Otevřela pomalu oči. Už zase ji ze sna budila ta podivná a přesto tak nádherná píseň. Když ji nedávno probudila poprvé, okamžitě ji chytla za srdce a toužila ji slyšet znovu a znovu. Od té doby každou noc ji probouzela a ona poslouchala – fascinovaná a okouzlená z té hudby.
Sedla si na okenní parapet a zahleděla se na půdu pod oknem. Byla posetá stovkami náhrobků bez nápisu. Jako by svět chtěl na ty, co jsou pod nimi ukryti před zraky žijících, zapomenout. Všude kolem, kam až její oči dohlédly, byly jen náhrobky bez nápisů. Jiní lidé by se báli bydlet u hřbitova, ale ona se nebála – ona byla fascinována.
Píseň sílila více a více. Z každého náhrobku stoupal jeden hlas a v celku to znělo jako píseň života a smrti, jako skryté tajemství, které čeká na to, až jej někdo odhalí.
Tajemné tóny ji lákaly s sebou. Opatrně seskočila z okna na měkkou zatravněnou zem pod sebou. Narovnala se a zahleděla se k nebi. V očích se jí odrážely tisíce hvězd nad její hlavou a zářivý měsíc v plné, úplňkové kráse. Znovu sklopila zrak k zemi a jako uhranutá procházela pomalými, lehkými kroky po cestě mezi náhrobky. Šla bezmyšlenkovitě stále dál, hřbitov se táhnul neuvěřitelně daleko. Celé okolí bylo poseto nepopsanými náhrobky. Táhlá melodie ji lákala stále dál a dál. Došla až do středu lesa hrobů, kde, jak se zdálo, byla píseň nejsilnější.
Zastavila se a poslouchala. V zemi za ní byla vykopána hluboká jáma, přesně na její výšku. Dívka se stoupla na její okraj, zády k ní. Tichá slova písně jí rozkazovala: „Lehni si!“ Ani se neodvážila neuposlechnout, vlastně ji to ani nenapadlo. Roztáhla paže a po zádech se nechala spadnout do jámy, jako kdyby padala do čerstvě napadaného sněhu. Stále nevnímala, co dělá, ani když ji vítr začal zafoukávat hlínou. Jazyky hlíny pokrývaly její tělo stále silnější vrstvou zeminy, až po chvíli byla kromě hlavy celá zavátá. Cítila ten hrozný tlak po celém těle. Najednou se probrala z transu. Kde to jsem? Byla jediná věc, na kterou myslela. Chtěla tu jedinou myšlenku vykřičet do světa a přivolat si tak spásu, ale nemohla. Ten pekelný vítr jí začal pohřbívat i hlavu. Zrnka hlíny jí vlezla do očí, do úst i do nosu. Začala se dusit, nemohla se nadechnout, ani vydechnout. Celé její já postrádalo blahodárný vzduch. Když se její duše osvobodila z fyzického těla, nad hrobem, ve kterém naposledy vydechla, se tyčil nepopsaný náhrobní kámen. K nebi z něj stoupal tichý, nadpozemsky smutný hlas.
Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: admin
Profil uživatele: admin
Klíčová slova: horor, L, Lilithen
Zobrazit vše od autora: admin
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
