Povidka – Obyčejný příběh

Je osm hodin ráno a já jsem právě vstanul. Ani nevím, jestli je pondělí nebo úterý, ale to neřeším. Myslím, že jsem měl jít do práce. V šest jsem tam měl být a tajtrlíkovat v oranžové kombinéze při desetistupňovém mrazu. Dělám totiž v technických službách. Mně se ale dnes absolutně nechce, tak na to kašlu. Pouštím televizi, jako vždy tam nic není a přepínám kanály tam a zpátky. Zrovna zvoní můj mobil. To je číslo mého šéfa. Neberu to. Nejsem blázen. Zatím jsem nenašel vhodnou výmluvu pro moji nepřítomnost v práci. Musím rychle přemýšlet, nebo mě čeká jistý vyhazov. Už jsem na něco přišel. Právě mě začlo příšerně bolet v krku. Zajdu ke své doktorce. Už jsem tam nebyl celý dlouhý měsíc. Uvařil jsem si kafe a snědl hodně starý rohlík. Bodl by mi nějakej salám, ale v obchodě jsem nebyl celé čtyři dny. Tak má lednička zeje prázdnotou.

Přijdu do čekárny a samozřejmě plno důchodců. To bude na dlouho. Konečně se po dvou hodinách dostávám na řadu. „Tak copak Vás bolí, pane Černý?“ Zeptala se hned u dveří. Říkám ji, že mne bolí v krku a v noci, že jsem měl čtyřicítky. Předepsala mi léky a nemocenskou mám jen na týden.

Došel jsem domů a hned volám svému šéfovi. Nahlásil jsem mu nemocenskou a v klidu se těšil, že budu vegetit. Natáhnu se na gauč a v tom zazvoní zvonek. S nechutí jdu otevřít. Za dveřmi stojí jedna otravná sousedka z vrchního patra. To je taková stará drbna. Každý den drbe na chodníku s ostatními sousedkami.  Skoro pokaždé se baví o mmě. Několikrát jsem je slyšel, když jsem kouřil na balkóně. Pozdravil jsem ji a slušně se jí zeptal, co potřebuje. Ona po mně začala štěkat, že hážu vajgly z balkónu na zem přímo jí a jejím kamarádkám na hlavu. A že kolikrát nemůže spát, jak pouštím hudbu na plné kule i pozdě v noci. S otevřenou hubou na ni zírám a zabouchnu před ní dveře. Dnes opravdu na ni nemám náladu. Ulehnu na gauč, přepínám kanály a zas ten zvonek. Ignoruju to. Ještě víc zesílím televizi, abych přehlušil zvonek. Pomáhá to. Zvonek už neslyším.

Jsou 2 hodiny odpoledne. Musel jsem na chvíli usnout u televize. Dostal jsem hlad. Musím zajít do obchodu. Doufám, že nepotkám sousedku Drápalovou. Opatrně vycházím na chodbu. Čistý vzduch. To se mi ulevilo. Mrknu na schránku a čumím. Je tam pošta. Tak to musím vyšťourat prstama. Konečně jsem tu věc vylovil. Je to nějaký dopis, ale není v obálce. Je to ženské písmo. Strčil jsem jej do kapsy a valím do toho obchodu, bo mám strašnej hlad. Dopis počká. Koupil jsem pár lahváčů, rohlíky, salám a zavináče.

Došel jsem domů a pustil se do jídla. V hubě jsem neměl teplé jídlo, ani nepamatuji. Sem tam si uvařím sáčkovou polévku nebo párky. Dnes se spokojím s rohlíikama a salámem. Vzpomněl jsem si na ten dopis. Po přečtení prvního řádku je mi vše jasné. To je od Drápalové, která si stěžuje, že ji ignoruji. Dále tam píše, že na mne zavolá domovní správu a posléze i policii. Hned na to opět zvonek. Otevírám dveře. Stojí tam Drápalová i s policií. Začli na mne chrlit tolik otázek, že jsem byl z toho magor. Ptali se i na to, co nevím. Začal jsem ji nenávidět. Policie mi nakonec zdělila, že pokud se to bude opakovat, předvolají si mne. A to už prý nebude taková legrace. Pokorně jsem zavřel dveře a supěl.

Na další den se vzbudím už v půl šesté. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o pomstě. Jdu na balkón si zakouřit. Popel klepu schválně na trávu a čekám, až ta baba vyleze. Už vychází i se svími kamarádkami drbnami. Zastavily se na chodníku přímo pod mým balkonem a nahlas mě probíraly, jaké jsem nevychované prase a že na mně brzo dojde. Dokouřil jsem cigáro a trefil se s vajglem přímo do ní. Pak jsem si zapálil jestě jednu. A vhodil jsem ji mezi ně. Strašně nadávaly a já se za rohem smál. Vypil jsem pár lahváčů , pustil nahlas telku a relaxoval. Tak jsem to dělal celý týden, až přišel den, kdy jsem musel opět do práce.

S odporem jsem vstanul a šel do práce. Navlékl jsem se do té nevkusné oranžové kombinézy a chystal se jít sekat trávník. V tom za mnou přišel šéf, že mám jít za ním do kanclu. Vylekaný, co se děje, jsem ho následoval. Pomalu jsem se na jeho pokyn usadil a netrpělivě čekal, co mi chce sdělit.

Z jeho úst jsem si vyslechnul, že už nebudu sekat trávu. Docela mě to bavilo sedět v tom traktorku. Doufal jsem tedy, že mne chce třeba povýšit. Zmýlil jsem se. Ode dneška prej budu chodit s rýčem, lopatkou nebo hrabat listí. Co se dalo dělat. Lepší než vyhazov.

Přišel jsem utahaný domů. Z toho klečení na trávě mě bolely záda. Zvoní zvonek tak jdu otevřít. Stojí tam asi pět lidí z baráku a ptají se mne, zda jsem neviděl sousedku Drápalovou. Prý už je nezvěstná 3 dny. Celý zmatený jsem jim odpověděl, že jsem ji taky neviděl a ani netuším, kde by mohla bejt. Zavřel jsem za nimi dveře a šel spát.

Ráno přijdu do práce a opět přichází šéf , že mám jít za ním do kanclu. Tak jdu a už vím, že to bude špatné. Mám padáka. Jsem prý líný, věčně nemocný a včera jsem to odfláknul. Dělali za mně druzí. Je pravda, že jsem neustále čumněl po ženských. Stejně mě ta práce nebaví.

Jen co vejdu do baráku, už tam stojí i policie a zatýká mě. Jsem  podezřelý z vraždy Drápalové. Byla nalezena mrtvá ve slepě. Byla uškrcena. Policie mne odvádí ven a všichni sousedé si na mne ukazují prstem a vykřikují: „Ty vrahu, budeš pykat“ A já na ně ukazuju prostředníček. 

Nasedám do auta s pouty na rukou a je mi všechno jedno. Při výslechu celou hodinu vysvětluji, že jsem nevinej a že se mi sousedé mstí. Že mne nemají rádi.

Jsem v koncích. Nikdo mi nevěří. ……..

Po hodině vše přiznávám. Všechno. To jak jsem ji zabil. Počkal jsem si na ni ve sklepě, bo jsem věděl, že tam chodí co druhý den pro brambory. Uškrtil jsem ji šálou, kterou jsem měl po otci. Pomstil jsem se jí za ten dopis, jak mi vyhrožovala. Přemýšlel jsem nad tím celou noc, jak jsem nespal. A teď už všechno víte. A nelituji toho. Klidně bych to udělal znovu a komukoliv, kdo by na mne ušil podraz.

Nepřehlédněte

• Povídka – Příšerný výlet
• Povídka – Nebezpečí na chatě
• Povídka – Náš činžák
• Příběhy ze života – Příběh Magdalény
• Příběhy ze života – Na horách

 Vytisknout příspěvek