže ti co už se napili, stejně nebudou plodní. „

Druhý tým zase přemýšlel nad tím jak vyhubit to, co je nad námi, ale zatím se jim to nedařilo. Náhle zazněl rozkaz: Všechny bílé ženy stahovat dolů do podzemí. Děti ne, protože nejmladší ženě je dvacet let.Ženy nad padesát a všichni muži musí zůstat nahoře, ženy musí přicházet postupně a nenápadně, aby si toho nepřátelé nevšimli.  Asi za hodinu se začaly ženy scházet dole v hlavních městech podzemí. Stejně nechápaly , proč jen ony budou zachráněny, co jejich staré matky. Nemají snad ony právo na klidný odchod ze světa? Na povrchu se zatím usidlují první čínské rodiny v obydlích, které jim postupně upravují dělníci z našich starých domů, které jsme přestali před dvaceti lety obývat.Je to hrozný obrázek destrukce. Kupodivu starožitnosti nechávají. Nejsou asi zas takoví barbaři nebo jen nechávají dědictví pro ty svoje malé parchanty, aby mohli vidět co jejich předci dobyli a jakou to kdysi mělo kulturu.

„Tak takhle teda ne“ zašel jsem za vědci, jak jsou daleko. Sice to byl sedmý den, ale mi to připadalo jak věčnost. „Konečně už to mám“. Zajásal doktor Slabý , jeden poslední český vědec. „Mám prášek, který funguje stejně jako ten vir proti plodnosti, ale jen na Číňany a černochy. Musí se dostat jen do vody. „A kolik toho budem potřebovat?“ Zeptal jsem se.“Úplně stačí asi tuna prášku, aby se dostala do ekosystému a je vyhráno.“

„No to je báječné.“ Radoval se prezident.

„No jo, ale tím pádem vyhubíme celé lidstvo, takže evoluce může začít znovu.“ Posteskla si Katka.“To radši zvířata než číňani. Hudroval starý velitle ze Švédska Terikopl. „Máš naprostou pravdu, ale já bych chtěl, aby tady bylo lidstvo, ale to naše . Přece to naši předci nebudovali zbytečně, co ty na to Franto?“ hecoval mě Leszek. Polský velitel a můj dlouholetý kamarád. „To víš, že jo. Ale vědci nejsou schopni na nic kloudného přijít a my nemáme už moc času.“

V půl páté ráno byla do moře vypuštěná tunová dávka látky, která nemá ani název, ale podle složení by se mohla jmenovat KNS. Kurevsky nebezpečný svinstvo. Osud byl zpečetěn, když s tímto včera večer souhlasila absolutní většina velících složek.KNS se dostane do molekul vody za 35 dní a pak se bude dál rozmnožovat dělením, až dojde do portravního řetězce, to může dojít za 40 dní. Muži věděli, že je konec, tak se ještě bezhlavě snažili ženy, které byly dole, sexuálně utěšovat, ale marně. Zkoušeli to snad všichni s každou ženou. Bylo to nelítostných 40 dní, ženy byly unavené a plné neplodícího semene. Následovala dlouhá očistná kůra. Ženy si smývaly dlouho lepkavý sliz až byly úplně čisté, ale nepovedlo se žádnou oplodnit.

Na povrchu se zatím už první Číňané a Afričané dovídali, že se marně pokoušejí rozmnožit svoje řady. Byli jsme štěstím bez sebe, jak nám to přišli informátoři, kteří jsou plasticky upraveni na číňany, povědět. Tu mi přišel jeden z informátorů povědět, že daleko odtud, někde na severu,  nejspíš v Polsku, žije dítě, které je bílé. Vychovávají ho nějaké slepé číňanky, které si myslí, že je jejich.

„Proč jste mi to neřekl dřív vy blázne. Co když je to naše poslední naděje? Ihned pro něho běžte a doneste jej sem. Ale ať se mu nic nestane!“ „Provedu pane veliteli.“

Nezbývalo, než čekat. Asi za dvě hodiny byli zpátky a taky s dárečkem. Kluk asi 15 let. „Ahoj, jak se jmenuješ? Kája. A jak ty se jmenuješ?Vypadáš jak voják“.

„Taky jsem voják. Franta. Řekni mi. Odkud jsi a kde máš otce a matku? „

„Já jsem ze severu a můj táta je mrtvej a mámu někde odvlekli vojáci.“

„Vlastně jo. To by odpovídalo. Děti jsme tu nevolali a muže taky ne. Ale pokud je tu jeho matka, tak proč se něm nezmínila. No uvidíme.Chlapec se trochu motal, vypadal že je unavený, tak jsme mu dali pauzu, ať se trochu vzpamatuje. O Káju se starala Katka. „Ahoj Kájo, jak se máš? Už si vzhůru?

„Ano jsem. Dal bych si něco na zub. “ „To není problém“ . A donesla mu hranolky se sýrem. „Jen si nech chutnat Kájo.“

„Jasně.“ odseknul ten náš host. Katka se ho ptala: „Kde máš rodiče?“

„Otec umřel, protože moc pil alkohol. Umřel hned, jak jsem se narodil a máma je asi někde tady. “ „A kolik je ti let? “ zajímalo Katku. „Patnáct slečno a kolik Vám?“ „No mně je dvacetpět.“"Mně se moc líbíte Kateřino.“ „Ty mně taky. Jsi takový roztomilý chlapeček.

„Noooo tak prr slečinko. Já nejsem žádný chlapeček. Podívejte jakou mám kládu. „Kateřina se lekla, až si cvrnkla do kalhot. Tak si musela sevléct co měla na sobě.A tak tam stáli asi 5 sekund. Malý Kája se nenechal dlouho pobízet a vrhl se na Katku. Ta byla překvapená, protože s takovým mladým zobákem ještě nic neměla. Vřdycky s nějakým starým moulou.

Asi po deseti minutách, kdy byl boj u konce se Kája rozmýšlel, jestli jí to pustí na čenich nebo do tunelu. Vyhrála možnost tunel. To bylo rozhodnutí, které obrátily dějiny naruby.Katka vyletělav jako střela. „Já jsem v tom. Hurááá!“ Věděla to hned, protože od té doby, co to nejde, mají ženy na pupku malou kontrolku a ta jak zabliká, tak je to jasné.

Nikdo jsme nemohli uvěřit. „Ale jak je to možné?“ Hned jsem spěchal za Kájou. „Kájo, jak je to možné? „Já nevím a už mě neser s těmi otázkami magore!“"Ty nepiješ vodu? Ne chlastám rum, vodku, becherovku,gin, ferner, whisky a všechno co je podobně dobrý ty idiote!“

„A tvůj otec? ty seš debil. Ten chlastal ještě víc.“ No tak to bychom měli. Teď budeme asi jenom čekat, až naše ženy otěhotní a jejich děti taky otěhotní a nahoře zase všichni vymřou.

Tak se taky stalo. Kájou byly oplodněny všechny ženy. Denně asi 8 žen a po roce zase znova a pořád se to opakovalo.Až už nás byla pěkná tlupa a někdy za dvacet let to už těm dětem bylo devatenáct a měli vlastní děti, kterým bylo kolem tří let, tak začla nová generace.

Nepřehlédněte

• Romány – Verona Bald a Valpuržina noc (úryvek z první kapitoly)
• Básně – Hlasy němých
• Úvahy / Myšlenky – Dvě Q – dvě rozdílné cesty
• Příběhy ze života – Vita Mea
• Úvahy / Myšlenky – tři tečky a theatrum dividum