Příběhy ze života – Příběh Magdalény

Budu vám vyprávět svůj příběh, který se udál před sedmi lety. Tenkrát jsem byla mladá, nezkušená dívka, která byla plná života.

Psal se dvacátý sedmý prosinec a venku mrzlo a hustě sněžilo. Vyšla jsem ven a zvedla hlavu k obloze. Dívala jsem se na vločky, zdály se mi hrozně veliké a špinavé a šimraly mě po tváři. Bylo to příjemné. Strašně jsem milovala, když padaly obrovské vločky a rychle jsem vytáhla z kapes kabátu své nové rukavice, které jsem dostala k vánocům od babičky. Procházela jsem se po náměstí a pozorovala lidi kolem sebe. Nakoukla jsem do vitríny jednoho obchůdku s oblečením a hypnotizovala zelené šaty, které jsem si přála k vánocům a nedostala je.Dělám to už třetí den a přemýšlím, jak je získat. Tak na ně koukám a v tom do mě vrazí něco silného a strašně mě při tom rozbolí v zádech. Otočím se a za mnou stojí chlap s kolem a omlouvá se: „Pardon já fakt nechtěl!“

„No ještě aby to bylo naschvál, co to je za nápad jezdit na kole, když mrzne a všude to klouže! „ Zařvala jsem na něj.Ještě jednou se omluvil a odjel. Já mezitím dál přemýšlela, jak se dostat k těm šatům, To by holky záviděly. Ta myšlenka mě sžírala čím dál víc.

Ráno se mi nechtělo vůbec vstávat Budík řinčel o sto šest a já se pořád ne a ne odlepit z postele., Vykouknu ven, venku opět hustě sněží. Naházela jsem do sebe rohlík s marmeládou a kávu a vyrazila do práce.

Pracovala jsem v jedné reklamní agentuře. Sedla jsem si ke svému stolu a měla nachystanou hromádku od šéfa . Na tom byl štítek: Stihnout ještě dnes, spěchá!

Tak jsem se dala do práce. Utíkalo to celkem rychle. Práci jsem měla brzy hotovou. Byla jsem ráda, že jsem to stihla a nemusela tam kejsnout kdoví do kdy.Už jsem se oblékala, když jsem zahlédla na stole peněženku. Neváhala jsem a chňapla po ní. Potřebovala jsem ty peníze na ty šaty. Podívala jsem se do peněženky a bylo v ní 5000 korun. Byla jsem šťastná a spěchala do toho obchůdku koupit ty šaty. Seděly mi akorát a už jsem se viděla , jak mi budou holky závidět. Ale ani v duchu jsem nepomyslela na to, že se bude vyšetřovat, kdo odcizil tu peněženku a že by se mohlo na mně přijít.

S obavami jsem přišla do práce a hned ve dveřích na mně volal šéf, že mám okamžitě přijít za ním do kanceláře. Celá vyděšená jsem naklusala a modlila se, ať se na to nepřijde.

Vynadal mi, že jsem úplně pokazila včerejší práci. Že ji musím dělat dneska znovu.“Do háje“ řekla jsem si. Co jsem včera dělala, že jsem to tak zmrvila. To jsem určitě přemýšlela o těch šatech a nesoustředila se na práci. Ještě že zatím nepřišli na tu peněženku a ani nevím, komu patřila. Doklady tam nebyly, akorát peníze.V práci jsem trčela do pěti hodin a byla jsem ráda, že jdu domů.

Následující den byl ošklivý. Venku místo sněhu břečka, která se při každém kroku rozpleskla a do práce jsem přišla jako prase. Kalhoty zastříkané, no prostě hrůza. Po mrazech ani stopa, rtuť teploměru ukazovala dva stupně celsia.Šla jsem si uvařit kafe, ráno jsem ho nestihla a dala se do práce. Přišel za mnou šéf a pochválil mně za včerejší práci. To mi spravilo náladu a s chutí jsem se pustila do práce.

O přestávce jsem zaslechla z kanceláře šéfa, jak se hádá s Pepou. To je jeden ze zaměstnanců. Křičel na něj, že prý vzal ze stolu jeho peněženku. Tak to byly šéfovy prachy. No nazdar. Ale proč viní zrovna Pepu? Šéf vyběhl z kanclu a zavolal: Teď mně všichni poslouchejte.Předevčírem mi někdo z vás ukradl peněženku. Okamžitě se přiznejte, nebo to bude šetřit policie. Zrudla jsem jak rajče, polévalo mě horko. Jak se mám přiznat? Vždyť mně vyhodí z práce. Nikdo se neozýval, šéf začínal být stále více nervózní. Skončila šichta a všichni se odebírali domů. Já jsem čekala, až všichni odejdou. Chtěla jsem jít jako poslední. Vyšla jsem z agentury a u dveří stál šéf s tím chlapem, co do mě vrazil s tím kolem.Podle toho co mluvili, mi došlo, že je to jeho syn. A že ta peněženka byla právě toho syna. Byla jsem v pasti. Doma jsem celou dobu přemýšlela, jak z toho ven. Dokonce jsem nemohla ani usnout. Celou částku jsem naštěstí neutratila, šaty stály 1450. Nezbývalo mi, než se přiznat. To bude ale strašná ostuda. Jsem vlastně zlodějka a okradla jsem vlastního šéfa!

Do práce jsem přišla o něco dřív než obvykle, abych sesbírala odvahu na to přiznání. Ale ať jsem přemýšlela sebevíc, nevěděla jsem jak začít. Tak jsem tomu nechala volný průběh. To byla zásadní chyba.

Přišla policie a začala vyšetřovat a vyzpovídala všechny zaměstnance. Pak by se do mě krve nedořezal, přišel i syn od šéfa a poznal mě. Přišel ke mně a říkal: „To si ty, do které jsem vrazil s kolem? To je náhoda, že se tady potkáváme a zrovna při tak nemilé události. Doufám, že najdou toho zloděje. Určitě to byl někdo ze zaměstnanců..

Nevěděla jsem co dělat , měla jsem pocit, že každou chvíli prasknu. Teď přišla řada na mně, policie mi kladla různé otázky. Pak si najednou Pepa vzpomněl, že jsem odcházela ten osudný den jako poslední. „No ano“ shodli se ostatní. „Opravdu Magda odešla jako poslední.“ Polévalo mne horko a věděla jsem, že musím s pravdou ven. Přiznala jsem se a vytáhla jsem zbytek peněz, které mi zbývaly a dala je na stůl. Hanbou jsem se propadala a vysvětlovala, že jsem nechtěla krást, že nevím co mně to napadlo. A zbytek peněz, že dám z výplaty. Šéf mi sdělil: „to bude taky tvá poslední výplata, protože máš padáka.“ S tím jsem samozřejmě počítala, že mne vyhodí.Celá rudá jsem utíkala domů a strašně jsem brečela.

Dnes pracuji jako prodavačka v cukrárně, odstěhovala jsem se do jiného města ke kamarádce‘ všichni mne na ulici oslovovali „zlodějko“ a nosím jenom kalhoty. Ty šaty jsem dala kámošce.

Magdaléna

Nepřehlédněte

• Příběhy ze života – Na horách
• Příběhy ze života – Policejní střípky
• Příběhy ze života – Přetvářka
• Povídka – Bláznem do konce života
• Povídka – Příšerný výlet

 Vytisknout příspěvek