,,Jak jistě víte, je konec školního roku a přihlášky na exkurzi do Egypta jsou již uzavřeny.

Celkový počet žáků je kolem dvaceti. Je nás sice málo, ale bude to o hodně snažší Vás uhlídat.
Pojede dohromady 5 učitelů.
Já, a ještě čtyři učitelé. Učitelé Marend a Scott a paní učitelky Stevensová a Beresfordová.
Doufám že už máte všichni sbaleno, pozítří vyrážíme, sraz zde před školou je v 5:30,”ukončil svoji zdlouhavou řeč náš třídní učitel Crais.
Třída zasténala, mít sebou Marenda a ještě k tomu odjíždět v půl šestý, to je teda záhul.

,,Hej, Alex, myslíš že budeme mít jako vedoucího skupiny Marenda?”zeptal se mě s otázkou v očích Daniel.

,,Nevím Danny, snad ne, jestli jo tak mě klepne,”odpověděla jsem mu.

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale mé myšlenky přehlušil zvonek.
Začínala jsem si uvědomovat že mi tenhle otravný zvuk bude chybět. Zítra ho uslyšíme naposledy.
Všichni totiž vycházíme.
A pozítří se jede do Egypta.

,,Zítra se vidíme naposledy,”připomněl nám třídní.

Třída jenom kývla a už si to poroučela pryč ze dveří.

,,Alex, mám na tebe čekat před školou?”optal se Danny.

,,Nemusíš Danny, já dneska jedu autem,”odvětila jsem.

Danny jen pokrčil rameny a už si to jako ostatní štrádoval pryč.
Já jsem si ještě musela dobalit věci.
Když už jsem veškerý obsah lavice naházela do tašky,chystala jsem se odejít.

,,Slečno Parkerová, počkejte na chvíli,”zavolal na mě učitel, když už jsem zrovna byla u dveří.

,,Ano pane učiteli,”zabručela jsem a otráveně se otočila.

,,Jenom jsem Vám chtěl poblahopřát k přijetí na školu,”oznámil mi. Chvíli jsem jenom nechápavě zírala a potom mi to všechno začalo docházet.

,,O-oni, oni mě přijaly?”začala jsem nesouvisle koktat.

,,Už to tak vypadá,”odpověděl klidně s mírným úsměvem na tváři.

V tu chvíli jsem byla šťastná jak blecha. Oni mě přijaly na universitu. Skoro jsem začala skákat do výšky, ale nakonec jsem se ovládla.
Přijaly mě na universitu, na tom by nebylo nic divného, až na to, že na tuhle universitu se dostane málokdo.

,,Vypadá to že se jim ten Váš závěrečný referát líbil,”pronesl s úsměvem.

,,Ano, asi ano,”řekla jsem a nevěděla co říct dál.
,,Ano, líbil, ale teď už běžte, jo a ještě něco, máte doufám zabaleno?”zeptal se.

,,Skoro mám zabaleno, zbývá jenom pár věcí,”odvětila jsem s úsměvem a pádila ze třídy.

Jen co jsem dorazila před dům, vtrhla jsem do bytu jak velká voda.
Jako vždy doma nikdo nebyl.
Už jsem si na to zvykla.
Přišla jsem do obýváku a zapnula záznamník.

,,Ahoj Lex, jenom volám abych se ujistil že jsi v pořádku dorazila, zatím čau, Danny,”přivítal mě první vzkaz.

Lehce jsem se pousmála a přepnula na další vzkaz.

,,No ahoj Lex, to jsem zase já Danny, kde proboha jsi? Musím ti něco ukázat, jen co přijdeš domů, zastav se za mnou, ju? Čau,”

Opět jsem se musela usmát.

,,Ahojky zlatíčko, doufám že už jsi doma, my s tátou se zdržíme v práci, jo? Oběd je v lednici, stačí si ho jenom ohřát. Zatím pa mamka,”doposlechla jsem si poslední vzkaz a povzdychla si.

Podle rady jsem se vydala k lednici a otevřela ji.

,,Super, máme houbovou omáčku,”poznamenala jsem si pro sebe a mírně ohrnula nos. Houbová omáčka nepatřila mezi moje oblíbené jídlo.

Jen co jsem do sebe naházela trochu toho ” výborného ” jídla, šla jsem si sbalit ještě pár věcí, které mi chyběli.
Na telefonát od Dannyho jsem úplně zapomněla.
Sotva po pěti minutách jsem si sbalila to co mi chybělo. Chtěla jsem se vrhnout ještě na úklid pokoje, jelikož po mém hledání to tam vypadalo jak po výbuchu C4.
Ale vyrušilo mě zvonění telefonu. Po schodech jsem málem slítla, jak jsem rychle běžela dolů.

,,Haló?”zeptala jsem se zadýchaně.

,,No čau Alex, ty jsi běhala sprint,ne?”zeptal se hlas mě moc dobře povědomý. Daniel, kterej se snažil potlačit smích.

,,Ne, neběhala. Jenom jsem před chvílí dobalila a málem jsem se zabila, abych stihla zvednout telefon,”pronesla jsem krapet naštvaně.
To už Daniel vybuchl smíchy, nechápala jsem proč, vždyť jsem neřekla nic vtipnýho.

,,Hele Danny, jsi v pohodě, nebo ti zase hrabe?”optala jsem se ho a na tváři mi pohrával menší úšklebek.

,,Ne, nehrabe,”odvětil a mírně se uchechtl.

,,No, ono totiž asi ani nepřestalo, co?”zeptala jsem se ho se špetkou ironie.

,,Ne to ne,”odpověděl mi a snažil se přemáhat aby znova nevybuchl.

,,To jsem si mohla myslet,”

,,Hele, mohla by jsi přijet? Musím ti něco ukázat,”pokračoval dál.

,,Jo, dobře za chvíli jsem tam,”odpověděla jsem a zavěsila. Celou cestu jsem přemýšlela co mu je.

Už před jeho domem jsem si všimla že na mě čeká.

,,Čau,”pozdravila jsem ho, jen co jsem vystoupila z auta.

,,Čau,”oplatil mi pozdrav a začal se tvářit netrpělivě.

,,Co se děje?”zeptala jsem se ho, jelikož mi tahle otázka dlouho vrtala hlavou.

,,Musím ti něco ukázat,”odpověděl mi na to tajemně. Neměla jsem ani potuchy co mě čeká.

Danny mě provedl celým bytem a zastavil se až v obýváku.
Nevěděla jsem co to znamená.
Hodila jsem nechápavý pohled na Daniela.

Odpovědi se mi dostalo hned na to.

,,Všechno nejlepší k narozeninám,”zavolali členové Danielovi rodiny, kteří se mezitím vyřítili zpoza rohu. Zůstala jsem překvapeně stát.

,,K narozeninám?”zeptala jsem a teprve teď mi to docvaklo.
Já dneska slavila šestnáctiny. Oni si vzpomněli.

,,No přeci sis nemyslela, že bychom na tvoje narozky zapomněli, ne?”zeptal se s úsměvem Danny.

,,Já nevím, já jsem na ně teda zapomněla,”přiznala jsem.

,,Fakt?”optala se mě nevěřícně Lois, Dannyho sestra.

,,Jo,”odvětila jsem a mírně se zastyděla.

,,No to nevadí, naštěstí máš nás, abychom ti to připomněli,”řekl Danny a objal mě kolem ramen.
Na to Danielovo chování po telefonu se ani nedostalo.

Po dvou hodinách slavení a rozdávání dárků, jsem usoudila že je nejvyšší čas vrátit se domů.
Daniel mě sice chtěl svést domů, ale odmítla jsem to. Chtěla jsem si trochu pročistit hlavu.
Doma na mě však čekalo další překvapení. Přijela jsem na příjezdovou cestu a podivila jsem se, že se doma nesvítí.
Že by rodiče nebyli ještě doma? problesklo mi hlavou.

Strčila jsem klíč do zámku a hned na to se ozvalo cvaknutí. Vešla jsem do tmy a hledala příslušný zapínač světla.
Najednou se vedle mě ozval šramot.
Ztuhla jsem na místě.

Šmátrala jsem kolem sebe a narazila jsem na malý stolek. Byla na něm váza. Pevně jsem ji uchopila a připravená k ráně vyběhla do středu místnosti.
Najednou se zničehonic rozsvítilo světlo a z rohu vyskočili rodiče s výkřikem “Vše nejlepší”.
Já tam jenom stála s vázou v ruce a připravená k útoku.

Příspěvek publikoval/a: Adria

 Vytisknout příspěvek

 Poslat e-mailem kamarádovi/ce