Rozhodně si nemyslete, že co Vám teď povím je nějaký blábol. To si jednou jdu po poli na procházku se svým pejskem Bobem, jo mimochodem já jsem Franta, no a tak si jdeme, bylo už šero, nevím kolik mohlo být. Vycházeli jsme okolo šesti hodin, ale fakt nevím. To není vlastně vůbec důležité. My chodíme vždycky kolem potoka. Tam má Bobík svá místečka. Potkáváme tam i jiné pejskaře, hlavně jednu slečinku s labradorem. Je to hezká fenka, bobíkovi se moc líbí. Mně se tuze líbí ta žába. No a tak jdeme teda dál. Bylo hezky. Pěnkavy pěnkaly, sem tam jsme zahlédli srny, jak přebíhaly těmi svými dlouhými skoky. Z vedlejší vesnice byly slyšet traktory jak jezdí hnojit. Při prvním pohledu do dáli na pole jsme s Bobem ještě neviděli nic neobvyklého, až při druhém pohledu jsme uviděli ten hrozný nález. Až úplně nahoře na kopečku byla vidět záře připomínající start rakety. I Bobík leknutím dal čumák do pacek, já jsem si zase sedl na prdel. Otočil jsem se oslepen a uviděl jsem, jak všechno z lesíka pozoruje i ta žába. Zařval jsem na ni, ať si zakryje oči, že nic neuvidí a že oslepne. Schovala se za strom, tak jsem běžel za ní taky se schovat. Bobík běžel za mnou tak rychle, že mně předběhl. Zobrazit celé…

„Jeho dokonalosti se vyrovná jenom jeho nepřátelství…“
Ash

Kráčela jsem po vyprahlé poušti, nad kterou vládla věčná tma, osvětlená neznámými souhvězdími. Mé tělo bylo poseto jizvami a podlitinami, které způsobily ostré čepele, drápy a žíravina. Věděla jsem, kam jdu a co mě tam čeká, ale nemyslela jsem na to. Bylo to příliš hrozné.
Ukázali mi záznamy z dávných časů. Na nich jsem viděla skalnatou soutěsku, uprostřed které trůnila děsivá obrovská bytost, něco mezi drakem a nestvůrným pavoukem. A teď jsem tady stála. Na skalnatých útesech po stranách cesty visely lebky. Lebky tvorů, jaké předtím žádný člověk nespatřil, podivně protažené dopředu i dozadu, a na jejich mrtvých tvářích bez očních důlků seděly mrtvé zlomyslné úsměvy. Mona Lisa z pekelného Louvru. A tam někde vepředu byli ti tvorové. Ale tihle byli živí.
Zobrazit celé…

Století kdy se lidé upisují firmám vším co mají. Na oplatku dostanou rodinný život vedený firmou. Novinka přišla z Japonska a začala slavit úspěchy v okamžiku přílivů nových technologií. Hnacím motorem byl první člověk podřizující se diktátu mody. Chtěl se stát ideálním člověkem. Nechal si upravit chirurgicky tvar těla, vyměnit klouby, kosti a potvrdit svou snadnou mobilitu, telefonem v předloktí, mikrofonem v nosu a repráčkem v uchu. To vše napájeno přirozenou energii z lidského těla. Zdálo se mu to velmi výhodné. Bylo to však vše velmi drahé a proto se dohodl s firmou na přispění. Samozřejmě šlo o dlouhodobější smlouvu. Jako přiklad na smlouvě dělalo několik advokátu. Ve finále dokázali ovlivnit jeho budoucí život na minimum. Stal se prvním dokonalím zaměstnancem firmy. S dalším vývojem přišli neurochirurgové s možnostmi zvýšení schopností mozku. Připojení do elektronické sítě. S touto výhodou se mnozí zaměstnanci stali majetkem firem. Některé agresivnější firmy si nechali potvrdit možnost modifikovat myšlení svých zaměstnanců. Lidé se stali ovladatelnými loutkami s možnostmi volby mezi žraloky.
Zobrazit celé…

Není úniku

V tmavé kobce se rozhlížel kolem sebe. Oči si pomalu zvykali na okolní šero. Začal si uvědomovat prostor kolem sebe. Vše působilo stísněně. Kdyby bylo jen trochu světla. Jasný paprsek ve tmách. Prosvítil by temnotu a vše by bylo zase fajn. Nádech a výdech v prostorách temnoty. Chtěl bych uniknout, ale stále víc to nejde. Pár slov pro sebe. Slovo, které oživuje prostor před sebou. Dává mu duši a nádech života.
Zobrazit celé…

Za průzorem lodi je vidět obraz bouře pode mnou. Míhá se 150 km/s rychlostí. Sám jsem tomu nevěřil že je tak rychlá. Barvou připomíná kafe, z kterého právě vytáhnete lžičku. Tak černo-hnědé se prý vyskytuje pouze na planetách s velkou zásobou surovin. Vědcům chvíli trvalo, než přišli na pravou hypotézu. Já si stejně myslím, že je to jen plynná planeta. Ale vědci chtějí věřit něčemu jinému a prospektoři mají z takových zpráv velkou radost. Zvlášť když je planeta blízko některé z červích děr. Je to určitě schválně. Aby se do pokladničky přesunuli další peníze na výzkumné účely.
Zobrazit celé…

Tak jsem tam stál skoro sám a snažil se ze sebe dělat dospělého chlapa. To se ode mne čekalo vždycky a dneska snad nejvíc. Děda by na mne možná byl hrdý, kdyby mně viděl. Ale nevidí, zato já vidím jeho. Ještě naposled, než hrobníci zavřou rakev a dají jeho tělo do země. Zatínal jsem pěsti bezmocí, vždyť ani tenkrát před lety, když jsme takhle s dědou pohřbívali moje rodiče, mi nebylo tak zle. Možná proto, že jsem měl ještě jeho. Držel jsem ho za ruku a sotva jsem chápal co se děje. Zobrazit celé…