Příběhy ze života – Mysl snese víc, než tělo

Dneska byl sqělej den. vstávalo se ještě za tmy. zima, pršelo a ke všemu vzduch smrděl ještě hůř, než minulý den. do školy se jelo ještě za tmy a jedinou slušnou hudbu sestra přepínala a otec jí nechtěl dát nahlas.
vě škole sme měli rozdávat magnetky – akce život dětem. na práci s lidmi – ne svými spolužáky – si nestěžuji. jako jasně – ne děkuji, nemám peníze, děkuji už mám, ňé ňeumím čésky, šprechn zí dojč, neser. klasika, klídek, pohoda. prodali sme skoro celej náš příděl 130 magnetek v takovym skoro okresnim městě Vimperk.
hned co sem vylez z auta, sem poznal, že do námi zabranýho revíru se nasraly další tři skupiny. takže kšeft hned od začátku šel-éééé- někam. (nebo se to alespoň tak jevilo)
takže sme já, Čakí a Gebi museli prolejzat celej vimp a hledat volnej flek. dokonce sme vlezly i do masaryčky. Základní škola je peklo vlítli sme tam o velký přestávce a teď mi Čakí někam zdrhla a já tam zůstal sám obklopován caparty, co po sobě hází cokoli co unesou. jako já bych jim pomoh a třeba s lavicí, nebo nějakym jejich kamarádem, ale sakra měl sem prodávat ne?
pohoda. prodali sme a šlo se k Čakíčkovi (mufa muf) domů. čekali sme na karate. pustili sme si nějakou tu pohádku a chvilku se i škádlily. ( to byste nevěřily, jakej je ten Jerry svině – chudák Tom!)
no a pak sem šel na karate sám. Miláška chytla chřipka a doufám že i zítra se ve škole neukáže a pokusí se to vyležet.

no v poho. na karate sme dostali tak do těla, že za půl hodiny sem se nezved z kliku. ( a to nejsem mejdlíčko ) takže v poho. odplazil sem se po půl hodině do šaten, kde jsem (doslova) vyždímal tričko, vypil 3 litry vody pod 2 minuty a jen tak sem se 45 minut válel. uběhly tak rychle, že když sem se podíval na mobiíl, měl sem 10 minut na zvládnutí kilometru k autobusáku. takže sprintík přes město s plným báglem mokrých hadrů.
sedl sem do busu a opřel se o sklo. neodvažoval jsem se usnout. ještě bych přejel svou rodnou vísku a skončil zas o něco dál. tělo si říkalo a akutní doplnění energie, tak sem mu předhodil tři piškoty a doufal sem, že to nevyzvracim.
doma sem vystoupil a světe div se – busák plnej starejch známejch rovnejch kšiltů (myslim ty zdejší – ostatní sou v poho ) takže klasická rychlá chůze s rukou na noži v kapse. bez toho ocelovýho miláška už nevytáhnu paty z domu a začíná mi to dělat starosti stihomam?!
slyšel sem za sebou hlasy že sem spocenej jak čub.., barová kun.. – tak ale co, aniž bych se ohlíd, sem zapad za vrata našeho baráku a přivítal se se psem.
po dalším vyždímání trika jsem vešel domů, kde všichni (jak jinak ) sledovali ulici. takže sem zapad do pokoje a pustil si něco na vzpružení. (Dagoba – The Things Within , Hatebreed-Destroy everything )
hlava se najednou sama od sebe začala kvat do rytmu řvoucího zhulence s holou lebkou, co mě nabádal k rozsekání všeho. najednou sem se kýval celej. kolečková židle letěla daleko za mě a já začal – no – jak to popsat nemetalistům?! prostě si představte epileptický záchvat do rytmu.
takže s trikem sem se už neobtěžoval a hodil ho do koupeny, odkud poputuje do pračky. a protože mám delší vlasy, budu s vlhkým hárem nejspíše i ulehat ke spánku. a když to tak vezmu – dneska mi ani neuschly – ráno déšť, a pak jeden velkej záhul. takových dní 6 do týdne. o sedmym musim chodit po babičkách
No a pak sem si inteligentně pustil G.I.Jane – kdo zná, nemusí číst následující odtsavec – kdo ne, vezte, že se jedná o první ženskou ve SPAZu – spec nac – prostě nejlíp vysvičený psychoty na zabíjení na světě nyní pod velením Obamy. takže logicky sem viděl, jak dře. popadla mě chuť se už definitivně odrovnat, takže sem popad činku. opravdu jenom popad – tělo vypovědělo službu a neuzvedlo 10 kilo oceli. takže sedy lehy? – nezved sem se ze židle. – to je ten sqělej pocit. nemůžete udělat nic – ste tak vyčerpaný, že se nemůžete pohnout a stejně se vám chce něco dělat. a když si člověk uvědomí, že dneska nejen že získal 12 000 pro děti z domovů, ale získal i krásný protažení pro sebe.
nevím – nedokážu výstižně popsat tu euforii, nezvládám vylíčit všechny chemický procesy, co se ve mě odehrávají. ( JÁ ) takže se pokusím jen říct, že je to nádherný. je to něco, jako vidět svět jinak. prostě dneska sem tak dřel, až se nemůžu hejbat. dneska sem jel tak, že mi tělo vypovědělo. myslí mi to furt dobře, si myslim, ale už nedokážu poručit ruce –  napiš Á prostě je mi tak nějak výborně. takhle mi ještě nebylo. a pokud někdo něco z tohohle článku pochopil, bude to asi něco tohoto ražení:

i když se cítíš vyčerpaný, furt ještě můžeš. lidské tělo je nekonečná studnice překvapení a nikdo ho nezná dokonale. dokonce ani ty sám! já jsem dneska poznal, kolik toho moje tělo snese, než vypoví. vím že zvládnu dělat dřep-kop, kliky na kloubech, sklapovačky a údery 30 minut ve zběsilim tempu, než ztratim 1/3 svých sil. vim že potom uběhnu kilásek do 10 minut a že se mi pak třesou ruce. vim, že po dvaceti minutách pauzy, kdy se mě snažil přemoct spánek, se odlepim od skla a ujdu kol 700 metrů do prudšího kopce kol 10 minut. a vim dokonce i že už mi pak stačí jenom pár minut mlátit tělem a sem hotovej. co víš o svým těle ty?

Nepřehlédněte

• Úvahy / Myšlenky – Rozum – HLOUPÝ VTIP
• Zamilované Příběhy – Láska
• Úvahy / Myšlenky – Můza – naděje na přežití
• Úvahy / Myšlenky – Obezita? Pf – zas systém
• Úvahy / Myšlenky – Gebiho myšlenka

Příspěvek publikoval/a: staggy

Kategorie: Příběhy ze života, Úvahy / Myšlenky

Profil uživatele: staggy

Klíčová slova: Psycho, S, staggy

Zobrazit vše od autora: staggy

 Vytisknout příspěvek