Příběhy ze života – „Příběh plný bláta“ aneb Cokoliv řeknete, použijí vaše děti proti vám :-)

Bylo krásné, slunečné, pondělní odpoledne a vzduch už začínal konečně vonět jarem.
Povedlo se mi odejít z práce o trošku dřív, spěchala jsem domů s nákupem a těšila se na večer. Čekal mě pohodový večer. A bez dětí! Byla jsem domluvená s kamarádkou, že si zajdeme na chvilku popovídat u kafe.
Synové chodili do první a třetí třídy, tak už se o sebe dokázali částečně postarat. Večeři jim nachystám, zbytek zvládnou sami za dozoru babičky.
Babička byla už druhý měsíc v důchodu a já jsem po letech, kdy jsem se od nich nemohla nikam dostat, začala konečně objevovat kouzlo občasných volných podvečerů či večerů…
Na rohožce jsem uviděla šlápoty od bláta. Kudy zase lezli, zaúpěla jsem v duchu a odemkla dům.
Šlápoty pokračovaly dovnitř. Pravda – bylo jaro, právě roztával poslední sníh a bylo hodně bláta. Ale přece jenom už nejsou malí, nemůžou si cestou ze školy chodit, kudy se jim zachce. Budu jim muset znovu domluvit.

Za dveřmi stály boty obou synů obalené blátem, bláto bylo i zevnitř.
Šlápoty však vedly dál.
Tak tohle už přehnali! Lítat tady v botách!
Nadechla jsem se, že na ně zavolám, ale objevila se tchýně: „Dobře, že jdeš! Tak si to užij, bundy už jsem dala do pračky, ten zbytek ti ráda přenechám.“
„Co se stalo? Někde spadli?“ vyděsila jsem se.
„Ne! Však oni se ti pochlubí sami, co vyváděli,“ ukázala tchýně prstem nahoru, aby nebylo pochyb, kde hříšníci jsou a sešla dolů, do svého bytu.
Vidina příjemného podvečera, stráveného nicneděláním a tlacháním s kamarádkou u kávy, se mi začala rozplývat rychleji než pára nad hrncem…
Teď se rozhodně nemůžu tchýně zeptat, zda by je večer pohlídala. Musím napřed zjistit, co se vlastně stalo.
Ignorovala jsem mokré šlápoty i kusy bláta na schodech a vyběhla nahoru.
Vešla jsem do kuchyně a zakopla o hromadu zabláceného oblečení. To snad ne! Jejich rifle od bláta, rukavice obalené blátem, z ponožek bláto doslova kapalo!
Tak proto ty šlápoty po chodbě, to nebylo z bot, ale z ponožek!
„Co jste vyváděli?“ řekla jsem místo pozdravu.
„Ahoj mami.“ To je zajímavé, že když mají průšvih, vzpomenou si i na slušné vychování.
Kluci seděli u stolu, mezi sebou měli kýbl s vodou a hadříky si smývali bláto z obalů od sešitů. Sešity, které vypadaly, jako kdyby je několikrát přejel zablácený traktor, se sušily rozložené na lavici. Na židli byly školní tašky, obě plné bláta. Ostatně kousíčky bláta byly po celé kuchyni. Ona vůbec moje, ještě včera krásně uklizená, kuchyň, teď zrovna připomínala Pompeje po výbuchu Vesuvu. Jen místo popílku bylo všude bláto a voda.
Tak tohle bylo na mě trochu moc! Včera večer jsem umývala podlahu, protože lepila od rozlitého sirupu! Předevčírem večer proto, že jim na podlahu spadl jogurt! Den před tím proto, že rozlili trochu polévky, čehož si ovšem nevšimli a rozťapali ji po celé kuchyni! Nepatřím rozhodně mezi ženy, jejichž cílem je prouklízet život. Svou náladou jsem začala připomínat Etnu těsně před výbuchem. Já je snad zabiju!
„Můžete mě vysvětlit, co jste dělali?!“ zvýšila jsem hlas a odloupla kus zaschlého bláta mladšímu synovi z ucha.
„No, víš…,“ starší se ujal slova, ale evidentně se mu do vysvětlování moc nechtělo.
„Tak čekám na vysvětlení!“
„No, víš… jak nám babička povídala, že když byla malá, neměli sáňky…“
A v tu chvíli mi to došlo! Už nemuseli nic říkat! Samozřejmě, že vím, byla jsem u toho, ale nenapadlo mě, co z toho nevinného povídání mé maminky vznikne za pohromu!
Tak babička za to může! Já se snad zblázním!
Moje maminka klukům zrovna včera vykládala o svém dětství na venkově. Povídala jim, že když byla malá, neměli sáňky a tak místo saní jezdívali na školních aktovkách…
Jenže na čistě bílém venkovském sněhu!
Poslouchali oba pozorně. Až nápadně pozorně. Ale nikoho z nás by nenapadlo, že to budou chtít hned taky vyzkoušet! No uznejte – napadlo by vás to? Vždyť mají doma nové sáňky.
A že nepočkají na zimu, až bude zase sníh a budou to zkoušet v březnu na blátě, tak to už by mě vůbec nenapadlo. Ani to, že si ty tašky ještě ke všemu otočí zavíráním dolů, takže jak pojedou, tak si to bláto pohrnou dovnitř!
Zaúpěla jsem! A pak dětem něco vykládejte! Odnesou to jejich matky! Měla jsem chuť hned zavolat mé mamince, ať si to tu přijde uklidit, když to způsobila. Ale z čeho ji vlastně chci obvinit?
„Kluci, já vás snad přetrhnu!“ na víc jsem se nezmohla. Kdyby mi to někdo vyprávěl, nebo bylo něco takového zfilmované a já to viděla v televizi, byla by mi ta příhoda k smíchu.
Jenže pro mne to byla realita všedního dne. Vidina příjemného večera s vůní kávy se definitivně rozplynula. Tu spoušť budu uklízet do rána!
Ach jo…
Se syny si to vyřídím později. Program na večer se mi neplánovaně změnil, tak to musím zavolat kamarádce.
„Dano, nezlob se, ale já na to kafe s tebou nemůžu. Mám zablácený byt, protože…“
„Jo, tak to byli tvoji kluci!“ skočila mi kamarádka naštvaně do řeči. „Lucka mi to nechtěla prozradit, kdo ji navedl!“
„Taky nemůžu, peru tu spoušť!“ dodala Dana a položila telefon.
Tak koukám, že veselo není jenom u nás. Škodolibě jsem se usmála, aspoň, že v tom nejsem sama.
Zvedla jsem sluchátko ještě jednou a vytočila známé číslo. „Mami, pro příště ti důrazně zakazuji, vykládat mým synům, co jste vyváděli, když jste byli malí!“ řekla jsem přísně a pro jistotu jí rovnou zakázala jim připomínat i pohádku o Červené Karkulce. Nebudu riskovat, že synové na plánovaném školním výletě do ZOO, hodí některou ze spolužaček vlkům…!

Nepřehlédněte

• Básně – Hvězda
• Povídky a Příběhy – Úplňková noc
• Básně – Voda
• Báseň – Budeme zas spolu
• Citáty – Andrew Carnegie

 Vytisknout příspěvek