Povídka – Nebezpečí na chatě

Tento příběh se stal v červenci 2005. Ještě teď, když si na něj vzpomenu, mi běhá mráz po zádech. Jmenuji se Katka. Rozhodli jsme se, že pojedeme na víkend na chatu do Soběslavi. To je chata jedné naší kamarádky. Jelo nás tam pět. Já, Lenka, Jana, Pavla a Gábina. Jeli jsme sami bez chlapů. Dámská jízda. Vyjížděli jsme brzy ráno v pátek a těšili se, jak si to tam užijem.

V poledne už jsme byli na místě. Bylo krásně. Sice horko, ale to nám vůbec nevadilo. Vybalily jsme si věci do chaty a utíkaly do nedalekého rybníku se vykoupat. Voda byla studená a ne moc čistá. I tak jsme byly rády.

Najednou jsem zahlédla za stromy nějakou postavu, spíše mužskou, ale nebyla jsem si jistá. Nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. Vylezly jsme z vody, že se trochu opálíme. Mrkla jsem směrem ke stromům a už tam nikdo nebyl.  Asi za hodinu jsme se sesbíraly a šly zpět na chatu. Dostaly jsme šílený hlad. Neměly jsme sebou moc jídla, vše jsme snědly po cestě v autě. Jen Jana měla jogurt a jabko. Potřebovaly jsme teplé jídlo. Šli jsme do 2 kilometry vzdáleného obchodu koupit zásoby jídla.

Daly jsme dohromady 300 korun a nakoupily nějaké maso, salámy, pití a pečivo.  Udělaly jsme si čínu a přemýšlely co budem dělat. V batohu jsme měly jěště nějaký alkohol. Něco jsme popily a rozhodly, že zajdem na diskotéku. Nejbližší byla 6 kilometrů od nás. Nakonec jsme přece jenom šly. Musely jsme jít přes les, byla to zkratka. Dostaly jsme strach, jelikož všude byla tma, nebylo vidět na krok. Pomalu jsme litovaly, že jsme tak rozhodly. Vzpomněla jsem si na toho chlapa za těmi stromy a celá jsem se rozklepala. Říkala jsem si: klid, klid, to se ti jen zdálo. Mohl to být jen obyčejný rybář.

Cesta lesem se zdála být nekonečná, už jsme měly být dávno na hlavní cestě. My jsme určitě zabloudily. Teď jsme zaslechly křupání větví a nějaké kroky, blížící se k nám. Ani jsme nedutaly a já jsem si chystala kapesní nožík, který jsem si z nějaké nejasné příčiny vzala s sebou. Kroky už byly u nás, ale nebylo vůbec nic vidět, jenom bylo slyšet dýchání a kroky. Stály jsme na místě  půl hodiny a pak jsme se odvážily jít dál.

Konečně jsme zahlédly světlo a došlo nám, že jsme konečně na hlavní cestě. Dorazily jsme na místo. Na tu diskotéku. Tam jsme se seznámily se čtyřmi kluky a ti se nás ptali, odkud jsme. Pověděly jsme jim, že z Ostravy. „Tak to jste přijely z daleka! A kde jste ubytované?“ ptali se. „Máme za lesem chatu, je to asi 6 kilometrů.“

„A to nemáte vůbec strach, po tom všem, co se tady nedávno stalo? “ Nechápaly jsme o čem mluví a byly jsme úplně zmatené a vyjevené.  Odpověděli nám, že přesně v tom lese předevčírem někdo zabil mladou holku. Okamžitě jsem si vzpomněla na toho chlapa a pověděla jsem to holkám. „Proč si nám o tom neřekla hned? A kdo to byl v tom lese? Co když to byl taky on a celou dobu nás sleduje? Co když to je ten vrah? “ Kluci říkali, že se zatím neví kdo to byl, ale že je hodně nebezpečný, protože tu holku zabil brutálním způsobem. Dostaly jsme šílený strach a bály jsme se jít zpátky do chaty. Hlavně jsme věděly, že už raději nepůjdeme tím lesem. Šly jsme po dálnici 2 hodiny, byly jsme unavené a utahané, ale rozhodně to bylo bezpečnější. Odemkly jsme chatu a šly hned spát. Dlouho jsem nemohla usnout. Holky už dávno spaly, ale já pořád ne a ne usnout, i když jsem byla hrozně unavená. Šla jsem se podívat z okna a ztrnula jsem hrůzou. Mezi stromy zase ta postava. Byl celý v černém a díval se směrem k naší chatě. Nevím, zda mne zahlédl. Běžela jsem vzbudit holky, ale ty spaly jak zabité. Šla jsem zkontrolovat, zda jsou zamčené dveře. Pak jsem šla zpátky do postele. Říkala jsem si, když máme zamčeno, nemůže se nic stát, tady se nikdo nedostane. Ani nevím jak, ale nakonec se mi podařilo usnout.

Ráno jsem vše řekla holkám, ale ty mi vůbec nevěřily. Prý je tu spousta chat, tak proč by měl zrovna vyhledávat tu naši a sledovat nás. Ale za chvíli měly důvod mi věřit. Gábina otevřela ledničku, že nachystá snídani a najednou zařvala: Všechno jídlo je pryč, někdo tu byl!“ Dostaly jsme strach a začaly prohledávat naše věci, zdali někomu nic nechybí. Dívaly jsme se do oblečení a Pavla zjistila, že ji chybí kalhotky a tričko. I já jsem zjistila, že postrádám podprsenku, dvoje kalhotky a svetr. A Lence chyběla zubní pasta a náušnice. Hrozně jsme zpanikařily a jediné, co nás napadlo, bylo okamžitě odjet. Zdálo se nám ovšem, že by bylo škoda odjíždět, když je teprve sobota a že se půjdeme ještě naposledy vykoupat. Vlezly jsme hned do vody. Dívala jsem se opět k těm stromům jestli tam zas nebude ta osoba. A opravdu tam byla. Civěl přímo na nás. Měl na sobě černou bundu a černý klobouk. „Holky, zase tam je ten chlap. Pomalu a nenápadně jsme se zvedaly a odešly směrem k chatě a zamkly za sebou. Nabalily jsme věci do batohů a chystaly se utéct k našemu autu. „Máte všechno zbaleno?“ „Jo rychle pryč. Honem do auta. “ A to byl pro nás velký šok! U auta stál ten chlap. Rozběhly jsme se a rychle odemykám auto. Všechny jsme nasedly až na Janu. Ten chlap ji chytl za paži a že prý tady zůstane. Nevěděly jsme co dělat, jen jsme řvaly o pomoc. Naštěstí procházel kolem jeden starší pán a to ho vyděsilo a dal se na útěk. Oddechly jsme si a co nejrychleji ujížděly domů.

Dojely jsme šťastně domů a potom na druhý den pořádný šok. Čtu noviny a v nich zprávu, že v Soběslavi, v té samé chatové oblasti, kde jsme byly, včera zase zabíjel ten samý vrah a co horšího, byla tam fotka toho chlapa, který nás sledoval. Takže jsme měly obrovské štěstí. Jen o vlásek jsme unikly smrti. Včera to mohla být právě Jana, která by padla do rukou toho vraha.

pozn. Smýšlený příběh

Nepřehlédněte

• Povídka – Příšerný výlet
• Povidka – Obyčejný příběh
• Povídka – Náš činžák
• Příběhy ze života – Příběh Magdalény
• Příběhy ze života – Na horách

 Vytisknout příspěvek