„Máš někoho?“ zeptala se. Škubl sebou, zaskočila ho. Nechápal, proč se v tak příjemnou chvíli chce zaobírat těmito věcmi. Jsou přece momentálně oba spokojeni, nebo se plete? Hladil ji po zpocených zádech, jeho oči nebloudily ve tmě, měl je zavřené. Konečky prstů vnímal každou kapku potu, cítil jak se spojují, užíval si to.

„Jak tě to napadlo? Já myslel, že jsi spokojená. Teda aspoň do teď.“ políbil ji do havraních vlasů.… [...]

Je krásné žít ve vzpomínkách, o kterých víme, že si je jednou zas budeme moci oživit.

Srdce ale uvnitř pomalu puká, když víš, že už se nám nikdy nevrátí. Že to, co jsme tenkrát zažili, byli tak nádherné, přesto nenávratné chvíle, dnes už plné pouze bolesti.

Známý ten pocit štěstí, když těší nás každého rána, a srdce buší nedočkavostí, až budeš moc otevřít své oči a spatřit to, nač pokaždé … [...]

Děti na hřišti cvičí

a přitom pampelišky ničí,

v dálce prase kvičí,

v zahrádkách přísada klíčí,

traktor si to řachtá po ulici,

babky s nákupem se courají po vesnici,

autobus přijede a hned zase mizí

a mě s sebou zase nevezme

                                    v daleký svět cizí!!!

Venkov páchnoucí ve vzpomínkách

po hnoji a octovém láku,

mohutné postavy žen, stín dětského breku,

ale kdesi na obzoru se tehdy ještě chvěl

přísvit vzdálených lákadel,… [...]