„ To bude chtít…“
„ Chlorofyl, hadr, středověkou zbraň, hondu, jako včera.“
Chvilku koukal nevěda co říct.
„ Co myslíš tou středověkou zbraní?“
„ Máš kladkovou kuš? Skládací?“
„ Jistě.“
Chvilku štrachal někde vzadu. Potom vytáhl malé pouzdro s pistolí. Položil to na stůl. Přidal k tomu hedvábný kapesník a lahvičku s čirou tekutinou. Nakonec přidal pár vylepšených šipek. Vytáhl pistoli. Zmáčkl tlačítko na kraji a z boků pistole vystřelily … [...]

CESTU NEVZDÁVEJ

Já nevzdávám se.
svou cestou jdu dál.
Nikdo neví,
já nepovídal…
Svou cestou jdu dál,
jak bych se smál?!
Nohy bosý
rozedraný.
Cesta má,
trnitá
táhne se vpřed
Po stranách je zeď
Už nemůžu zpět…. 2x

R:
Každý svou cestu má
každý jí podléhá
Někdo se jí vzdá
a tak umírá.
rukou svou
roztřesenou…

Jednou prudce stoupá,
pak zas strmě klesá
vynese nás
Na nebesa
svou cestou jdu … [...]

Čekal jsem, jestli se dostaví svědomí. Nedostavilo se. Nebo je svědomím už jen to, že o tom přemýšlím? Zabil jsem dalšího člověka, proboha! Jak to může jít takhle dál? Jak to všechno skončí? Copak nebude těm nočním můrám konec? Nejdřív zabíjím nechtěně a jsem za to stíhán. Teď zabíjím úmyslně, abych byl za to oslavován. Nelíbí se mi ani jedna z těch dvou cest. Zabíjení není správné. Nemůžu přece rozhodovat … [...]

Vyrazil jsem rázným krokem z místnosti. Za dveřmi jsem se podíval na Alexandra. On, jakoby snad tiskl ucho ke dveřím, ihned věděl co po něm chci. Šel jsem těsně za ním. V místnosti vedle střelnice, v prvním podzemním patře, jsme vešli do dveří na kterých byl v rudém trojúhelníku zobrazen panáček s nožem a pistolí. Alexandr zaklepal a zase vyrazil k odchodu.
Zpoza dveří se ozval tlumený hluk. Nakonec dveře … [...]

„ To samé bych mohl říci já.“ Usmál jsem se
„ Kitty.“
„ Hádes.“
„ Hádes??“
„Všiml jsem si, že se tu skutečná jména neužívají.“
„ Všímáte si rychle. Proč zrovna Hádes?“
„ Nevím, to bylo to první, co mě napadlo.“
Zasmála se.
„ Ještě vám zbývají nohy, že?“
„ Ano.“
„ Nenechte se rušit. Klidně pokračujte.“
„ Dobrá.“
Potěšila mě ještě okouzlujícím pohledem a šla k žebřinám.
Já jsem … [...]

Poznámka:

Tuto povídku jsem sepsala na základě snahy o vyjádření pocitů ze ztráty někoho Nám velmi blízkého, ale zároveň i povzbuzení do života, protože nikdo není úplně sám. Proto doufám, že se snad má práce nevyhnula snaze o přiblížení těchto pocitů, v naději o hlubší objasnění a zasvěcení stylem, jakým jsem tuto krátkou povídku sepsala.

Byla kdysi spatřena dívka, jak bloudívá po nocích jednou temnou noční uličkou.
Byla tak krásná … [...]