Je chladné ráno.Jsem venku v pyžamu ale není mi zima.Připadá mi to divné ale snažím si ten pocit svobody a vzrušení užít.Podívám se dolů na své bosé nohy.Nestudí.Znovu se pokusím rozeznat kde to vlastně jsem.Pak jsem ucítila bolest.Tma.Klid.Ticho.

Probouzí mě studený vánek narážející na mé červené tváře a na zavřená víčka.Otevřu oči.Stojím na balkoně s rukama položenýma na zábradlí.
,,Co tu dělám?” pomyslím si v tu chvíli.

,,Ehm….Cas?Cassidy?” mluví na mě dobře známý hlas.

,,Cassidy!Do háje co to tu zase děláš?” teď už podrážděně vykřikuje moje mladší sestra Nala.

Prudce se k ní otočím abych jí řekla pár ostrých slůvek od srdce,ale v poslední chvíli si to rozmyslím.

,,Ty asi nevíš,co holka jako já, potřebuje aby tady v tomhle zapadákově na konci světa nezplesnivěla dokonce života.Všímej si svých panenek a mě nech laskavě bejt!” obořím se na ní a uraženě se k ní otočím zády.Abych se utopila v myšlenkách na minulost.
Zobrazit celé…

Bolest…. Proč jsem ji tak moc chtěla? Proč jsem toužila po tom, abych se mohla trápit po nocích, když sama ležím v posteli a přemýšlím… Přemýšlím o něm…… Proč jsem se tak moc chtěla zamilovat? Po celých šestnáct let jsem toho nebyla shochopna. Stále jsem toužila nasadit si ty pověstné růžové brýle a vznášet se kdesi v nebi. Ale bylo to pro mě nemožné- jako by mi to nikdo nepřál. Myslela jsem si, že láska je jen něco krásného. Jak moc krutě jsem se pletla. Nejednomu klukovi jsem zlomila srdce, ale stále jsem nemohla pochopit, proč by to mělo bolet. Vždyď lásku nemůžeme vidět. Doktoři nám ji nemohou naočkovat a my si nemůžem přikázat, aby jsme milovali. Tak proč by měla láska někomu ubližovat?
Zobrazit celé…

Rodiče se o mě moc nestarali. Z práce chodily pozdě v noci. Místo lásky mi dávaly peníze . ,,Něco si za to kup, “ řekli a šli do práce. Moc kamarádů jsem taky neměla. Často jsem chodila na diskotéky. Jednou mě oslovil roztomilý a vysoký kluk:,,Nechceš si zatancovat?“Neváhala jsem. Roztáhla jsem pusu od ucha k uchu a šla jsem tancovat. Tvářil se záhadně. Byl jako z jiného světa. Nevypadal jako zločinec tak jsem s ním začala chodit. Měl prý hodně stejných koníčků jako já. Sportoval, rád četl a taky vařil. V osmnácti letech jsem se k Petrovi nastěhovala. Měl velký byt blízko mé školy. Rodiče si skoro nevšimli, že jsem se odstěhovala.

Po pár měsících mi Petr tak dokonalý nepřipadal. Nesportoval a knihy nesnášel. Uměl vařit jen špagety. Ty byly sice moje nejoblíbenější jídlo, ale po měsíci plném špaget toho na mě bylo až příliš. Začínalo léto a končila škola. „Konečně si najdu práci a začnu vydělávat,“oznámila jsem mu. Usmál se a vypadal spokojeně. Zanedlouho jsem pojala podezření, že něco není v pořádku. Pořád žmoulal rukávy a byl bledý. Jednou jsem si vzala volno a zapomněla jsem to říct Petrovi. Šla jsem nakoupit, a když jsem se vrátila, na zemi leželo několik neznámých lidí. Na posteli ležel Petr.

Zobrazit celé…

Seznámili jsme se 21.února.

Dnes když tohle tak píšu..bude to skoro 11 měsíců co se známe. Tenkrát bych si ani ve snu nepomyslela, že to dopadne tak, jak je tomu dnes.
Vzpomínám si když sem ho poprvé uviděla. Snědej španěl s čokoládově hnědýma očima…mmm..přesně muj typ..napadlo mě, že je tady asi novej. Pak se na mě otočil se slovy „My se známe ?“ a já se jen přihlouple smála…mm krásnej a ke všemu vtipnej..myslím že se na mě právě usmálo štěstí ..

Pak šlo všechno jako po másle..každej den sme trávili jenom spolu..a všem bylo jasný, že je mezi náma dvěma něco víc než jen přátelství. Každej den s ním byl něčím krásnej a zároven vyjímečnej..ale já si to v té době neuvědomovala, nevážila si každé chvíle s ním. Po tomhle báječném týdnu sme se i nadále stýkali..ale každý z nás k tomu druhému cítil něco jiného. Měla jsem Martina ( tak zní jeho jméno) ráda..ale nedokázala sem si představit..že bych s ním někdy mohla být. Dávala jsem mu jen dál marný naděje „že si to musím rozmyslet“.
Až ho to jednou po 4 měsících přestalo bavit a on si našel holku.
Zobrazit celé…

Představte si, že máte na výběr mezi dvěma světy.

To co tolik milujete je hned vedle vás ale až za hlubokou propastí. Dokážete ji překonat?

Zvlášť těžké to může být, když po tom jak zavřete oči míváte nebezpečné zdání.

První vydání, nebo spíš epilog.

Nebezpečné zdání - Epilog

“Vesmír vždy stojí při nás, když jdeme za svými sny, jakkoli hloupé by se mohli zdát.

Jsou to naše sny a jen my víme, jakou cenu za ně platíme.”

Paulo Coelho

“…Vždy jsem si myslela, že narodit se s darem a být výjmečná je jen předpoklad, jak v životě vyhrát.

Mýlila jsem se.

Nikdo není předurčen být víc, no málokdo si je vedomen toho, že propasti, které jsme vytvořili mezi lidmi nejsou skutečné. Nemáme právo soudit. Dle ničeho.
Sme jenom lidé a život máme pujčený. Můžeš a taky to nemusíš pochopit. Jen jedno si pamatuj, nechtěla jsem ti ublížit. Už se to víc nestane, naše osudy už se nesetkají, slibuji. Já slibuji. I kdybych to viděla, nikdy se to nestane skutečností. Za svůj život už umím ovládat, to co mám darem. Zabráním další chybě. Protože kolem nich se to točí. Žijeme jenom z našich chyb.
Doufám, že jich uděláš ještě hodně. Abys mohl žít lepší život než já, napořád.
Zobrazit celé…

Až půjdeš spát a tvých rtů se dotkne vánek, bude to můj polibek pro tvůj krásný spánek…

Venku prší,
venku se blíská.
A mě se miláčku,
po tobě stýská…

Miluji Tě ty to víš, miluji Tě i když spíš.Miluji Tě v každé době. Moje srdce patří Tobě.

Miluji Tě miláčku od paty až k čumáčku.

Měsíc má hvězdičky, sluníčko nebe. A já mám nejradši miláčku Tebe.