Loading ...„Sakra!” zařval Dan a prudce sešlápl brzdu. Plechovka piva, ze které v tu chvíli pil, narazila do předního skla. Gumy třicet let staré Škody 120 skřípaly a červená světla aut stojících v ucpané dálnici Zagreb – Split se nebezpečně rychle blížila ze tmy. Řidič instinktivně zavřel oči a přikrčil se. Když je opět otevřel a spatřil čumák svého auta snad milimetr od před ním stojícího vozu, otřel si s úlevou opocené čelo.
„Nemůžeš dávat pozor?” ozval se Jirka sedící na sedadle pro spolujezdce.
„Kdyby ses připoutal, nemusel sis teď zamačkávat bouli na čele!”
mávl rukou řidič a se zafuněním si poposedl, aby ulevil svému objemnému břichu napasovanému mezi sedačkou a volantem.
„Kdybys ty nechlastal při řízení, tak nás možná cestou nezabiješ,”
odsekl Danovi Jirka, díky svým snad nikdy nemytým vlasům zvaný mastňák, a zároveň letmým pohledem zkontroloval třetího cestujícího na zadním sedadle, který zatím nepromluvil ani slovo.
Ivan Ivanovič Tupov pocházel z Moskvy. Po absolvování základní vojenské služby na bitevních polích v Čečensku se vydal do civilizovanější části Evropy, do Prahy, kde se živil nejprve prostitucí a posléze kšeftováním s drogami. Právě to byl důvod jeho cesty do Albánie.
„Seš si jistej, že ten pablb neumí česky?”
prohodil Dan k vedle sedícímu spolujezdci, a nervózně bubnoval tlustými prsty na palubní desku. Zácpa se nehnula ani o kousek a za Škodovkou zastavovala stále nová a nová auta.
„Ani slovo,” procedil skrze zuby mastňák, přičemž si probíral rukou slepené pačesy,
„ale pamatuj, že bez něj zásilku nedoručíme, kdyby tě náhodou napadlo Váňu někde vysadit v křoví s kudlou v zádech.”
„Nojo,” povzdechl řidič a dopil pivo, „já jen, že ten jeho protáhlej potetovanej ksicht nemůžu vystát.” Nechtělo se mu přiznat, že má ve skutečnosti i přes tvrďácká slova z východoevropského zabijáka strach. Prázdná plechovka dopadla na vozovku a skutálela se pryč z dálnice. V tu chvíli zahřmělo a na skle se objevily první kapky.
Dan zavřel podomácku dělané střešní okno a spustil stěrače. Během několika vteřin se spustil liják, že by psa nevyhnal.
„Výlet nám moc hezky nezačal,” protáhl se Jirka a zalovil v igelitce mezi nohama.
„Ukaž, dej mi taky jedno,” požádal obtloustlý řidič o další pivo. Kolikáté už za tu cestu bylo?
„Когда мы поедем?” ozval se snad poprvé od začátku cesty Tupov.
„To je debil,” zaťukal si na čelo Dan, aby ho šlachovitý Rus neviděl. Ukázal na nekonečného hada stojících aut klikatícího se horami a pokrčil rameny.
„Vypni motor, ať nemusíme každých sto kilometrů tankovat.”
„Na zdraví,” pozvedli řidič i spolujezdec plechovku plzeňského a dali si pár poctivých loků. Zjizvený Rus mlčel a díval se prázdným pohledem z okna. Dan si nevšiml, že by jedinkrát za celou cestu z Prahy jedl nebo močil, což nedokázal pochopit, protože sám něco ukusoval a zapíjel pivem snad nepřetržitě.
„Toho Rusáka nám byl čert dlužnej,” přerušil řidič ticho, „mám z něho špatnej pocit. Nedivil bych se, kdyby nás chtěl někde cestou podříznout.”
„Jen se přiznej, že bys to udělal nejraději sám, aby ses nemusel dělit o prachy,” zasmál se mastňák, „jenže Tupov je naše spojka v Albánii. On má kontakty, bez něj tě sejmou, jakmile vystrčíš nos.”
„Nezdá se ti, že přestává pršet?”
„Ne. Kdyby se alespoň hnula ta zácpa…”
„Buď rád, že nemáš průjem,” zavzpomínal Dan na jednu ze svých předešlých cest. Tenkrát pustil během čekání na hranicích řídkou stolici na podlahu před sedadlo spolujezdce. Ještě, že jel sám, kluci z party by si ho dodnes dobírali. I tak už byl pověstný svým častým, nelibě zapáchajícím prděním.
„Kde to vlastně jsme?“ zalovil spolujezdec v igelitce a vytáhl několik ofocených papírů s mapami a popisem cesty.
„Ukaž?“ naklonil se s námahou Dan ke společníkovi, který jezdil prstem po čáře znázorňující dálnici, „tento nájezd jsme před chvílí minuli, budeme u téhle hory.“
„Ďáblova soutěska,“ četl Jirka český popis, dopsaný rukou do originálu, jehož kopie právě prohlíželi.
„Není to jedno z těch míst, kde jsou hromadné hroby z války?“ narovnal se opět řidič, „je tu nakresleno několik křížků.“
„Nevím, ale to jméno zní děsivě,“ zastrčil Jirka mapy do tašky, „nechtěl bych tu teď bloudit sám po tmě.“
„Strašpytle! Bojíš se, že by tě duchové mrtvých kousali do zadku?“
„Chtěl bych tam venku vidět tebe, chytráku…“
„Já bych je všechny nakopal, kdyby si troufli vylézt z hrobů!“ pronesl frajersky Dan. „Teď už bych ale radši jel,“ změnil téma.
„Sakra, myslel jsem, že se ještě cestou stihneme vykoupat.” Spolujezdec se opět protáhl, až zapraskaly klouby.
„V moři bych nejradši viděl Tupova. S panelem na zádech.”
„Jen se neboj, zpátky už pojedeme sami.”
„Jo, a budeme docela v balíku,” zasnil se Dan.
„Podívej, fakt prší míň.”
„Už bylo na čase.”
Opravdu – hřmění postupně mizelo v dálce a prudký liják chvílemi řídl. Všichni mlčeli, monotónní šumění deště přerušilo jen občasné usrknutí z plechovky.
„Slyšíš to taky?” zasyčel znenadání Jirka a na chvíli přestal s vyklepáváním lupů ze své hlavy.
„Co?“
„Letí sem helikoptéra.“
„Asi je v tunelu nějaká havárka,” mávl rukou Dan, „doufám, že se co nejdřív hneme z místa.“
Teď i on zaslechl zvuk vrtule.
Silný reflektor se vyloupl mezi horami a osvětloval kolonu aut. Vrtulník zcela jistě překvapila nenadálá bouře, pilot měl co dělat, aby udržel stroj ve vzduchu. Asi padesát metrů před Škodovkou kymácivě dosedl na zatravněný pruh u dálnice. Prudké světlo z vyhledávacího reflektoru odhalilo polorozpadlý barák na druhé straně dálnice.
„To nejsou záchranáři!” znejistěl řidič. Plechovka, ze které se zrovna chtěl napít, mu pomalu klesala od úst. Také jejich ruský společník ztuhl a naklonil se blíž k přednímu sklu.
Z helikoptéry právě vyskakovalo několik maskovaných mužů se samopaly a se dvěma psy.
„Fízlové!”
„To ne! Svině pojebaný!”
„Podívej,” ukázal Jirka před sebe. Ivan natáhl krk jako pštros co nejblíže oknu. Ozbrojenci vytahovali cestující z aut a stavěli je s rozkročenýma nohama ke svodidlům.
„Co budeme dělat?” začal panikařil Jirka.
„Čert vem auto, je stejně kradený, teď musíme zmizet!”
„Kam asi půjdeme? Ty se vyznáš v horách?”
„Chceš tu skončit v kriminále? Tady to není jako u nás! Tady budeš místo koukání na televizi dřít v kamenolomu. A až tě pustěj, budeš mít vytahanou hubu i prdel.”
Muži v kuklách postupovali metodicky od auta k autu a neurvale strkali řidiče ke krajnici. Tohle vypadá na pořádný průšvih!
Náhle se Jirka rozhodl. Popadl igelitku, proklouzl pootevřenými dveřmi a přehoupl se přes svodidla do tmy. Dan a Ivan vyskočili za ním.
„Do hajzlu,“ ulevil si Dan, když se dokutálel jako sud z příkrého srázu do roští. Při pádu si narazil koleno a odřel tvář do krve. Kousek od něj se zvedali jeho společníci. Všichni tři téměř současně pohlédli nahoru. Viděli jen reflektorem osvícená svodidla a proudy vody padající z oblohy. Trojice byla za tu krátkou chvíli promočená až na kůži.
„Mizíme, než nás začnou hledat,“ vzpamatoval se jako první Jirka. Voda mu crčela po zamaštěných slepencích.
„Ty vole, já vůbec nic nevidím,” brblal Dan, ale bylo mu jasné, že musí co nejrychleji zmizet.
„Pojďte, tady se můžeme protáhnout,” zmizel spolujezdec v houštině. Dan s Ivanem se soukali nejistě za ním.
„Dávej pozor,“ mnul si funící řidič oko, jak ho švihla větev přes tlustý obličej. Sám se snažil větve po sobě zachytávat, aby o zrak nepřišel za ním jdoucí Ivan.
„To je jak zlý sen,“ šmátral Dan poslepu, „vidíš vůbec něco?“ Dálnice už zmizela z dohledu a kolem byla neproniknutelná tma.
„Tady křoví končí,“ zkoumal mastňák terén, „nevidím ani na metr od sebe. Ale jdeme buď nějakým údolím po suti, nebo tu vede štěrková cesta.“ Pod nohama mu zachrastilo kamení, jak mu podjely nohy a chytal rovnováhu.
„Kdyby alespoň přestalo chcát…”
„Auuuu, dávej pozor, tlusťochu!”
„Promiň, vůbec jsem tě neviděl.”
„Kde je ten Rusák?”
„Šel hned za mnou,“ zarazil se Dan.
„Váááňóóóó!“
„Zbláznil ses?” zasyčel řidič, „zapomněl jsi na benga?“
„Ale kde je? Musíme ho najít, bez něj to můžeme rovnou zabalit!”
„V tom lijáku jeho šlapání neuslyšíme.”
„Ale neuslyší nás ani ty chlupatý svině.”
„Co když mají termovizi?“
„Snad nepronikne deštěm,” přemýšlel mastňák, „doufám, že se za námi už nepustili.”
„Podívej, nad horou se trhá obloha!“
„Žádná sláva, ale snad trochu uvidíme na cestu.”
Dvojice chvíli vyčkávala na místě. Během několika minut ustal nejprudší liják a hřmění se ozývalo jen z velké dálky. Prořídlými mraky místy probleskovaly hvězdy, oba muži se po chvíli rozkoukali tak, že rozeznali terén okolo sebe.
„Kde zůstal ten idiot?” zašeptal Dan ke svému společníkovi.
„Nemůžeme na něj čekat. Snad ho nechytili.”
„Doufám, že se nepokusil vrátit do auta.”
„Musel přece vidět, že jsem bral zboží s sebou,” zašustil Jirka igelitkou ze supermarketu.
„Kudy půjdeme dál?” nadhodil Dan a zamyslel se. „Dálnice je tamtím směrem,“ máchl rukou do tmy, „zkusíme dojít k té hoře nalevo od nás.“
„Kdyby tu alespoň byla cesta,” klouzal po štěrkové suti mastňák.
„Pořád lepší, než se prodírat mokrým křovím”
„Oba jsme promočení tak jako tak. Stejně budeme muset trávou,” rozhrnul muž igelitkou nízký porost, ke kterému právě došel.
Opět se o něco víc rozpršelo. Dvojice začínala být otupělá nepřetržitým šuměním dopadající vody. Právě ve chvíli, kdy vstoupili do po pás vysoké trávy, se ozval odněkud z dálky děsivý výkřik následovaný sténáním trvajícím asi deset vteřin.
„Co to bylo?“ ztuhnul Dan a stejně, jako jeho společníkovi, mu přeběhl mráz po zádech.
Oba muži naslouchali, ale kromě deště již nic nezaslechli.
„Nemohl to být Tupov?” zašeptal kolegovi do ucha Jirka. Zjevně byl vystrašený a klepal zubama, ačkoli nebyla zima.
„Tak daleko se nemohl dostat. Vždyť je vidět sotva na metr před sebe.“
„Přišlo to od té hory, kam míříme.“
„Nechce se mi tam ani trochu.“
„Nemáme moc na výběr, po pravé straně je sráz. Musí být pěkně hluboký,“ snažil se mastňák zachytit vzdálené bublání potoka.
„Určitě by šlo sestoupit, ale ne v takové tmě,“ přikývl Dan. Spíš, kdybych nebyl tak tlustej, pomyslel si.
Dvojice se opět vydala na cestu. Čas od času se některý z mužů zastavil, zda uslyší nějaký zvuk, ale nezaslechli nic.
„Podívej,“ zastavil mastňák svého druha. Právě se prodrali trávou k úpatí hory a na svahu nad sebou spatřili stovky mihotavých světel.
„To je hřbitov,“ dodal, „jsou tady víc nábožensky založení, než u nás, na každém hrobě musí svítit svíčka.“
„Aby duchové mrtvých dobře viděli,“ zažertoval Dan tvrďácky, ale v tu samou chvíli měl co dělat, aby si hrůzou nepustil výkaly do kalhot.
Na stromě, u nějž stáli, spatřil obrysy člověka. Tedy spíše toho, co člověkem bývalo. Měsíc, který se vyloupl v mezeře mezi rychle plujícími mraky, osvítil příšernou podívanou. Dva metry nad zemí bylo na kmeni velkými hřeby přibité torzo lidského těla staženého z kůže. Tmavá krev pomalu stékala po hrubé kůře statného stromu a vpíjela se do kamenité země.
„Proboha…“ vyklouzlo mimoděk Jirkovi z úst.
„…to byl Ivan“, ukázal ke kořenům na roztrhanou „značkovou“ teplákovou bundu se čtyřmi pruhy na rukávu, kterou jejich ruský společník nosil, co ho znali.
„Tady končí veškerá sranda!“ Danův hlas se třásl a nohy ho nechtěly poslouchat.
Náhle měsíc opět zašel za mraky a z celé scény zůstal jen nejasný obrys.
„Musíme pryč,“ vzpamatoval se jako první Jirka.
„Jen po mně nechtěj, abych šel přes ten hřbitov.“
„Blázníš? To by mě ani ve snu nenapadlo! Takovou blbost můžou udělat jenom ve filmu,” odsekl Jirka a vykročil do tmy směrem, kterým k hoře přišli.
Ano, jako ve filmu, pomyslel si Dan. V hlavě se mu honily záblesky z hororových příběhů, které jako malý kluk hltal u rozvrzaného videopřehrávače.
„Proč jsem raději nezůstal doma,“ šeptal si potichu, zatímco se snažil držet společníka prodírajícího se několik kroků před ním mokrou trávou. Kdyby nehrál na automatech, nepotřeboval by splácet takové dluhy. A převezení balíčku do Albánie mu je mohlo pomoct z části pokrýt. Ale jestli se někdy dostane domů, už nikdy…
„Áááááááááá…” ozval se zoufalý mastňákův výkřik znásobený ozvěnou. Dan procitl ze zamyšlení a zasekl se na místě.
Udělal několik opatrných kroků vpřed, když spatřil před sebou průrvu, které se snažili vyhnout cestou sem.
„Jirko…” zvolal opatrně, ale odpovědí mu bylo jen šumění deště a zurčení potoka.
„To snad ne,” rozhlédl se v panice okolo sebe. Kromě matných obrysů několika stromů neviděl vůbec nic. Ani mu nepřišlo na mysl, že spolu s mastňákem zmizela zásilka v igelitce v hodnotě půl milionu korun.
„Musím se dostat zpět na dálnici,” rozhodl se Dan nahlas, aby si dodal trochu odvahy. Ale kudy? Propast byla asi po pravé straně, když šli k hoře. Nebo po levé?
„Sakra, kdybych alespoň nepil!” zakřičel vyděšený uprchlík a jeho slova mu vrátila ozvěna.
Někde poblíž zahřmělo a déšť se spustil s novou intenzitou. Znovu se zcela zatáhlo a Dan neviděl na cestu. Zuby mu klepaly strachy. Klekl si na kolena, aby mohl rukama ohmatávat cestu a plazil se směrem od propasti.
Vítr byl čím dál tím silnější a z oblohy tekly proudy vody. Dan byl celý od bahna a jeho džíny byly na kolenou prodřené od ostrých kamenů čnějících z hlíny. Ani nevnímal do krve rozdrásané ruce. Jen kousek od něj udeřil se šíleným zahřměním blesk do stromu. Dan v záblesku zahlédl obrysy stromů a mezi nimi starou kapličku.
„Musím se schovat před tím deštěm,“ mumlal si polohlasně a zcela automaticky sunul své těžké tělo směrem, kde zahlédl potenciální útočiště. V naprosté tmě přehlédl padlý kmen a udeřil se bolestivě do hlavy. Danovi naskočily jiskry před očima a zdálo se mu, že slyší ďábelský chechot. Podlezl strom a sunul se s novou intenzitou dál. Už tam přece musí každou chvíli být…
Konečně! Stromy, ke kterým dolezl, zmírnily prudký liják a Dan začal šmátrat rukama po okolí, aby našel stěnu kapličky. Netrvalo dlouho a nahmatal kamennou zeď. Tápal po jejím obvodu, dokud nenarazil na zrezavělá železná dvířka. Hlavně, ať nejsou zamčená!
S bolestivým zasyknutím vrazil ramenem do železných ornamentů. Dveře se se zavrzáním malý kousek pootevřely. Dan udělal dva kroky zpět a rozběhl se proti železu. Cítil tupou bolest v naražené ruce, ale vydržel a vrhl svých sto čtyřicet kilo proti dveřím ještě jednou. Mezera už byla natolik široká, že se jí mohl i on procpat.
K smrti unavený se usadil na kamenný výběžek ve zdi a sípavě oddychoval. Ve vzduchu cítil zatuchlinu. Rozedřená kolena jej začínala ostře pálit. Co bude teď dělat? Kdyby alespoň viděl kolem sebe…
Náhle si zaťukal na čelo. Vždyť má u sebe jako každý správný kuřák oheň! Roztřesenýma rukama vyndaval Dan obsah svých kapes. Promočené cigarety rovnou hodil na podlahu a šátral dál, dokud nenahmatal zapalovač. Chvíli z něj oklepával vodu a doufal, že mu vlhkost nijak neuškodila.
Pro jistotu zatlačil dveře, aby ho náhodou nezahlédli policajti, kdyby pročesávali okolí, a škrtl. Ostrý plamen ho pálil do očí adaptovaných na tmu. Pohlédl do místnosti a vyjekl hrůzou. Na kamenné desce ležela zpráchnivělá mumie zabalená v rozpadlých hadrech. Nebyl v kapličce, ale v hrobce!
Danovi z třesoucích se rukou vypadl zapalovač a ten se ocitl opět v naprosté tmě. Začal couvat ke dveřím, stále před sebou viděl rozšklebené zuby, beznosou tvář a vyhnilé oči. Když narazil zadkem do studeného železa, došlo mu, že za sebou před chvílí zabouchl. Celým tělem mu projel mráz. Začal šmátrat po držadlu nebo po klice, jeho prsty však nahmataly pouze ozdobné kování. Zoufale rval prsty do škvíry po obvodu, až si ulámal nehty, ale těžkým železem ani nepohnul. Uslyšel slabé zašustění z protějšího rohu.
„To neeee!” zakřičel z plných plic, „panebože, kéž bych se do týhle díry nikdy nedostal!“
Opět se otočil do tmy a v děsu nastavil ruce před sebe jako jedinou ochranu před čímsi neznámým. Objevily se mu mžitky před očima a sesul se na podlahu. Znovu se mu vybavila rychle se blížící červená světla na dálnici.
* * *
Dan otevřel jedno oko. Ležel v posteli v potemnělé místnosti. V hlavě mu bušilo tisíce kladiv a obličej měl celý oteklý. Necítil ruce ani nohy a nemohl pohnout jediným kouskem těla. U postele stál lékař spolu s dalším člověkem oblečeným v saku a kravatě.
„Co se mi stalo?” vydal ze sebe slabým hlasem Dan.
„Vidím, že už jste vzhůru,” odpověděl s cizím přízvukem muž v saku a nezúčastněně pohlédl zamřížovaným oknem ven.
„Jak… jste mě našli?”
„Našli? Vás jsme našli dobře, ale rodinu, jejíž auto jste v opilosti smetl, jsme hledali po kusech v celém okolí.“
Dan vytřeštěně zíral do stropu neschopen slova.
„Jmenuji se Slobodan Tajić a byl jsem vám přidělen jako tlumočník ve vašem procesu.”
Ležící muž zavřel oko.
„Zabil jste rodinu se dvěmi dětmi i oba své spolujezdce. Za to vám hrozí nějakých deset nebo patnáct let. Možná by vám soud dovolil vykonat trest ve vaší republice…“ odmlčel se tlumočník, „ale za to, co jste převážel, dostanete doživotí. V nejtvrdší věznici bez šance dostat se někdy ven…“
Lékař popošel k vedlejšímu lůžku a muž v saku se znuděně podíval na hodinky. Naklonil se těsně nad Danovu tvář, takže ten cítil jeho páchnoucí dech.
„Budeš, šmejde,” procedil Tajić mezi zuby, že jej zraněný sotva slyšel, „v lágru mezi nejtěžšími válečnými zločinci…“
Dan polkl.
„Od dvaadevadesátýho neviděli ženskou,” zvedl se k odchodu tlumočník, „tvůj mladej ksichtík se jim bude líbit…“
Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: admin
Profil uživatele: admin
Klíčová slova: horor, Lord Albert Ryba, R
Zobrazit vše od autora: admin
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
Váš server Online-pribehy.cz - literatura, liter, literární doupě, litera, Citáty, Citáty o lásce a přátelství, Příběhy, Milostné SMS, Zamilované SMS, Výroky slavných, Přísloví a rčení, Básně, povídky, láska, zamilované sms, lidé, krása, příroda, život, moudrost, fantasy, pohádky, horor, sci-fi
Loading ...
ahoj tento pribeh je velice zajimavy a da se pojmout spise polodramaticky nez jak hororovy pribeh ale je to dobre