Loading ...Být zlatou rybkou je občas docela otrava. Plavete si, většinou ne moc rychle, jelikož vás tíží všechna ta váha zlata. Máte obrovskou moc splnit komukoli cokoli, přičemž zároveň neschopnost splnit alespoň to úplně nejmenší přáníčko sami sobě. Široko daleko není žádná jiná zlatá rybka, vždyť aby také byla, když jich je tak málo. A všechno tohle dohromady znamená, že není o co stát.
Čas od času vás vyloví v síti, jindy chytí na háčku na žížalu či jinou návnadu nebo prostě popadnou do rukou. Není těžké chytit zlatou rybku. Pánbůh jí totiž žádné zvláštní mimikry nenadělil, a tak se hloupě třpytí a posléze vytáčí před smrtí se svými přáními. Pravdou je, že přání plnit musí. Je to její poslání. Občas se najde taková zlatá rybka, která by třeba i ráda skončila na talíři vedle bramborové kaše, ale kdo by si připravoval k obědu něco, z čeho by si mohl vyrobit zlaté hodinky? Každopádně tu zlaté rybky jsou. A že jste ji nikdy neviděli? To je jen a jen vaše slepost, vaše smůla a vaše nevíra v něco, co nezní zas až tak moc pravděpodobně.
Přesně taková rybka, o které je tu řeč, plave i v jednom rybníku u nás v Čechách. Nemá tam však zrovna příliš mnoho prostoru, ačkoli je dočista malinkatá. Možná na tom urvalo svůj podíl i všechno to haraburdí, co se ve vodě válelo. Na hladině olejová skvrna, pod hladinou gumové pneumatiky, kostry od kočárků, staré boty, plechovky od Coca-Coly, pivní lahve, staré odrbané kalhoty či holínky. To pro kouzelné stvoření není prostředí, v němž by se mohlo realizovat. Na druhou stranu to není ani místo, kde by se někdo moc snažil o rybaření. A tak si tam zlatá rybka jménem León plavala a plavala. Žila si vcelku bezstarostně, až ji nakonec kdosi vylovil. Na to čekal León již značně dlouho. Nemohl se dočkat, jaké že to bude přání, jež si dotyčný šťastlivec bude přát.
„Jsem kouzelná rybka a splním ti tři přání,“ řekl León.
„Co že jsi?“ zeptal se muž v červených montérkách, v rukou křečovitě svíraje cigaretu.
„Jsem kouzelná rybka a splním ti tři přání,“ opakoval León.
„Myslel jsem, že jseš zlatej řetízek, hodinky nebo spíš jenom blyštící se papírek, ale zlatá rybka? No to se podívejme!“
„Jsem zlatá rybka,“ opakoval opět, nyní již trochu nervózně, „a když mě pustíš, tak ti splním tři přání.“
„Když tě pustím? No ty ses zbláznila?“ uchechtnul se chlap, plivnul na hladinu a svíraje svůj úlovek v jedné ruce a v druhé ruce cigaretu, si to kráčel domů. „Když tě nepustím, splníš mi jich kolik si jich zamanu. Hehe!“
Muž doma napustil hrnec s vodou a hodil do ní Leóna. Hrnec postavil na studenou plotnu a rybce pomalu vysvětloval: „abys rozuměla, teď mi budeš plnit přání za přáním, jinak z tebe udělám zlatou nugetku, jasný?“
„Ale já plním vždycky tři přání,“ hekal León, „a každej mě pak pustí. Tak se to dělá od věků. Vždycky se to tak dělalo. To je neměnný pravidlo. Jako to…že Slunce vyjde každý den. Nebo tak něco.“
„Přání nebo ti bude horko! Myslím, že není nic k nepochopení,“ zahřměl muž. „Tak zaprvé – novej barák. Ale víš co? Udělej z něj rovnou nějakej zámek. A nešetři se…jsi přece jenom kouzelná rybka.“
„Tak dům. Teda zámek. Dobrá…,“ čaroval León, „líbí se vám něco takového?“
„To by ušlo,“ souhlasil muž, „teď ňáký pořádný fáro. Ať to jezdí aspoň dvě stě a na vedlejší sedadlo mi hoď rovnou ňákou blondýnku. Jasný?“
A takhle to šlo pořád. Nejdřív to byl zámek, pak to byl palác, pak to byla jen obyčejná vila, ale každopádně spousta aut. Muž poslal svou ženu jedním přáním kamsi na Sibiř, ale hnedka ji zase vrátil, jelikož mu neměl kdo vařit. Když si uvědomil, že si může přát jídla kolik chce, putovala opět zpátky do ruské tajgy. Přemlouvala ho, že je tam zima a že se jí pokoušela sníst smečka vlků, on ji ovšem rychle odbyl. Když se nudil, bavil se cestováním v čase. Putoval do všech dob celé historie. Navštívil Johanku z Arku přímo na hranici. Byla vším tím chroštím natolik zaházena, že ji nebylo vůbec vidět. Říkal si, že ji uhasí kbelíkem vody, ale to by mohlo příliš narušit dějiny. Ne že by ho to nějak obzvláště tížilo, ale jednoduše se bál. Viděl smrt Ceasara i to, jak plive na svého nevlastního syna a křičí na něj místo tradičního „I ty Brute?“ jen „ty zkurvysynu!“
Jakmile ho omrzely cesty časem, hrával po boku slavných herců ve filmech, spával s herečkami, zpěvačkami, dělal se slavným, pak zase mocným. Nějakou dobu si vyzkoušel titul světovládce, ale brzy ho to omrzelo. Vždy se ovšem objevilo něco nového, nevyzkoušeného. Jeden den byl nejsilnějším mužem na zemi a bil se s každým, kdo se mu postavil do cesty. Další den byl tím nejchytřejším člověkem, obcházel vědomostní soutěže a vyhrával ohromné peníze. Jindy zas jen tak seděl, popíjel flašku alkoholu jednu za druhou a vůbec mu nebylo zle, jen pil a pil, až se opil do střízlivosti. Vedl nevázaný život, přesně takový, o jakém vždy snil.
A mezitím rybka plavala ve svém nepříliš prostorném hrnci a obávala se každičkého okamžiku, kdy přijde její pán, jenž jí neustále vyhrožoval smrtí uvařením zaživa. Kdyby tak jen mohla splnit nějaké přání sama sobě! Kdyby tak jen mohla, tak by proměnila toho bídáka v žábu. Nebo by ho nechala vařit se v hrnci. Ale ještě před tím by ho nechala plnit všechny ty přání. Jak jí to strašně vyčerpávalo. Byl v tomto ohledu doslova nenasytný. Stal se závislým na přáních. Zvyšoval své dávky geometrickou řadou.
Tak León živořil ve svém neprostorném bytečku, a když zrovna neplnil nějaké ty přání, přemýšlel, jak se dostat z téhle pekelné šlamastiky. A pak to přišlo! Dostal geniální nápad. A stačilo ho realizovat…
Muž přišel do kuchyně a jako obvykle s přání na jazyku. „Tak rybo,“ oslovil Leóna, „postav mi sochu. A hoď ji na všechny náměstí ve všech hlavních městech. A rychle! Nemám na to celej den.“
„Sochu? To nepůjde,“ zaskuhral León, „bolí mě ploutve.“
„No a co? Že tě bolí ploutve? Budeš čarovat nebo se budeš vařit,“ křičel muž.
„Nemám na to dost sil. Jsem vyčerpanej. Potřebuju nějakýho pomocníka. Ono není tak snadný pořád plnit jedno přání za druhým. Vyčerpává to. Jsem taky jenom kouzelná rybka. Nic víc, nic míň!“
„A navíc bys mohl chcípnout,“ zamyslel se chlápek, „ne že by to byla ňáká škoda, ale co bych si pak počal bez přání?“
„Správně. Jaká škoda kdybych chcípnul, ale co přání?“ přitakával souhlasně León.
„A jak ti s tím může kdo pomoct?“ zeptal se.
„Potřeboval bych druhou zlatou rybku, která by plnila přání společně se mnou. Ale musel by jste si to přát…“
„Hmmm…no proč ne, že jo? Tak si to přeju, ale hlavně rychle ty sochy. Nebo se budete vařit oba dva.“
León chvilku čaroval až nakonec do jeho hrnce spadla doslova shůry jiná zlatá rybka a vyšplouchla trochu vody ven na zem. „Ahoj,“ pozdravila, „já jsem zlatá rybka a splním ti tři přání,“ řekla.
„Ale já tě nechytil,“ namítnul León.
„Aha,“ zarazila se, „no tak teda nic…ale stejně bych ráda splnila nějaký přání.“
„Počkej minutku. Jen chvilku počkej. Budeš mít možnost. Víš, já jsem tě vyčaroval jako přání. Jsem drženej jedním strašným šílencem, co mě chytil a teď si přeje přání za přáním a já je musím pořád jen plnit. Už nevím co dál. Vždycky se přece splní jenom tři přání, no ne?“
„Správně. Víc se plnit nesmí. To by si pak mohl dělat kdo chce, co chce,“ souhlasila zlatá rybka číslo dvě.
„No tak jsme tu teď dva. Jak se jmenuješ?“
„Já ti ani nevím.“
„Co bys řekla na Étranger?“
„Je to dost zvláštní jméno.“
„Znamená to cizinka.“
„No proč ne. Myslím, že se mi Étranger bude líbit.“
„To jsem rád. Takže Étranger, teď když jsme tu dva, můžeme si plnit přání navzájem. Bereš??“
„No jasně. A smí se to?“
„Myslím, že se s něčím takovým vůbec nepočítá. Je to taková chyba v systému. Dvě zlaté rybky u sebe být nemají. To, že si někdo bude přát další rybky, s tím se nepočítá.“
„A co si budeme teda přát?“
„V první řadě víc místa. Co kdybychom si udělali víc životního prostoru, než je tenhle hloupej, malej hrnec?“ A během krátké chvíle byl celý dům, palác, zámek, nebo kde že se to vlastně ten hrnec nacházel, zatopen spoustou vody. León a Étranger si spokojeně plavali vedle sebe. „Juchú,“ křičel León, „konečně na svobodě!“ Étranger se smála. Uvězněna v hrnci byla sice jen malou chvíli, radovala se však za Leóna a s Leónem. Za svobodu všech zlatých rybek!
V tom se odkudsi ozval hromový, zuřivý hlas nahánějící husí kůži. „Ty parazite,“ křičel muž, jenž byl popás ve vodě, „co jsi to udělal?“ León a Étranger kolem muže pomalu kroužili. Marně se snažil chytit je do rukou, uhodit je, praštit, připlácnout ke dnu a po několika nepodařených pokusech pak zběsile zašlápnout. Étranger se dokonce podařilo toho tupohlavce dvakrát lehce kousnout do lýtka. Náhle muž zmizel. Proměnil se v žábu. A jelikož nikdy neuměl příliš plavat, byla z něj v ten moment topící se žába!
To už však Leóna ani Étranger netrápilo. Naše zlaté rybky plavaly a plavaly a doplavaly až do moře. Další přání neměli. León měl přáních plné zuby! Pokládal je za naprostou pitomost a už o nich nechtěl v životě slyšet.
Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: admin
Profil uživatele: admin
Klíčová slova: Martin Pelikán, P, Pohádky
Zobrazit vše od autora: admin
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
Váš server Online-pribehy.cz - literatura, liter, literární doupě, litera, Citáty, Citáty o lásce a přátelství, Příběhy, Milostné SMS, Zamilované SMS, Výroky slavných, Přísloví a rčení, Básně, povídky, láska, zamilované sms, lidé, krása, příroda, život, moudrost, fantasy, pohádky, horor, sci-fi
Loading ...
Poslední komentáře