Chodím sem často, vlastně tady trávím všechen svůj volný čas, jen tady můžu v klidu přemýšlet o svém životě. Staré vlakové nádraží. Nikdo sem nechodí jenom já, protože hrozí, že se ten barák za chvíli rozpadne jak domeček z karet, já tomu ale nevěřím. K tomuhle místu mám velmi silné pouto. Občas tu projede nákladní vlak, vždycky ho pozoruji z nejvyššího patra, je to pro mě uklidňující. Když se tak zamyslím domu chodím jenom přespat, i ze školy jdu hned sem, nenávidím svou matku umí na mě jenom řvát jak jsem jí odpornéj, že mě nemůže ani cítit, a prý že vypadám jako teplouš atd… Táta se před 2 lety zastřelil, byl jsem s toho hodně dlouho špatný vlastně se toho za ty 2 roky stalo hodně..
Je čtvrtek. Září. Začala škola, nejsem s toho zrovna 2krát nadšený. Po vyučování musím jít domů. Otevřu vchodové dveře. Máma je doma z její pracovny se ozývá pravidelné ťukání do klávesnice. „Ty si doma?,“ slyším ji. „Hned zase vypadnu, aby si se z pohledu na mě nepoblila!,“ odseknu naštvaně. Hodím tašku do svého pokoje a vyběhnu z baráku. Máti za mnou vylítla „Co si o sobě myslíš!? Že na mě budeš takhle řvát nebo co?“, ječí. „Nech mě bejt!!“,zařvu na ní. Utíkám tou nekratší cestou k nádraží. Běžím po zchátralých schodech, do posledního poschodí. Můj pohled dopadl na zchátralý trám, kde byla vyryta dvě jména: Deny + Tom = nej kámoši navždy! Lehce odjedu vyrytá písmena konečky prstů. Z očí mi začínají téct slzy. Sesouvám se k zemi. Polykám slané slzy některé dopadají na zaprášenou podlahu „Deny“, zašeptám přes zaťaté zuby. Všechno se mi vybavuje ten den, který budu mít v paměti navždy: Opět jdu ke starému nádraží nikdy jsme se s Denym nedomlouvali abychom se zde sešli ale on tu vždycky byl. Pomalu jsem se blížil ke stavení. V okně nejvyššího patra je silueta postavy.Byl to Deny. „Co to děláš kámo?Jestli je to zase ňákej tvůj fór tak já ti na něj neskočim“,Řval jsem jako smyslů zbavený. Bral jsem schody po třech musel jsem se dostat nahoru co nejrychleji. Konečně. Deny se otočil „Je mi to líto tome sbohem..“, řekl a skočil. „Nééééé Deny“,doklopýtal jsem se k oknu. Deny skočil do kolejí kde ve stejný moment projel vlak. On to moc dobře věděl. Neunesl jsem to. Ztratil jsem nejlepšího přítele jakého jsem kdy mohl mít. Psychicky jsem se tam zhroutil. Plakal jsem pro něho. Slzy ne a ne přestat téct. Vedle mě se povalovala žiletka a dopis trošku potřeštěný krví a s ještě nezavřeným perem. Skoro jsem na něj neviděl jak mě oči pálily od slz snažil jsem se uklidnit a pak začal pomalu číst: Můj nedražší Tome, děkuji Ti za spoustu krásně strávených chvil s tebou! Navždy to budou mé nejkrásnější vzpomínky na které budu v nebi vzpomínat. Teď už se nic nedá vrátit zpátky život je jako hodina matematiky sčítáš, odčítáš, dělíš, násobíš a pak … zvoní a už je pozdě … Svět se mi doslova bořil pod nohama. Omlouvám se za to jakou Ti teď působím bolest. Vím že jsem srab … Nikdy jsem nebyl silný člověk. Odpusť prosím. Sbohem.
Navždy Tvůj Deny
V ruce svírám zežloutlý dopis který od toho dne nosím neustále u sebe. Pomalu se vybelhám nahoru a sednu si a okno. Přemýšlím o tom všem. S Děným jsme plánovali že na celé prázdniny budeme pryč a užívat si festivaly … ale tohle se už nikdy neuskuteční. A já si jenom říkám „ Kdy to taky skončím?“
Sobota. Stojím těsně u kolejí a vlak okolo mě projede šílenou rychlostí. Nedokázal jsem to. Nikdy neskončím svůj mizerný život jsem snad silný? Ano. Dnes už nemám chuť čekat na další vlak snad někdy příště …
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: KaKi
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
