Povídka – Není úniku

Není úniku

V tmavé kobce se rozhlížel kolem sebe. Oči si pomalu zvykali na okolní šero. Začal si uvědomovat prostor kolem sebe. Vše působilo stísněně. Kdyby bylo jen trochu světla. Jasný paprsek ve tmách. Prosvítil by temnotu a vše by bylo zase fajn. Nádech a výdech v prostorách temnoty. Chtěl bych uniknout, ale stále víc to nejde. Pár slov pro sebe. Slovo, které oživuje prostor před sebou. Dává mu duši a nádech života.

Místnost skutečně nebyla velká. Čtvercový prostor, který je velký pár kroků. S jedním slamníkem v rohu místnosti. A dekou pokrytou plísní. Nebýt malého okýnka u stropu kobky, byla by místnost temná jeskyně. Prostor nejtemnějšího pekla, místa kde člověk zešílí během pár dnů. Kameny ve stěně byli poznamenány duší minulých vězňů. Poctivý pískovec s vyobrazením značek, čárek a obrázků zoufalců, trávící v kobce mnoho let. Železné dveře, otevírající se pouze v okamžiku příchodu nových odsouzenců a ve chvílích životního konce každého z nich. Přešel se ještě jednou po celém prostoru. Tak tady budu trávit svůj život: pomyslel si.
Ve dveřích se s rachotem posunula špehýrka. „ Tak co chlapče. Máš radost, že vidíš na chvíli světlo. Neboj nebude to na dlouho. Příště přijdu jen večer a to ze světla nebudeš mýt nic. Už ti to voní co. Brzo přestane neboj. Odpadky zásadně nevynáším, leda tak ty co vejdou do rakve.“: dovolil si vtip na konec dozorce. Zastrčil zpátky špehýrku a pomalým krokem se vydal dál. Není kam spěchat a žrádlo dostanou až večer. Stejně byl radši, když ten všivák zásobovač nepřivezl nic a tvrdil, že ho po cestě přepadli. Smáli se tomu všichni dozorci, jenom správce moc nadšený nebyl. Párkrát si postěžoval svému nadřízenému. Byl tam teprve druhý týden a hned krádež. Vzpomněl si na starého ředitele. Ten se smál jeho snaze všechno správně převzít. Dobrácky mu poklepal po rameni a řekl: „ Jen klid však si zvyknete“. Třetí týden to už nevydržel a dal příkaz ať mu zásobovače přivedou. Přišel cely shrbený. Omlouval se jak mohl. Stěžoval si na nebezpečné cesty, lupiče, nepřízeň počasí, chudobu, která ho stíhá jen kam se podívá. Snad by vyplakal i svou duši a přísahal na samotného boha, jaký je chudák. Kdyby mu nevypadl zlaťák z kapsy. Tehdy se všechno zlomilo. Oba z hrůzou koukali na minci. Řev, který potom následoval si všichni ve věznici budou pamatovat velmi dlouho. Zásobovač skončil na pranýři v nejhlubším sklepením, kde strávil dva dny.
„Trest a vina, to je osudem nás všech lidských bytostí.“ : pomyslel si, když dozorce odešel. Kdyby tak mohl vrátit čas, posunout ho o pár desítek let zpátky. Věnovat se více škole. Chodit častěji do kostela. Farář na něj byl vždy hodný. Nikdy neurazil a měl pochopení pro jeho menší lumpárny. Často spolu seděli a vyprávěli si o bohu, o Ježíši. Tenkrát věřil všemu, co mu kdo řekl. Když za ním zašli, aby šel pracovat do města neváhal. Farář se ho snažil přemluvit. Dobře věděl, co všechno se může mladému holobrádkovi stát ve velkém městě. Kamarádi měli větší slovo. Tak se tam vydal.
Oslnilo ho paláce boháčů, chrámy a křivolaké uličky. Temná zákoutí a sny. Každý tady zbohatne. Každý bude žít ve velkém paláci. Jen se nás drž, s námi se neztratíš. Tvrdili přátelé. Hned první den se nechal zaměstnat, jako pomocník u zelináře. Zeleninu znal z vesnice odkud pocházel. A práce mu šla od ruky. Byl to jeden z těch obchodníku, držící se pravidla. Všechno mé zboží je dobré. Na prodej byla různá směs zeleniny. Dodával je do honosných paláců a vedl svého pomocníka k odpovědnosti a poctivosti. „Chovej se vždy poctivě a drž se pravidel poctivosti“: říkával. Sám míchal mezi dobré brambory jednu shnilou. Nedělal to vždy, v některých domech si na něj dávali velký pozor. Zvláště služky a kuchaři ho po pár problémech div nesedřeli z kůže. Vždyť to byli hlavně ony, kdo dostali výprask, po špatném převzetí zboží.
Oko malého chlapce, ulpívalo na honosných sídlech, krásách města. Služky byli k němu vlídné a mnohý kuchař si dovolil mu podstrčit něco na zub. Dospíval v řádného a poctivého může. S vidinou pokračování v práci v krámku po zelináři Zelinář si ho tak oblíbil, že mu chtěl všechno přenechat. Příbuzné neměl zlé, jen se mu nelíbilo pomyšlení, že to po něm převezme někdo jiný. V klukovy se vyděl, měl ho rád jako sobě vlastního.
Kamarádí si však vzpomněli. Po šesti letech se najednou objevili. „Pojď s námi. Užij si života. Hej ty jsi jenom zelinář.“ : smích od kamarádů zabolel. Hned proto vytáhl peníze co si našetřil. Pohostil je s vědomím, možnosti bohatství budoucnosti. Kamarádi začali navštěvovat i krámek. Zelináři se to moc nelíbilo. Pomocník pracoval stále pilně. Jenom chlapci nevypadali na ty, kdo pomáhají poctivým lidem. Nemohl si nevšimnout unavených tváří. Prázdné truhličky s penězi. Ani dluhu, které byli více znát. Ze začátku mu toleroval spoustu prohřešků. Po té se mu snažil domluvit. Ale opět přišli kamarádí a on cítil ztrátu blízkého mladého přítele. Za těch pár let mu přirostl hodně k srdci. Dohodl se proto s přítelem, že by potřeboval mladého odklidit chvilku na venkov. Slovo dalo slovo a mladík se stěhoval na venkov.
Pookřál tam. Bez alkoholu a kamarádu, mající rádi jenom peníze, se člověku žije daleko lépe. Seznámil se i s Květou, dcerou přítele zelináře. Měli se rádi a plánovali život ve městě. Hezký dům, plnou náruč dětí a sladkou budoucnost. Slíbil jí věrnost navždy. Dušoval se slovy, které pronáší zamilovaný mladík. Otec nebyl proti. Znal svého přítele, a i vyděl jak kluk je poctivý. Práce mu šla od ruky. Dál tedy dobrozdání, že se může vrátit zpátky do města.
Kamarádi však nezapomněli. Tam kde se rozhazují peníze a jí z cizího, nesmí se opustit hloupá hlava. Podle nich byl prosťáček a hlupák. Dostali zálusk na dobře zavedený podnik zelinářství. Bylo jen otázkou času, jak ho přesvědčit ho nepotřebnosti zelináře. Ten však věděl své a brzy pochopil jak je kluk hrozně ovlivnitelný. Dostal strach. Ještě jednou to chtěl zkusit po dobrem. Pozval Květu do města, snad ho kluka nešťastného přivede na jiné myšlenky. Květa však nepřijela. Její otec vzkázal, že má také strach a nikam jí nepustí. Doneslo se mu informace o kamarádech nápadníka své dcery. Mnoho z nich prošlo kriminálem za menší přečiny. Jeden údajně i zabil. Verdikt byl jasný, nemíní nic riskovat a dceru nepošle. Zelinář se dal na radu svého kamaráda. Vyhodil mladíka z krámu se slovy, ať se vrátí až mu bude práce milejší než láhev kořalky.
Viděl jen možnost se zpátky vrátit ke kamarádům. Na Květu zapomněl a vše chtěl vidět dnem lahve. Každý z jeho přátel jeho rozhodnutí podporoval. Peníze byli jeho a ne jejich. Vše však jednou končí. A žádná pokladnice není nekonečná. Zvlášť ta jež má dno. Svět se stal jen rozmazanou šmouhou. Nad propastí, každý pozná lidi kolem sebe, zvlášť přátele. Ti ho však brzo odkopli. Za skleničku dělával šaška, klauna, sluhu, psa. Štěkat uměl obstojně. Všichni se smáli. Bavili se, kopali, dusili a naváděli ho k větším a větším šílenostem. Přestal už svět vnímat a stal se psem v lidské podobě. Ten který vyje ve svém zoufalství. Pláče v koutě, jako malý kluk. Svět se stál jenom trhanými okamžiky čirého zoufalství.
„Zabij, zabij pse. Bodej, škrť, trhej“ a jenom smích okolo. Byla to velká legrace. Krev stříkala okolo. Začali si ho prohlížet pozorněji. Všimli šílenství v jeho očích. Šílenství mající vlastní osobnost. V jejich myslích se uhnízdil strach z toho koho stvořili. Nechali ho ležet vedle umírajícího. Zůstal na zemi dlouho. Ve chvílích, kdy sbíral sily se snažil odplazit pryč. Ve hlavě měl prázdno. Alkoholové opojení odplouvalo v bolestech hlavy. Jen krev se mu zdála stále více skutečnější. Zděšení bylo opravdické. V hlavě se převalovali myšlenky čiré hrůzy. V hrdle bylo sucho. Každý okamžik se vlekl. Slovo pomoc bušilo hlavě, ještě dlouho potom co ho našli opakoval dokola. „Pomozte mi.“
Soudce nehleděl na nic. Ani na dobrozdání zelináře, který se cítil zodpovědný za život svého chráněnce. Dokolečka si opakoval: „ Kdybych ho nechal na vesnici, nedopadlo by to tak špatně.“
V soudní síni bylo šero. V místech jeho duše plálo pouze zoufalství a touha vše co nejdříve ukončit. Nebylo mu dopřáno nic z toho co uleví viníkům. A následovalo pouze vězení v temné díře.
Dny se vlekli mezi chladnými stěnami. Svět se změnil na jediné slovo: „Pomozte.“

Nepřehlédněte

• Povídka – Možnost změny
• Povídka – Na oběžné dráze Skronu
• Přísloví – BLEKovo příslový
• Přísloví – Čínské přísloví
• Povídka – Bílá myš

Příspěvek publikoval/a: norwi

Kategorie: Povídky a Příběhy

Profil uživatele: norwi

Klíčová slova: N, Norwi, Sci-fi

Zobrazit vše od autora: norwi

 Vytisknout příspěvek