Povídka – Případ 659 N.Á.S.L.E.D.K.Y.

Čekal jsem, jestli se dostaví svědomí. Nedostavilo se. Nebo je svědomím už jen to, že o tom přemýšlím? Zabil jsem dalšího člověka, proboha! Jak to může jít takhle dál? Jak to všechno skončí? Copak nebude těm nočním můrám konec? Nejdřív zabíjím nechtěně a jsem za to stíhán. Teď zabíjím úmyslně, abych byl za to oslavován. Nelíbí se mi ani jedna z těch dvou cest. Zabíjení není správné. Nemůžu přece rozhodovat o něčí životě a smrti jako nějaká kovová ruka boží! Ale co jiného mám dělat? Jenom tady mám nějakou šanci přežít. Jenom tady se o mně postarají. Venku bych byl pořád na útěku. Navíc neřekl bych, že teď, co mi odhalili všechny jejich tajemství, by mě nechali jen tak odejít. Byl bych pro ně až příliš velké riziko. Je to zab, nebo buď zabit. A já chci žít. Také mi nezbývá nic jiného než zabíjet?!
V jaké extrémní situaci se to musí člověk nacházet, aby musel zabíjet pro přežití? Nemluvím o mase, jako zdroji obživy. Z tohohle zabíjení mám jen….. body! A špatný pocit a žere mě svědomí a bůh ví co ještě!
„Nenávidím to tu. Nenávidím sebe. Nenávidím je. Za to co všichni jsme. Nemyslím jen ty lidi tady. Myslím všechny lidi! NENÁVIDÍM jejich pravidla, normy, zákony. Člověka nesmírně svazují. Nemůže zhola nic! NIC!!! Když se chce poprat, hned se do toho irituje policie. Když chce něco ukrást, hned ho honí. Už je to stejně moje, ne jejich! A tohle není výmysl moderní společnosti, tohle je už od pradávna! Co takový boží desatero?! Prvních deset norem slušného chování!!! SLUŠNÉ CHOVÁNÍ?! NIC NENÍ SLUŠNÉ A NESLUŠNÉ!!!! Chování je chování. Nedá se diferencovat!!!
Víš ty co je svoboda? SVOBODA??? Svoboda je totální úpadek všeho! Morálky, politiky, financí, totální zrušení všech vztahů a svazků, co existují. Společnost by tvořili silní, ne lstiví a podlí. Na ulici by páry místo líbání rovnou souložily, aniž by budili jakékoli pohoršení, vždyť se můžou chovat naprosto svobodně. SVOBODNĚ! !!! dělat si co chci je svoboda. Nevšímat si ostatních, nevšímat si následků, myslet jenom na sebe.
Jdu se najíst.“
Otevřel jsem dveře tak zprudka, že ti, jenž za nimi stáli a poslouchali můj monolog, nestačili vůbec zareagovat. Krčilo se jich tam asi pět. Pohlédl jsem na ně s plamenem v očích. Zavřel jsem víčka, abych plamen udusil. Když jsem znovu otevřel oči, tvářil jsem se již klidně.
„ Pokračujte.“
A skutečně těch pět osob se dalo do pohybu. To si tedy dělám hezkou tvář před ostatními. No co. Mám hlad. Tak si dám konečně něco k jídlu.
Došel jsem do jídelny. No tedy jídelny… byla to přepychová místnost se švédskými stoly. Tolik rozmanitého výběru! No co. Vzal jsem si talíř a zařadil se. Koukal jsem sem, koukal jsem tam. Na tohle všechno mi talíř nestačí. Položil jsem ho tedy a za překvapených pohledů ostatních jsem popadl celou místu s nějakým suchým salámem a k tomu ohník chleba. Odešel jsem z řady a usedl ke stolu v rohu. Zřejmě tam dlouho nikdo neseděl, protože pod ním bylo čisto a žádné stopy po ježdění židlí. Položil jsem mísu a chleba. Rozhlédl jsem se. Ti co ne mě ještě koukali s tím ihned přestali. Roztrhl jsem chleba v půli a začal jsem jíst. Jedl jsem a jedl. Jako kdyby jídlo mohlo smazat můj čin. Ale pomohlo mi to.
Jídlem jsem se znovu uklidnil. A věřte, nebo ne, ale snědl jsem ten bochník celý. Normální klasický bochník chleba ve mně po půl hodině zmizel, jako by nic. Vstal jsem, vrátil mísu a odešel.
Teď musím za Kitty. Bez odemykání zámků se neobejdu. Pokoj…. Pokoj…. Sakra jak bylo to číslo?!?!?! Sakra. Sakra! SAKRA!!!!
Zastavil jsem se. Otočil jsem se čelem ke stěně a přistoupil jsem k ní. Začal jsem bušit hlavou o stěnu, až to dunělo. Buch, buch!!!! 23!!! No jóóó! Udělal jsem krok zpět a setřel si z čela krev.
Směřoval jsem do dvacet trojky a snažil jsem se ignorovat pohledy těch, co přihlíželi mému bušení. Došel jsem až tam. Zaklepal jsem.
„ Dále.“
Ano, to byla Kitty. Vešel jsem.
A ihned si zakryl oči.
„ Ale to je v pořádku.“
„ Ne není. Takhle bych tě vidět neměl.“
Přistoupila ke mně.
„ Nahota je normální věc. Nemám se za co stydět. Ale jestli ti to vadí…“
„ Prostě se obleč…“
„ Dobrá.“
Kam jsem se to dopracoval?!?!?! Ta holka je snad šílená! Řekne dále a přitom tu postává, jak ji bůh stvořil. Chová se ….. tak….. zvrhle!
Pak mi to docvaklo.
A právě tohle je ta svoboda?!
„ Už můžeš.“
Otočil jsem se. Byla konečně oblečená. Právě si zapínala kalhoty.
„ Copak?“
„ Jdu se učit.“
Rozesmála se.
„ Ale to je až v deset, ty hlupáčku.“
„ Pro ostatní možná.“
Naklonila hlavu na stranu a mlaskla.
„ Tak jo. Pojď, sedni si.“
Usedl jsem ke stolu pod oknem. Na něm bylo nespočet zámků a jisté zahnuté planžetky a drátky a různé náčiní.
„ Jaký typ chceš umět.“
Pohlédl jsem jí do očí.
„ Všechny.“
Tentokrát bylo jasně vidět překvapení. A navíc si asi poprvé všimla mé rány na čele, protože od ní nemohla odtrhnout oči.
„ Co se ti stalo?“
„ Nemohl jsem si vzpomenout na číslo pokoje.“
„ A kvůli tomu…“
„ Začneme?“
„ Jistě.“
Hráli jsme si dlouho. Opravdu dlouho. Učila mě to než přišli ostatní, učila mě to když tam byli, učila mě to, když všichni odešli. Skončili jsme v devět hodin večer.
„ Tak to by byl tedy ten nejpoužívanější zámek…“
„ Děkuju.“ Vstal jsem a namířil si to ke dveřím.
„ Kam jdeš?“
„ Pro kontrakt.“
„ Máš kruhy pod očima, jak dlouho už si nespal?“
„ Ráno to budou dva dny.“
„ Unavený nic nezvládneš.“
„ Nejsem unavený.“ Pousmál jsem se.
„ Tak dobrá. Hlavně se nenech chytit.“
„ Neboj. Papapa miluju tě.“
„ Cože?!“
„ To říkám všem.“
„ Tak tedy papapa já tebe.“ Rozesmála se.
S úsměvem na rtech jsem opustil místnost a namířil si to rovnou k Nikolasovi. Vystoupal jsem o patro a dostal se opět před ty dveře a opět před toho obra.
„ Je opravdu nutné ti to opakovat?“
Obr chvilku koukal, pak zaklepal na dveře.
„ Co je?“
„ Pane, ten novej je tu zas.“
„ Tak ať jde dál.“
Vstoupil jsem. Nikolas stál uprostřed místnosti, ruce za zády, zřejmě chodil sem a tam a o něčem dumal.
„ Co zas?“
„ Chci kontrakt.“
Prohlédl si mně od hlavy až k patě.
„ Nejdřív by ses měl vyspat.“
„ Až potom.“
Přistoupil ke stolu a vytáhl opět další složku. Podal mi jí. Otevřel jsem ji. Byla tam fotka malé holčičky.
„ Zabít?!“
„ Né, unést. Soud ji přiřkl matce, ale otec nám zaplatil. Chce s ní emigrovat.“
„ Překážky?“
„ Vzdálenost. Otec je připraven k odjezdu kdykoli. Stačí mu toho prcka prostě předat.“
„ Dobrá.“
Bez pozdravu jsem odešel.
Nevím, ale zdá se mi, že jsem od toho ranního monologu zešílel. Chovám se jako magor! Mlátím hlavou o zeď, nespím, sním za celý den jeden bochník chleba a půl kila salámu!!! SAKRA CO TO SE MNOU JE?!?!?! SAKRA, SAKRA, SAKRA!
Podal jsem skladníkovi složku.

Nepřehlédněte

• Příběhy ze života – Mysl snese víc, než tělo
• Úvahy / Myšlenky – Rozum – HLOUPÝ VTIP
• Zamilované Příběhy – Láska
• Úvahy / Myšlenky – Můza – naděje na přežití
• Úvahy / Myšlenky – Obezita? Pf – zas systém

Příspěvek publikoval/a: staggy

Kategorie: Povídky a Příběhy

Profil uživatele: staggy

Klíčová slova: Psycho, S, staggy

Zobrazit vše od autora: staggy

 Vytisknout příspěvek