Loading ...„Danielo, Danielo“ slyším nějaký hlas. Kde to jsem a co se stalo! Jediné co si pamatuji, je, že jsem odjížděla od toho nejlepšího mužského na světě a byla jsem šťastná.
„Danielo, prosím, prober se“, ten hlas znám! Snažím se otevřít oči a podívat se, kdo na mne volá. Jde to těžko, vidím jen rozmazanou tvář, ale po chvíli ho vidím. Je to Tomáš.
„Kde to jsem“, snažím se zeptat. Všechno mě bolí, nemůžu se hýbat.
Slyším Toma, jak říká, „miláčku jsi v nemocnici,měla jsi nehodu, když ses vracela ode mne.“
„Pamatuješ si něco?“
„Nevím,“ snažím si vzpomenout. Byla jsem u Tomáše, chtěla jsem mu dokázat svou lásku, ale jako pokaždé i tento pokus vyšel marně. Tentokrát jsem se už slzám neubránila. Někde daleko v srdci jsem cítila, že to vzdal. Odjížděla jsem rozrušená. V rádiu zrovna zpívala Lenka Filipová a pak najednou jsem uviděla ten kamion, jak se řítí proti mně.
„Co se stalo, a proč se nemůžu hýbat?“ Ptám se Tomáše, ale on má v očích jen slzy.
Po chvíli ticha řekne. Ten řidič v tom kamionu usnul a naboural do tebe. Jediné štěstí bylo, že jsi strhla volant do příkopy, jinak bys už tady asi nebyla.
Už si vzpomínám, najednou se přede mnou objevil kamion a mně napadlo, že musím uhnout. Pak už jsem jen cítila náraz a letěla jsem vzduchem, všechno se kolem točilo. Víc už si nepamatuji.
„Proč jsi tady, Tomáši“, ptám se.
„Zavolala mi tvoje dcera, že mně pořád voláš, nevěděl jsem co se ti stalo.“ „Moc mě to mrzí, je to všechno kvůli mně.“ „Neměl jsem Tě nechat odjet tak rozrušenou.“
V jeho očích se objevily slzy. Vypadal unaveně. Pak řekl.
„Sedím tu u tebe už celý týden a čekám až se probudíš. Miluji tě a byl jsem hrozný hlupák. Můžeš mi to všechno odpustit!“
Začínám si vybavovat všechny ty dny předtím.
To jak jsem chtěla být zase s ním. Prosila, vyznávala lásku, ale on nic. A teď je tady a sedí vedle mne.
„Vypadni! Vypadni odtud, nechci tě už vidět!“ Bolelo to, ale nechtěla jsem, ať mě takhle vidí. Nešťastnou a k tomu zraněnou.
„Ne, neodejdu. Už tě nenechám odejít ze svého života.“ Až tady, když jsem tu seděl a pozoroval tě, jak bojuješ se životem, tak jsem pochopil, co pro mě znamenáš.“
„Budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém.“
Nevím co ještě všechno říkal, znovu jsem upadla do spánku.
Probudila jsem se až druhý den ráno. Tomáš tu nebyl. Byl to asi jen sen.
„Dobrý den, paní Danielo,“ ozvalo se od dveří. V nich stál nějaký doktor a sestřičky.
„Vítáme vás zpátky, a že jste si dala načas.“ „To co vám teď sdělím bude bolet, ale vy to zvládnete. Váš přítel vám bude určitě velkou oporou.“
Nevěřícně na něj hledím. „Jaký přítel?“ ptám se. „No přece pan Tomáš. Seděl u vás celý týden, když se dozvěděl o vašem neštěstí, dnem i nocí. Nechtěl odejít, jen čekal až se probudíte. Teprve včera, potom, co jste se probudila, tak odešel domů, ale určitě se zase brzy vrátí.“
Tak to nebyl sen! On tu byl se mnou. Můj milovaný Tomáš, moje jediná láska.
„Tak Danielo, to že jste se probrala a komunikujete s námi, je velký úspěch,“ řekl primář,
„ale další zranění jsou vážnější. Při nárazu jste si zlomila páteř a museli jsme vás operovat..
Zatím máte nehybné dolní končetiny, ale už zítra začnete s rehabilitaci a s vaši pevnou vůli to zvládnete. Nevidíme důvod, proč by jste zase nechodila. Jen to bude běh na dlouhou trať.“
Takže já nemůžu chodit, jsem mrzák. A budu chodit! To jsou jen povídačky, ať se netrápím.
Vždyť ty zatracené nohy vůbec necítím! Mám je tam vůbec!
Znovu jsem usnula. Bolestí a beznaději.
Vzbudilo mě tiché klepání na dveře. Ve dveřích se objevil Tomáš. „Mám pro tebe překvapení,“ řekl hned od dveří. Nechápavě jsem na něj hleděla. Ale hned jsem to pochopila. Za Tomášem se objevila kudrnatá hlava mojí malé Kačenky a za ní druhá od Tobíka.
Moje zlatička jsou tady! Radosti jsem brečela. Tobík se trochu bál. Nechtěl jít ke mně, ale Kačenka se mi vrhla kolem krku a pusinkovala mě po tvářích. Tomáš vzal Tobiáše do náruči a vysvětloval mu, že maminka je nemocná, tak proto leží v postýlce. Pomalu ho posadil vedle Kačky a už se nebál.
„Ahoj miláčku“, pozdravil mě Tomáš a políbil. „Děti se na tebe už moc těšily a primář dovolil, že můžou za tebou na chviličku přijít.
Byla jsem šťastná, že je mám všechny pohromadě. „A kde je Aneta, nepřišla s vámi!“
Zase je tvrdohlavá, Tomáše neumí vystát, tak raději nepřišla, honí se mi hlavou.
„Je ještě u paní doktorky,“ řekl Tomáš.
Za chviličku se otevřely dveře a v nich Aneta. Je celá bledá a uplakaná. Co se asi dozvěděla, asi to nebyla dobrá zpráva.
„Ahoj mami,“ řekla roztřeseným hlasem.
„Anetko, co se stalo, co ti řekli?“ Ptám se plná obav. „Je to se mnou moc špatné, viď?“
„Ne mami, já brečím radostí,“ řekla už veseleji. „Příští týden tě převezou do rehabilitačního ústavu a začneš cvičit .“ Primář říkal, že když se budeš snažit, tak brzy budeš chodit o berlích.
„Ale co bude s dětmi, kde budou a kdo se o ně postará.“ Zase mám slzy na krajíčku.
„Mami neplač, s Tomášem jsme se domluvili, že se nastěhuje k nám a pomůže mi s nimi.“
Co to říkala, že Tomáš se nastěhuje k nám? A pomůže jí? Nějak to nechápu, oni dva a pohromadě, to asi nepůjde! Než stačím něco říct, předběhne mě Tomáš.
„Jestli ti to teda nebude vadit, tak jsme se s Anetou domluvili, že se zatím nastěhuji k vám a budu ji pomáhat. Tvoje mamka je už z nich utahaná. Bude u dětí, jen když budu muset služebně mimo město. A s Anetou jsme si všechno vyříkali, pochopila, že jsem ti nikdy nechtěl ublížit. Jen jsem se musel srovnat sám se sebou. Ale to ti všechno povím, až budeme sami, miláčku. Teď si užij dětí.“
Tomáš si sednul z druhé strany postele a držel mě pevně za ruku. Kačenka a Tobiáš se předháněli, kdo mi toho poví víc. Už jsem byla unavená a Tomáš to poznal. „Odvezu děti k babičce a vrátím se za tebou.“
Smutně jsem se dívala, jak odchází. Ale na druhou stranu jsem byla šťastná.
Zavřela jsem oči a usnula. Když jsem se probudila Tomáš už seděl vedle mně a držel za ruku. „Tomáši, proč to děláš, vždyť všechno skončilo. Proč mě chceš zase trápit!“ Ptám se ho vyčítavě. „Já už neunesu víc bolesti.“ Chce se mi křičet, ať odejde a zároveň bych ho chtěla objímat a líbala.
Tomáš mě chytil za ruku a řekl. „Zlatíčko moje, ten týden co jsem tu u Tebe seděl jsem pochopil, co jsi pro mne znamenala. Byl jsem trouba, když jsem náš vztah ukončil. Až tady mi došlo, jak je život pomíjivý. Miluji tě a nikdy jsem tě milovat nepřestal.“ Pak jsme se začali líbat a já věděla, že moje velká láska je zase se mnou.
Povídali a líbali jsme se až do večera, kdy Tomáš musel odejít. Ležela jsem a vzpomínala na ty krásné chvíle v Tomášově blízkosti.
Tomáše jsem poznala, krátce potom, co jsem se odstěhovala od bývalého manžela. Po všem tom trápení, které jsem si za poslední rok zažila, se mi ulevilo. Už jsem nebyla ta malá šedivá myšička, co se bojí kocoura. Konečně jsem to zase byla já. A pak jsem poznala Toma.
Byl pozorný, milý a hodný a hlavně chápavý. Takový, jakého jsem si vysnila ve svých představách. Nikam mě netlačil a nikam nespěchal. Nechal to jen a jen na mně. Od začátku jsme si rozuměli, dokonce jsme zjistili, že máme pár společných koníčků.
Zjevil se najednou přede mnou a já věděla, že opět mám chuť žít. Ty dny po Tomášově boku, byly to nejhezčí co jsem zažila. A že jsem nebyla zamilovaná poprvé. Tak intenzivní lásku jsem, ale předtím nezažila. Bylo to jako v pohádce, jen nějak se špatným koncem.
Někdo klepe na dveře. „Dobrý ráno, paní Novotná,“ ve dveřích stojí mladá a velmi příjemná sestřička. „Jsem vaše rehabilitační sestra Jana a budu s vámi cvičit. Ze začátku to bude trochu bolet a půjde to pomaličku, ale uvidíte, že to zvládnete. Jste silná žena. V životě jste toho už dost prožila, a toto bude pro vás nový začátek.
„Odkud to všechno víte?“ ptám se udiveně. „Znám se z vaší dcerou Anetou a ona mi včera všechno povídala,“ řekla Jana. No to je paráda, ona si klidně někomu vykládá, co jsem prožila, a ještě takové žábě. Co ta může o životě vědět!
„Paní Danielo, život dokáže lidi hodně pozlobit. Moje maminka si taky zažila spousty zklamání, ale dneska je ta nejšťastnější žena na světě. Tak to o sobě říká.“
„S Anetou jsme si hodně povídaly, a já jí vysvětlila, že vám nemůže bránit ve vašem štěstí. To ona přišla s nápade, že zavolá Tomáše. Pak spolu dlouho seděli a hovořili spolu. Myslím, že našli k sobě sympatie.“ To všechno jí Aneta řekla! Představa, že sedí s Tomášem u jednoho stolu a povídají si o mě.
Nějak mi to pořád nedochází. Aneta, Tomáše nemohla vystát od počátku našeho vztahu. Nevím proč, ale asi důvod byl ten, že ona už jednoho nevlastního otce zažila, a zrovna si neprožila to nejšťastnější dětství. Nechtěla, aby i její sourozenci trpěli.
Jenže ani nedovolila, abych je s Tomášem seznámila. Zavírala se do svého pokoje pokaždé, když k nám přišel. Mrzelo mě to, protože Kačenka i Tobiáš ho zbožňovali hned od začátku.
Začátku! Ty dny a hodiny co jsme mohli být spolu, vedle sebe. Líbat se, navzájem se dotýkat.
Milovat se, a jen tak vedle sebe ležet. Ta blízkost.
Jana se rozloučila, s přáním dobrého dne a pevných nervů.
První milování s Tomášem bylo plné rozpaků. Připadala jsem si jako bych se milovala poprvé v životě. Bylo to intenzivní a vzrušující. „Co vás tak rozveselilo,“ najednou se ozvalo vedle mě. Otevřu oči a vedle postele stojí primář. „Vypadáte šťastně .“
„A šťastná taky jsem, vrátila se mi moje láska. Jen nevím, jestli to ustojíme s tím mým zraněním.“ Pomalu se mi vytrácí úsměv ze tváře.
Primář si něco šeptal s paní doktorkou a dívali se tak divně. A potom paní doktorka řekla,
„dohodli jsme se s panem primářem a s rehabilitační sestrou, že vás zkusíme posadit. Toho ležení už máte dost. Dneska se pokusíme vás posadit. Bude to trošičku bolet, ale musíte začít bojovat. Jinak vám ztuhnou všechny svaly. To byla ta lepší zpráva. Ta horší je, že budete muset podstoupit ještě jednu operaci. Převoz do rehabilitačního ústavu se vám odkládá asi o 14 dni. Termín operace máte na středu ráno a budu vás operovat já a pán primář. Nemusíte se ničeho obávat, je to jen malý zákrok.“
S těmito slovy odešli. Další operace, kolikátá, už to je! Dvě operace proběhli během prvního týdne hospitalizace a další dvě po třech týdnech. Takže po páté.
To ležení mně už unavuje, těším se až si budu moci zase sednout. Mám před sebou spoustu práce a odříkání. Bude to můj boj sama se sebou. Mám vůbec chuť ještě bojovat. Život mi naložil těžké břemeno na záda. První manželství se mi rozpadlo po osmi letech. Manžel si našel mladší milenku a odstěhoval se k ní. Zanevřela jsem na všechny muže a dva roky jsem byla jen s Anetou. A pěkně jsme si to užívaly. Pak mi začalo být smutno. Někdo mi chyběl, a v tu dobu jsem poznala druhého manžela. Z počátku to všechno vypadalo krásně. Milovali jsme se, užívali si života. To všechno skončilo, když se nám narodil syn. Byl malinký a narodil se s vrozenou vadou. Dlouho ležel v nemocnici a já tam byla s ním. Bojoval a sílil, ale po dvou měsících odešel. Byla to velká rána, a já jsem se z ní nevzpamatovala dodnes. I přesto, že mám další dvě zdravé děti. Martínek mi bude chybět. Po čtyřech letech po Martínkově smrti se narodila Kačenka a po dalších dvou Tobík. Zdravé a šikovné. Naše manželství už nebylo takové, jako dřív. Manžel se upnul k práci a kamarádům a já zůstávala s dětmi doma. Ze snění mě zase vytrhlo klepání. Kdo to zase jde. Pak už jsem usnula.
„Dobrý den, paní Novotná, tak jdeme nato.“ Řekla sestřička. „Vzala jsem si na vás posilu, sami dvě by jsme to asi nezvládly a přijde ještě pan primář, chce vidět jak to zvládnete.“ Za sestřičkou se objevil Tomáš. Co ten tady zase dělá, přece má být v práci.! A kde je ta posila?
„Ahoj lásko, jak ses dneska vyspinkala,“ byly jeho první slova. A aniž by mě nechal odpovědět, pokračoval. „Vzal jsem si dovolenou a chci být s tebou a pomáhat ti se cvičením. Domluvil jsem se včera s primářem, že v těch prvních chvílích chci být s tebou a pofoukat, kdyby to bolelo.
„To přece nejde, máš dost svých starostí,“ ohrazuji se. „Ne, jediná starost je, abys byla zase zdravá. A i kdybys nikdy dobře nechodila, tak už tě neopustím. Už nedovolím, abys mi ze života zmizela.“
„ Tak jdeme na to,“ řekla sestřička. „Rukama se chyťte té hrazdy a pomalinku se budete přitahovat. Nebojte budeme vás jistit.“ Tomáš se postavil vedle mě a sestřička stála zepředu.
Natáhla jsem ruce a pomalu je zvedla. Šlo to špatně, ale zvládla jsem to. Držím se, moc síly sice nemám, ale držím se. „Pomalu zvedněte hlavu Danielo a Tomáši vy ji přidržujte. Bude to poprvé bolet. Nepřemáhejte se a povolte, pokud to dál nepůjde. Až budete připravena, řekněte.“ Zhluboka se nadechuji. Tomáš mi dal pusu, „jsem u tebe neboj.“
Pomalu začínám zvedat hlavu a přitahovat se nahoru. Jde to dobře a ani to moc nebolí. Tomáš mně ze zadu přidržuje. Co se to děje, někam se ztrácím, točí se mi hlava.
Ještě slyším, jak Tomáš křičí, že mají zavolat doktora.
Probudila jsem se na v jiném pokoji, všude bylo slyšet pípání přístrojů. Co se semnou stalo, proč si nic nepamatuji. Otvírám pomalu oči. Chce se mi křičet, ale nejde to. Všechno mě bolí.
„Danielo, konečně ses probudila,“ to je hlas Tomáše, uvědomuji si.
Tichým hlasem se ptám, „kde to jsem, a co se stalo.“
„Moc nemluv zavolám primáře a on ti všechno vysvětlí.“ Tomáš se zvedl a odešel z pokoje.
Za chvíli dorazil i s primářem a mladou lékařkou.
„Paní Danielo,“ Tomáš mě pevně stiskl za ruku a primář pokračoval, „ při zkoušce vás posadit, se stalo to čeho jsme se nejvíce obávali. Krční obratel, který byl poškozený tím nárazem se pohnul a zatlačil na míchu. Tím se stalo, že jste znovu upadla do bezvědomí. Museli jsme vás hned operovat, jinak hrozilo velké poškození mozku.“ Chvíli se odmlčel.
„Největší problém, ale teď je, že se vám zhoršila i hybnost rukou a hlavy. V součastné době jste vlastně ochrnutá na celém těle.“
Víc už si nepamatuji. Jen jsem začala hrozně křičet a pak už nevím. Po týdnu mě znovu začali probírat umělého spánku. Nechtělo se mi otevřít oči, ani když jsem slyšela Tomáše a Anetu. „Chci spát, běžte všichni pryč, nechci nikoho vidět a nechci aby někdo viděl mně.“ Řekla jsem rezolutně. Znovu jsem usnula. Chci jen spát a spát. Chci umřít.
„Mami, maminečko, prosím, probuď se!“ To je hlas Kačenky a taky Tobíka.
Pomalu otvírám oči. Obě děti seděly vedle postele a plakaly. Za nimi stál Tomáš s Anetou.
„Mami, maminečko, prosím.“ Žadonily dětské hlásky.
„Co tady děláte?“ Ptám se trochu vyčítavě. „A proč tu jsou Tobiáš a Kačenka?“
„Mami, přestaň už trucovat. Nechceme tě ztratit. Potřebujeme tě všichni a nejvíc ti dva malí prckové.“ Řekla Aneta dost přísně, až mě zamrazilo.
Od té chvíle jsem věděla, že musím začít bojovat. Bojovat sama se sebou a s životem. A po boku mi stáli ti nejbližší. Moje děti a moje znovu nalezená láska.
Po měsíci mě převezli do rehabilitačního ústavu, kam za mnou Tomáš jezdíval skoro každý den. Naštěstí podezření primáře na porušenou míchu se nepotvrdila a já svou píli a ctižádostivosti jsem za tři měsíce stála na svých nohách. Samo sebou s berlemi. Ale mohla jsem domů, ke svým blízkým.
Těšila jsem se na ten den jak malé dítě. Tomáš dorazil hned ráno.
„Dobré ráno miláčku, tak jsem si pro tebe přijel.“ Políbil mě na tvář.
To je divné, jen na tvář. Co zamýšlí!
Vyzvedla jsem si papíry u sestřičky a rozloučila se. Vím, že se tu budu ještě několikrát vracet, ale už to bude jen na pár týdnů a ne měsíců.
Domů jsme dorazili před obědem. Už za dveřmi to nádherně vonělo. Že by Aneta vařila?
To se mi nechce věřit. Tomáš odemkl byt, náš společný byt. Zatím co já jsem se dávala dohromady, Tomáš se k nám natrvalo přestěhoval.
Bylo ticho.
„Haló! Haló! Kde je kdo!“
A zase nikdo nic. Jdu do kuchyně odkud se vinula ta nádherná vůně.
„Baf,“ vykřikli součastně Tobiáš s Kačenkou. Seděli vzorně u stolu.
„Ahoj mami, tak tě vítáme doma.“
Za mnou se objevil Tomáš s nádhernou kyticí růží.
„Moje milá Danielo, vítáme tě doma a jsme rádi, že jsi ten těžký boj vyhrála.“
Podlomily se mi kolena. Musela jsem si sednout. Z očí se mi řinuly slzy.
Ještě trvalo dva roky, než jsem se dala úplně dohromady, ale díky Tomášovi jsem to zvládla.
Jsme šťastná rodina. Překonali jsme všechny ty těžké chvíle a já se konečně cítím nádherně.
Tomáš mě už sice požádal o ruku, ale zatím budeme spolu jen žít. Prstýnek a papír nic nezmění. A i bez nich může být naše láska už napořád.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: Misulka
Profil uživatele: Misulka
Klíčová slova: Osud
Zobrazit vše od autora: Misulka
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
Váš server Online-pribehy.cz - literatura, liter, literární doupě, litera, Citáty, Citáty o lásce a přátelství, Příběhy, Milostné SMS, Zamilované SMS, Výroky slavných, Přísloví a rčení, Básně, povídky, láska, zamilované sms, lidé, krása, příroda, život, moudrost, fantasy, pohádky, horor, sci-fi
Loading ...
Poslední komentáře