Povídka – M.G.Vilas – Druid?

Joch se rozpačitě ohlédl směrem ke vchodu vedoucí do jeskyně. Přísahal by, že něco zaslechl. Naštěstí nic nespatřil. Ani hlídka nehlásila poplach. To jej ovšem nijak neuspokojilo. Už teď byl strachy bledý jako vlasy starce.

Joch se už jako malý sirotek připletl mezi bandu zlodějíčků, ze kterých později vyrostli překupníci jehličí černého smrku. Stromu, jenž rostl jen daleko na jihu a ani tam se nevyskytoval nijak hojně. Byl už skoro vykácen kvůli omamným látkám, které byly obsaženy v jeho jehličí. V posledních letech jsou všechny stromy tohoto druhu pod stálým dozorem stráží. Za poškození oné dřeviny hrozí trest smrti. Ale na druhou stranu jeho prodej byla hodně výnosná.
Tohle byla Jochova první velká akce. Měli naložit až pět beden s drogou a přeplavit se přes obrovské jezero Taka do města Koben, kde čekala další podobná sebranka, aby mohlo jehličí pokračovat dál v cestě. Podíval se na skřeta Elmíra. Ten si zrovna rádoby nenápadně nacpával kapsy jehličím. Dělali to uplně všichni ze skupiny. Jen trochu opatrněji.
V tom se ozvalo zadrnčení a Elmír se sklátil na zem. Z krku mu trčel dlouhý bílý šíp. Joch instinktivně skočil za nejbližší kámen, nasadil si helmu neviditelnosti a vytasil lehce magickou dýku. Poté vyčkával. Helma byla velice užitečná věcička. Kdysi ji vyměnil za skoro půl bedny černého jehličí. Ale obchod za to stál v každém směru. Kdo si ji nasadil, ten se stal okamžitě neviditelným. Měla ale taky nějaké vedlejší účinky. Občas v ní vídával podivné věci, či činy. Zatím nejnepochopitelnější vidina byla, když najednou viděl růžového draka prodávat na náměstí pečená kuřata. Teď naštěstí žádnou podobnou vidinu neměl. Jen tiše seděl a čekal co bude dál.
Všichni ostatní už brali do rukou zbraně a běželi směrem k východu. Potom se však náhle zastavili. Joch si dodal trochu odvahy a vykoukl přes balvan. Zapomněl, že je neviditelný.
Jen několik málo sáhů před ním stál mladý muž. Mohlo mu být tak pětadvacet. Hlavu měl pokrytou hustými kaštanově hnědými vlasy. Na bradě mu rostlo strniště stejné barvy. Na sobě měl bílé roucho zdobené zlatými větvičkami. U pasu měl srb a v ruce luk. U nohou mu stál velký, bílý, sněžný vlk. Výhružně vrčel. Něco podobného Joch ještě nikdy neviděl.
,, Nechci vám ublížit. Taky to neudělám, pokud ihned odejdete a nikde nebudete říkat, že jste mě viděli…“ Promluvil muž, ale někdo z party ozbrojenců mu skočil do řeči.
,, Zapomeň na to. My odejdeme a ty nám tady sebereš naše černé zlato. Nikdy!“ Zakřičel to starý Ireg. Gnóm a asi nejstarší člen pašerácké družiny. Bylo mu něco okolo šedesáti jar. Nikdo toho o něm mnoho nevěděl. Občas se ale proslýchalo, že bojoval ve válkách na jihu proti trollům. Odtud si taky zřejmě přivezl nějaké to jehličí, které mu zachutnalo a přidal se tak do skupiny pašeráků a psanců.
,,Když myslíš, že jsem stejný zloděj jako vy, můžeš tady klidně zůstat. V tom případě ale zemřeš. Mám totiž v plánu zabránit vám, abyste tuto drogu prodali dál do světa.“ Řekl jemným tichým hlasem neznámý.
To Jocha vyvedlo z míry. Kdyby někdo zničil všechny zásoby, přivedlo by ho to zpět na ulici, kde by se musel živit jako kapesní zlodějíček a žebrák. To se ale nestane. Využil své neviditelnosti a mrštnosti a vyskočil zpoza úkrytu směrem k nepříteli. Nevydal přitom jedinou hlásku. Nezvířil jediné zrnko prachu. Nikdo nemohl vědět, že se na něj řítí jistá smrt v podobě neviditelného mladíka s dýkou. Přesto se něco stalo. Už byl jen krok od své oběti, když v tom po něm skočil mužův vlk. Zaryl mu své tesáky hluboko do krku. Potom trhl hlavou prudce do boku a tímto manévrem vyrval Jochovi kus masa. Potom nechal svou oběť pomalu umírat.

* * *

,,Mistře je tady asi takový malý problém.“ Proběhl dveřmi udýchaný muž.
,,Co zase je?“ Odpověděl stařec sedící u psacího stolu. V ruce třímal brk a psal nějaký spis. Na sobě měl dlouhý tmavý háv. Měl dlouhé šedé, místy až bílé vlasy, které mu spadaly až do půly zad. Tvář mu pokrýval stejně dlouhý plnovous. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o mága. O mocného mága.
,, Asi se vrátilo sdružení!“ Odpověděl druhý muž. Stále těžce oddychoval. Nejspíš běžel dlouho, než doběhl konečně k cíli své cesty. Do malé pracovny plné knih, v níž se teď nacházel.
,,Sdružení? To není možné, vždyť jsem je všechny vyprovodil z tohoto světa.“ Odfrkl si posměšně stařec.
,,Myslel jsem si, že mi nebudete věřit. Proto vás prosím, pojďte a já vám ukážu, co se podařilo najít jistému dřevorubci.“ Začal svého mistra přemlouvat muž. Ulevilo se mu, když mistr souhlasně přikývl.
Oba se pomocí kouzla přemístili někam do lesa. Kousek před nimi stála menší skála s jeskyní, ze které se silně kouřilo.
,,Ten dřevorubec tvrdil, že viděl jak z jeskyně vyšel nějaký muž s bílým vlkem. Potom vyšlehly plameny a muž zmizel.“Podával neustále informace mladší z obou mužů.
,, Jak jsme se o tom dozvěděli my? To ten dřevorubec přišel k nám a řekl že něco viděl?“ Usmál se opět stařec. Na to, že celá jeho tvář byla pokryta vráskami a určitě mu bylo něco kolem osmdesáti let, vypadal až dětsky vesele. Jako by si ze všeho dělal jenom legraci.
,,Ne tak docela. On to přišel ohlásit do města na strážnici. Tam máme samozřejmě naše lidi, kteří nás informovali.“ Dostalo se mu odpovědi.
Mistrovu společníkovi začala zřejmě docházet trpělivost se starcovým optimismem a veselou náladou.
,,Víš milý Draciusi, je mi jasné, že tak moc stojíš o místo velmistra Řádu, které teď zastávám já. Ale na to abys ho získal, musíš pořádně procvičit tři věci. A to tyhle.ůDával stařec kázání příteli cestou k jeskyni.,,Za prvé. Musíš lépe skrývat své emoce. Jde na tobě vidět, že ti něco leze na nervy a ty to očividně nezvládáš. Za druhé: Musíš se naučit logicky myslet. Když se v lese objeví někdo s bílým vlkem, tak to asi nebude někdo ze Sdružení Svobodných Mágů, ale spíše druid. Kdybys občas navštívil knihovnu, zjistíš, že bílý vlk je druidské znamení. A poslední podmínka zní: Procvič si přemisťovací kouzlo. Kdybys jej uměl, nemusel bys k mé pracovně běžet až kdoví odkud.“
Z Draciuse vypadlo něco ve stylu, že přemisťovací kouzlo umí až dost dobře a stařec jej opět pokáral.,, Asi jsi zase porušil první pravidlo.“
Dracius se divil. Jak by to mohl být druid, když druidy vyhnalo před dvaceti lety to zatracené Sdružení. Byly tu taky spekulace o tom, že druidi byly vyvražděni. Nečekaně Sdružením.
Sdružení Svobodných Mágů. Tak si říkala sekta kouzelníků, kterým se na chvíli podařilo převzít vládu na celým císařstvím. Ničili vše, co jim připadalo dostatečně silné, aby je to sesadilo z jejich pomyslného trůnu. Ostatní mágové, kteří nechtěli zradit svou zemi byli nuceni žít mezi prostým lidem a dobytkem. Nikdo se neodvážil tyranům postavit. Tedy skoro nikdo. Tehdy ještě ne tak vrásčitý čaroděj Simsonofix se v přestrojení dostal až k vůdci sekty Torkanovi, kterého si za pomoci extrémně silného hypnotického kouzla podmanil.Vydal rozkaz, aby se všichni Svobodní, jak si tenkrát říkali, sešli v jejich tehdejším sídle a zároveň škole mágů. Jakmile se tak stalo, nebylo nic jednoduššího, než nechat podmaněnou osobu, aby vyhodila školu do vzduchu. Potom se do zemí opět vrátil mír a pohoda. Ale druidové se od té doby neukázali.
Oba dorazili ke svému cíli. K zdevastovanému vchodu do jeskyně v nějaké žulové skále. Zevnitř se pořád valil hustý dým.
,,Takže. Požár byl opravdu založen pomocí magie. Je jí tady cítit opravdu mnoho.“ Mrmlal si pod vousy Simsonofix. Potom udělal ladný, ale přesto celkem rychlý pohyb rukou a kouř zmizel. Něco takového byla pro Draciuse záhada. Potom udělal mág další pohyb rukou, tentokrát o něco pomalejší. Balvany, které zabraňovali vstupu do jeskyně se rychle klidily z cesty. Teď byl vchod do jeskyně volný.
Oba vešli. Dracius se za svým mistrem táhl jako ocas u psa.
Jeskyně byla celá od sazí a popela. Většina věcí se už nedala identifikovat. Například kusy zuhelnatělých dřev. Mohly pocházet třeba z nějaké truhly, nebo z dřevěné postele, či jiného nábytku. U vchodu ale přece byly dvě věci, jenž se dali identifikovat. Nějaká primitivní helma a napůl roztavená dýka.
,,Cítíš to?“ Zeptal se mistr svého učně.
,, Ano“ Odpověděl stručně tázaný. Ve vzduchu byla opravdu cítit nasládlá omamná vůně. Dobře známá vůně pro někoho kdo se věnoval magii a alchymii alespoň tak jako Dracius. Černé jehličí. Tohle bylo pašerácké doupě.

* * *

,,Takže si to všechno shrneme. Banda překupníků byla ve své jeskyni a najednou je přepadl muž s bílým vlkem. Pravděpodobně druid. To je asi tak všechno. Mimochodem, kde je ten dřevorubec?“ Ptal se Simsonofix. Tentokrát už ve své pracovně.
,,Zavřeli ho. Mysleli si že je blázen a že si dělá legraci z městských stráží. Celkem normální u takové sebranky, která si říká ochránci zákona…“ Začal odpovídal Dracius, ale mistr jej přerušil.
,, Jdeme na menší exkurzi do vězení.“ Zavelel a oba se přemístili před městskou věznici. Nebyla to nijak stabilní stavba. Jen ze dřeva, které už z části začínalo hnít a místech, kde se po většinu dne vyskytoval stín i plesnivět. Vězni neutíkali jen z jednoho důvodu. Místní bachaři byli krollové. Velcí, silní, tupí a rychlí krollové. Kdokoliv se pokusil o útěk, byl dostihnut a bez milosti zabit. Těchto odstrašujících případů bylo dost.
Ve vnitř to nevypadalo o nic líp. Odsouzení byli zavřeni v kovových klecích o velikosti dva sáhy na výšku a dva sáhy na šířku. Sem a tam pochodovali po celé budově krollové. Nevypali moc chytře. Měli velké opičí uši a ve tváři vepsaný nechápavý výraz. Některým od řiti odpadávaly kusy výkalů. Z tohoto důvodu tady byl taky pořádný smrad. To ovšem spravilo mistrovo osvěžovací kouzlo.
K oboum příchozím se začali scházet bachaři s kyji v rukou. Mistr opět mávl rukou a všichni krollové se zastavili.
,, Mistře, s takovou silou byste mohl ovládnout celý svět. Dvacet krollů jediným kouzlem, to je tedy pořádné.“ pronesl obdivně mladý Dracius.
,, Ach jo, ty jsi nepoučitelný. Kouzelníci jsou zde od toho, aby lidem pomáhali, ne jim škodili. Potom, nikdo neovládne dvacet krollů jediným kouzle. Mají totiž tak malý mozek, že na nich nejde prakticky nic ovládnout. Nekouzlil jsem. Jen jsem mávnul rukou. Ti tupci vědí, že jsem mág a mysleli (toto slovo pronesl dosti ironicky) si, že kouzlím. Proto se zastavili. Myslí si( opět ironicky) že jsou zhypnotizovaní a nemohou se hýbat… Který je náš člověk?“ Vysvětlil stařec a začal se rozhlížet po vězení.Bylo tady na padesát vězňů.
,, Ten vedle nás pane.“ Ukázal ihned Dracius
Stařec jen přistoupil a otázal se co muž viděl u té jeskyně.
,, Nic jen chlapa s vlkem, potom výšleh plamenů a kouř. Ihned jsem se otočil a utíkal pryč. A skončil jsem tady.“
,,Aha, děkujem, nashledanou.“ Poděkoval Simsonofix a odešel ven. Jeho společník jej následoval.
,,Co budeme dělat, moc jsme se toho nedozvěděli. Mohl jste taky trochu víc naléhat!…“ Začal mladší mág, ale něco jej přerušilo.
Před oba muže najednou přistál orel. Krásný, velký, hnědobílý orel. V zobáku držel vzkaz. Stařec se pro něj sehnul a přečetl si jej. Stálo v něm:

,,Přijďte k jeskyni.
Sám a neozbrojen.
Chci si promluvit.“

Podpis chyběl. Někdo napsal dopis, aby přišel Simsonofix sám k jeskyni, kde se stala ta záhada a poslal orla. Divné. Pomyslel si stařec a řekl: ,, Vypadá to, že na chvíli musím odcestovat… volají mě z paláce. Potřebují něco vyřešit.“Domyslel si a rychle se přemístil pryč od svého společníka. Nechtěl odpovídat na zbytečné otázky toho zbrklého jedince, jež si říkal mág.

* * *

Simsonofix se objevil před jeskyní. Nebylo tady nic zvláštního. Vydal se tedy do jeskyně.
Uvnitř stála osoba. Mužská postava s hnědými vlasy a hnědým plnovousem. Na sobě měla bílé oblečení, na zádech luk a u pasu srb. Vedle ní klidně seděl vlk. Bílý jako sníh.
,, Tak je to pravda. Vrátili se druidi.To ovšem přináší nové světlo do našeho světa.“ Zasmál se radostně mág. Poprvé za několik let byl opravdu šťastný. Byl tak šťastný, že roztáhl ruce a zapomněl na jakoukoliv sebeobranu. To se mu stalo osudným.
Z druidových očí najednou vyletěl rudý blesk a srazil starce na zem. Výboj magie a energie blesku znehybnila kouzelníkovi všechny svaly a dokonce i část myšlení. Nemohl tedy ani vstát, ani kouzlit. Vlk se rozplynul. Byla to pouhá iluze. Iluze, která se dala snadno prohlédnout. Jenže to si mistr v návalu radosti jaksi neuvědomil.Zkušený a moudrý člověk udělal školáckou chybu.
,, Ne, vrátilo se Sdružení Svobodných Mágů. My, kteří jsme přežili, jsme dlouho spřádali plány, jak znovu získat nadvládu. A nejlepší se nám zdálo nejdřív odstranit tebe. Potom budeme mít volnější ruce. Udělali jsme to přesně jako ty. V převleku za někoho na tvé straně. Ale to už je teď jedno. Stejně zemřeš!“ Rozchechtal se muž a z očí mu vyletěl druhý blesk. Tentokrát žluté barvy.
Stařec umíral dlouho a v bolestech. Přesto nevydal jediné bolestné zasténání.

* Sdružení se nakonec k moci nedostalo. Bylo odhaleno dřív, než se plně rozhoupalo pokračovat ve svých plánech. Velmistrem Řádu se stal Dracius. Vzal si k srdci rady svého předchůdce a byl výborným vůdcem. Jenže nikdo nikdy nebyl tak dokonalý, jako zesnulý kouzelník a velmistr Řádu Simsonofix

Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.

Nepřehlédněte

• Povídka – Bloody Mary
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Smrť je len začiatok I.
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá

Příspěvek publikoval/a: admin

Kategorie: Povídky a Příběhy

Profil uživatele: admin

Klíčová slova: Fantasy, V, Vilas

Zobrazit vše od autora: admin

 Vytisknout příspěvek