Stojím v kuchyni, připravuji večeři . Na stole prostřeno pro dva, zapalují svíčky a ve váze voní čerstvé květiny z mého květinářství. Netrpělivě čekám až zazvoní „on“ má největší láska. Odcházím do koupelny dokončit poslední úpravy. Oblékám si šaty na krajkové prádýlko, které on tak rád a nádherně jemně ze mě svléká.

Jsem připravena a nervózní. Vlastně ještě nikdy za svých skoro čtyřicet let jsem nic takového nezažila. Zvoní zvonek. Jdu pomalu otevřít a ve dveřích stojí „on“ s kyticí růží.

Dlouho a vroucně se líbáme, dotýkáme se navzájem, hladíme se. Cítím jak mi odepíná zip na šatech. Snažím se odepnout knoflíčky na jeho košili. Pulzuje v nás vzrušení , jsme ztraceni, propadáme se do svých vášní…

Zobrazit celé…

Je krásné žít ve vzpomínkách, o kterých víme, že si je jednou zas budeme moci oživit.

Srdce ale uvnitř pomalu puká, když víš, že už se nám nikdy nevrátí. Že to, co jsme tenkrát zažili, byli tak nádherné, přesto nenávratné chvíle, dnes už plné pouze bolesti.

Známý ten pocit štěstí, když těší nás každého rána, a srdce buší nedočkavostí, až budeš moc otevřít své oči a spatřit to, nač pokaždé tak věrně čekáš?

I ona ho znala. To chvilkové štěstí, co nenávratně pominulo, a jen nešťastnou vzpomínkou se do duše hluboce zarylo.

Ani v ten osudný den byste nikdy nečekali, jak krutě si s námi osud může zahrávat.

Jako každého rána, se štěstím v očích hleděla na ten svůj dlouho vysněný poklad, který ji byl po letech dopřán. V té chvíli však ještě netušila, jaká bolest ji za odměnu čeká.

Zobrazit celé…

Tvoje krásná ruka

na mé srdce ťuká

prostřednictvím zvuku strun,

co zvoní, duní

z dalekých vzdušných dun,

jsi zlatá vážka, co mě honí,

já košík, co chytá míč,

jsem forma čekající klíč,

zatímco ty jsi

zářivá iluze polední,

co se mihne –

a je ta tam.

Obloha inkoustem modrá

a já jsem ještě nespala,

každá myšlenka je teď dobrá,

když tato prázdnota nastala,

obloha modře siví,

vzpomínky vrací se zpět,

smutek z ní do oken civí,

ráno tu bude co nevidět,
Zobrazit celé…

…těch pár slov vyřčených z tvých úst

a moje srdce tě zahalilo závojem lásky,

opředlo pavučinkou – předivem snů

& celého tě navždy obklopilo mlhou chvějivé touhy…

Hluchoněmý vítr mi zatím hodil

do pokoje spršku blednoucích plátků,

smutná připomínka –

rok co rok totéž,

okvětní lístky a prach –

mdlé slunce se ještě neprobralo ze sna,

prázdného & mrákotného -

Jsem v oku hurikánu kosmického třesku & chaosu,

navždy zakletá

v mlčení

a hudba zelených plání

zní dávno jinde jiným –

„… náš život je jen kratičký výsek z Věčnosti, jeden snímek na nekonečně dlouhém filmu Existence…”

Moje krev se vzdouvá &

Temně hučí

Touha jak rozlité vody Styxu

V nichž se rozpouští Život

Stoupá do noci

Každou buňkou mého těla

Po tobě volám & křičím

Jsem přízračná existence už za života

Hladová duše jíž nejde nasytit

Jednou ztratila Ráj

A už ho nenalezne

Bloudí a hledá

Klidé útočiště

Ale najde ho až za Bránou

Na druhé straně –