Povídka – Případ 659 N.O.V.Ý. Ž.I.V.O.T. ?.

Ach ano, čas plyne. Čas plyne rychle. Někdy člověku proteče mezi prsty. Někdy s ním člověk plýtvá a někdy ho není dost. Je to to jediné, co na tomto světě nemůžeme změnit. Změnil jsem město, změnil jsem kraj, změnil jsem se já.
Padesát obětí. Opravdu vysoké číslo. Přemýšlel jsem, moc jsem přemýšlel. Chci být opravdu tím monstrem? Nechci být jen řadovým občanem? Ne, ne, to určitě ne. Už jenom kvůli mému zevnějšku. Chvilku mi trvalo, než jsem vše sehnal, ale nyní konečně vypadám podle svých představ. Na hlavě plstěný vysoký cylindr, dlouhý černý kabát až k zemi, rudá košile a kalhoty od společenského obleku. Vysoké šněrovací boty do půl holeně. No, ano, sehnat cylindr v dnešní době bylo těžké, ale kabát a boty mého rázu se dají sehnat prakticky v každém internetovém obchodě metal typu. No a košile a kalhoty… v každém obchodě pro lepší společnost.

Navíc cylindr jsem ještě vylepšil, dal jsem si na něj ony skvělé motorkářské brýle se stahovací gumou. Vypadám, jako nějaký vědec letec ze sci-fi povídky. Asi i proto se za mnou každý otočí. Jen ať je vidět, že já k nim nepatřím!
Ale to je vnější popis. Nyní bych přišel k lyrice mého duševna.
Už hezkých pár týdnů si nejsem vědom žádného záchvatu. Ovládám se. Držím toho démona na uzdě. Jde o velké sebepřemáhání. Je těžké udržet vztek, ale jde mi to, alespoň prozatím.
Pokud si dobře vzpomínáte, měl jsem kdysi celkem slušný arzenál nejrůznějších zbraní. Ach ano, celkem pět malých osobních střelných zbraní a asi dvacet injekcí s různými roztoky přivolávajícími paralýzu a naprostou imobilitu. Co jsem s tím vším udělal? Zbraně jsem prodal v jisté internetové aukci. Výdělek logicky putoval do kloboučnictví.
A injekce? Možná jsem paranoidní, nebo trpím stihomamem, ale mám je stále u sebe. Dokonce i teď, kdy jsem začal s pokusem žít poklidný život, jsem stále ve střehu. Je jisté, že policie to nenechá jen tak. A navíc tamten útěk se mi povedl jenom proto, že mě neznali. Kdyby mě chytli tentokráte, asi bych už neutekl. Docela jsem je zesměšnil, tohle si nenechají líbit. Půjdou mi po krku, ať jsem kdekoli.
Není támhleto tajný? Pořád se na mne dívá. Sleduje mě, každý můj pohyb, každý záhyb mého kabátu. Co to má v uchu? Sluchátko! To musí být tajný! Moment.
Bože jsem to ale útlocitný člověk. To že člověk poslouchající muziku kouká na někoho, kdo se liší od ostatních je přeci normální ne? Ukázkový stihomam!
Dobrá, snad je klid, nikdo okolo. Otevírám dveře svého domova a vcházím. Je to starý barák. Bez elektřiny, ve sklepě je jezero vzniklé spodní vodou. Ale kupodivu nic moc tu neplesniví. Svoje hnízdečko, sezení, svůj hlavní stan jsem zřídil na půdě, až úplně nahoře. Vchází se tam po žebříku a je tam bytelný poklop. Vylézám nahoru.
Objevuje se přede mnou nádherné panorama. Měkké červené viktoriánské křeslo, malý secesní stolek a pružinová postel. Trámy střechy voní starobou. Na půdě není svislá stěna. Jen podlaha a krov. Jako horní polovina písmene A. Rovnoramenný trojúhelník. Nestěžuji si. Vejdu se sem v nejvyšší pohodě. Pro jednoho člověka je tu místa až až.
Možná se ptáte, kde jsem vzal tak luxusní židli a stolek. Ty už tady byly. Nevím, asi je sem někdo nanosil přede mnou. Asi se zde někdo skrýval, ale našel lepší úkryt a tento zdvořile přenechal mně.
Ale co je nejdůležitější, potkal jsem JI. Nevím jak se jmenuje, či spíše vím, ale nedokážu to vyslovit. Ano, je logicky jinonárodnostní. Nevím, zda-li je Japonka, Vietnamka, či Číňanka, inu, má asijské rysy.
Jak jsme se poznali? Žebrala. Když jsem si ji prohlédl lépe, usoudil jsem, že je na něčem závislá. Nevím, metanfetamin, crack, kokain…. Musí to být nějaký stimulátor. Od té doby, co jsem ji přinutil abstinovat jen spí a podřimuje. Člověk s ní nemůže ani normálně mluvit, usíná uprostřed slova. Možná, možná v krajním případě by to mohl být i heroin, ale na jejím těle mé oko žádné vpichy nenašlo. Jestli lžičkou, nebo to kouří… nevím. Rozhodně nyní je přikurtovaná k pérové posteli a úspěšně abstinuje. A to je hlavní. Dostane se z toho.
Je dobrou společnicí. Jako každý lidský tvor musím s někým mluvit, s někým si vyměňovat informace, s někým debatovat a konzultovat. Ano, hovoří se s ní dobře. Moc toho nenamluví, ale umí poslouchat. Občas, sem tam, prohodí něco jistě moudrého v jejím národním jazyce. Ne moc nahlas, ale zas ne potichu. Spíše tak pološeptem, normální hlasitostí. Moc tomu nerozumím, ale jistě je to něco inteligentního.
Jídlo. Ano, sehnat jídlo pro dvě osoby je těžké. Kord dneska, kdy už přínos manuální práce není odměňován stravou, nýbrž mizerným spropitným. Musel jsem si najít práci. Na úřadě jsem zanechal svou kartu. Za nedlouho jsem se tam přišel podívat, měl jsem asi čtrnáct nabídek na pracovní poměr. Po dlouhém pečlivém a uvážlivém vybírání jsem nakonec vzal práci v lékařství. Zkušební doba mi právě skončila a mám pracovní poměr na dobu neurčitou.
Mé nové zaměstnání mi přináší mnohá potěšení. Nejsem sice jako seriálová hvězda Dr. House, ale i tak pomáhám lidem. To vědomí z dobře udělané práce, z dobře zašité rány na chlapcově rameni, z diagnostiky obyčejné nemoci, jakou je chřipka, z různých odebrání vzorků pro laboratoř, to vše je mi nesmírně příjemné. Navíc si, tu a tam, půjčím nějakou tu ampulku…
Plat mám dobrý, koneckonců vykonávám tam tři funkce. Stačí to jak pro mě, tak pro mou novou přítelkyni, tak i pro Práška. Kdože je Prášek? Já se vám nezmínil? Toho jsem zase potkal na jistém sídlišti, jak se tam prohrabával v popelnicích. Ten malinkatý všivák vyskočí snad dva metry vysoko. Bylo těžké se s ním blíže seznámit, ale když jsem mu začal k jeho pelechu nosit voňavoučké párky, začal se tvářit přátelštěji. Jednou se prostě rozhodl, že mě už neopustí a šel mi v patách až domů. Zřídil jsem mu boudu v patře, aby byl k nám co nejblíže, ale on si stejně vyleze až nahoru. Je nesmírně šikovný, ten malý ratlík. Vyručkuje po žebříku až na půdu. Dolů je to ovšem horší.
Každé ráno ho snesu, aby se vyvenčil. Při té příležitosti nakoupím snídani. Vrátím se domů, najím se, nakrmím Ji i Práška a jdu do práce. Mám tam být už v osm. Mám denní směnu, končím v šestnáct nula nula. Jistě, někdy si se mnou má fantazie hraje a vytváří jisté katastrofické obrazy z domova, kde jsem nechal oba své přátele o samotě, ale nikdy se nic nestalo a doufejme, že ani nestane.
Proč jsem se o tom rozhodl vyprávět zrovna dnes…. Protože můj poklidný život se začíná formovat a nabývá na tvaru. I takové monstrum, jakým jsem býval se může změnit. A navíc je to ještě jedna věc. Před chvíli Ona otevřela oči a promluvila. Tentokrát to bylo v řeči, které rozumím, totiž česky. Zeptala se, jestli může dostat trochu vody. Ihned jsem přispěchal na pomoc s broušenou sklenicí minerálky pokojové teploty. Vypila tři sklenice, než jí to stačilo. Byla jednoznačně dehydratovaná.
Může to být však jen tou odvykací kůrou. Doufejme, že to nebude nic zlého. Ovšem inspirovalo mě to k dalšímu vylepšení našeho hnízdečka. Ke stropu jsem zavěsil pet-láhev s minerální vodou a zavedl jí skrze hrdlo trubičku. Koupil jsem jí v mototechně, ale to je jedno. No prostě až bude mít přítelkyně žízeň, stačí, aby trochu pohnula hlavou a může sát. Zkusil jsem to a málem jsem se celý pobryndal. Tlak vody, jež byla tak vysoko byl neúnosný a nedal se zastavit. Takhle bych ji utopil!
Položil jsem tedy láhev na stůl a hadičku vedl podél postele k jejím ústům… jenomže takhle tu hadičku přilehne a buď nic nenaseje, nebo ji ani nedokáže strčit do úst. Tak tedy kompromis. Láhev jsem nechal na stole, ale trubičku vedl kousek nad jejím tělem. Takhle nebude žádný tlak a hadičku nepřilehne. Ták, to by bylo.
Usedl jsem to křesla a Prášek mi skočil do klína. No, dobrá, Prášek podle prašiviny, ale proč ho shazovat, když je tak blažený a navíc výtečně hřeje? Dokončiv poslední zápas s budíkem, aby mně vzbudil v šest ulehám pohodlně do křesla, nohy na stole. Prášek našel pro nás oba příjemnou polohu jeho malého tělíčka a spokojeně usíná. Já, s rukou na Práškovi potichu začínám klimbat. Přestávám postupně vnímat okolí a oddávám se zcela své fantazii a paměti, než mě pohltí spánek. Avšak ještě před tím zkontroluji ukrytou injekci mezi ohyby křesla. Musí být neustále po ruce jako jediná pojistka, kdyby někdo zneužil mé bezbrannosti.
Usínám.
…
A zase se probouzím. Ani nemusím otevírat oči. Skrze víčka je patrné, že je stále tma, ale v tomto ročním období je stále tma. Nahmatal jsem sirky a zapálil svíčku. Popadl jsem hrnek, v němž je svíčka připevněna a hledám budík. Jsou čtyři hodiny ráno. Co to, že jsem se vzbudil tak brzy? Jsem snad už odpočatý? Včerejšek nebyl nijak nenáročný. Co to má být? Pak si to uvědomím. Prášek není na mém klíně. Pootočím hlavu a div mě neraní mrtvice! Ona sedí na posteli, v jedné ruce drží broušenou sklenici, druhou hladí Práška a kouká na mně svýma uhrančivě nádhernýma očima.
Donutil jsem se k gentlmenskému chování a mírně jsem se pousmál. I ona se pousmála. Zapálil jsem ještě dalších pár svíček a osvětlil, alespoň trochu, místnost. Až nyní si uvědomují, že se musela dostat z provazu, jinak by si nesedla. Tohle bude zajímavý rozhovor…
Ale, kupodivu, nechce se jí začít. Tak tedy budu muset začít já.
„ Dobrý den.“ Pousmál jsem se.
„ Už nemusíte tak zdvořile, drahý pane. Přeci jen, zdá se mi, že jsem tu ležela již hezkou řádku dní…“
„ Věru, ležela jste. Omlouvám se, že jsem vás před tím přivázal, nýbrž nebylo zbytí, chtěl-li jsem vás vymanit ze spárů oněch psychotropních látek.“
„ Říkejme jim prostě drogy…“ usmála se „ … a nevím, jsem-li z toho zcela venku. Zatím jsem jen ve fázi tablet. Žádné tvrdé drogy, to ne, nejspíše jste mi dal lekci hned na začátku. Jsem vám za to neskonale vděčná!“
Je úžasné, jakou má slovní zásobu a intonaci hlasu!!!! Ou! Klid!
„ Těší mne, že jsem vám mohl pomoci.“
„ Možná byste mi mohl pomoci ještě s něčím, vážený pane…“
„ Poslouchám.“
„ Nemám kam jít. Žila jsem kdysi snad i v rodině vysokoškolského učitele, ale potom jsem do toho padla. Rodina se mě zřekla, takže pokud mi nepomůžete, čeká mě ulice.“
Nechce odejít! Nechce odejít!!!!!
„ No, jistě že tu můžete zůstat. Koneckonců celý tento dům je nám k dispozici. Místa tu máme stále dost.“
„ Všimla jsem si, že máte zajímavý oděv a tady kolem je dostatek čerstvých potravin. Kde berete, prosím, na to všechno prostředky?“
„ Pracuji e zdravotnictví.“
Viditelně jsem jí překvapil. Bože ta má vlastnost!
„ Tedy, proč žijte v této skoro zřícenině?“
„ Nejsem ve společnosti žádoucí.“
„ Problémy se zákonem?“
„ Ano.“
„ Vražda?“
„ Jak to víte?“
„ Tipla jsem si.“ Usmála se
„ Nebojíte se?“
„ Vůbec ne. Bylo to jednou a určitě z pochopitelných důvodů…“
„ Bylo to více jak padesátkrát a z čistě emočních důvodů“
Úsměv jí malinko ochabl. Ale kdybych lhal, nemohl bych se sám sobě podívat do očí.
„ No…. Tak tedy dobrá, nešťourejme v tom.“
„ Souhlasím.“
„ Mohu znát vaše jméno?“
Mlčel jsem. Tak asi minutu.
„ A vaše jméno? Mám dojem, že jste ho již řekla, ale nejsem schopný ho vyslovit.“
„ No, ano, jmenuji se…“
A zase něco, co jsem nemohl vyslovit. Jak to ti asiati dělají, že mají tak trénovaný jazyk?!
„ Mohu vám říkat Gervaiso?“
„ No,..“ přidušený uchecht „… jestli vám to pomůže….“
„ Tedy Gervaiso, dáte si něco?“
„ A co nabízíte, můj kouzelný hostiteli?“
Kouzelný?! Tedy, že by bylo ono okouzlení vzájemné?

Nepřehlédněte

• Příběhy ze života – Mysl snese víc, než tělo
• Úvahy / Myšlenky – Rozum – HLOUPÝ VTIP
• Zamilované Příběhy – Láska
• Úvahy / Myšlenky – Můza – naděje na přežití
• Úvahy / Myšlenky – Obezita? Pf – zas systém

Příspěvek publikoval/a: staggy

Kategorie: Povídky a Příběhy

Profil uživatele: staggy

Klíčová slova: Psycho, S, staggy

Zobrazit vše od autora: staggy

 Vytisknout příspěvek