Povídka – Náš činžák

Teď vám budu vyprávět příběh jednoho činžovního domu v Karviné. Tento dům má kolem čtyřiceti obyvatel a má čtyři patra. Já tam bydlím taky a jmenuji se Vojta Krpec a bydlím úplně nahoře.

Každé ráno vstávám v 5 hodin ráno a vykračuji si do práce. Pracuji v pekárně. Peču rohlíky, chleba, ale taky koláče a buchty. Jsem tam jedinej chlap, ale to mi vůbec nevadí, ba právě naopak. Je tam docela sranda. Mařenka, to je taková milá dívenka, i když stydlivá, je tak trošku nešika. Každou chvíli udělá nějakej trapas. Občas spálí rohlíky nebo do těsta omylem přimíchá broučka nebo myš. Ale to nikdo neví, že jo? Dále je tam Hedvika, která je ukecaná jak prase. Neustále někoho pomlouvá, je to typická drbna. Potom Božka, ta je v pohodě až na to, že dost smrdí. To se dá ještě tolerovat, jelikož je tam smradu až až.

Ze šichty chodím o půl třetí a v baráku jako vždy kravál. To ta rodina v přízemí. Vyskočilovi se jmenují. Oni se hádají každý den a jde to slyšet až ven. Prý to bývá někdy až na nože. Šel jsem venčit svého psa Bena a ta baba Vyskočilová mi říká, že ten můj pes půjde na guláš, protože furt štěká. Nevšímám si ji. Pak jsem měl nedávno problém se starým Černoškem. Potkal jsem ho večer, když jsem se vracel z hospody a řval na mne, že jsem ožrala a dělám v baráku bordel. Což není pravda. Nedávno se tam totiž někdo vymočil na chodbu a já vím, kdo to byl. Byl to Vyskočil. Stará ho nepustila domů. Tak se vymočil na chodbu. Přistihl jsem ho. A všechno odskáču já, bo jsem tam nejmladší z nájemníků a chodí ke mně občas kamarádi.

No a teď bych vám pověděl něco o obyvatelích toho našeho baráku. Vedle mne bydlí Čumilovi a naproti Stejskalovi. Čumilovi jsou v pohodě, protože věčně nebývají doma. A když je náhodou potkám, tak je ani nepozdravím. Stejskalovi občas pomlouvají, slyším je někdy na chodbě jak o mně říkají, že jsem nevychované hovado, že ani nezdravím a zda nejsem na chlapy, jelikož nemám ženskou. Pod námi bydlí Kouřilovi, Šulinovi a Kudláčkovi. Paní Kouřilová má 3 smrady. Smrady proto, že lítají a řvou a já nemohu spát. Šulinovi mi nevadí, akorát to jejich jméno, ale oni za to nemohou. Kudláčkovi jsou normální. Ty i zdravím. Ve druhém patře jsou Čamrdovi, Holubovi( o těch mi ani nemluvte), protože to jsou alkoholici. Ti by nejraději propili i svoje děcka. A také paní Zemanová. Ta už je sama, chuděra. No a v přízemí pobývají již zmiňovaní Vyskočilovi( s nima mám největší problém), Černošek – to je ten, co všechno, když se stane něco špatného, svede na mne a ještě taky mladí manželé Šlosarovi. Ti mají všechno na háku. Ale prý se stěhují. Ani se jim nedivím, tady se to taky nedá vydržet.

Kterýsi den jsem se už chystal spát, jelikož už bylo 11 hodin večer a tu najednou slyším zvonek. Jdu otevřít a za dveřmi stojí Vyskočil. Prý jestli nemám náhodou zápalky. Že si nemají čím zapálit sporák. Tak jsem mu jedny dal. On ani nepoděkoval a začal mi vyhrožovat: Ták a teď tě podpálím ty grázle! Už delší dobu mě sereš, chlapečku!¨

Já jsem chvíli nechápal a stál jsem jak solnej sloup. A pak mu říkám: „Vypadněte nebo na Vás zavolám policii!“

On se jen začal řechtat a šel pomalu do svého bytu. Já jsem šel tedy konečně spát a doufal jsem, že už mi dá pokoj. Ale za chvíli opět zvonek. Nechtělo se mi otvírat, tak jestě ležím, ale ten zvonek neustále řinčí. Otvírám a za dveřmi tentokrát stojí Vyskočilová. Myslel jsem si, že se jde omluvit za manžela ale ani náhodou. Ona po mně začala nadávat:“Ty jeden spratku, co si dovoluješ nadávat mému muži. Kvůli tobě mě zbil. Tos mu nemohl ty zapálky půjčit?“

Já jsem jí odpověděl:“Já jsem mu je přece dal, ale on mě chtěl dokonce podpálit. Vy jste docela psychopati, že?“ To ji nasralo ještě víc a vrazila mi facku. Já jsem ji to ale vrátil a zavřel jsem za ní dveře. Konečně se vyspím, pomyslel jsem si, když jsem pro jistotu vypl zvonek. Ale opět jsem se mýlil. Jen co jsem se natáhl do postele, slyším silné a dlouhé bouchání na dveře. Nevšímám si toho a snažím se usnout. Později zjistím, že to nejsou ti psychopati Vyskočilovi ale policie. Ti zmetci na mne zavolali policii. Musel jsem jim otevřít a vysvětloval jsem, že to oni obtěžovali mne.

Předvolali nás na příští den k výslechu. Já mám s nimi hodně velké problémy. Vybrali si mne jako oběť. K nikomu jinému by si to nedovolili. Výslech dopadl dobře. Vypovídal ještě jeden soused, nevím který, že ho také obtěžovali několikrát. Propustili mne tedy domů. Musel jsem zavolat kamarádům a zašli jsme na pivo.

Za týden jsem se dozvěděl, že rodinu Vyskočilových vystěhovali. Měli i docela velký dluh na nájmu. Každopádně mám klid, nebude mě nikdo už otravovat. Jen by mne zajímalo, kdo se nastěhuje místo nich.

O víkendu jsme slavili kámošovi narozky a slavili jsme je u nás doma. Bylo nás deset.Šest kluků a čtyři holky. Jedna se mi líbila. Jmenuje se Lenka. Něco jsem s ní měl, ale nespal jsem s ní. Měli jsme docela nahlas muziku a prostě jsme pařili. Domluvil jsem si s Lenkou na druhý den rande. Dali jsme si sraz na náměstí u kašny. Měl jsem strach, že nepřijde, ale přišla. Už dlouho jsem neměl babu a docela mi to chybí. Vyspali jsme se o hodinu později u mně doma, protože venku byla kosa. V chodbě jsme pak potkali souseda Černoška a ten mě seřval za ten kravál, který jsme dělali včera při oslavě. Omluvil jsem se mu, ale to mu nestačilo. Řval jak pominutý až při tom začal chrchlat a celý zrudnul. Začal se dusit. Klepal jsem mu po zádech, abych mu pomohl. Černošek mi jednu vrazil. Co si to prý dovoluju mlátit ho po zádech. Radši jsme utekli, nemá to cenu bavit se se starými hloupými dědkami, Doteď s Lenkou chodím. Sousedů už si nevšímám a kdyby náhodou chtěli ode mně pomoct, tak budu hodně přemýšlet.

Tohle byl vymyšlený příběh. Vymyslela jsem si jej.

Nepřehlédněte

• Povídka – Příšerný výlet
• Povidka – Obyčejný příběh
• Povídka – Nebezpečí na chatě
• Příběhy ze života – Příběh Magdalény
• Příběhy ze života – Na horách

 Vytisknout příspěvek