Příběhy ze života – Přátelská výpomoc

Zvonek vyzváněl jako na poplach.
Přede dveřmi kamarádka.
„Někde hoří?“ zeptala jsem se místo pozdravu, abych  nezdržovala a když tak rychle zavolala hasiče.

„Hani, musíš mě zachránit!“
Takže nikde nehoří, oddechla jsem si. Ale i tak to vypadá vážně. Co se děje?
Ovšem v případě Veroniky také hodně podezřele, už ji znám. Když mi takhle naposledy říkala, že ji musím zachránit, vnutila mi do péče svého naprosto nevychovaného psa, kterého nikdo právě proto hlídat nechtěl. Ta její obluda velikosti menšího telete mi, zatím co se ona rekreovala kdesi u moře, zdevastovala byt i nervy!
Tak pozor! Žádný pes, s tím už tu nemá šanci. Jasně jsem jí to řekla už tehdy, když si pro tu neposlušnou, uštěkanou a uslintanou bestii konečně přišla. Navíc teď je tu Sam a ten by konkurenci rozhodně nesnesl. To jsem jí pro jistotu několikrát důrazně připomínala, že už mám také psa, tak předpokládám, že to slečna vysokoškolačka pochopila.
Takže pohoda, devastace bytu snad opravdu nehrozí, pomyslela jsem si a klidně ji pozvala na kávu.
Verča s sebou kromě tašky nesla i nějakou podezřelou krabici, ale na jejího psa byla naštěstí příliš malá. Tak tentokrát žádná pohroma, pomyslela sem si naivně a vyhodila Sama z křesla, aby si návštěva měla kam sednout.

„Tak povídej, co zase potřebuješ?“, zeptala jsem se a vystrčila vrčícího Sama za dveře, jelikož se právě chystal vykousat vetřelce ze „svého“ křesílka. Prošlo to nějak podezřele hladce. Sam se vůbec nebránil, spíš bych řekla, že vyhození do chodby uvítal. Normálně by mi to bylo podezřelé, ale já myslela spíš na to, co bude Veronika potřebovat, než na to, co můžu způsobit. Ještě než jsem stačila za ním ty dveře zase zavřít, ozvalo se z chodby hysterické „Mmňňááuuuu!“ a rána, jako by něco spadlo. Nakoukla jsem do chodby, ale už tam byl jen spadlý květináč s vysypanou hlínou. Oba aktéři byli pryč. Odbyla jsem to mávnutím ruky. Nejspíš už si opravdu začínám zvykat, že to u nás občas vypadá jako v těch kreslených groteskách o Tomovi a Jerrym.
„Tak copak potřebuješ?“ vrátila jsem se k důvodu Veroničiny návštěvy.
„Křeček?“ přemýšlela jsem. No to by nakonec šlo, ten snad, zavřen ve své kleci, žádnou škodu v bytě neudělá.
„No dobře,“ souhlasila jsem.
„Jen, aby jsi si pro něj zase nezapomněla po dovolené přijít,“ neodpustila jsem si.

Příchodem třetího zvířete do mé domácnosti nastal ale jistý problém.
Jsem totiž majitelkou dvou úhlavních nepřátel, kočičky s tím nejběžnějším kočičím jménem – Minda a tříletého, žárlivého jezevčíka Sama.
Musela jsem si vždy dávat velice dobrý pozor, aby se mi ani náhodou nestalo, že tyto dva znesvářené zvířecí tábory zůstanou chvíli v jedné místnosti a bez dozoru. Jejich vzájemná nevraživost zaváněla totiž krveprolitím. Z mírné a umazlené Mindy se při spatření Sama stávala divoká, hladová a tudíž nebezpečná šelma kočkovitá, toužící po krvi a Sam se v blízkosti Mindy jako mávnutím kouzelného proutku měnil z milého pejska ve vzteklé útočící monstrum. Naježený vzteky, připomínal víc než dlouhosrstého jezevčíka, dikobraza. Ti dva se prostě nesměli potkat!
Občas to u nás opravdu vypadalo jako v těch už zmíněných groteskách. Třeba zrovna dnes v poledne. Nesu si takhle na talíři oběd, brambory a řízek, od linky ke stolu a než těch pět kroků udělám, osmkrát zakopnu o Mindu popřípadě o Sama, kteří se tu zrovna, oba naježení vzteky, honí kolem stolu. Podeváté do mě jeden z nich přímo narazí, takže ztratím balanc a řízek se sesune z talíře na zem. Je zajímavé, že i v té nejvyšší rychlosti, jakou se ti dva tu honí, stihne ten, který je blíž, mi ten řízek sebrat a utéct s ním. No, tentokrát mi zbyly aspoň brambory…
Minda si občas provokativně sedne na stůl, protože ví, že Sam se svými krátkými nožkami za ní nemůže a já si pak pro jistotu chystám do pohotovosti číslo na veterináře, protože mám strach, že Sama z toho vzteku chytne infarkt.
Takže teď mi k těmto starostem přibyl ještě křeček v akváriu.
Dočasný domov našel na okně v kuchyni, což bylo dost vysoko, aby na něj Sam nemohl. A přikryté akvárium mu poskytovalo bezpečí i před Mindou. Oba se totiž nezávisle na sobě zaradovali, že jsem jim konečně opatřila něco lepšího a zábavnějšího k snědku, než jsou ty nudné granule, které před nimi neutíkají a tudíž se nedají lovit.
Naštěstí tu křeček bude pouze dva týdny, to určitě v pohodě zvládnu ty dvě šelmy uhlídat, říkala jsem si.
(Tehdy jsem ještě netušila, že dočasná přátelská výpomoc, kdy na dva týdny pohlídám kamarádce křečka, se změní na výpomoc jaksi trvalou a křeček mi už zůstane. Jako kdybych tu Veroniku neznala! Jejího psa jsem jí také potom musela vnutit zpátky násilím.).
Ale zpět k aktuálnímu problému, který příchodem křečka nastal.
Minda nemá ráda ani Sama, ani křečka. Tedy křečka vlastně ráda má, ale takovým zvláštním způsobem. Pozoruje ho často přes okno a z jejího výrazu a zvláště mlsného olizování, je patrné, že ho plánuje sníst k večeři, jen co jí trošku večeřička povyroste.
Sam nesnáší Mindu a je nepříčetný, když se Minda i jen přiblíží ke křečkovi. Z křečka je ale nadšený. Chodí ho pozorovat, vyskočí si vždy na lavici a kontroluje, jak mu dobrůtka roste.
No a tak v rámci zabránění krveprolití se u nás pravidelně každé ráno před mým odchodem do zaměstnání, odehrávalo zhruba toto:
Kočka ven z domu a zamknout dveře, překontrolovat okna, aby nevlezla dovnitř. Pes vyvenčit a zavřít do jiné místnosti než je křeček, všechno zkontrolovat a pak teprve jsem mohla jít v klidu do práce.
Celkem dlouho všechno perfektně fungovalo, ale znáte to…
Jednou se sice žádné ucho neutrhlo, ale zato se mi povedlo zaspat.
Vylítla jsem z domu takovou rychlostí, jako kdyby se mi za zády houfovala útočná letka rozzuřených sršňů. Nemůžu si dovolit přijít pozdě do práce.
A teprve v práci jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem svou zvířenu neseparovala, ba naopak – povedlo se mi v té raketové rychlosti, se kterou jsem opouštěla byt, všechny tři zavřít do kuchyně!
Proboha! Chytal mě málem infarkt!
Ale co jsem měla dělat? Z práce jsem odejít nemohla. Celou pracovní dobu jsem myslela jen na to, co se asi děje doma.
No to bude krvák, šla jsem odpoledne s hrůzou domů!
Bydlíme v přízemí, takže toho, že na okně není akvárium s křečkem, jsem si všimla už před domem.
Pomalu, se strachem, co uvidím, jsem potom otevírala dveře bytu. Bylo tam ticho. Až příliš velké ticho. Přímo zlověstné ticho! Nikdo se tam s nikým nerval, nehonil… A nikdo mě nevítal!
Bože, tak snad aspoň jeden mohl přežít, ne?
Opatrně jsem nakoukla do kuchyně a rozhlédla se po bitevním poli.
V kuchyni to opravdu vypadalo, jako kdyby se tam odehrávala válka. Všude na podlaze se válely střepy a mezi nimi byly rozházené příbory a nádobí, které se pádem na zem nerozbilo. Nejspíš došlo k honičce a Minda běhala po lince a stole a shazovala, na co přišla.
Jaké jsou škody? No dobře, tak ten rozbitý talíř oželím, však už byl starý. A ta váza taky nebyla nic moc. Toho nového bílého ubrusu mi trošku líto bylo, to jo. Byl teď na stůl naprosto nevhodný, jelikož byl roztržený na dva kusy.
Jednu část ubrusu měli pod sebou Sam s Mindou a stulení k sobě, svorně spali. Byli tak unavení, že skoro ani nezaznamenali můj příchod. Ale krásný obrázek, vidět ty dva svorně vedle sebe, to byl. Kochala jsem se tou idylkou.
Co se tam stalo netuším, ale od té doby jsou ti dva nejlepší kámoši.
Jen by mě zajímalo, který z nich vlastně sežral toho křečka? Nebo že by se o něj rozdělili? Možná ano, v rámci uzavření příměří…

Aby z tohoto vyprávění nebyl až takový krvák, tak nutno dodat ještě toto:
Když v nastálé rvačce Minda anebo Sam, to se neví, který z nich to byl, možná oba dva společnými silami, shodili to akvárium s křečkem na zem, tak milý křeček v rámci hesla „Kdo uteče, vyhraje a bude škrtnut z jídelního lístku!“ se schoval za skříň. Tam jsme ho totiž po pár dnech živého a zdravého objevili. Dostal nové, větší akvárium, takže mohl být i on spokojený.

(Rekapitulace: Takže výsledkem tohoto mého chvilkového opomenutí u dveří, bylo od té doby už nerozlučné přátelství Mindy a Sama, jeden rozbitý talíř, jedna rozbitá váza, akvárium roztříštěné na kousky, roztrhaný nový ubrus a volně se za skříní pohybujícím křečkem okousaný nábytek, včetně okousaného kabelu od ledničky. Můj stav, blízký infarktu nepočítám, jelikož jsem to přežila.
To není až tak špatná bilance na to, co se vlastně mohlo stát, že?).

Nepřehlédněte

• Úvaha – Můžu
• Básně – SEN
• Básně – Kočka
• Milostné SMS – Tajný svět
• Příběhy ze života – Absence – omluvenka – Názdáááár sem zas tu :-D

 Vytisknout příspěvek