Hudba zvonů z křehkých černých věží

se odráží do všech světových stran,

goticky přízračné nebe

zanikající v krajkách mořských vln

pokrývá sírou pozdních červánků

štíhlou loď, o jejíž příď duní příboj;

věčnost se dere do všech drobných chýší

i do srdcí lidských stínů,

co nemají ani jména;

bělostná holubice pod střešním krovem

tiše hloubá o druhém břehu

a jen vlhké závany z nekonečných plání,

dráždivé & lákavé & výsměšné

dokáží … [...]

Hluboký hrob ne hřbitově
a stále níž se propadá.
Hle, dívka často na tom hrobě
pláče a hořem uvadá.

Nikdo ji, chudou, nepotěší,
nikdo ji tváře nehladí.
Zdrceně hlavu k hrobu věší.
Kdo smutek její zahladí?

Po jedné světlo proletuje
kol hrobu jako bílá laň.
Nežli se, smutná vzpamatuje,
uslyší tiché : “ Dívko, vstaň !“… [...]