Loading ...Tak jsem tam stál skoro sám a snažil se ze sebe dělat dospělého chlapa. To se ode mne čekalo vždycky a dneska snad nejvíc. Děda by na mne možná byl hrdý, kdyby mně viděl. Ale nevidí, zato já vidím jeho. Ještě naposled, než hrobníci zavřou rakev a dají jeho tělo do země. Zatínal jsem pěsti bezmocí, vždyť ani tenkrát před lety, když jsme takhle s dědou pohřbívali moje rodiče, mi nebylo tak zle. Možná proto, že jsem měl ještě jeho. Držel jsem ho za ruku a sotva jsem chápal co se děje.
Věděl jsem, že zemřeli, ale snad mi to nepřišlo tak hrozně nepřirozené. Říkal jsem si, že jsou v ráji a budou sem za mnou chodit. A tak jsem rostl, dospíval a čekal. A postupně se smiřoval s tím, že už nepřijdou. Děda mi najednou musel nahradit všechny členy rodiny. Naučil mně všechno, co si myslel, že budu potřebovat k životu. Od toho, jak chytat ryby až po to, jak balit holky. Vždycky se smál a povídal, že u obojího je důležitá návnada. Že na podměrečného červa se mi vykašlou jak ryby, tak holky. Musel jsem se pousmát. Trochu nevhodné v tuhle chvíli, já vím. Ale vzpomínky, to je to jediné co mi už nikdo nesebere. Jen čas a skleróza. A ani jednomu z nich to nesmím dovolit.
Přišel jsem domů, povolil kravatu a svalil se na gauč. A konečně se po těch šílených čtrnácti dnech rozplakal. Chlapi nebrečej, jako bych slyšel dědu, ale přesto se mi s každou kapkou té slanokyselé vody dělalo o něco lépe. Za chvíli snad už budu moct normálně přemýšlet. Snad. Musím ještě probrat papíry a já nevím, co všechno ještě. Ale ne teď. Došel jsem k baru. Jo, já vím, slíbil jsem, že se opíjet nebudu, ale tohle je dostatečně výjimečná situace. Nalil jsem si whisky a vytáhl staré rodinné album. Ještě jsem strčil do hi-fi věže placku s Albinoniho Adagiem v G minor. Když deprese, tak pořádná… Sednul jsem si na zem, a obrázek po obrázku jsem se vracel časem, i když jen myšlenkami. Bylo by úžasné moct cestovat v čase, vrátit se zpátky a zkusit změnit něco z toho, co mne potkalo. Třeba bych jako dítě tak vyváděl, že by naši nikam nejeli. A ten kamion, co je sešrotoval v autě, by projel nerušeně někam do pryč. A kdyby ne, mohl bych znovu prožít ty krásné chvíle s dědou, na které se teď koukám…Děda mne učí plavat, děda a já na střelnici, děda si píše deník…
Deník! Musí tady někde být, vždyť si zapisoval úplně všechno. Jeho příběhy byly dokonalé a myslím, že tohle je to pravé u čeho si budu moct zavzpomínat. Odložil jsem sklenku i album a šel hledat. Pokud si dobře pamatuji, tak to byla taková obrovská kniha v kožených deskách. Ne, v knihovně není, možná v pracovně. Prohledal jsem stůl, přihrádku na knihy ale nikde nic. Nakonec jsem si vzpomněl. Za reprodukcí Van Goghových slunečnic je ještě jedna přihrádka. Tam si děda schovával věci, na kterých mu nejvíc záleželo. Jo, je tu- kniha, nějaký klíč, a ještě…slzy mi vhrkly do očí, když jsem si uvědomil, jak moc mě měl rád. Koukal jsem na ty kousky svého dětství jak u vytržení. Všechny ty věci, které obvykle schovávají maminky – mléčné zoubky či pramínky ostříhaných vlasů. Fotografie, které nebyly ani v albu. S hořkostí jsem si uvědomil, že jsem dědu de facto připravil o dvacet let života, která by nebýt mne strávil úplně jinak. I když…na těch fotkách vypadá tak šťastně. Ale kdo ví? Já sám jen těžko dávám najevo, když je něco špatně. A on byl ještě tvrdohlavější.
Posadil jsem se do ohromného ušáku v pracovně a rozevřel kožené desky deníku. Byl jsem zvědavý, kterým rokem deník začíná. Tady to je – 15. 1. 1985, den mých narozenin. Byly dny, kdy děda psal několikrát a dny, kdy nepsal vůbec. Někdy měl přestávku celé měsíce.
20. 12. 1989 : Dobrotivý Bože, nemám ani zdání co teď budu dělat. Anička včera zemřela a Petr s ní. Tak strašlivou dopravní nehodu už dlouho nikdo neviděl. Věřím, že ten kamioňák byl opilý, nebo měl mikrospánek. Ale určitě za to nemohla Anička…doufám. Je hrozné dívat se do hrobu vlastního dítěte. Kdyby mi tu nezůstal malý Petřík, asi bych šel za nimi. Vždyť co jiného mne tu drží? Svou milovanou ženu jsem pohřbil už před lety a teď ještě dceru a zetě… Ale naštěstí je tu Petřík. Vychoval jsem Aničku, tak Petra vychovám taky. Jen se bojím, abych u něj jednou neztratil autoritu, vždyť prarodiče mají děti rozmazlovat, ne vychovávat. A já že bych měl zvládnout obojí? Před chvílí za mnou byl můj soused Jašek. Myslel jsem, že jde kondolovat, ale podle rozradostněného výrazu o tom ještě nevěděl. O to víc ho moje zpráva zarmoutila. Měl je oba rád skoro stejně jako já. Pak se tomu starému lišákovi zalesklo v očích. Řekl mi, že prý na něco přišel. Na něco, co by mi mohlo změnit život a možná i vrátit zpět tu osudnou chvíli která mi vzala rodinu. Ať je to co je to, jdu do toho. Dal jsem mu jen jedinou podmínku. Nesmím Petříka obrat o čas, který pro něj mám. Takže s Jaškem budu pracovat jen přes noc. Jako Jekyl a Hyde.
Tenhle zápis mi vyrazil dech. Ne že bych nevěděl, co se tenkrát stalo, ale tentokrát jsem to měl podané tak jako nikdy. Zajímalo by mne, jak chtěl děda změnit minulost a jestli je vůbec něco takového možné. Odpověď se možná nachází v dalších zápisech. Přinesl jsem si z obýváku lahev s whisky a skleničku. Dolil jsem a sledoval tekutinu jak se plazí po stěně sklenky. Je dobrá, kvalitní a tak jemná že skoro ani nepálí v hrdle. Znovu jsem se uvelebil v zeleném sametu křesla a dotkl se těch dávno popsaných listů. Co když ukrývají opravdové tajemství?
22. 12. 1989: Za dva dny jsou Vánoce a já pro kluka nemám žádný dárek. Navíc jsem mu ještě nebyl schopen říct, že se jeho rodiče už nevrátí. Je to náročný úkol a já mu nechci kazit vánoce. Ale radši teď než později. Už jen to pomyšlení mi trhá vnitřnosti.
Tak to mám za sebou. Petřík tak úplně nechápe co se děje. Věří, že Anička s Petrem jsou v nebi a zase se sem za ním přijdou podívat. Já nemám sílu na to, sebrat mu i tuhle iluzi. Vždyť je to ještě malé děcko. Proboha, vždyť takovýmhle dětem nemají umírat rodiče, a ani rodičové se nemají dívat do hrobu svých dětí. Teď mi chlapec sedí na klíně a já si užívám jeho blízkost. Myslím, že jsme si navzájem tou poslední jistotou v tomhle světě. Já píšu a přemýšlím nad tím, jaký jsem blázen. A nejen já, hlavně Jašek je blázen. Opravdu věří, že je schopen sestavit tu bránu. Radši ani nezkoumám, kde vlastně sebral ty plány. Ale nepřijde mi pravděpodobné, že by člověk jeho ražení na něco takového přišel sám. Ale ty plány má. A jestli to bude fungovat…Mohl by to být převrat ve světě vědy i když si nejsem jistý, že bych s takovým objevem vůbec vyšel na veřejnost.
Co se těm dvěma proboha podařilo najít? Na Jaška si pamatuji jen matně. Kdysi bydlíval v tom domě vedle nás, ale pak zmizel. Prý bylo vyhlášeno pátrání a pamatuji si, že tenkrát byli policisté i u nás. Ale všechno bylo bezvýsledné. Náš soused se už nikdy nenašel. Možná ho někdo zmáčknul kvůli tomu vynálezu? Nevím, a asi nikdy vědět nebudu. I když…. Zkusil jsem nalistovat v deníku přibližné datum jeho zmizení. Jenomže kdy přesně to bylo? Zase někdy kolem vánoc, ale jestli rok, dva nebo tři na to, nevím. Že bych to našel?
18. 12. 1992: Dnes jsme poprvé vyzkoušeli bránu. I když se přenos podařil, jsem zklamaný. Umí nás totiž přenést jen do jedné doby. Do bizarní budoucnosti, čpící špínou a válkou. Veškeré naděje, ve které jsem doufal, se rozplynuly jako smrad z ponožek. Teď už v bráně nevidím žádný užitek. K čemu nám může být, chodit na výlety do nepříliš daleké budoucnosti? Jašek se ukolébává představou vynálezů, přenesených do dnešní doby. Takže peníze. K čemu jsou mi peníze, když nedokážu odvrátit smrt svých nejbližších?
20. 12. 1992: Včera ráno se Jašek vydal na další průzkum budoucnosti. Tentokrát jsem zůstal doma, má motivace je dočista pryč. Jsem trochu vyděšený, uběhl už druhý den a Jašek se ještě nevrátil. Z vlastní zkušenosti vím, že se průlom v bráně otevírá jen na nějakou dobu, pak zanikne. Muselo se něco stát, že se Jašek nestihl vrátit zpátky. Je to zlé, cítím za něj zodpovědnost. Ale nemohu se pro něj vydat. Petřík je ještě moc malý, a kdybych se v bráně času zasekl i já, neměl by se o něj kdo postarat. Až vyroste, vrátím se pro souseda. Jestli to bude něco platné…
Tak takhle to je? Vždyť cestování časem není možné…nebo se mýlím? Vždyť děda by si nic takového nevymýšlel. A hlavně by neměl důvod výmysly sepisovat do deníku. Musí to být pravda. Ale kde ta brána může být? U nás, nebo u Jaška? Nebo někde úplně jinde na odlehlém místě? Whisky mi šplouchala v hlavě a myšlenky obalené alkoholem byly o to víc alarmující. Proč se děda pro Jaška nevrátil? Nechtěl, nebo snad nemohl? Věděl jsem, kde hledat odpověď ale pomalu a jistě jsem se začínal informací z deníku bát. Vždyť naprosto bořily můj dosavadní pohled na svět. Přesto jsem znovu zalistoval stránkami, tentokrát o pár let zpět.
1. 6. 1990: Každou noc chodíme s Jaškem k nám do sklepa a podle těch jeho plánů se snažíme sestavit něco, co podle platných zákonů fyziky nikdy nemůže fungovat. Přesto se k tomu upínám jako k poslednímu ostrovu v širém oceánu. Brána času, kdo to kdy slyšel. Podle plánů které Jašek našel bůhví kde. Moje myšlenky jsou jako neposedné můry, hemžící se kolem žárovky v mé lampičce. Dobrá, zkusím psát trochu věcněji. Práce pokračuje kupodivu dobře. Soused moc dobře věděl, proč si ke spolupráci vybral mně. Potřeboval někoho s elektrotechnickým vzděláním. On k nám do sklepa dopravil „futra“ kruhového tvaru, zatím co já objížděl skládky, a z motorů od praček si bral ty obří měděné cívky. Stálo mně to dost peněz, ale pokud mi ta věc dokáže pomoct…? Pak žádná investice není dost velká. Nakoupil jsem si ještě pár knih od Hawkinga, specialisty na čas. Podle jeho teorií bych mohl záchranou svých dětí vytvořit paradox. Naštěstí by asi nebyl tak velký, aby byl významný. Ještě to není tak dávná minulost.
Zabloudil jsem očima ke knihovničce, tam kde se matně leskly hřbety děl autora, jehož geniální mozek je bohužel uzavřen v degenerující slupce. Uvědomil jsem si, že některé věci jsou prostě neměnné, ať se vrátíme časem zpátky nebo ne. Ale na tohle téma už ani nemusím polemizovat. Když to shrnu, děda sice sestavil bránu času, která doopravdy funguje, ale dokáže přemístit pouze do určitého období budoucnosti. Věděl jsem, že je mi neužitečná, přesto jsem pocítil obrovskou touhu, ten předmět alespoň spatřit. Vykročil jsem ke sklepu a málem zašlápnul Máju.
„Kočko blbá! Chceš, abych ti ublížil nebo co?“ Jenom se mi otřela o nohy a já si uvědomil, že to je poprvé od smrti dědy, co se objevila doma. Nasypal jsem jí tedy do misky krmivo a šel do sklepa. Nechal jsem otevřené dveře a tak světlo z chodby dosáhlo svým jazykem i na schody. Knoflík vypínače byl totiž až dole. Rozsvítil jsem a rozhlédl se. Moje staré kolo, dědovy pruty a spousta harampádí. Ne žádná brána tady nebyla. Pak jsem si ale všiml, že v jednom místě je omítka nějaká jiná. Přejel jsem po ní. Bodejť, je to jen tapeta. Strhnul jsem jí a objevil na hrubo stlučené dřevěné dveře. Zapřel jsem se, ale nešly otevřít. Bránil jim patentní zámek.
Vzpomněl jsem si na klíč v přihrádce a vrátil se nahoru. Kolem nohou se mi šmrdolila kočka a já neměl to srdce ji vyhnat, vždyť jsem taky jediný kdo jí zbyl. Dole jsem klíčem otevřel dveře, a dostal se do další, o poznání menší místnosti. Zatáhl jsem za špagátek, který se houpal vedle žárovky. Ta rozlila své světlo po místnosti. Celkem nic tu nebylo, až na obrovské cosi, ukryté pod prostěradlem a pár trámků opřených o stěnu. Chytil jsem cíp prostěradla a stáhl ho dolů. To co se přede mnou objevilo, vypadalo jako hvězdná brána zkřížená s elektrickým křeslem. Kruhový rám a na něm cívky, dráty a já nevím co ještě. V tuhle chvíli jsem litoval, že jsem nešel na elektro průmyslovku, ale na informatiku. Myslím, že zrovna k tomuhle přístroji jsou mi počítače úplně k ničemu.
Začal jsem hledat, jak to funguje. Našel jsem kabel vedoucí od brány, zakončený samcem do 380V. Držel jsem ho v ruce, stál před rozvodnou skříní a přemýšlel, zda zapojit nebo ne. Když jim to fungovalo tenkrát…Nadechl jsem se, odklopil víčko na samici a zastrčil protikus. Za mými zády to zasršelo a ozval se podobný zvuk, jako když startuje lednička.
Ohlédl jsem se. Brána vypadala jak vystřižená ze sci-fi komiksu. Mezi cívkami běhaly oblouky, a plocha uvnitř rámu jasně zářila v několika barvách. Vypadalo to jako by se tam přelévala plazma. Tak do tohohle měli ti dva odvahu vstoupit? Asi jsem po dědovi nezdědil dostatek kuráže. Pomalu jsem přistupoval k bráně s napřaženou rukou. Elektřina ve vzduchu mi zvedala vlasy a já si začal říkat, že to má přece jenom možná blíž k tomu elektrickému křeslu. Stál jsem již téměř na dotek u zvlněného povrchu. Zvědavost mne přesvědčovala, že se mám dotknout a mé racionální já křičelo, ať odtud vypadnu. Najednou se za mnou ozvalo rachocení. Mája se snažila vylézt po jednom z dřevěných trámků. Nechal jsem kočku kočkou a věnoval se bráně.
Ostrá bolest v hlavě a najednou kolem mne byly všude hvězdy. Tma.
Když jsem se probral, bylo šero. Ne světlo od žárovky, ani sklepní tma. Ale venkovní šero. Zvedl jsem třeštící hlavu a chvíli přemýšlel o tom, že už nebudu pít. Sotva jsem se rozhlédl, změnil jsem názor. Měl jsem chuť se ne opít, ale přímo ožrat do tuha a do němoty. Kolem mne byla místa, která jsem znával, ale úplně jiná. Nebe mělo barvu tekutého olova, ale hodiny na protější budově ukazovaly něco po poledni. Pomalu jsem si začal dávat dvě a dvě dohromady. Stál jsem v tom sklepě a kočka lezla po trámku opřeném o stěnu. Musela ho zvrhnout tak, že mne vzal po hlavě a já spadl do brány. To znamená, že jsem v budoucnosti a nevím jak se dostat zpátky. Prekérní situace. Všude je tu pusto, žádní lidé, žádná auta, prostě prázdné ulice. Jen za záclonami v oknech se dá tušit život. Zvednul jsem se a setřásal prach za svátečních kalhot. Za mnou se ozval zvuk podpatků. Žena? Otočil jsem se, a ačkoliv jsem měl připravenou alespoň miliardu otázek, oněměl jsem. Jako by sem ani nepatřila. Byla nádherná, světlé vlasy měla stažené do polocopu a její tělo i chůzi by jí záviděla nejedna miss. Navíc ty jiskřivě zelené oči schované za obroučkami brýlí…
Procházela nevšímavě okolo mě. Ne, musím ji zastavit, kdo ví, kdy okolo půjde někdo další.
„ Promiňte, slečno, nešla byste na kávu?“ Oskenovala očima můj zválený zevnějšek a pak položila otázku, kterou bych rozhodně nečekal:
„A co od toho očekáváte?“ Zachmuřil jsem se, teď to vypadá, jak když ji chci sbalit.
„Potřebuji informace.“
„Od toho máte informační kancelář,“ odpálila mne a odešla. Stál jsem jako přimrazený, ale rozhodl jsem se řídit jejími slovy. Došel jsem tam, kde dříve bývalo náměstí. Dnes tu stála jen mapa, a hromada popelnic, mezi kterými se živil bezdomovec. Nechal jsem ho být a prohlédl si tabuli s mapou. Něco mne napadlo… Ano, je to tady. Musím o pár ulic dál a tam mi možná pomohou. Za pár minut jsem došel do cíle. Kdybych nevěděl, že tohle je služebna policie, určitě bych to nepoznal. Zaklepal jsem. Zevnitř se ozval nevrlý hlas, který mne vyzval ke vstupu. Policista, který seděl za počítačem, si mne prohlédl s opovržením. No nic, musím se přes to přenést.
„Dobrý den, mám na vás jednu prosbu. Přicestoval jsem ze zahraničí a chystal se navštívit svého přítele Jaška. Ovšem nikde nemohu najít jeho dům a všechno se tady za ta léta tak změnilo…“
„Ze zahraničí? A kde jste žil?“
„V Americe.“
„Ale člověče, nelžete mi tady, vždyť USA je dobrých pět let pod hladinou moře.“ Cože? To snad není možné. Děda měl pravdu, ta budoucnost je opravdu bizardní. Zkusím z toho vybruslit.
„Ne, já žil v jižní Americe, v Ekvádoru. ?cómo te va?“ vytasil jsem snad jedinou větu, kterou španělsky umím. Policista pokýval hlavou.
„Dobrá, omlouvám se za to drobné nedorozumění. Co ode mne tedy potřebujete?“ Ještě jednou jsem zopakoval prosbu ohledně Jaška, upřesnil jsem mu, že prakticky kromě jména o něm moc nevím a policista listoval virtuálním archivem.
„Ano, před pár lety jsme jistého Jaška zadrželi, byl zmatený, nevěděl kde je a blábolil cosi o cestování časem. Hlavní co na něm bylo zajímavé, že neměl identifikační čip, který vlastní každý občan Unie. Myslíte, že by to mohl být on?“ Jasně že je to on, ale to nemohu dát příliš najevo.
„Možná…mohl bych se s ním setkat? Kde teď bydlí?“
„Byl převezen do naší psychiatrické léčebny, počkejte, vytisknu vám adresu.“ Přijal jsem lístek s adresou a chtěl se vydat k léčebně. Hledal jsem ji na mapě a dozvěděl se, že je pekelně daleko a po vlastních bych to šel hodně dlouho. Ale já nevím kolik mám času. Zahlédl jsem stanoviště taxislužby, ale nedělal jsem si iluze, že by ještě platily koruny. Možná eura, Policista přece mluvil o Unii. Prolistoval jsem peněženku a našel v ní asi padesát euro. Bože dej, ať inflace není tak velká jako za našich časů. Kdyby byla, tak bych si za ty prachy mohl koupit tak maximálně žvejku. Zaťukal jsem na sklo toho futuristického vozu.
„Jste volnej?“
„Jsem, ale nevím, jestli bych si dal říct od takovýho ucha, jako jsi ty.“ zakřenil se taxikář.
„Já… á nemyslel jsem to takhle…“
„Já vím, kam to bude?“ Nadiktoval jsem mu adresu a ještě se pro jistotu zeptal, kolik že to bude stát.
„Padesát…“ Protočil jsem panenky. „…centů“ Uf…takový šok. Kývl jsem hlavou a konečně nastoupil. Ucítil jsem charakteristický pach spalovaného benzínu. Přece není možné, že by ještě v takovéhle budoucnosti používali benzín…
„Promiňte, na co to jezdí?“
„Na benzín, proč? Čekal jsi snad, že jsem tak prachatej, abych jezdil na vodík? Proč bych to dělal, když má Unie pod palcem veškerý ložiska ropy, ne? A ono se vyplatí jezdit za dvacet centů za litr.“
„A…aha.“ Asi se z těch novinek zblázním…no každopádně bude lepší, když budu mlčet. Alespoň do té doby než se setkám s Jaškem.
Cesta ubíhala v tichosti. Taxikář nepochybně přemýšlel nad tím, jaké že to veze nevzdělané individuum v divném oblečení, a já přemítal nad tím, jak co nejlépe zapadnout do davu abych se neprozradil. Krajina kolem nás byla divná. Stromy vypadaly všechny stejně. Stejná výška, přibližně stejný tvar…málem jako sériová výroba. Tráva měla popelavou barvu, připomínala mi krajinu po atomovém výbuchu. Kdo ví? Já ne, a taxikáře se zeptat nemůžu. Zvláštní byla i barva oblohy. Těžké mraky tmavošedé barvy se valily jen kousek nad námi. Co všechno se ještě v budoucnosti událo? Zemětřesení potopilo Ameriku, Evropská Unie se nekontrolovaně rozrostla. Hodnota Eura neuvěřitelně stoupla. Většina lidstva je očipovaná jako psi. Svět zítřka je absurdní. Téhle doby se nechci dožít. Najednou jsem si uvědomil, že jsem se jí vlastně svým způsobem dožil. Jinak bych tu nebyl. Ale ne. Najdu Jaška, dostanu ho odsud a už s tímhle neutěšeným místem nechci mít nic společného. Vzpomněl jsem si na dědovo přirovnání vlastních myšlenek k poletujícím můrám a konečně jsem přesně pochopil, co tím chtěl říct.
Konečně se před námi objevila budova sanatoria. Celkem nenápadný dům, který bych v naší době zajisté přehlédl. Tady a teď mi ale přišel jako pěst na oko. Už jen proto, že tady někde původně stávalo gymnázium, a to vypadalo úplně jinak. Musím zjistit, v jak daleké budoucnosti se vlastně nacházím. Zastavili jsme na dlážděném dvoře. Chystal jsem se zaplatit, ale taxikář se mne ptal, jestli s ním pojedu i zpátky. Vlastně proč ne? Přikývl jsem a vydal se do budovy. Jestli mi stavba z venku přišla obyčejná, tak ze vnitř to vypadalo ještě hůř. Studené bílé kachle se zažíraly do mysli a udělaly by blázna i z normálního člověka.
„Sháníte něco?“ ozval se mi za zády krásný ženský hlas. Otočil jsem se.
„A… Ano.“ vyhrkl jsem. Byla to ona, ten blonďatý anděl, kterého jsem chtěl ráno pozvat na kafe. Vzpomněla si? Nevím, ale pokud ano nedala to znát.
„Nedávno jsem přicestoval z Ekvádoru a sháním svého dávného přítele pana Jaška. Na policejní stanici mi řekli, že ho odvezli sem.“
„Ano. Vím, koho hledáte. Je to zvláštní člověk. Chvíli s vámi mluví zcela inteligentně, a pak se rozzuří, že chce domů a začne demolovat svůj pokoj. Opravdu ho chcete vidět, pane…?“
„Jarý…Petr.“ doplnil jsem ji.
„Pane Jarý?“
„Chci, už dlouhá léta jsem s ním nemluvil, a jsem tady vlastně jen kvůli němu.“
„Dobře, hned vás k němu odvedu. Ale může být nebezpečný.“
„Nebojte, dám si pozor.“ Procházeli jsme chodbou a ve mně se začala prohlubovat fobie z nemocnic. Je to tu tak studené, málem hororové. Nedivil bych se, kdyby na mne z nějakého koutu vyskočil psychopat…Eh, moc koukám na televizi. Dorazili jsme k jedněm světlezeleným dveřím. Jedněm z dlouhé řady. Měly číslo 2008. Jaká ironie… Blondýnka zarachotila klíčem v zámku a pootevřela.
„Pane Jašku, máte tady návštěvu.“ Ještě se otočila na mne. „Kdybyste něco potřeboval, stiskněte to tlačítko vedle dveří a já vám přijdu otevřít. Zatím se mějte hezky.“ Prošel jsem dveřmi a chvíli mlčky pozoroval souseda. I on mne provrtával očima, než se odhodlal k otázce.
„Kdo jste?“ zaznělo z jeho úst se značně podezřívavým tónem.
„ Nebudete tomu věřit ale…Jsem Petr, Petr Jarý.“
„Cože? Malý Petřík? To není možné, že tam u nás už uběhlo tolik času…“ Vrhnul se mi kolem krku. „ Je fajn vidět někoho od nás. Jaký je teď rok?“
„V naší době je 2008 a tady?“
„Tady je o šedesát dva let víc. 2070.“ Najednou zvážněl. „Jak dlouho už jsi tady?“
„Chvíli, možná tři-čtyři hodiny.“ Na sousedovi bylo vidět, že se mu ulevilo. „Tak to máme ještě několik hodin čas. Musíš mne odsud dostat. Proč vlastně nepřišel Mirek?“
„Děda? No…víte…“ Posmutněl. Nemusel jsem nic říkat, bylo mu to jasné. Vzdychl si a jako bych z pozadí toho vzdechu slyšel jediné slovo. Čas….
„Pokusím se vás odsud dostat. Ta doktorka vypadala velice přívětivě.“ Jaškovi se zablýsklo v očích.
„Přívětivě? Není přívětivá, nevěří mi. Nikdo mi tady nevěří.“ Málem ho chytil amok, ale přesvědčil jsem ho, že ho dostanu ven za každou cenu. Zazvonil jsem na zvonek, a v hlavě už si snoval osnovu plánu. Sotva mi doktorka otevřela, vytasil jsem na ni se svým návrhem.
„Pan Jašek nevypadá až tak narušeně. Myslím, že jeho záchvaty způsobuje hlavně ta izolace. Jsem jeho nejbližší člověk, a tak jsem se rozhodl, že si ho odvezu domů do své rezidence v Ekvádoru.“ Lhal jsem, jako když tiskne. „Bylo by to možné?“ Zadívala se na mne tak, že jsem se zase málem začal topit.
„Možné by to bylo, ale musel byste podepsat spoustu prohlášení. Že se nadále stáváte jeho zmocněncem, že se o něho můžete a chcete postarat…“
„Dost, podepíšu všechno!“
„Pak ale ještě musíte počkat na rozhodnutí soudu…“
„Cože?? Ale já zítra odlétám, nešlo by to zařídit?“
„Šlo. My bychom vydali předběžné opatření a vy byste si ho mohl odvést hned teď. Ale musel byste zaplatit něco jako kauci. Je dost vysoká“ Orosilo se mi čelo.
„Kolik?“ Očekával jsem Jobovu zprávu.
„Asi pět Euro, a jestli potřebujete, můžeme to zařídit převodem z vašeho účtu.“
„Myslím, že to nebude nutné“ Sáhl jsem do peněženky a vytáhl padesátieurovou bankovku.
„Budete mít nazpátek?“ Blondýnce poklesla čelist. V jejích očích jsem měl v ruce slušné jmění.
„Snad ano. Pojďte, sepíšeme to a já vás nebudu zdržovat.“ Sledoval jsem, jak datluje do počítače, a přemýšlel, jak zavést konverzaci na nějaké normální téma. Líbila se mi, i když jsem věděl, že nemám čas ani na krátký románek. Ale malý rozhovor…
„Jsem rád, že jsem Čech… po létech zase doma.“
„Cože jste?!“
„No… Čech.“ Její zkamenělá tvář mne vyděsila.
„Tak Čech? Buďte rád, že na vás nezavolám policii. Tohle je jasné protievropské chování. Trochu vás omlouvá, že jste byl tak dlouho mimo říši.“
„Říši?“ nechápal jsem.
„Ano čtvrtou, velkoevropskou říši. Spadl jste snad z měsíce? Přece není možné, že byste o tomhle v Ekvádoru nevěděli.“ Jak mám teď zachránit situaci…?
„Nezajímal jsem se o to. Můj svět se točil tam, kde moje peníze.“ Blábolil jsem, co mi slina na jazyk přinesla.
„Ach tak…! No dobrá.“ Podávala mi papíry, které vytiskla. Některé věci, například byrokracie, se asi nikdy nezmění. „Tady to podepište a můžete odejít. Ale opravdu si dávejte pozor na to, o čem mluvíte. Už nejsou Čechy, Německo či Polsko. Máme Evropu a v tom je naše síla.“
Nastupoval jsem s Jaškem do taxíku a v hlavě měl maďarský guláš. Jaká čtvrtá říše?
Chtěl jsem se ho na to hned zeptat, ale pak mi došlo, že taxikář by to nemusel správně pochopit. Tak jsem jen k sousedovi otočil hlavu s otázkou:
„Kam pojedeme?“
„No… Potřebovali bychom k muzeu, ale možná se stihneme i naobědvat.“ Hned mi blesklo hlavou, že při obědě se dají probírat i věci, které s jídlem nesouvisí.
„Nevíte, kde bychom se nejlíp najedli?“ obrátil jsem se na řidiče.
„Myslíš jídelnu?“
„Spíš restauraci, mám rád dobré jídlo a pohodlí“ Jašek do mne nenápadně drcnul a vzápětí jsem i pochopil proč.
„Poslední restauraci tady zavřeli před pěti lety. Po tom co zemřel jedinej kuchař, který z tý odporný genokukuřice dokázal udělat normální jídlo. Teď už si můžeš jen kukuřici kupovat, nebo pěstovat. Vybrat si mezi sladkou, slanou, studenou a teplou kukuřičnou kaší. Kdyby ti Amíci neblbli s jadernýma zbraněma…Doufám, že je jim na mořským dně dobře…. Ale ty s sebou nic nemáš, co? Tak běž do tý jídelny…“ Vykuleně jsem přitakal. Taxík nás vyplivnul nedaleko bývalého náměstí, před nevábně vypadající budovou. Nechal si vyplatit půl eura a zmizel jak pára nad hrncem. Než jsem se stihnul rozkoukat, soused mě bafnul za ruku a odtáhnul do průjezdu.
„Doufám, že jsi tady toho moc nenatropil…“ Převyprávěl jsem mu všechny ty své tramtárie až do chvíle, kdy jsem ho našel. Chvíli pokyvoval hlavou a pak vzdychnul
„Vidíš, já tolik rozumu neměl. Půjdeme do tý jídelny a já ti vysvětlím, co všechno se tu stalo a jak musíme postupovat.“ V podloubí jsme zabočili do jedněch dveří s optimistickým obrázkem kukuřice. To, co čekalo uvnitř, už tak vesele nevypadalo. Víceméně to vypadalo jako normální bufet, ale ti lidé byli jiní. A to jídlo. Kuchařka s veselým úsměvem nandavala lidským stínům do talířů a misek žlutošedou hmotu, každý jí poděkoval a odešel si k vysokému stolu vsrknout svoji dávku krmiva. Jenom jsem to viděl a obrátil se mi žaludek.
„Klid, není to tak zlé. Dneska je alespoň slaná kaše, sladká je horší. A až tu budeš tak tři čtyři roky, zvykneš si.“ snažil se mne utěšit Jašek. No, asi jsem se moc utěšeně netvářil, protože mne doslova odtáhl k výdejnímu pultu, a tam jsem jako poslušné dítko přijal talíř plný nedůvěryhodného obsahu. Až když jsem viděl, že Jašek s jídlem nemá problém, zabořil jsem lžíci do kupky a ochutnal. Mno, mohlo to být horší, ale i lepší. Ale při představě, že už bych nikdy neměl jíst nic jiného, jsem málem zezelenal. Radši jsem nechal lžíci stát v talíři a zaútočil na souseda otázkou, která mne již nějakou tu chvíli trápila. Vlastně od té doby, co jsem se tu octnul.
„Jak se dostaneme domů“ Jašek polknul a pokýval hlavou.
„No… nebude to nic jednoduchýho. Východ zpět do brány je v muzeu. Když jsme tu s Mirkem byli poprvé, nikdo si nás nevšiml. Až když jsem se snažil vrátit z druhý návštěvy, chytili mne policajti. Údajně jsem se snažil vloupat do muzejní kanceláře. Taková blbost. Byl to jen kumbál a v tom kumbále se otevřela cesta zpět. Vlastně jsme ji tenkrát s tvým dědou našli náhodou. Byli jsme se podívat, co novýho přinesla věda, a na co se už dívají jako na exponáty. Hodně jsme se u toho nasmáli. A při hledání toalet jsme narazili na ten kumbál. Do tý chvíle nás ani nenapadlo, jak se vrátíme. Když si to Mirek uvědomil, byl zelenej, asi tak, jako teď ty.“ Jo, byl jsem zelenej a nebylo to z jídla. Tak málo tenkrát stačilo a byl ze mne úplný sirotek. A Jašek pokračoval:
„Jenomže když jsem se tam snažil dostat podruhý, už s i všimli, že zadní stěna toho krcálku je tak trochu divná. A celý muzeum zavřeli. Prej tam zavolali i Amíky a tu jejich slavnou FBI a já nevím co ještě. Důležitý je to, že muzeum od té doby už nikdy neotevřeli. Mne šoupli do cvokárny, a když se na sebe zpětně podívám, tak se ani nedivím. Vyprávěl jsem jim o světě, kterej jim musel připadat jako mírumilovná a krásná pohádka. Tady… tady se i kyslík vyrábí uměle. Všechno kolem tebe je jen fikce. Tráva je plastová a i stromy jsou jen imitace… Schovávají v nich sledovací zařízení, která neustále snímají ty čipy.“
„Jo, myslím, že o nějakých čipech se zmiňovali policisté…“
„Tys byl za bengama? No to buď rád, že tě neoskenovali a nešoupli za mnou…“ Ale mně v mysli hryzalo ještě něco.
„Prosím vás, o jaké čtvrté říši mluvila ta doktorka?“ odhodlal jsem se.
„No jo, to vlastně taky nevíš…já na to taky koukal jak puk. Už od konce války, tý druhý, světový, Němci schovávali jednu cennou věc. Nejdřív ze strachu, a pak z naděje.
„Co to bylo?“
„Lahvička, obyčejná lahvička od léků, ve který bylo několik vlasů. Vlasů člověka, který dokázal za krátkou dobu ovládnout Evropu a…“usmál se, „za ještě kratší dobu o ni přijít.“ Panenky se mi rozšířily.
„Myslíte Hitlera? A co tedy s těmi jeho vlasy?“
„Před pětatřiceti lety ho naklonovali. Snažili se mu dát podobnej styl výchovy, jako měl jeho předek, jen nezažil tu bídu, na který si mastili kapsy tehdejší Židé. Snad i proto se vzestup Unie obešel bez antisemitismu. Evropskej parlament brzy mladýho, protekčního politika posadil do svýho čela. Tomu se hodně zalíbila role absolutistickýho vládce a z Unie udělal nejsilnější světovou velmoc. Silnější než Rusko silnější než Čína, silnější než USA. Krom Ameriky se mu je podařilo obsadit všechny. Snad jen Jižní Americe a Austrálii se to všechno trochu vyhnulo. Nakonec na sebe s USA naházeli pár atomovek a Severní Amerika si šla zaplavat. Proto je všude tak málo lidí. I díky tomu se Unii podařilo získat veškerou ropu pro sebe. Arabáci nemaj tolik sil vzdorovat něčemu tak velikýmu.“ Celý zesinalý jsem jen tupě přikyvoval a čím dál tím víc se upínal k myšlence na návrat.
„No dobrá. Rozhodně tu nechci zůstat na věky. Musíme se nějak dostat do toho muzea. Kolik času ještě máme?“
„No, asi tak tři hodiny.“
„To není moc. Chtělo by to nějaký plán… ale kde ho takhle narychlo vzít?“
„No možná bych věděl. Občas do muzea pouští novináře. Vlastně jenom díky tisku vím, co se tam dělo.“
„No jo, ale i novinář se musí něčím prokázat…“
„Já vím, nech to na mně.“
Stáli jsme před budovou Europenews a vyhlíželi si oběť. Tajenou Jašek zapíchl prst do prostoru před sebou.
„Támhle ten, když jsem seděl v blázinci, se mnou dělal rozhovor.“
„Dobrá, ale co s ním? Přece ho nemůžeme někde v parku praštit po hlavě.“
„Ale můžeme… a s chutí.“ zakřenil se soused. Přemýšlel jsem, co o něm ten škrabal mohl napsat, že je jeho nenávist tak velká. Ať už to bylo cokoliv, na mém společníkovi bylo vidět jasné odhodlání. Nadběhli jsme tedy nic netušícímu pisálkovi a čekali na něj v parku. Dorazil, jak jinak…Nemohl jít jinudy. Nebo mohl, ale už za nás nikdo jinudy z centra nechodil.
„Dobrý den, prosím vás, zabloudil jsem, mohl byste mi říci kudy k…“ K sakru kam? Nad tím jsem nepřemýšlel. Už vím. „…k sanatoriu pro duševně choré? Publicista si mne změřil pohledem zpola pochybovačným, zpola opovržlivým. Ale nakonec se dal do řeči.
„No… je to dost daleko, takže popisovat vám cestu by bylo zbytečně složité. Ale na náměstí většinou stojí taxíky a…“ nedopověděl. Jaškova dobře mířená rána do zátylku ho složila na zem. Div že o něj ten klacek nezlomil… sehnul jsem se k němu a začal ho prohledávat. Vítězoslavně jsem třímal peněženku, ve které se skrýval novinářský průkaz.
„Nechte toho, vy hajzlové. Policiííííííííííééééééé!“ A do hajzlu. V době, kdy po ulicích už skoro nikdo nechodí, musíme narazit na uvědomělou důchodkyni. Zmateně jsem se podíval po sousedovi. Ten jen mlčky ukázal dvěma různými směry.
„Sejdeme se u muzea!“ A rozeběhl se. Já se vydal na opačnou stranu. Už jsem byl dost daleko, když jsem zaslechl hvízdání sirén. Skočil jsem do příkopu a napjatě sledoval hodinky. Policisté jezdili všude kolem, ale po nějaké době to vzdali. Vstal jsem a odkvačil k muzeu.
Jašek netrpělivě přešlapoval. Když mne uviděl, byla na něm znát úleva.
„Už jsem myslel, že tě čapli.“ Schovali jsme se v podloubí. Vyndal jsem novinářský průkaz a občanku. Jašek oba doklady chvíli bedlivě prohlížel.
„No, seš mu trochu podobnej, jen ty vlasy…ale můžeš říct, že ses obarvil.“ Pousmál jsem se
„Tak jdeme dovnitř?“
„Ne,“ zastavil mne Jašek, „průkaz máš jenom ty. Nejdřív se zeptej, jestli sebou můžeš vzít i svého pomocníka.“
„Dobrá.“ Zabušil jsem na ohromná dubová vrata. Hm, ty budou ještě původní, když už nejsou stromy. Po chvíli se ozvalo zarachocení klíčů a ve vratech se objevil strážce muzea. Prokázal jsem se mu.
„Hm…Odvedu vás k řediteli. Ten vám řekne co a jak.“ Stoupali jsme po schodech kolem obrovských mozaikových oken. Odněkud z dáli ke mně doléhalo houkání sirén. Takže to ještě nevzdali.
Ředitel byl docela fajn chlapík, jen se podivoval, že se po takové době zajímáme o ten starý kumbál, když už se tam pár let nedělo nic divného. Přesvědčil jsem ho, že jsme možná přišli na žhavé novinky a chtěli bychom o nich napsat článek. Sirény zněly čím dál blíž a z okna po mé pravici jsem viděl přijíždět Policejní auta rovnou před muzeum. Teď vyskáčou ven a vtrhnou do muzea.
„Omluvíte mne?“ zeptal jsem se ředitele a otevřel okno.
„Jistě, chápu, novinářská povinnost.“
Z auta vyskákali tři muži v černých uniformách a já musel sledovat, jak elektrickým paralyzérem ohromili souseda a vlekli ho do auta. Jenom smutně zvedl hlavu, a když viděl mou tvář v okně, usmál se.
„Dělej, máš málo času!“ dalo se přečíst z jeho němých rtů.
„Vrátím se pro vás!“ odpověděl jsem mu stejně bezhlasně. Zavrtěl hlavou… ještě chvíli jsem koukal směrem, kterým auto zmizelo. Vzdychnul jsem si.
„Můžete mne odvést k tomu kumbálu?“ zeptal jsem se ředitele muzea s hraným klidem. Procházeli jsme dlouhou chodbou.
„Tady je to.“ Otevřel dveře a oněměl úžasem. Zadní stěna světélkovala stejně, jako brána u nás doma. Kouknul jsem se na hodinky. Právě včas. Za chvíli se zavře. Už mne nesmí nic zdržet. Chystal jsem se vykročit k bráně domů, když mne tlustý ředitel chytil za rukáv.
„To nesmíte. Co když je to nebezpečné?“
„Nebojte, umím se o sebe postarat.“
„Ne, prostě tam nepůjdete! Str…!“ uzemnil jsem ho ránou pěstí a vykročil na cestu domů.
Probudil jsem se ve sklepě. Hlava mne bolela jako střep. Na zátylku jsem nahmatal bouli jako hrom. Těsně vedle mne ležely shozené trámky, okolo kterých se šmrdolila kočka.
„Májo, vidíš, co děláš? Vždyť mně to mohlo zabít. Navíc ty haluze co jsem z toho měl…“ Posadil jsem se a jako jelen koukal do lesklé, barevné plochy brány. Co když to nebyly…sáhnul jsem do náprsní kapsy a nahmátl novinářský průkaz. Hm…
„Ještě se vrátím…“ zašeptal jsem do brány, než jsem vytáhnul samce ze zástrčky.
„Možná.“
Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: admin
Profil uživatele: admin
Klíčová slova: E, L, Laura Eleonora, Sci-fi
Zobrazit vše od autora: admin
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
Váš server Online-pribehy.cz - literatura, liter, literární doupě, litera, Citáty, Citáty o lásce a přátelství, Příběhy, Milostné SMS, Zamilované SMS, Výroky slavných, Přísloví a rčení, Básně, povídky, láska, zamilované sms, lidé, krása, příroda, život, moudrost, fantasy, pohádky, horor, sci-fi
Loading ...
Poslední komentáře