Příběhy ze života – Na horách

Jedna partička si naplánovala víkend na horách. Psal se leden 2008 a byla teplá zima a tak se rozhodli, že musí na hory. Tam je alespoň trochu sněhu. Bylo jich 8. Hynek, Jiří, Lukáš, Magda, Tereza, Sylva, Ondřej a Lucka. Vyjížděli v pátek ráno dvěma auty. Kolem 9 hodin ráno dojeli na místo. Ubytovali se v jedné chatě, která patřila Lukášovi. Teda spíše jeho rodičům. Vybalili si věci a rozhodli se nejdříve projít terén. Procházeli se podél lesa a Tereza prohlásila, že má hlad. „Kdo má ještě hlad?“ všichni se shodli, že by něco pojedli a tak si řekli, že sednou do první hospody, která bude po cestě. Ani ne za pět minut došli k jedné kolibě. Byla úplně prázdná, nikde ani živáčka. Ani obsluha nikde tak čekali, co se bude dít.

Dočkali se. Objevila se taková tlustá prsatá stará baba a hrubým hlasem promluvila: „ Tak co to bude?“ „My si dáme 8 piv a máte něco na jídlo?“ Podala jim jídelní lístek. „Tak co si dáme?. Hlavně nic drahého, řekl Hynek. Ať zbyde na chlast. Všichni si objednali bramboráky, kromě Lucky. Ta drží tvrdou dietu. Čekali hodinu a půl, než jim donesla ty placky. Byli hodně nasraní ale hladoví tak nekecali a pustili se do toho. Jiří se zakousl jako první a málem to vyplivl. Fuj! Co to je? Vždyť to chutná jak hovno z nutrie. Ochutnali i ostatní a nadávali. Co to má znamenat. To je snad zkažené. Zavolali na tu babu tlustou a postěžovali si, že se to nedá jíst. Baba se jim omlouvala, že kuchař dneska není ve své kůži, že vůbec nespal. To ho ale vůbec neomlouvá, nadával Jiří. Chceme vrátit peníze za ten blivajz. Ať si to sní sám. Žádné peníze jim ale nechtěla vydat, tak se Lukáš nasral a vběhl do kuchyně za kuchařem, že mu dá co proto. Jen co vešel, čuměl jak vyoraná myš na stůl před sebou, na kterém kuchař právě dokrajoval maso, které ale určitě nebylo z žádného zvířete. Chtělo se mu zvracet, právě zahlédl v kýblu na zemi trčet lidskou ruku. Pak se podíval zpět na prkénko a došlo mu, že na něm krájel i brambory na ty placky. Kuchař se začal smát na celou kuchyň a v ruce si brousil nůž. Chtěl utéct ale dveře z kuchyně už byly zamčené. Začal řvát o pomoc na své kamarády. Ti se ale neozývaly. „Máš to marné, řval na něj kuchař. A opět se hlasitě smál. Lukáš ze sebe vykoktal: Co co to tady provádíte za hnusárny, co je to za ruku a co to vlastně vaříte. A co jsme jedli my?

Opravdu to chceš vědět smrade? Tak se podívej támhle vedle co jste papali. Lukáš nahlídl opatrně na vedlejší stůl a to co uviděl mu na moment vyrazilo dech. V míse byly střeva, žaludky, prostě samé vnitřnosti. Proto ty placky tak smrděly. Ty placky totiž ani nebyly z brambor ale pravděpodobně z vnitřností od člověka. Kuchař dostal záchvat smíchu a zavolal na svou starou. Božko, pojď sem. To budeš čumět, co tady mám . Vystrašené kuře. Za dveřmi se ozvalo:“Počkej Evžene, teď nemám čas. Musím ještě něco zařídit. Lukáš jen co to zaslechl dostal strach, co udělala s jeho kámošama, že ho už nikdo nezachrání. A kdo ví, kolik pomocníků tu ještě mají. Kuchař se přiblížil těsně k Lukášovi a díval se mu do očí. Lukáš těžce dýchal a přemýšlel jak utéct. „Tak co smrade, nechutnala ti moje specialita.? To máš ale blbé. Tady se nedovoláš žádné pomoci. Najednou Lukáš zaslechl za dveřmi křik od Sylvy, jak volá o pomoc. Slyšel jak řve: pomóc nechte mě na pokoji vy zrůdy. Pak najednou velká rána a ticho. Vtom vešla do kuchyně ta stará tlustá baba. To byla stará od kuchaře. Tak hotovo, řekla kuchařovi, cos potřeboval. Kuchař povídá: „Co uděláme s tímhle.

Baba chvíli přemýšlí a odvede si starého bokem a něco mu našeptává. Kuchař kýve hlavou a jde si pro nůž. Baba mezitím odejde zpátky . Lukáš je celý strachy bez sebe. Neví co ho čeká a co se stalo s jeho kamarády. Neví jestli ještě vůbec žijou. Začíná bláznit. Řve jak pominutý. Kuchař se na něj podívá a zařve na něj! „ Drž hubu smrade a nebuď posranej. Vždyť o nic nejde holomku. Blíží se k němu s nožem v ruce . Pak něco vytahuje z kapsy své zástěry. Je to lepící páska. Nožem ji rozřeže a Lukášovi zalepí ústa a pak vytáhne pouta a připoutá ho k trubce. To aby si mi neutekl. Právě přišli hosté a ty bys mi tu moc křičel a to já nemám rád. Začal připravovat maso, které měl v tom kýblu. Naklepával ho paličkou na maso a poté jej smažil na pánvičce. Pak na tom prkénku krájel zeleninu a prozpěvoval si písničku „ Svět je krásný“. Do kuchyně vtrhla baba, že už hosté mají hlad, tak kdy to bude hotovo. Už za chvíli, prohlásil kuchař a dál si prozpěvoval tu písničku. Lukáš neustále přemýšlel jak se odtamtud dostane. Ale teď byl navíc připoutaný k trubce a ani nemohl řvát, když měl zalepenou hubu. To je můj konec, říkal si v duchu. A doufal, že jeho kamarádi ještě žijou, a že ho vysvobodí a zavolají na policii.

Kuchař zavolal na Božku, že jídlo je hotové. Baba vzala jídlo a šla obsloužit hosty. Lukášovi se začal zvedat žaludek při pomyšlení na to jídlo, které budou ti lidi jíst. A najednou se mu do hlavy začaly vkrádat myšlenky, že ti lidé třeba vědí co jí, že přišly poobjedvat lidské maso a bylo mu ještě hůř.Začalo mu pomalu docházet, kam se to vlastně dostali. Mezi jaké lidi. Mezi kanibaly.

Lukáš si řekl:musím se zachránit a najít kamarády. Musel počkat na vhodnou příležitost, až bude kuchař k němu zády. Teď se na chvíli kuchař otočil zády a Lukáš se rozhlížel za sebe, zda tam nenajde něco, čím by si otevřel pouta. Nenašel tam nic ale co to. Zjistil , že má povolené pouta, že je ani neměl zamčené. Pouze napůl přicvaklé. Toho si zřejmě ani kuchař nevšiml v tom fofru. Kuchař si teď odskočil a Lukáš teď věděl, že musí jednat. Teď nebo nikdy. Odlepil si náplast a rozhlížel se po kuchyni. Byl zvědavý, co mají v ledničce. Zda taky nějaký hnus. Otevřel ji a nemýlil se. Už mu to nepřipadalo divné. Byly tam naporcované končetiny lidské nohy a pět prstů. Fuj to je hnus. Teď na nic už nečekal a šel ke dveřím. Slyšel, že tam jsou pořád ti hosté, tak toho využil, otevřel dveře a dal se na útěk. U stolu seděli 4 chlapi a pochutnávali si na lidském obědě. Brrr. Baba ho zahlédla a volala na kuchaře. Evžene utíká nám to kuře. Evžen ale zatím nikde tak Lukáš běžel , co mu síly stačily a doufal, že ho nepotká ve venkovních dveřích. Vyběhl ven a nikde nikdo, tak běžel dál. Zahlédl tmavě modrou dodávku, tak se přikrčil ke stromu a vyčkával. Ta dodávka zastavila před tou kolibou a z ní vystoupili 2 gorily a s nima i ten kuchař. Slyšel je, jak spolu mluvili. Ale zpočátku jim nerozuměl. Potřeboval se dozvědět něco bližšího. Co mají v plánu. Teď zaslechal tu hroznou větu:“Je to v cajku. Už jsme to zařídili. Ti už mluvit nebudou. Zakopali jsme je v lese. V tom momentu vyběhla z koliby kuchařova stará a všechno jim řekla, co se stalo. Lukáš na nic nečekal a utíkal směrem k jejich chatě. Nohy se mu podlamovali , nemohl dýchat, chtělo se mu brečet a zvracet zároveň. Zaslechl motor, tak běžel směrem do lesa a doufal, že doběhne k jejich chatě a že tam se setká se všemi svými kamarády. Konečně našel jejich chatu, ale bylo tam nějaké podezřelé ticho. Vběhl dovnitř ale v chatě nikdo. Začal tušit že s jeho kamarády se stalo něco zlého a že je asi zabili. Hledal mobil, protože si všichni nechávali telefony na chatě, aby je nikdo neotravoval. To se jim teď vymstilo. Ať hledal jak hledal, mobil ani jeden v chatě nebyl. Zdálo se mu to divné a všechno mu do sebe zapadalo. Ti kanibalové v této chatě byli a telefony sesbírali. Na nic nečekal a běžel k jejich autům. Zhrozil se, když viděl, že všechny mají píchlé gumy. A co teď? Byl naprosto v koncích. Tak se dal opět na zběsilý útěk, tentokrát běžel na opačnou stranu, ale musel opět lesem, aby nepotkal ty gorily v dodávce. Běžel pro pomoc, jelikož věděl, že nedaleko je chatová oblast a tam se dovolá o pomoc. Konečně doběhl celý udýchaný k těm chatám. Celý šťastný, že už bude po všem a ty kanibaly chytí a najdou se i ti kamarádi. Obcházel každou chatu, jednu po druhé, ale ani v jedné nikoho nenašel. Opět ho skolila naprostá beznaděj. Tak běžel dál. Aspoň byl čím dál víc vzdálený od té strašné koliby.

Konečně viděl v dáli nějakou chatu. Došel blíž a oblévalo ho horko a najednou se mu chtělo příšerně zvracet. Neudržel to v sobě a zvracel a zvracel. Nešlo to zastavit. Zjistil totiž, že opět došel k té kolibě. Že ta cesta vedla dokola. Nezbývalo mu, než opatrně projít lesem kolem nich. Jedině tak se dostane odtamtud pryč. Musel jít potichu, ohlížel se na všechny strany zda ho někdo z nich nevidí. Jak už se pomalu vzdaloval od koliby, dal se znova na útěk. Utíkal tak rychle jako ještě nikdy. Najednou měl tolik energie, že se sám divil, že ještě může. Žaludek měl úplně stáhlý, celý den nic nejedl a měl strašlivou žízeň . Byl naprosto dehydrovaný. Celou cestu jak běžel, se mu před očima míhali jeho kamarádi. Viděl je před očima a slyšel jejich hlasy jak mu říkají jeden přes druhého:“Tys nás nezachránil. Vykašlal ses na nás. Schovával ses. Začal brečet a řvát na celý les. Už to nemohl vydržet. Začal jednoduše bláznit. Řval pořád dokola:“já vás chtěl všechny zachránit. Ale nešlo to. Nemohl jsem. Je mi to líto. „ Celý zesláblý upadl do sněhu a nemohl se dál zvednout. Síly mu došly. Ležel ve sněhu schoulený do klubíčka, celý se třepal a nevěděl o sobě.

Když se probíral, byla už tma, nevěděl v tu chvíli kde je, co se děje . Až se pomalu začínal probírat z noční můry, vzpomněl si kde je, co se stalo ale nevěděl, jak dlouho tam ležel. Pak se rychle postavil a opět běžel pro nějakou pomoc. Najednou zahlédl v dáli postavu, která jde proti němu. Lukáš se zaradoval, že konečně mu může někdo pomoct. Celý vysílený přiběhl k té postavě, byl to starší muž, a všechno mu řekl. Poté se složil na zem. Probudil se na policejní stanici a před sebou měl na stole horký čaj a rohlík s jahodovou marmeládou. Při pohledu na červenou marmeládu se mu udělalo strašné nevolno, neudržel se a vyzvracel se na podlahu. Vypil tedy aspoň čaj, jelikož byl celý zmrzlý a uvědomil si, že neví nic o svých kamarádech. Zeptal se policistů, zda už je našli.Musel ji ještě vypovědět, jak se to všechno odehrálo od začátku. Pověděl jim i o tom, co měli v lednici. Policajti mu prozradili, že také prohledali i kuchyň v kolibě a že našli v mrazáku lidské nohy a ruce. Velmi opatrně mu sdělili, že jeho kamarády našli po 3 hodinách hledání , zakopané v lese nedaleko koliby. Byli zabiti brutálním způsobem. Chyběly jim končetiny.Všechny vrahy z koliby zatkli.Takže ty končetiny v mrazáku co nalezli asi byli jeho kamarádů. Lukáš začal šílet, nemohl uvěřit, že jeho přátelé už nežijou. A to si chtěli akorát trochu zalyžovat. Prostě se z toho zbláznil. Nyní se z toho ještě nedostal, je v psychiatrické léčebně, s nikým nemluví, je duševně zcela mimo.

Nepřehlédněte

• Příběhy ze života – Příběh Magdalény
• Příběhy ze života – Policejní střípky
• Povídka – Příšerný výlet
• Povidka – Obyčejný příběh
• Povídka – Nebezpečí na chatě

 Vytisknout příspěvek