Povídka – Příšerný výlet

Skupinka mladých lidí pocházejících ze severní Moravy se vydala 5. července na dovolenou na jižní Moravu na Vranov. Bylo jich pět. Tři kluci a dvě holky. Eda, Jirka, Petr, Monika a Míša.

Vyjížděli brzy ráno, aby tam dojeli co nejdříve. Na místě byli kolem poledne. Ten den bylo strašné horko a tak šli hned na blízkou přehradu. Voda byla docela teplá, protože bylo horko už celý týden. Holky se šli opalovat a kluci si vyjeli na pramici obhlídnout okolí a pro pitnou vodu, jelikož na jejich chatě a i v celém kempu pitná voda nebyla.¨ Monika s Míšou se v klidu opalovaly a pak se Monika koukla na hodinky. „Jéje už jsou pryč 2 hodiny. Kde jsou tak dlouho? To je nějaké divné.“ Ale neboj, asi taky skočili do vody. Za chvíli tu budou.

Uběhla další hodina a oni pořád nikde. Rozhodly se, že se tím nebudou zabývat a šly do chaty něco uvařit. Měly už hlad. Kuchyň byla docela vybavená. Vše potřebné tam bylo. Kuchyňská linka, sice hodně stará, ale účel splňovala, lednička, malý odřený stůl a tři židle.

„Uděláme třeba kuře s rýží. No jo, my ale musíme počkat na ně, nemáme přece pitnou vodu. Tahle je rezavá. Tu nemůžem použít.“

„Kašli na to. Kdoví kdy přijdou. Musíme něco pojest. Ta voda, když se vyvaří, tak bude v pohodě“ Míša chvíli přemýšlí a nakonec souhlasí. Rýži uvařili v té rezavé vodě.

Jídlo bylo za hoďku hotové a kluci mezitím konečně dorazili. „Kde jste byli tak dlouho?“Řvaly na ně obě. Eda s Jiřím se hlasitě smáli. „Ale copak? Vy jste se o nás bály?“ Jen Petr byl nějaký zamlklý a zaražený.

„Tak pojďte jíst!“ Všichni se hrnuli k malému odřenému stolu až na Petra. „Pojď jíst! Musíš mít hlad. Je to dobrota. „

„Ne nejdu! Já nemám vůbec ani trochu chuť na jídlo. “ Všichni se divili, proč nechce, ale oni hlad měli a to dost velký. Po jídle se Monika ptala Jirky kde vlastně byli a proč nepřinesli vodu. „Žádnou jsme nenašli. „

„A co jste tak dlouho dělali?“ Vrtalo hlavou Monice. „Trochu jsme se vykoupali a byli se podívat po lese. Ale Petr byl v lese nějak dlouho. Nemohli jsme ho najít, tak jsme šli do vody. On pak za námi přišel po hodině a byl nějaký divný. Vůbec se nebavil.“ Podívali se na Petra a ten jen mlčel a celou dobu čuměl z okna. Nevšímali si ho a šli se opalovat kousek od chaty. Petr zůstal v chatě a neustále koukal z okna. Jakoby někoho vyhlížel.

Neuběhla ani celá hodina a všem se udělalo špatně. Všichni zvraceli až na Petra. „To je strašná bolest, kroutila se v křečích Míša a chytala se za břicho. I ostatní se kroutili bolestmi. Petr vyběhl z chaty a řval: „Neměli jste použít tu vodu. Určitě je otrávená. Já jsem s vámi nejedl a nic mi není.

„On má pravdu!“ Zařval Eda. „Co budeme dělat, když není ta voda. Já mám žízeň! “ Petr se rozhodl, že skusí najít pomoc, ale něco mu říkalo, že nemůže. Viděl něco v lese a z toho je celý nesvůj. Edovi se udělalo o něco lépe a doufal, že už to přešlo a všem bude opět dobře. Zeptal se Petra: “ Co jsi v tom lese viděl, žes tam byl celou hodinu. “ Začal se celý třepat a nevydal ze sebe ani hlásku. Potom začal dokola opakovat: „Všichni tady umřeme! Všichni tady umřeme!“

„Co to tady plácáš za nesmysly? Proč máme umřít?“ Petr se rozběhl směrem k ostatním chatkám a vykřikoval tu samou větu. Oběhl všechny chatky a zjistil, že jsou tam zcela sami. Vrátil se zpátky ke kamarádům a vše jim řekl. Dostali strach a bylo jim divné, že uprostřed léta v takovém vedru, není nikde nikdo. Jirka vytáhl mobil, že zavolá rodičům, kde se chodí pro tu vodu. Ale neměl žádný signál. Nikdo z nich neměl signál. Bylo jim to divné. Rozhodli se , že si sbalí věci a odjedou domů.

Vydali se k blízkému parkovišti, kde měli zaparkované auto. Ale nastal šok. Auto nikde. Jen prázdné parkoviště. Holky se rozbrečely a nikdo nevěděl, co si počít. Napadlo je , že je někdo v kempu drží. Že nechce dovolit, aby odtamtud odjeli. Petr se  konečně odhodlal prozradit, co v lese viděl.  „Tak cos v lese viděl? Nenapínej!“

„Dobře. Ale těžko se mi to říká. Sám tomu nemohu uvěřit. Na jednom stromě na větvi jsem zahlédl kousky zohaveného těla. Pak jsem běžel dál, po cestě jsem blil a na zemi ležela lidská hlava. Chtěl jsem křičet, ale z hrdla mi nešlo nic ani vyslovit. Pak jsem asi omdlel, protože jsem se probral ležící na zemi, celý zpocený a bylo mi špatně. Pak jsem bloudil, nemohl jsem najít kluky. Myslel jsem, že se jim něco stalo. „

„Ježíši tak proto si byl dlouho pryč. Tady řádí šílený maniak a možná nás teď sleduje a nechce nás pustit pryč z kempu. Všichni musíme být pohromadě a pokusit se zůstat v klidu. A za chvíli bude tma tak musíme rychle vypadnout. “ Rozběhli se směrem k východu toho kempu. „Co se to děje?“ Řvala Monika. Kde je ten zasraný východ? Už tu měl dávno být.“ nadávala. Pobíhali tam a zpátky a nemohli východ najít. Běželi pořád dál a dál až zjistili, že běží někam do neznáma. Propadli panice a měli strašnou žízeň. „Musí tady sakra být pitná voda. Nějakej pramen. Ten musí být v každém kempu. „

„Tady je voda! Našel jsem vodu!!“ volal Eda. Přihrnuli se ke zdroji. Měli sucho v ústech a sotva chodili. Petr ale nevěřil, že ta voda je pitná a zarazil je: „Nepijte tu vodu! Už si nepamatujete, jak vám bylo zle?“ Holky se ušklíbly. „Ale na chatě byla rezavá voda a tahle je pitná, přírodní. “ Všichni se napili a nakonec i Petr, jelikož žízní pomalu omdléval. Naplnili si zásoby vody do lahví, co měli v báglech a hledali cestu ven.

Blížila se devátá hodina a dostávali strach, že po tmě nenajdou cestu a že potkají toho vraždícího maniaka. Najednou Monika zařvala bolestí: „Au au, mně bolí břicho!!!“ A svíjela se na trávě. Dostali strach, že opět vypili otrávenou vodu. Ale nikomu jinému nic nebylo. Ptali se jí, co všechno jedla nebo pila. Nemohla si vzpomenout. Museli ji kluci vzít na ruky, nemohla vůbec ani chodit. A často museli zastavovat, protože neustále zvracela. „Počkejte!“ hlesla Monika. „Už si vzpomínám. Jak jsme dělali to kuře, tak jsem našla v kuchyni čokoládu. Snědla jsem ji celou. “ „No nazdar. Ta byla asi taky otrávená. Musíš teď hodně pít, ať nejsi dehydrovaná.

Pomalu se stmívalo a měli strach. „Víte co?“ řekl Petr. „Vrátíme se zpátky. Tudy cesta určitě nevede. To už jdeme někam úplně jinam. “ Souhlasili a šli zpátky. Pomalu se blížili k místu, kde je parkoviště a najednou zjistili, že jim chybí Eda. „Kde je? Jak dlouho s námi není? “ „Vůbec nemám zdání!“ řekla vylekaně Míša. Celou dobu šel zamnou. “ „Třeba se šel jen vychcat. Počkáme na něj. „

Tak čekali a on pořád nikde. A auto taky pořád nikde. „Jdu se za ním podívat.“ prohlásil Jiří. Najednou Jirka zařval:“ Pojďte všichni sem!!“ Kamarádi doběhli za Jiřím a zahlédli odpornou věc. Další useklá hlava. Naštěstí nebyla Edova. Dostali o něj ale strach. Jirka se rozkřičel po celém lese. „Edo kde jsi? Ozvi se!“ Míša se otočila směrem k parkovišti a zahlédla v dálce postavu. „Táámhle někdo jde! A jde směrem k nám!!“ Schovali se za strom a vyčkávali. „Vždyť to je Eda, ten idiot.“ Přiběhli za ním a vynadali mu. „Tys nám nahnal strach, ty blbče“ „Klid, klid, teď mně dobře poslouchejte! Našel jsem to parkoviště s naším autem. Naše auto tam je celou dobu. Je tam ještě jedno, hned za ním. Kousek na kopečku. „

Všem se hodně ulevilo a naskákali do auta a rychle ujížděli. Potom nahlásili vše policii a víckrát už na to místo nejeli.

Nepřehlédněte

• Povidka – Obyčejný příběh
• Povídka – Nebezpečí na chatě
• Povídka – Náš činžák
• Povídky a Příběhy – Tma blíže
• Příběhy ze života – Příběh Magdalény

 Vytisknout příspěvek