Samota na kraji lesa vypadala opuštěně. O dvě míle dál se však nacházeli dva lidé.

Anthony pádil rychle jako vítr a za sebou táhl svoji dívku. Stmívalo se. “Anne, pospěš!” Anthony zoufale pohlédl na tmící se oblohu. Anne neodpověděla, protože sotva popadala dech. Vyběhli z hloubi lesa na menší planinku, ale ještě jim zbývala do cíle celá míle. Již byla naprostá tma, ani měsíc nesvítil, protože ho zakrývaly mraky. Anthony běžel jako o život, věděl, že tady jde o život, o život jeho milované Anne. ‘Zůstaň tam, mráčku, zůstaň ještě chvíli’, prosil Anthony zoufale nemilosrdně se pohybující mrak.

Již měli samotu na dohled, když vtom mrak definitivně odkryl zářící úplněk; Anthony zaúpěl a pustil Anne. Chtěl na ni ještě vykřiknout “Utíkej! Schovej se!” ale z hrdla mu místo toho vyšlo zavytí a hlavu při tom zvrátil k měsíci. Anne ztuhla hrůzou; před sebou viděla ohromného vyjícího vlka, jehož náhle krvelačné oči se zaleskly ve svitu měsíce. Teprve když vlkodlak upřel pozornost plně na ni a se zavrčením se přichystal ke skoku, nohy se jí samy od sebe rozběhly tou největší rychlostí, jaké byly schopny, a rovnou k samotě. Vlkodlak znovu zavrčel a několika skoky ji dohonil, potom skočil před ni, až se musela zastavit. Samota nyní stála tak blízko! ‘Potřebuju čas’ zoufale si pomyslela Anne, ale nic prakticky užitečného jí ta myšlenka nepřinesla.
Zobrazit celé…