časák asi krachnul, že? delší dobu jsem tu nebyl, ale nějaký epes rádez ohlas to tu nemělo. jako takhle: mě přišlo dobrý šířit uměni ( a seru na uvozovky) delší dobu jsem sem jaksi nepřispíval, že? -PROČ? no já nevím, třeba že nebyl čááás? jasně že nebyl! taky jak si má člověk najít čas, když je furt mezi lidmá, furt se baví a FURT SI NEMŮŽE VYBAVIT NIC CO NAPSAL -tákže když někdo někdy žekne “vole zarecituj” já se zmůžu na blues nebo máchu, ale z mý původní tvorby si nepamatuju nic - asi píšu moc složitě i sám pro sebe…. co to kecám?!
alzooo, asi bych si hodil vazbu. jako - vono neni těžký nechat si hodit text do pevný červený kožený vazby se zlatým písmem - težký je dostat to mezi lidi. nechci na svym talentu vydělávat - prostě umění (dle mě a ne dle učení proletářů) má člověku přinést únik z tohohle světa, do světa dokonalosti, má mu přivodit depku, nebo naopak opojení. má ho vzrušit jak duševně tak (někdá) i fyzicky. umění samo o sobě  je pro mě něco, co pomáhá člověku přežít v tomhle “světě”.
Zobrazit celé…

Místo neznámé, Indie
léta páně -400

„Ridzja? Ten starý podivín? Slyšel jsem o něm. Prý žil mimo lidi jen se svými kytkami. Byl to šílený bylinkář. Dřive prý léčíval lidi z okolních měst, ale od té doby co začal s květinami v jeho zahradě i rozmlouvat, přestali k němu postupem času všichni chodit. Nakonec ho prý našli prolezlého červy v jeho sídle.“

„Ono to popravdě bylo jinak, velectění pánové“ vmísil se do řeči mladý klučina, co nejspíše pracoval jako nosič. Muži se na něj podívali a trochu pobaveným, přesto arogantním tónem ho vybídli, aby pokračoval.

„Byl jsem jeden z těch, co ho našli. Když jsem se poptával okoli…

Zobrazit celé…

Vězněm být a z cely hledět,
jak létají ptáci a myš honí kočka.
A slza jak míč stekla
z drátového očka.

Dřív pytlák, teď zvěř.
Ve vlastní síť se lapil.
Trnkový keř,
jehož vína sám se napil.

Ze země vzrostlo trní všude kol
a zarylo se do mě.
A z přetnutých nervů prudký bol.
Sám katem sobě.
Zobrazit celé…

Pocit marnosti.

Šepot úzkosti.

Zoufalé torzo hledající celek.

Fascinace smrtí.

V tichosti drtí.

V ústech vzkvetlý lilek.

Oči zoufalý.

Dýchat přestaly.

Otrok barvy duše.

Kostra ve skříni.

Seschlé rostliny.

Krev prýštící suše.

Z nosu chloupky.

Dětské zoubky.

V plameni mění se v prach.

Zobrazit celé…

Jsme dva – já a můj přítel temný.

Já hlučný, drsných způsobů, on tichý a jemný.
Já žiji dnem, zato on nocí.

Já topím se v problémech – on bez pomoci.

Jsme dva – já a můj tichý stín.
Vždy nocí když k lampě se blížím,
on čeká tam a já k němu vzhlížím,
a tichou tmavou nocí spolu.

A já tak horký, živý.
A on? Mrtvolný chlad.
Jak co nocí letí netopýr sivý
a lov vzduch – má hlad.
Zobrazit celé…

Svět – ta kulatá hrouda hlíny.
Svět – to místo plné špíny
Svět – to místo

Kde žijí všichni s úsměvem.
Kde děti znaj jen smích.
Kde do práce jde se s popěvem.
Kde je jen jeden hřích.

Kde jídlo není jed.
Kde z řek se dá i pít.
Kde žije se teď.
Kde mam, co budu chtít.

Zobrazit celé…