Příběh ze života – L+L (1) – Rossie Laneová

Rossie Laneová

 

Moje mamka se jmenuje Lindsay Laneová a je to nejúspěšnější módní návrhářka v celé Evropě a Americe. Znají ji tisíce lidí, denně jí přichází kolem tisíce dopisů a denně jí volá kolem tisíce lidí. Oblečení L+L je snad nejoblíbenější značka oblečení na světě. Holky u nás ve škole se poslední dobou baví jenom o L+L.

Tatínka nemám. Mamka se rozvedla. Rozvádí se pořád dokola a pořád se s někým hádá. Jendou seřve spolupracovníky, že její nová kolekce oblečení není podle její představy, podruhé zas kvůli špatné barvě. Je často mrzutá a nervózní. Všechno chce mít ideální. Nesnáší, když není něco na správném místě.Já také určité věci nesnáším. A přímo nenávidím určité lidi. Mezi ně by zajistě patřila Katharine.

Katharine je mámina oblíbená modelka. Je jí teprve čtrnáct let a už má úspěch po celé Evropě, stejně jako mamka. Má dlouhé štíhlé nohy, malý roztomilý nos a hluboce modré oči. Pleť naprosto bezchybnou a úsměv zářivý jako perly. Nosí dlouhé vlnité tmavé vlasy. Nenávidím ji. Nenávidím ji, protože máma ji má strašně ráda a věnuje se jí víc než mě. Nenávidím ji, protože je oproti mě krásná.

Já jsem malá, baculatá a na hlavě mám něco jako zrzavé strniště. Jsem ošklivá a sama sobě se nelíbím. Ne, nelíbím se nikomu. Ani mámě.

„Kdepak máme solničku?“ rozhlédne se po stole teta Margaret. Dnešní večer trávíme s celou rodinou a příbuznými venku na zahradě. Babička upekla spoustu zákusků, kterým se vážně nedá odolat.

„No tak Rossie, zlatíčko… podej přece tetě Margaret sůl,“ strčí do mě máma. Jenže mě vyklouzne sklenička s pomerančovou šťávou a její obsah se mi rozlije v klíně. Bohužel mám dneska na sobě bílé šaty, na rozkaz matky. Jsou samozřejmě značky L+L.

„Ach Rossie, dávej přece pozor…“ zašeptá máma opatrně.

Pokrčím nevinně rameny a podám tetě Margaret tu solničku. Ani se nezmůže na poděkování. Ale u nás v rodině to už takhle chodí. Všichni si všímají Katharine a já jsem pro ně něco jako strom, kterého nemá cenu si všímat. Kdyby byla Katharine strom, měla by barevné, zajímavě tvarované listy a spoustu dobrého ovoce. Přitahovala by lidi hned na první pohled. Přitahovala by všechny fotografy, kteří by si chtěli nafotit její zlatavé listí. Přitahovala by malá děcka, která by si chtěla natrhat její voňavé plody. Zato já jako strom bych zůstala na ocet. A tak je tomu i ve skutečnosti. Katharine je mnohem krásnější a zajímavější než já. Nemá cenu zabívat se nějakou Rossii Laneovou, když je tu Katharine.

„No tak vespolek! Pojďte se taky trochu protáhnout!“ zvolá po večeři děda. Naší zahradu rázem zaplní tóny jakési country písničky. Prarodiče nadšeně tancují, vískají a tleskají. Já sedím v koutku a ani nedutám. Koutkem oka sleduji Katharine, která je u nás na návštěvě, jak se o něčem baví s MOJÍ matkou. Naštvaně se k nim otočím zády. Někdo mi položí ruku na rameno.

„Rossie, pojď se taky přidat! Pojď tančit a dovádět!“ křičí vesele strejda.

„Ne, já nechci,“ ohradím se mrzutě.

„Ale Rossie! Potřebuješ trochu pohybu! Podívej se na sebe holčičko,“ zašvitoří sladkým hláskem máma, „ty špeky musí dolů.“ Můj bratranec James se tomu musí zasmát. Pokývá hlavou a dál se baví.

„Tak slyšelas!“ oboří se na mě najednou máma, když už není nikdo v našem dohledu. „Ty tlustoprdko, taky bys měla někdy pohnout tím svým zadkem!“ dodá po chvilce, když zjistí, že nic neříkám.

„Ale… ale proč Katharine nemusí nic tančit? Nechci tančit country, nejsem stará babka!“ bráním se.

„Ale drahoušku, country můžeš tančit i v mládí, žádná pravidla na to nejsou,“ přemlouvá mě dál.

„Nechci. A navíc Katharine tančit taky nemusí, tak co,“ odbydu ji chladně.

„Katharine tančit bude taky, ale až v deset, rozumíš holčičko? Katharine bude tančit na dnešní moderní hudbu.“

„A-ale proč já ne…“

„Rossie už toho mám plné zuby! Ty teď půjdeš tančit a hotovo.“

„Tak to teda nepůjdu!“

„Jak to mluvíš se svou matkou, Rossie? „

„Chci vědět, proč Katharine nemusí tančit country a já ano. Proč?“

„Katharine bude tančit až večer v deset, já nevím, kolikrát ti to mám opakovat!“

„A proč nemůžu tančit i JÁ v deset?“

„Na moderní tance nemáš postavu, broučku. A mimochodem… Ty ani tančit moderní tance neumíš, nemehlo.,“ ukončí debatu máma. Pomalu se zvedám a dělám, jakože se houpu do rytmu. Chvíli se sunu do leva, chvíli do prava. Prostě tak na střídačku.

Večer patří jenom Katharine a její štíhlé postavě. Matka jí tleská skoro jako o život. Na mě se ani nepodívá. Pošle mě domů, abych šla spát. Jdu. Napustím si vanu horkou vodou, přidám koupelovou sůl a ustím si klidnou relaxační hudbu. Je to jedno z máminých cédéček, které poslouchá večer před spaním. Opravdu to člověka hodí don pohody a on se pak cítí klidný. Kdyby však zjistila, že si půjčuju její věci, asi by mě roztrhla na dvě půlky.

Postavím se k zamlženému zrcadlu. Prstem na něj napíšu svoje jméno. Rossie Laneová. Rossie Laneová Hloupá Tlustoprdka. Hloupá a k ničemu. Zbytečná. Nikdo ji nemá rád. Ani vlastní matka. Pohled mi padne na moje břicho. Zkusím ho vší silou zatáhnout, až skoro nemůžu dýchat. Pořád vypadá stejně. Matka má pravdu, začnu uvažovat. Rychle skočím pro metr a změřím si obvod kolem pasu. Nikdo není doma, a tak jdu jenom zahalená do ručníku. Nikdy bych nevyšla ven před mámu jenom v ručníku. Začala by mě sledovat a kritizovat mojí postavu. Kritizuje na mě všechno. Všechno, co má něco společného se mnou.

Opatrně vytáhnu metr. Pomalu si změřím obvod pasu. Je mi na nic. Výsledek je stokrát horší, než jsem si myslela. Odložím metr zase zpátky, když v tom se ozvou kroky. Zůstanu stát na místě jako přikovaná. Do bytu vstoupí máma a Katharine.

„Rossie, drahoušku, doufám že nebude vadit když…“ matka se zarazí a změří si mě od hlavy až k patám.

„Co co tady děláš takhle? Takhle polonahá?“ vyhrkne.

„Promiň, myslela jsem, že přijdete později…“ omlovám se honem.

„Taková ostuda, taková ostuda…“ mumlá si tiše pro sebe máma a odchází do ložnice. Teď tu stojíme jenom my dvě. Já a Katharine. Obě zarytě mlčíme. Katharine se na mě naposled podívá, vezme si svoje věci a zamíří za matkou do pokoje.

Rozběhnu se do koupelny a prásknu za sebou dveřmi. Copak jsem opravdu tak tlustá? Je to tolik hrozné? Ptám se sebe? Copak jsem opravdu takhle ošklivá? Myslím si, že přírodu by měl někdo zatknout. Páchá na světě spoustu škod a jednotlivým lidem nadržuje. Na mě si příroda doslova zasedla., když mi udělila takovýhle vzhled.

Jak jsem nechala dveře od koupelny dokořán otevřené, zrcadlo přestalo být zamlžené. Teď jsem se v něm viděla úplně zřetelně. Na čele spousta rudých pupínků, vlasy zplihlé jako sláma, nohy zarostlé jako orangután a břicho jako balík sádla.

Jsem ošklivá. Jsem hnusná. Jsem k ničemu.

Lehnu si do vany a přemýšlím o tom, jaké to asi musí být, mít život jako Katharine. Určitě to je něco jako pohádka. Všichni jí milují, obdivují a všichni kluci by s ní chtěly chodit. Všichni by dali já nevím co za to, kdyby ji mohly poznat nebo s ní promluvit. Všichni by umírali štěstím, kdyby jejich máma měla nejúspěšnější firmu na světě. Všichni touží po tom, mít mámu jako já. Jenže na celém světě je jeden jediný člověk, který by dal všechny svoje věci za to, kdyby mohl mít jinou mámu a neznal by Katharine. Ten člověk jsem já.

Nechci mít slavnou mámu. Každou chvíli je v novinách a párkrát tam nafotí i mě. To pak máma zuří, protože se za mě stydí. Když jsem byla malá, taky jako teď jsem trpěla dost velkou obezitou. Mamka mě vzala do plaveckého bazénu a nutila mě tam v kuse plavat deně tři kilometry. Až když mě začaly chytat křeče, nechala toho. Jednou nás nějaký chlap nenápadně vyfotil a hned další den se NA TITULNÍ STRÁNCE oběvila moje a mámina fotka. Obě jsme byly v plavkách, takže to moje břicho bylo tuctově vidět. Co bylo ještě horší, byl nápis. Přes celou stránku tam stálo velkým červeným písmem napsáno: „ Matka štíhlá a krásná, dítě při těle a bez půvabu.“ Pořád na to myslím. Máma ty noviny roztrhala a pak brečela. Brečí často, hlavně když jde o bulvár. A o ní se píše zrovna dost hodně. V nějakých francouzských novinách o ní psali, že byla taky takhle tlustá a že chodí pravidelně na odsávání tuku a plastickou chirurgii nebo co. V německém časopise se objevila dokonce její polonahá fotka s komentářem „Ou… musím zatáhnout bříško…“ V tu dobu byla někde v Americe, tuším v New Yorku ve sprchách a oni tam ti drzouni vlezli a pořídili si pár fotek.

Vylezu z vany a přehodím přes sebe ručník. Máma má naprostou, ale naprostou pravdu. Všechno je moje vina. Kdybych se tolik neřejídala a začala víc sportovat, nepsali by o ní takové věci. Jsem její dcera a takhle všechno kazím. Náhle mi svitne. Proto se zajímá radši o Katharine. Chtěla by takové dítě, jako je Katharine. Musím se změnit. Prostě musím…

 

U snídaně je neobvyké ticho. V domě jsme jenom já, máma a Katharine.

„Rossie, tady máš, vezmi si ovoce, to ti udělá dobře, broučku,“ podá mi mamka nakrájený grepfruit.

Poslušně si od ní vezmu snídani. Protože mám hlad spořádám tu porci jako hladový vlk. Stále mi kručí v břiše a mám pocit neúprosného hladu. Popadnu tašku a ženu se do školy. Běžím jako o závod, sotva popadám dech. Když doběhnu ke škole, jsem strašně zpocená a vyřízená.

„Proč běžíš, Rossie? Vždyť ještě ani neotevřeli školu!“ zajímá jednu ze spolužaček, Amandu. Amanda je ve třídě celkem oblíbená. Má hodně kamarádů a rozhodně je hezčí než já. Nosí vlasy stažené do ohonu a na uších má věčně stříbrné kruhy. Taky bych je chtěla jenže ke mně se tohle vůbec nehodí. Nemám na to postavu. Aspoň podle mámy.

Amanda se mě už dál na víc neptá. S někým si SMSkuje a mě už nevěnuje ani trochu pozornost.

„Jenny? Jo Jenny to seš ty…“ diskutuje s někým. Vypadá prostě senzačně. Kéž bych i já mohla takhle vypadat. Kdybych vypadala jako modelka, určitě by mě mamka měla pak radši, víc se mi věnovala a nenutila mě tančit country tanečky. Nebyla bych jí šum a fuk. Odedneška se změním. Už nebudu to nemehlo Rossie! Budu… někdo úplně jiný. Budu taky modelka. No jasně, to je ono! Když projevím zájem o modeling, máma mě zajistě bude mít radši než Katharine! Jak tohle je vlastně strašně jednoduchoučké, myslím si.

Amanda ukončí hovor.

„To je nůďo… ještě čtvrt hodiny…“ posadí se na zídku u školy. „Hele… a … Rossie?“ podívá se na mě svýma modrýma očima a neuvěřitelně dlouhýma řasama.

„No?“ vzhlédnu. Zídka je vysoká, takže se musím natahovat jako žirafa.

„Jaktože vlastně chodíš tak brzo?“

„Já nevím… jdou mi asi špatně hodinky,“ zalžu. Nikdy bych se Amandě s žádným tajemstvím nesvěřila. A už vůbec ne s tím, že se snažím zhubnout.

Když otevřou školu seběhnu po schdech, zamířím do třídy a posadím se do lavice. Ten můj nápad se mi zdá fantastický. Jak jinak bych mohla zhubnout? Nijak! Musím na to jít tvrdě. Pořádný sport a hladovka. Tohle mě dostane zase do formy a máma si ve mně najde aspoň trochu zalíbení. Budu jí pomáhat s navrhováním, budu modelka jen a jen pro ni! Těš se Katharine! Jen se těš!

Hladovku držím až do večeře. Jenže to už mě začne pobolívat břicho. Mamka připraví na stůl salát, toasty a plátky sýra. Katharine, která u nás stále zůstává se tím cpe jako zhypnotizovaná. I když je to dietní jídlo, nevezmu si ani kousek.

„Rossie?“ Mamka mě nejspíš prokoukla.

„Ano?“ odpovím, ale nepodívám se na ní.

„Je ti něco? Chováš se nějak divně,“ začne.

„No…“

„Měla bys začít trochu zdravěji jíst. Budeš se pak cítit líp. Nedivím se, že ti není dobře…“

Zakručí mi v břiše.

„Odedneška žádné sladkosti! Vezmi si příklad s Katharine!“ zlobí se.

„Ale já…“ Znovu mi zakručí v břiše. Tentokrát o dost silněji.

„Rossie, drahoušku, měli bysme jít k doktorovi. Moc rychle spaluješ kalorie. Jíš jako otesánek a pořád máš hlad.“

Vyděšeně polknu. Copak máma nevidí, že nejím NIC? A to všechno jenom kvůli ní?

„Nechci k doktorovi,“ bráním se.

„Rossie, tady jde o VÁŽNOU věc! Ty jsi nemocná! Máš obezitu! Máš pořád hlad!“ Mámin hlas zní lehce hystericky.

„Takhle to dál nejde, potřebuješ pomoc doktora. Opravdu to takhle nemůžeme nechat.“

„Nic mi VÁŽNĚ není!“

„O můj bože! Co když máš tasemnici, zlatíčko?“ Máma se celá třese. Nic nezvládá a to je tím, že jí tak málo. Je moc slabá…

„Ne já nemám tasemnici…“ zkřivím obličej. Teď teda na nic chuť vážně nemám. Úplně se mi z té představy udělalo zle.

„Musím tě nechat vyšetřit… Rossie, zlatíčko… bude to dobrý…“

Obrátím oči v sloup.

„Nebolí tě bříško?“

„Já …. Nic mi není. Nic. Chápeš?“ Ve skutečnosti mi ale něco je. Jsem strašně zoufalá. Strašně moc.

„Ty moje boubelko… děláš mi starosti…“ pohladí mě. Odtáhnu se pryč.

„Musím jít. Mám úkoly…“ odbudu jí. Místo do pokoje jdu ale do koupelny. Boubelko, tlustoprdko…. Zní mi v uších. Nemehlo, budižkničemu…..

Nesnáším se. To kvůli mně je máma tak vyřízená. Pořád si o mě dělá starosti. Proč jsem jí proboha neposlechla už dřív a přestala úplně jíst? Nesmím jíst. Nesmím jíst, jinak mámu zklamu. A tohle já nechci…

Neměla jsem ráno jíst ten grapefruit. Já nesmím jíst prostě nic. Jsem tlustá boubelatá holka k ničemu. V životě budu uklízečka odpadků a máma se ze mě zhroutí. Bude v nemocnici na kapačkách a všechno to bude jen a jen moje vina.

Nahnu se k záchodu a pokusím se všechno to jídlo dostat ven. Je to jediná cesta ke štíhlosti. Musím to udělat. Že zvracím, mámě neřeknu, bude to moje tajemství. Nesmím ji zklamat, nesmím ji zklamat…

 

Nepřehlédněte

• Romány – L+L (1) – Rossie Laneová
• Povídky a Příběhy – L+L (2) – American Life
• Básně – Strach
• Citáty – Guillaume Apollinaire
• Povídka – Jak ke štěstí ( 1 )