„Máš někoho?“ zeptala se. Škubl sebou, zaskočila ho. Nechápal, proč se v tak příjemnou chvíli chce zaobírat těmito věcmi. Jsou přece momentálně oba spokojeni, nebo se plete? Hladil ji po zpocených zádech, jeho oči nebloudily ve tmě, měl je zavřené. Konečky prstů vnímal každou kapku potu, cítil jak se spojují, užíval si to.

„Jak tě to napadlo? Já myslel, že jsi spokojená. Teda aspoň do teď.“ políbil ji do havraních vlasů.… [...]

Šílenství a vize

kvetou i v ulicích města,

šílenství, absurdita, živé i promarněné sny.

Kolik vzpomínek & opuštěných snů

stále vane tím proměnlivým prostorem,

zůstaly nevyslyšeny

jako otevřený účet,

a bolest křičí

z unavených očí pána v obleku.

 … [...]

Přicházím domu, oči mám zalité slzami a celá se chvěju! Něco se stalo! Něco zásadního a vážného! Je mi zle, všechno je černé, srdíčko mi buší o sto šest a nemůžu dýchat! Stojím u vchodových dveří, chci je otevřít a vběhnout domu, své mamince přímo do náručí! Chci brečet a řvát! Chci mlátit kolem sebe a rozbíjet všechno, co se dá!!! Ale nějak nemůžu dělat vůbec nic! Nohy mám úplně … [...]