Povídka – Bloody Mary

Byla hezká a dobře se s ní povídalo.
Věděla jsem, že to nemůže dopadnout dobře.

T. Callahanová

Trisha Callahanová srkala u baru svůj drink, když se přes ní naklonila vysoká rudovláska pro brčko a rozlila jí pití.
„Hej kotě, dávej pozor,“ Callahanová ji šťouchla do žeber. Zrzka voněla drahým parfémem, manikůrou a penězi. Vůbec všechno na ní bylo fajnové. Zánovní.
Callahanová se s despektem zadívala na svoji kouřem načichlou koženou bundu, odrbané džíny a špinavá bagančata.

Rušný životní styl způsobil, že vypadala, jako by vylezla z popelnice.
A ta představa vlastně nemusela být myšlená metaforicky…
„Jejda promiň,“ zrzka se otočila a Callahanová ztuhla. Žena sice nebyla nevšedně krásná, ale měla něco do sebe. Dost na to, aby to chlapa dostalo do kolen. Nejenom chlapa…
Na tváři upřímný úsměv, hned se chtěla kamarádit. „Co piješ?“
„Džus,“ Callahanová zamračeně zakývala poloprázdnou sklenkou.
Zrzka mávla na servírku: „Dvakrát to samý.“
„To by ti nechutnalo…“ trochu křečovitý výraz, „je v tom rajčatová šťáva. Teda hlavně rajčatová šťáva.“
Zrzka se nenechala odradit: „Mám rajčata ráda.“
„Je to hnus,“ varovala ji. K samotným rajčatům by se Trisha nepřiblížila ani na krok.
„Neva,“ stále ten úsměv.
Někteří lidé zkrátka nevědí, co je pro ně dobré.
Servírka postranně hodila očkem na Callahanovou, a ta zavrtěla hlavou.
„Dva rajčatové džusy,“ servírka si pro sebe kývla a odchvátala k ledničce. „S vodkou,“ křikla za ní Trisha.
„Sama?“
„Sama,“ Callahanová si připadala jako ozvěna. „Copak vypadám na to, že by mě někdo chtěl?“
„Možná,“ rudovláska ji se zakloněnou hlavou důkladně přejela pohledem a pomalu si olízla rty.
Callahanová by přísahala na to, že se jí zrychlil tep, kdyby nevěděla, že to není možné.
Nějaká zlatokopka. Určitě, myslela si.

„Co vůbec děláš, Trisho?“ Uvolnil se stolek a obě k němu zamířily se skleničkami v ruce. Noc byla mladá a všechny možnosti lákavé…
„Jsem polda,“ Callahanová unaveně hodila pivní tácek na stůl a položila na něj pití.
„Polda? Kecáš…“
„Fakt…“ napila se. Lepší vybalit to hned a mít pokoj…
Zrzka už měla lehce upito. „Poldové nemaj moc dobrý jméno, víš to?“
„A taky blbě platěj.“
„Vůbec nevypadáš jako polda.“ Zrzka, Kathy, ji zkoumala s půvabně nakloněnou hlavou na stranu.
„Nemůžeš vypadat jako polda. V tom je ten fór.“
„…spíš jako něco, co poldové sebrali a pak pustili domů…“
„Ti dík,“ Callahanová pozvedla skleničku.
„Promiň,“ Kathy se zasmála a pohladila ji po ruce.
Kathy, Kathy, víš vůbec, co děláš? Nebo je to tou vodkou? Na malou chvíli se Callahanová odvážila doufat a pak zavrtěla hlavou. Krásné zoufalé ženy vyhledávají větší zoufalce jen proto, aby se cítily líp. Nic jiného v tom nehledej, napomenula se.

„Kam ještě půjdem?“ Kathy se zimomřivě zachvěla.
„My někam půjdem?“ Callahanová jí věnovala unavený úsměv.
„Určitě.“
„Sotva stojíš na nohou,“ namítla blondýna.
Záchvat hihňání.
„Zavolej… někdy.“ Bytová designérka se zakývala.
„Ty mně.“ Tihleti umělci. Neuměj pít.
„No jo.“
Trisha se prohledala, žádná propiska. „Puč mi rtěnku,“ zavelela.
Zrzka jí pokorně podala svoji kabelku.
Callahanová po chvíli přehrabování vytáhla třešňovou rtěnku a načmárala s ní na Kathyno předloktí své číslo. „Opatruj se,“ zavolala za kymácejícím se stínem.
Dostala tě, jen si to přiznej. Nevěřícně zavrtěla hlavou.

Skvělej večer. Kost, která vypadá dobře, se zmastí a já jí jak trubka ještě seženu taxík. Trisha potřásla hlavou a kopla do kamínku.
Štěstí ve hře, neštěstí v lásce… Tak to abych se do toho dala.
Callahanová vrazila ruce do kapes a přidala do kroku. Řetěz u pasu jí výsměšně cinkal do taktu. Mířila na parkoviště s opuštěnou otřískanou dodávkou, ve které tiše bzučely počítače.
Poslední útočiště před deštěm, vůz uzpůsobený na dlouhá sledování. Koupila ho za babku.
Doupě, které z nedostatku jiných eufemismů nazývala domovem.
Chladné, blikající obrazovky monitorů. Absolutně věrné a trpělivě čekající na další pokyny.

* * *

Víkendy – mohly by to být perly navlečené na šňůře korálů nekonečných týdnů a služeb přesčas – kdyby lidé během nich nepáchali mnohem více násilných činů něž kdy jindy.
Víkend zkrátka přeje vraždám.
Muž, běloch, 50 let, pleš, nadváha, oblečení z polyesteru. Podomní prodavač. Rána vedená zezadu do ledvin, smrt nastala po několika minutách. Nalezený v mrazícím boxu vedle sekané a kuřecích prsou v jednom z místních supermarketů.
Zbraň: nůž zvaný „rybička“ s deseticentimetrovou čepelí. Rána vedená se zjevným vztekem.
Předpokládaná doba smrti: sobota večer.

Kdo by chtěl zabít podomního prodavače?
Spousta lidí. Málokdo by ho ale hodil do mrazáku, kolem kterého projdou desítky lidí… Takový člověk musí být buď opravdu zoufalý, nebo naprostý magor.
Výslechy vyjukaných zaměstnanců supermarketu a vzteklých zákazníků. Chození po domech jeho nejbližších kolegů, rodiny a seznamu klientů za poslední tři měsíce. Jestli náhodou na něj neměl někdo pifku.
Manželka, tři děti a dům čekající na přestavbu.

Nevděčnej dárek pro chudáky fízly.
Tolik potencionálních vrahů. Dřív nebo později by se někdo sesypal.
Kdyby ovšem zůstalo u čísla jedna.
V pondělí přivezli tělo číslo dvě.

Žena, běloška, 37 let, odbarvená na blond, se dvěma kroužky v pravém uchu, tmavé husté obočí, rudá rtěnka. Nalezená v boxu s rybami.
Smrt: stopy po paralyzéru, úder do hlavy, který roztříštil lebku. Silou, z výšky, asi o mrazící pult.
Přibližná doba smrti: neděle večer.
Dvě malé děti, v domácnosti.
Dva mrazákoví vrazi v průběhu dvou dnů? Moc náhod najednou.

* * *

„Bloody Mary,“ Callahanová si chraptivě objednala a sesula se na barovou židli. Vytáhla ohmatanou krabičku cigaret a prohledávala si kapsy.
„Oheň, kotě?“ přes pult se k ní naklonila servírka v nařasené bílé zástěrce. Na tmavém triku měla zeleně vyšito ‘Tonyho bar’. Jak milé.
„Díkes,“ Trisha kývla a přivřenýma očima zírala servírce do výstřihu. Dívka se jmenovkou Elzie se zachichotala. Callahanová vyfoukla kouř ke stropnímu větráku. Takhle působila na všechny ženy.
Zatímco čekala na drink, přitáhla si k sobě misku s burskými oříšky a nabrala si plnou hrst. Pomalu je uzobávala.
Nesnášela je. Ale očekávalo se to od ní.
Bude mi špatně, pomyslela si. Zkurvený předstírání! Rychle kopla drink do sebe. Ten luxus vypadnout z role si prostě nemohla dovolit.
„Á, ta píše,“ zachraplala a otřela si slzící oči. „Eště jednu,“ poslala prázdnou sklenici po pultu.
Vylepšená Bloody Mary. „Neznám nic lepšího,“ broukla si sama pro sebe a odhrnula si světlou ofinu z očí.
Den na pytel. Zkoumavě pozvedla sklenici proti světlu dopadajícího na barový pult. Krásná temně rubínová barva se vyzývavě leskla. Callahanová polkla.

Minuty ubíhaly.
Jedna do levé, jedna do pravé nohy.
Repete.
Nával u baru. Sousta hlučných lidí, kteří se chtěli opít právě teď.
„Máš dost, slyšíš?“ servírka jí odmítla znovu nalít.
Trisha se odpotácela k nejzadnějšímu boxu. Modré oči do široka rozevřené, nevnímající nic z tohoto světa. Divoká změť avantgardně sestříhaných světlých vlasů. Pleť, která se ve světle halogenů zdála být nezdravě bledá, a rozmazaná černá maskara, která jí přičarovala výraz ztraceného dítěte.
Koupit jí medvídka a poslat ji domů.
„Zase si šlehla?“ majitel baru se za ní znechuceně podíval. Tak už to chodí se stálými zákazníky… Vidíte je na plech častěji, než by vám bylo milé.
„Trisho, Trisho?“ Tony vklouzl nikým neviděn do jejího boxu, vzal ji kolem ramen a zatřásl s ní. Nevidoucí modré oči se utápěly v moři halucinačních požitků.
Vysokooktanová Bloody Mary.
„Chce s tebou mluvit Hays. Slyšíš? Musíš vypadnout…“ jeho hlas nabíral na naléhavosti.
Hays. To slovo dokázalo divy.
Callahanová se neochotně vrátila do světa. „Bojíš se,“ olízla si rty. „Bojíš se toho, co by ti…“ oči se jí zas rozjížděly do stran, „…Hays udělal… kdyby mě tu našel?“ rozesmála se a skončila v kašli. „To je dobrý,“ hihňala se.
Tony se rozhlédl, jestli jim nikdo nevěnuje pozornost. „Víš, že to nemáš míchat.“
„Nejsi můj fotr,“ zatvářila se jako vzpurné dítě.
„Trisho,“ varovně se narovnal. Prošedivělé skráně a lehký náznak pivního břicha.
A pak, že nemrtví musí být štíhlí…

Prudké otevření vstupních dveří až narazily do zdi. Těžké sebevědomé kroky, mířící k zadní části nálevny.
Tony sebou trhnul, vyděšený pohled přes rameno. „Vypadni, Trisho!“ houkl a ucouvnul až ke zdi. Snažil se zmenšit.
Callahanová se nejistě zvedla, hlavu stále ještě v rauši. „Neboj, sr… srágorko,“ opile mu mávla, zakymácela se, spadla. Bezmocně se rozesmála, nemohla se zvednout. Stále ještě se smála, když si pro ni došli Haysovi poskoci.
„Selena,“ sykl ten větší, na krátko ostříhaný pořízek. Ten menší ukázal zuby, špičáky o dost větší než ostatní.
Tak Hays poslal svý největší mlátičky…, pomyslela si. Nezúčastněně vnímala věci okolo, jako by se přihodily někomu jinému.
Popadli ji za ruce a vytáhli do stoje. Div nepřepadla na nos.
„Já sama,“ rozmáchle udělala první krok. Zavrávorala.
„Nalitá jako fazole,“ ozval se ten menší, Grif.
Řekla si, že Grif je pěkně pitomý jméno a znovu se jí podlomily kolena.
Rick si ji jedním pohybem přehodil přes rameno jako pytel. Její hlavě ta náhlá změna neudělala dobře. Ale nebyla ve stavu, kdy by s tím mohla něco dělat.
„Vyprovázet nás nemusíš, Tony,“ otočil se pořízek na třesoucího se majitele, „cestu známe.“
„Hays ti děkuje,“ doplnil menší a oba se s bezvládným tělem vydali k východu.
„Za nic,“ odkašlal si hospodský a ztěžka dosedl na židli.
Pár dalších stálých zákazníků se mlčky vrátilo ke svému pití.

* * *

Pach moči, blikající neony a laciné štětky na rozích. Trisha ‘Selena’ Callahanová hlavou narážela do Rickových zad a hlava jí třeštila snahou vytěsnit z těla alkohol.
Nebylo dobré přijít k Haysovi zlískaná. Nebylo by to příjemné shledání ani kdyby byla střízlivá. Vůbec ne.
Takže to vyšlo nastejno.
A Callahanové se víc než co jiného chtělo spát.

Grif s Rickem ji složili přímo pod nohy svého pána, sedícího v pohodlném koženém křesle v perfektním večerním obleku, a se založenýma rukama se šli opřít o zeď.
Pěnej seladon, ten náš Hays, pomyslela si omámeně s hlavou zabořenou do huňatého koberce.
„Seleno,“ dlouhý vzdech slibující mnohé, hlavně ostré věci ve tmě, „dlouho jsme se neviděli.“
Zavřela oči. Draze zařízený byt, originály obrazů, zlaté hodiny a sošky, obrovský minibar z ořechového dřeva, vůně doutníků a drahé kolínské. A také rvačka, která se strhla, protože se Trisha Callahanová odmítla podrobit.
„Nechal sis spravit bejvák?“ s námahou ze sebe vypravila.
„Seleno, Seleno, proč mi to děláš?“ hlas sliboval, stoupal, klesal, vybízel a lákal.
Protože mě to baví, vole, v duchu se ušklíbla. Byla ráda, že jí do obličeje nevidí.
„Seleno…“ příslib moci.
Jak by to bylo krásné pokleknout před nejvyšším a nechat na sebe dopadnout jeho milost… Ale znělo to dost sebemrskačsky.
A na sado-maso Callahanová nikdy nebyla. Zavrtěla hlavou.
„Seleno, nehraj si se mnou,“ hlas ji udeřil jako prásknutí bičem. Trhla sebou.
Pokloň se, pokloň se, pokloň se… a já ti dám, co budeš chtít… Haysova moc jí rezonovala v hlavě.
Byla v pokušení říct ano, jen aby už jí dal pokoj. Ráda by, ale její mozek už sklouzával do snu.

Probrala se v ložnici. Ne ve své, to bezpečně věděla. Ne v takovéhle monstrózní posteli s volány. Sama spala v prostoru za počítači ve své otřískané dodávce. V rakvi.
Dva metry na výšku, jeden na šířku, půl metru na výšku. Jediná drahá věc, za kterou kdy utratila prachy. Tmavé dřevo ošetřené včelím voskem, měkké polstrování a kupa tmavě fialových polštářků. Ve vnitřní kapse na boku náhradní pistole a pravém horním rohu ožužlaný medvídek s jedním okem.
Fakt vypadala dobře. A vzbuzovala zděšení těch několika mála hostů, kteří si prohlídli dodávku zevnitř.
Takže Trisha ‘Selena’ Callahanová nemohla být doma.
Nahá, mezi zmuchlanými přikrývkami, s bolavou hlavou a parádním oknem.
Pamatovala by si přece, kdyby se něco stalo, ne?
Nejistě se zvedla na loktu a očima hledala svoje džíny. Válely se pod židlí.
Pocit, že v místnosti není sama. Rychle se obrátila.
Noční můra. Hrábla po pokrývce a úžeji si ji přitiskla k tělu.
„Seleno, Seleno, co ten stud?“ ladnými kroky si to k posteli rázoval polonahý Hays s mokrými vlasy.
„Ty…“ škubla sebou, v očích klíčící podezření.
„Seleno, Seleno!“ zasmál se a hmátl po své smokingové košili.
„My jsme…?“ musela si navlhčit ústa. Smál se, zatímco ji svírala hrůza. Ty grázle!

Je jen málo věcí, kterých se upíři bojí. Kůlu, svěcené vody a svého Pána. Stříbro bolí, ale nezabije. Veselý Nejvyšší. Callahanová se zachvěla.
„Hodin. Kolik je…?“ zvedla hlavu, ještě ne zcela ve své kůži.
„Půl šesté,“ nevzrušeně si zapínal zlaté manžetové knoflíčky.
„Doprdele,“ vyletěla a horečně na sebe začala házet oblečení. Hays zvedl jedno své dokonalé obočí, obočí, do kterého by mu tak ráda dala Callahanová pěstí…
„Někteří z nás musí i pracovat,“ zavrčela a dopínala si kožený pásek a pseudostříbrnými bodci. Bude to jen o fous – než stačím doběhnout pro opalovací krém, slunce vyjde. Kruci. „Kudy?“ vybafla na toho seladona. Musela se dostat na Západní předměstí.
„Uvidíme se večer?“ Hays ji schválně zdržoval.
„Mám práci,“ prskla a byla ráda, že je to pravda. Poznal by, kdyby lhala.
„Jaká škoda. Vskutku – jaká škoda…“
„Tak kudy?!“ vyjela na něho. Zpražil ji pohledem. Nakonec však trhl hlavou požadovaným směrem. „Příště, Seleno,“ řekl jen.
„Příště za mnou neposílej svý opice…“ natolik si z uplynulé noci pamatovala.

Porada v sedm ráno. Nesnáším, takovýhle budíčky, myslela si.
„Vypadáš jak sůva z nudlí, Callahanová.“
„No vážně, poručíku, měla by sis něco udělat s obličejem.“
Trisha byla jen krůček k tomu, aby někoho zabila. Na očích černé brýle, zaťaté ruce v pěst, na tváři šmouhu od krému. Kožená bunda, na stole hozené motorkářské rukavice. Zválené džíny s několika dlouhými skobami, nedbale zavázané tkaničky na bagančatech. Poděs Callahanová s pěšinkou nakřivo, blond vlasy, které jen projela mokrou rukou.
Nevyspalá a napružená, jako členka motorkářského gangu ráno po úspěšné policejní razii.
„Celou noc jsem na tom dělala a nic. Nic! Ani ťuk,“ vztekle máchla rukou do vzduchu. Věřit jí mohli, nebo taky ne, dokázat však opak – nemožné.
„Laborka?“
„Žádné stopy, které by se daly použít. Zatím.“

„Callahanová, vážně nevypadáte dobře.“
Trisha se na svého nadřízeného ušklíbla. „Rána, to není nic pro mě.“
„Ženy by neměly spát přes den a bejt čilý v noci,“ strážník Gremius za jejími zády naznačoval nemravné posunky. Génius místní pátračky.
„Ale Callahanová není žena, že ne, poručíku?“ strážník Lewis se uchechtl, až se mu mohutné břicho otřáslo.
Trisha se bleskově otočila a její ruka se mihla rychleji, než mohl kdokoli postřehnout. Lewis se zhroutil v křečích.
„Má ještě někdo nějaký problém?“ stála tam s pěstmi zaťatými až do masa, nozdry rozšířené a vztek cloumal jejím vyhublým tělem.
Upřeně zírali na stěny a báli se pohnout.
„Callahanová, jděte se vyspat,“ spěšně zasáhl kapitán ve snaze ji odklidit dřív, než se tu skutečně objeví mrtví.
Popadla své rukavice, jediným pohybem zapnula bundu a rozkopla dveře.
Skříp skříp skříp.
„Chlapci, chlapci, dráždit tygra v kleci… a takhle to potom dopadá,“ seržant McKenzie soucitně mlaskl jazykem a vychytralá očka se mu potměšila leskla.
Callahanová byla jeho favoritka.
Vždycky si na ni vsadil a ještě nikdy neprohrál.

Odpoledne telefon. Protivný zvuk, že by vzbudil i mrtvého…
Trisha rozmrzele nadzvedla víko rakve a pohlédla na hodinky. Pět hodin. V džínech mobil nebyl, musela se natáhnout pro bundu.
„Tak jak to jde, poručíku?“ kapitán Leoni stále ještě plný optimismu. Měla chuť ho z toho vyléčit: „Málo lidí, žádné stopy.“
„Někoho vám tam pošlu,“ neurčitě přislíbil a zavěsil.
„To jsem zvědavá,“ zívla a vyhrabala ze své pohodlné postele.

„Callahanová,“ kapitán skutečně o něco později zaklepal na dveře otřískané dodávky. „No tak Callahanová,“ zasykl a zabušil důrazněji. Už se po nich začali otáčet lidé.
„Co je vole?“ dveře se neochotně pootevřely.
„Callahanová,“ kapitán zbrunátněl. „Tohle je váš nový kolega, Andrew Pascal.“
„A co zpackal?“ nepřátelsky naladěné ticho.
„Callahanová, chtěla jste pomocníka, máte ho. A ne že si ho podáte,“ varovně zahlížel na objekt za dveřní škvírou.
„No jasně, s hořčicí, cibulí a okurkama,“ odfrkla si. „Kolik mu je?“ řekla to, jako kdyby tam vůbec nebyl.
„Dvacet tři.“
„Copak jsu školka?!“
„Poručíku…“
„Maminčin mazánek! Proč mi sem nikdy nepošlou nějakou bezproblémovou holku, co? Ale jalovýho frajera si nikdy nevodpustěj,“ měla chuť se hádat.
„Vy se divíte? Po tom co se stalo Raconimu?“
„Náhodou na holky já jsem milá…“ znělo to trochu ublíženě.
„Nezničte ho moc, ano? Andrewe, hodně štěstí,“ kapitán se rozloučil a odešel.
„Poručíku?“ nejisté škobrtnutí hlasem.
„Pojď dál,“ vzdychla. „Ale pracky drž tak, abych na ně viděla!“
Pascal si představoval vyžilou vojandu, pekařovu ženu nebo někoho podobného a tak byl zaskočen metalovou sestrou medvídka pandy. Která nevypadala na víc než na dvacet…
Sami dva. V ztemnělé dodávce.
Splněný sen nebo noční můra?

„Callahanová nikdy nespí,“ to měla poručík vyvedeno bíle na zádech černého trika. Varovali ho, že má trochu morbidní smysl pro humor.
Její miláčci tiše bzučeli a žárovka blikala.
Neřekla ani slovo a usadila se před první počítač.
„Pěkné doupě,“ zahučel. Sledovací zařízení, počítače v prostoru před jednou stěnou, u druhé skříň, lednice, u dveří dřez. Několik židlí, šedivý koberec, polštář nedbale pohozený uprostřed, spousta papírů.
Ukázala prstem k druhému počítači.
Sousta materiálů ze záznamů bezpečnostních kamer. A všechny bylo třeba probrat.
V duchu zasténal.

* * *

Spousta a spousta malých rozmazaných skvrn v různých stupních šedi. Jednoho za chvíli začaly bolet oči. A výsledek žádný.
„Kruci,“ Callahanová bouchla do počítače. Pascal k přístroji pocítil nával sympatie. Počítač zablikal a zastavil se.
„Vytrhni ho ze zdířky,“ ucedila Callahanová koutkem úst a vydala se k ledničce pro novou várku svého rajčatového džusu a čistého brčka.
Andrew si kleknul, odsunul židli a poslušně podlezl pod stolem. Sáhl po zásuvce a zvedl oči.
„Co je to?“ ukázal na předmět, který mu do této chvíle zakrývaly počítače.
„Rakev.“
„A-ha.“ Díval se na ní, jakoby se právě přiznala k několikanásobné vraždě. „To jako vážně?“ Kolegové ho před ní varovali. Callahanová není normální.
„Co kdybys sklapl?“ navrhla.

„K čemu potřebujete rakev?“ vrtalo mu to celý den v hlavě.
„Na nováčky, co zmizej beze stop,“ věnovala mu poněkud špičatý úsměv.
„To byl vtip, že jo?“ ale nebyl si tak úplně jistý.
„Na ty, co moc kecaj,“ upřesnila.
„Moc mluvím, že jo?“
Místo odpovědi zvedla ukazovák. Poslušně se sklonil nad monitor.

Callahanová nemá ráda jakékoli vyrušování. Všechny snahy o zapředení nezávázného hovoru se roztříštily o útesy jejího mlčení.
A pohár tekl, tekl až přetekl.
„Vraždy nejsou holubník, tak si to konečně zapiš za uši!“ vyjela po něm.
Ublíženě se stáhl do kouta. „Nechcete kafe?“
Blýskla po něm chladnýma očima.
„Sendvič? Ne, asi ne… Hm.“ Callahanová nejí, nespí ani nepije. Nepije nic než rajčatovou šťávu a to až do úplného vyčerpání.
„Poručíku? …že já jako bych si dal.“ Prosebný tón štěněte – nebo dítěte, které se co nevidět rozpláče.
„Jsem snad tvoje matka? Ne. Tak mě neser,“ Callahanová skutečně vypěnila. Modré oči podlité krví, světlá čupřina zplihle padající do očí, dravčí pohyby. Pascal si její výbuch přebral jako signál, že je čas opustit bitevní pole.
Nechtěl si nechat utrhnout hlavu.

* * *

„Hele mladej…“
„Andrew,“ skočil jí do řeči.
„Mladej, neštvi mě,“ nenechala si to líbit. „Přes den si dělej co chceš, ale večer mi budeš k dispozici. V pět. Dřív tu tvůj čumák nechci vidět. Jasný?“
„V pět, dobře,“ snažil se zakrýt překvapení. Něco o tom, že je Callahanová noční tvor, už slyšel. Spát chodí ráno a probouzí až po čtvrté.
„A teď mazej,“ hlas jí sklouzl do lenivého zapředení. „Sypej, nebo ze sebe neručím…“
Zakopl o kabel, jak se rychle snažil dostat ven. Tam, kde byla většina věcí takových, jak se navenek zdála.
„Bože,“ slyšel ještě poručíka, než za ním definitivně zaklaply dveře.

Hodiny odbíjely pátou. Andrew opatrně zaklepal a otevřel. „Poručíku?“ sklonil hlavu, aby se nepraštil o rám. Dodávka byla tichá. „Callahanová? To jsem já…“ namáhal se zbytečně, nikde nikdo, kdo by jeho snahu ocenil.
Jen u stěny broukající počítače. A za nimi rakev.
Zaváhal. Rychle se rozhlédl.
Sáhl po víku.
Na rameno mu dopadla něčí ruka. „A mám tě!“ zasyčel mu někdo do ucha.
„Haáá!“ Andrew zaječel a kopl se o rakev do palce.
„Blbče,“ Callahanová stála za ním a na čelo si přikládala studený obklad.
„Volal jsem,“ ublíženě se chytl za nohu. Připadal si neuvěřitelně hloupě.
„A co?“ otočila se k němu zády a lehce přeskočila počítač.
Gymnastika? Ne, asi ne. „Nic,“ zahuhlal s pohledem upřeným na šedý koberec.
Měla na sobě tílko. Pánské, všiml si. A kecky.
Tvrďák Callahanová doma nenosí bagančata?
Vlasy přeležené a do tváře obtisklý vzorek polštáře.
Měl by být nějaký zákon na to, aby policejní důstojníci nevypadali jako ona, myslel si. Jak mladistvý delikvent v kulečníkovém baru.
Callahanová pružně došla k počítačům a vsunula do mechaniky CD. Dodávkou se rozeřvali Ramsteini. Vozidlo nadskakovalo a poručík neúnavně bušila do klávesnice.
Pak nastoupila Metallica. Andrew se nemohl soustředit a pořád mu oči sklouzávaly na Callahanovou, která spokojeně srkala svůj džus.
Dělat na ulicích se zřejmě na člověku podepíše.
„Kolik těch placek ještě máte?“ odvážil se zeptat. Hodila očkem po hromadě vedle stolu, sahající až do poloviny stehen.
„Sběratelka?“ chápavě pokýval hlavou.
Zrovna si poblahopřál k poblahopřál k dobře rozprouděné debatě, když se Callahanová natáhla a zesílila zvuk.

Nemělo to chybu. Ať dělal, co dělal, stejně byl mimo její zorný úhel pohledu.
V tom lepším případě ho ignorovala.

* * *

Další pondělí na krku. Další dvě těla na pitevním stole.
„Ten sráč už mě opravdu sere,“ vyjádřil se Leoni.
„A koho ne?“
Žena, běloška, 71 let, umělé zuby. Bodnuta jedenkrát nožem s deseti centimetrovou čepelí do srdce. Nalezená v mrazícím boxu se zeleninou.
Svědkové vypověděli, že se projevovala velice hlučně a nepatřičně, dokonce se i poprala o zlevněný květák.

Muž, běloch, 14 let, kšiltovka, plandavé kalhoty, piercing v obočí. Omráčený paralyzérem, nacpaný do mrazáku se zmrzlinou.

Čím dál tím bizarnější.
Údajně nemohoucí bába odrážela holema lidi z cesty a mezi regály běhala jako laňka jen aby získala zlevněné zboží. A pak že stáří s sebou nese moudrost.
Puberťák tak dlouho jezdil s košíkem jako šílený – a „túroval motor“ tak, že z toho málem několik stařenek dostalo infarkt – až dojezdil. Někdo mu nastavil nohu.

„Jen jedno mají naše oběti společné. Podařilo se jim vytočit víkendového vraha…“
Takže už máme čtyři: obtloustlý plešoun, odbarvená nána, akční bába a uhrovatej klacek.
Tomu vrahovi by se mělo zatleskat…
„Dáme do novin, ať se lidi chovaj při nakupování slušně – a nic se jim nestane, co seržo?“

Jeden z nalezených otisků patřil bývalému trestanci.
Ten chlap byl v lochu za násilné výtržnosti. Proč bychom to tedy na něj nezkusili hodit?
Hn, fotbalový fanoušek nebo anarchista?
„Callahanová, běžte ho vyslechnout.“
Trisha po kapitánovi loupla očima a stáhla ze židle bundu. Na tváři jako obvykle nečitelný výraz.
„Callahanová, živýho nebo mrtvýho! Pozor, ne nasekanýho na nudličky…“
Poručík trefila seržanta kuličkou z plastového kelímku přímo doprostřed čela.

Mohutný týpek s dvakrát přeraženým nosem, vyholenou lebkou a tetováním Harley-Davidson.
Vychrtlá Callahanová mu sahala k prsům. Někomu by ho možná bylo líto.
Poručík rázně zabušila.
„Co je?“
„Přeplatek za popelnice,“ křikla připravená vyrazit dveře.
Otevřel, Callahanová mu nacpala svůj odznak do obličeje, zahučela: „Protidrogový,“ popadla ho a šlehla s ním o zem. Zkroutila mu ruce ze zády a sedla si na něho.
Zločinci si nezasluhují slitování.
„Já v ničem nejedu!“ ryl nosem v flekatém linu.
„Že ne?“ zapředla. Důkazy se dají nastrčit.
„Co chcete?!“
„Obchoďák. Víkend. Večer. Mrazáky. A neopovažuj se neodpovědět,“ stiskla mu uši.

„Tak co?“
Callahanová si z očí odhrnula ofinu. „On to nebyl.“
„Kruci!“
„Callahanová, ukaž klouby,“ ozval se McKenzie. Zvedla dlaně a ukázala mu dva zvednuté prostředníčky. Nikde ani jedna odřenina.
„No jenom jestli,“ nevěřil jí.
„Seržo, davaj,“ veselé zazubení se strážníka Donze.
McKenzie neochotně vytáhl peněženku.
„Vy jste se vsadil, že toho chlapa zbije?“ Andrew měl oči navrch hlavy.
„A kdo řek, že jsem ho nezbila?“ broukla Callahanová.
„Ty jsi moje holka! Já to říkal!“ seržant ji radostně bouchl do zad. Na poručíkovi bylo vidět, že dumá nad tím, jestli by ho také neměla praštit.
To by už nevstal.
McKenzie briskně odbruslil za záda habána Donze.

„A udělala jste to? Zmlátila jste ho?“ Andrew dohnal poručíka u skříněk. Trisha si odemkla tu svojí a neráčila se odpovědět.
Na dvířkách měla nalepený plakát.
„Underworld?“ Pascalovi vyletělo obočí. Callahanová přibouchla skříňku.
„Vy sledujete takový filmy?“ nemohl si to srovnat v hlavě.
„Pořiď si vlastní plakát,“ doporučila mu.
Svět se zbláznil, pomyslel si. Odřené kanady mu tiše zmizely ze zorného pole.

* * *

Čas nesmělý, čas pádící. Pátek podvečer, čas zábavy. Callahanová připomínala pružinu, která co nevidět vystřelí.
„Co víme o vrahovi?“ kapitán se je snažil motivovat k činu. Pátek večer. Za dvacet čtyři hodin vrah znovu udeří.
„Dělá to, protože ho ti lidi něčím serou.“
„Předbíhaj ve frontě, hádaj se, jezdí s vozejkem jako blázni…“
„Útočí náhodně,“ Callahanová se zhoupla na židli.
„Jo, prostě jde, křís a nacpe tělo do mrazáku.“
„Je pořádný. Domácí puťka.“
„Vystresovaný.“
„Používá věci, co normálně nosí u sebe.“
„Nůž a paralyzér,“ doplnil Andrew snaživě.
Nůž a paralyzér. Callahanová se zamračila. Něco jí to říkalo. Nemohla si vzpomenout, ukrývalo se to před ní a unikalo. Povzdechla si. Nůž a paralyzér. A zase znova. Nůž, paralyzér.
„Muž nebo žena.“
Nůž a paralyzér, Callahanová se zamračeně houpala na židli a namáhala paměť.
„Žena dbající na svou bezpečnost?“
Nůž a paralyzér. Houp.
McKenzie si odfrkl. „Která ženská bude mít v kabelce kuchák a ještě k tomu paralyzér? Já říkám chlap.“
Plop.
„Doprdele!“ Callahanová spadla ze židle.
„Co je, máš roupy?“
„Ty vole, McKenzie,“ zvedala se ze země, v obličeji bledší než kdy jindy, „já možná vím, kdo je vrah.“ Nevypadala šťastně.
Přelomení propisky. „Kecáš, Šerloku.“
„Rybička, paralyzér. Kurva, já je dokonce měla v rukou!“

Nůž, paralyzér. Záblesk světla neonů na zipu karmínové kabelky: mobil, kapesníky, klíče, nepíšící propiska, stíny, kreditka, adresář, nůž, pudr, účet z prádelny… paralyzér, rtěnka.
„Těžká výstroj,“ proletí blondýnce hlavou, vyšroubuje rtěnku. „Drž,“ řekne chichotající se zrzce.
„Umíš s tou rybičkou vůbec zacházet?“ zapátrá.
„Jó-ho. Učím se,“ rozverně se kymácející stín.

„Všem jednotkám…“ praskání policejní vysílačky.
„Callahanová, kdes ho potkala?!“
„Ne ho, ji. Šněrovala mi v rajónu, namol a dezorientovaná. Chtěla jsem po ní doklady. Nemohla je najít, že je ukradli. Tak jsem jí vysypala kabelku…“ Callahanová prášila, jako kdyby jí za to platili.
„A dál?“
„Doklady fakt neměla. Dala jsem jí svý číslo, že kdyby něco…“ Lidumilka Callahanová? Na druhou stranu, já nevycházím jen s muži… To by mi mohli spolknout, pomyslela si.
„Všem jednotkám: hledáme ženu jménem Kathy Brownová, bytová designérka. Pravděpodobně ozbrojena,“ vysílačky ožily. Poručík sáhla pro bundu.
„Vy zůstanete tady, Callahanová,“ kapitán jí zarazil.
Trisha našpulila ústa.
„Nechci, aby se podezřelé něco stalo,“ řekl. Oba věděli, že je to chabá výmluva. Podezřelá by mohla zjančit, když by si domyslela, jakým způsobem na ní přišli.
Dupali kolem ní, žádali o posily a ona jen mohla přihlížet.
Zaťala pěst a zase ji povolila. Nebylo to spravedlivé.
„Si to užij, Callahanová,“ McKenzie jí posměšně zasalutoval.
Služebna utichla.

Jeden po druhém se vozy ohlašovaly. Podezřelá nebyla na těch místech, kde měla být.
Pche.
Někdo vystartoval moc brzy?
Amatéři.
Co si člověk neudělá sám…
Nikdo by mě přece neviděl…

Callahanová vyběhla ze stanice.
Běžela k Tonymu, kde se obě nedávno potkaly. Něco by tam mohlo zůstat.
Na chodníku před barem se zarazila a rozšířila nozdry. Zavřela oči a otáčela se jako větrná korouhvička.
Každý člověk má svou specifickou vůni. A když ví jeden docela přesně, co hledá…
Roztřásla se, když zachytila zrzčin pach. Slabý, ale přece.
Pohodila hlavou a znovu se rozeběhla.

* * *

Skladiště s vylomeným zámkem. Zato se závorou zevnitř.
Jen tlumený tep naznačoval, že se tam skrývá živá bytost. Trisha se usmála. Už ji měla.
Se svou kořistí si chtěla pohrát. Kathy ji minimálně dlužila vysvětlení. A pak tu bylo také zlomené srdce, sotva zanedbatelná položka.
Objekt nevykazoval známky neklidu.
Tak ona si myslí, že je tu v bezpečí, Callahanová blýskla špičáky. Ve skladu dekoračních látek, se kterým má smlouvu. Myslí si, že poldy převezla.
Tak to se tedy mýlí… hledala, jak by se nepozorovaně dostala dovnitř, když jí zazvonil mobil.
Čím dál tím hlasitější Requiem. Umíráček utajené akce.
Nemohla se tvářit, že ho neslyší. Zavrčela a mrkla na displej. Andrew.
Poodešla o kousek dál a neochotně zvedla sluchátko. Při troše štěstí si nebude zrzka myslet, že už ji vyčmuchali…
Poldové přece nebejvaj tak schopní.
Televize žere mozek.

„No?“ vyštěkla.
„Poručíku, kde jste? Ta ženská doma ani v práci není…“
„A tys snad čekal, že bude tak pitomá?“
„No – „
Callahanová si odfrkla.
„A kde teda je?“odsekl.
Poručík se odmlčela. Leoni jí kladl na srdce, aby mladého vycvičila. Andrew potřeboval praxi jako prase drbání…
„Na rohu dvacáté a sto první,“ řekla to téměř nedbale.
Šokované ticho.
„Hejbni sebou. Pronto.“
„Jak to…“
„Potichu,“ zdůraznila a vypnula telefon.

Policejní auto smykem zabrzdilo a vypadl z něho Andrew s očima navrch hlavy.
„Je tam…?“
Neobtěžovala se s přikývnutím. „Musíme ji obklíčit. Stačíš na to, nebo tě mám poslat zpátky k mámě?“
Šeptali.
„Zvládnu to. Zvládnu to,“ Andrew prosil, oči lesknoucí se adrenalinem. A už se hnal ke dveřím.
„Počkej!“ skokem byla u něho. „Chceš, aby pláchla?“ zalomcovala s ním. „Terén. Zezadu. Až řeknu, slyšíš? Teprve, až řeknu.“
Protáhlý obličej.
„Nikam se nehrň, mladej.“
Napjatě přikývl.
Ale ty zvuky zevnitř…

Žena, která zabila tolik lidí. Nemohl tomu uvěřit.

Callahanová obcházela budovu z boku, když uslyšela:
„Otevřete, policie!“ mladému ruply nervy.
„Ty svině jedna!“ Skřek, který vzdáleně mohl patřit ženě.
„Počítám do tří, pak vyrazím dveře.“
Callahanová obrátila oči v sloup. Nováčci a předpisy. Z tohohle ten blbec nevyjde ven. Pak pokrčila rameny. Jestli chce slávu, má ji mít. A dál hledala možné únikové cesty.
„Jedna.“
„Vypadni!“
„Dvě.“ Andrew pevněji uchopil zbraň.
„Ty kurvo policajtská! Zabiju ji, svini…“
„Tři,“ policista se ramenem rozběhl proti dveřím.
„Fízle, dostaneš…“
Křach.

* * *

Callahanová trochu pozdě zjistila, že budova nemá žádný zadní vchod. Dostat se dovnitř tedy bylo o něco těžší, nikoliv však nemožné…
Nováček v tom vězel až po uši.

* * *

Tuhle jízdu prohrála. Ale to neznamená, že…
Kathy zaječela a hodila po něm nůž.
Těsně ho minul, polda zareagoval. Ohlušující výstřely.
Rozběhla se proti němu.

* * *

Díry ve zdi velikosti člověka by si jistě někdo všimnul. Škoda. Callahanové by se docela líbilo udělat z toho kůlničku na dříví.
Někdy příště, slíbila si a rozběhla se po zdi. Jako v akčním filmu, pochválila si svůj výkon, jen bez jeřábů a drátů.
V kotoulu dopadla na rovnou střechu.
Šla za zvukem dvou bušících srdcí. Kde je slyšela nejhlasitěji, klekla a zaťala prsty do plechů.

* * *

Možná že měl Andrew trávit víc času na střelnici než zíráním do monitoru. Nečekal, že by se s ním někdo mohl začít rvát, když on má pistoli.
Nebo ji alespoň ještě nedávno měl…
Zpětný ráz pistole, ruka mu cukla a rána šla vedle.
Andrew třesoucíma se rukama střílel, Kathy letěla vzduchem. Dopadla na něho, srazila ho na zem.
Kolenem mu zajela do slabin, pěstmi do něj bušila. Mletá sekaná.
Než popadl dech, narvala mu jeho pistoli do otevřených úst.
Konec, zalykal se studenou hlavní a třásl se.
Zrzka natáhla kohoutek.
Andrew zavřel oči.

Bum, náhlá tíha na hrudi. Žádný výstřel, nic. Jen ta tíha. Otevřel oči.
S Kathy se prala černá šmouha s blond pankáčem. Ještě nikdy neviděl poručíka tak rád.
Callahanová zvládla vražedkyni levou zadní. Sedla si jí na záda.
„Packal, můžeš mi laskavě říct, co jsi to tu dělal za hovadinu? Myslels, žes Billy Kid, nebo co?“ Žádné poděkování, ocenění iniciativy. Trishin hlas přetékal zlostí.
„P-por – “ nováček se zakoktal.
„Nedodržení rozkazu. Řekla jsem ti, ať dřepíš na zadku.“ Každé slovo bylo studené jako led. „Málems to projel, klacku.“
Andrew zrudl.
Kathy se zazmítala.
Callahanová se naklonila k jejímu uchu. „Ahoj, lásko,“ broukla.
„Ty?“ zadržená ztuhla.
„Ty a já. Máme před sebou dlouhou noc, co říkáš?“ zvedla ji do sedu.
Zrzka se sepypala. Takhle Callahanová na podezřelé občas působila.

„…všechny ty kytičky, ptáčínkové, růžové tapety! Hráblo mi z toho! Hráblo mi!“
„Nepovykuj,“ okřikla ji Callahanová. Jednou rukou si držela zmítající se zrzku od sebe.
„Hráblo mi!“
„Kuš!“ poručíkovi bylo nepříjemně. Takovýhle ženský jsem dala svoje číslo? Znechuceně nakrčila nos.
Kathy se svíjela v hysterickém záchvatu. A křičela.
„Kavalérii,“ sykla Callahanová na sténajícího Andrewa. Krev z nosu rozmazanou po celém obličeji, naštíplá žebra a pár slušných modřin.
Poslušně se odplazil za roh, aby zavolal posily.

„Tak jak to bylo?“ Callahanová se snažila tvářit povzbudivě. Ne že by měla tolik pochopení pro vyšinuté zabijáky…
Volnou rukou zajela do vnitřní kapsy bundy, aby zapnula diktafon.
„No?“
A zrzka to ze sebe přerývavě vyklopila.
O tom, jak moc spěchala a jak ji rozčilovaly fronty; děcka, co si otevřou bonbóny a půlku jich sežerou, než je vrátěj zpátky do regálu; důchodci s holemi a mega taškami, co nejvíc křičej; otrávené pokladní, kterým všechno trvá dvě hodiny. Dvě hodiny, rozumíš?! Nestíhám. Celej bláznivej tejden nestíhám! Chci už jít domů!
Klouzavé dlaždičky, příšerně studené chlaďáky, tečící lahve s minerálkou, uličky zcela zatarasené zbožím…
Vyřídit to teď hned… Ukázat jim… A upalovat domů. Domů!
Nalít si whisky a nandat věci do ledničky. Sednout k prknu… bytová návrhářka brečela a brečela.
„Nechceš tu udělat moře, že ne?“ ujišťovala se Trisha. S takovýmhle výlevem emocí si nedokázala poradit.

Kathy náhle obrátila o sto osmdesát stupňů.
„Ty krávo,“ ječela. „Ty svině jedna! Kdybys se do toho nemontovala, nikdy by mě nenašli! Zabiju tě!“ sápala se po Callahanové a snažila se jí vydloubnout oko.
Poručík zavrčela a složila ji pravým hákem. Kost zaskřípěla o kost, zrzka šla k zemi.
„To nejdřív budeš muset vyrůst, brouku,“ Callahanová si zamnula ruku.
Doufala, že sanitka dorazí dřív než policajti. Zabitý podezřelý by se dost špatně vysvětloval nadřízeným.

* * *

Kde všechno začalo, také příběh končí. Poručík Callahanová v baru U Tonyho pomalu otáčela svým krvavým pitím proti směru hodinových ručiček.
Velká obrazovka blikala v rohu, kolem ní chumel lidí.
I pár těch, co se jenom jako lidi tvářej…
Pauzu ve vysílání baseballu zaplnila mimořádná relace večerních zpráv. Moderátor se oháněl dryjáčnickým: ‘Vražedkyně zvaná Bloody Mary konečně dopadena!’ Záběry na blikající policejní auta, domláceného Andrewa, pruhatou páskou oblepený byt. Fotka rozesmáté zrzky v bikinách kdesi na pláži, bytové dekorace v katalogu. Záběry, jak zatčená klopýtá s pláštěm přes hlavu.
Callahanová trudnomyslně zvedla sklenku a poručila si: „Šup jí tam!“
On tous cherchez la femma, vzdychla.
Za vším hledej ženu.

Konec.

Povídka byla přebrána ze serveru www.cernylord.cz na zakladě podmínek, se kterými autoři zaslaním svého díla souhlasili.

Nepřehlédněte

• Povídka – M.G.Vilas – Druid?
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Smrť je len začiatok I.
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá