Povídky a Příběhy – Elfí král

Bylo krásné barevné ráno a já jsem se procházel zdánlivě nekonečným mořem královských zahrad. Obklopovaly mne mračna pylu nejrůznějších barev a vůní. Ačkoli jen pohled na udržované, ale i volně rostoucí, záplavy barevných květů hřál, přitáhl jsem si plášť blíže k tělu, abych se ochránil před mrazivým větrem, který až sem do lesů Lä qeur přináší chlad a občas i sníh z Kurlamských hor. Tuto krásnou podívanou přerušil zvuk podobný lusknutí, pří kterém se objevil kousek ode mě na zemi zelený kruh. Vyčkal jsem, až se přemístění dokončí, ale pro jistotu jsem svou pravou rukou sklouzl pod plášť a položil ji na pozlacený jílec meče, který prozatím v klidu odpočíval v kožené pochvě přesně na něj šité. Čekal jsem jen moment, než se zahradou rozlehlo další, mnohem hlasitější lusknutí a v kruhu se objevil dobře vyzbrojený elf, patrně člen královy osobní ochranky, který rychle pozvedl ruku se zlatým prstenem s krásně zářicím smaragdem na kterém měl vyrytý symbol, který mou domněnku potvrdil, symbol samotného krále.

Před znakem jsem okamžitě poklekl, jak kázala má povinnost, což na tváři jeho nositele vytvořilo spokojený úsměv, který jsem v následující chvíli smazal slovy „Ne tobě, ale symbolu krále se klaním.“ Nejenom, že mu úsměv zmrznul jako špatně vybavený člověk na vrcholku hory Tara, ale jeho tvář ještě zkameněla společně se zlobným zábleskem v očích a rozzuřeně sykl „Samozřejmě.“ Po tomto výstupu mi již v hlavě nezbyla žádná myšlenka na zahradu, ale plně jsem si uvědomoval, proč tu jsem. Proč mě ale král pozval na osobní setkání a poté i na večeři ve velice vybrané společnosti? Podobné otázky mi v hlavě vířili a doufal jsem, že na ně brzy naleznu odpověď. Ještě chvíli mě králův ochránce pozoroval nasupěným pohledem, ale pak se jeho tvář proměnila na klidnou a jako by se nic nestalo a řekl „Můj král tě očekává ve svých komnatách.“ Pohledem mě vyzval, abych ho následoval a vyrazil směrem k jedné křižovatce. Potom, co jsme urazili pěkný kus cesty a přitom jsme stále byli v královských zahradách jsem pochopil, že tu nejsou jenom pro okrasu, ale také pro to, aby nevítaným cizincům zabránili dostat se k jejich majiteli. Osobní stráž krále se ale v zahradách vyznala velice dobře a tak jsem po další chvíli stanul před zlatou, stejným smaragdem, jaký jsem viděl na prstenu, vykládanou bránou, na jejímž vrchu stála pomocí rubínů, jejichž žhnoucí barva už nadálku vydávala teplo a jenž při delším dívání člověku, elfu a jiným rasám téměř vypalovala oči, slova „Tera ket soma flir“ jenž v překladu znamenala „Vstup, pokud jsi vítán.“ Strážce branou prošel bez váhání, ale já jsem ještě chvíli obdivoval tu nádheru a hlavou se mi honily myšlenky, co by se mi stalo, kdybych bránou prošel a nebyl zván. Kus za bránou pravidelné chroupání štěrkové cesty pod našima nohama umlklo a zahrady se změnili na hustý háj. Na první pohled nuspořádaný les byl ovšem vysázen tak, aby se při cestě objevovali další a další překrásné efekty. I tento park byl jedno veliké bludiště a než jsme došli k velkému jezeru, jehož hladina se díky slunečnímu světlu přebarvovala na zlatou a třpytila se jako stovky diamantů, shlédl jsem spoustu pozoruhodností, barev a tvarů a uvědomil jsem si, že to je zážitek na celý život a že nic hezčího snad na světě není. Obešli jsme půlku jezera a já poprvé uviděl královský zámek. Byl ukryt v malé doubravě, která ho skryla před zraky létajicích bytostí a zároveň ho koruny stromů chránily před případným útokem ze vzduchu. Hrad byl vystavěn z cihel, které se jedna po druhé pečlivě pálily a jež byly opředeny všemi možnými kouzly, a to natolik, že magie byla velmi silně cítit i o hodný kus dále. Okna byla obloukovitá a jejich okraje tvořil již známý zelený kámen. Při prvním pohledu jsem si myslel, že je zámek zlatý, ale to jen rosa na bečťanu, kterým byla zeď porostlá, odrážela slunce a vytvořla nádherný úkaz, jemuž se jezero nemohlo rovnat. Stále myšlenkami nepřítomen jsem jakoby z dálky slyšel hlas svého společníka, i když stál vedle mě, který říkal „Tak jsme zde, za branou tě opustím.“ Poslední naše společné chvíle jsme křáčeli po cestě posypané barevnýmy oblázky. Jakmile jsme došli před těžkou dubovou bránu, která už mě jediná dělila od vnitřku zámku, stočil se můj pohled na stěny kolem brány. V půlkruhu ji lemovala široká paleta kamenných zvířecích hlav od myši po sokola. Břečťan byl upravený tak, aby na kamenné tváře nezasahoval. Připadalo mi, jako kdyby nesčetné dojmy, které jsem stihl cestou nasbírat, otupili mou mysl, což mě napadlo po tom, že jsem si až podlouhé době uvědomil, že oči hlav nejsou z kamenne, nýbrž zlata. Z dumání mě vytrhly tři hlasité rány, jak králův vysanec zabouchal na tvrdou bránu, která se začala otvírat pomalým pohybm a postupně odhalovala překrásné átrium královského sídla. Jako první padl můj pohled na velkou fontánu stojící uprostřed haly, která znázorňovala elfa klečícího ve vodě. Než jsem se ale stihl stříbrnou fontánou pokochat, odhalovaly se další překrásné části nteriéru jako mramorové sloupy a schodiště, malby u kterých mi bylo jasné, že nejsou malováný olejem, nýbrž jsou skládáné z ruzných druhů dřeva. Na nic jiného nehledíc, než na tu nádheru, uslyšel jsem ostré lusknutí a můj průvodce byl pryč. To mi ovšem nevadilo, protože mě oslovila tím nejzpěvavějším hlasem jaký jsem kdy slyšel osoba, která scházela po schodech, které byly ve středu pokryty červeným kobercem. Padl jsem na kolena a sklonil hlavu. Král došel až ke mně a poté pronesl „Ora té kü ir rita,“ neboli „Vstaň a pohleď mi do očí.“ Učinil jsem tak a tento okamžik se mi navěky vryl do paměti ve stejných barvách a odstínech. Předemnou stál elf statné vysoké postavy s krásnou, ničím neposkvrněnou tváří, modrýma očima a řídkým světlehnědým obočím, které se dotýkalo jeho ani moc krátkého a ani moc dlouhého nesu, který překrýval vršek červeného rtu, jenž zakrýval zuby bílé jako ten nejčistější křemen. Oděn byl v stříbrné roucho se zlatou nití prošívanými okrajy, které mu splívalo až k nohám a ukazovalo pouze na míru šité vysoké kožené boty. Jestliže existuje nějaký ideál krásy, pak je to tento muž. Ponyutím ruky mě vyzval k jeho následování. Vystoupil do poloviny schodiště a pak se otočil směrem k fontáně a pravicí ve vzduchu opsal půlkruh naznačujíce toto vnitřní nádvoří a řekl „Dnes budeš užívat si blaha, které ti tento dům poskytne, ale zítra již na cestu budeš se muset vydat, o tom však později. Nyní mě následůj do mé pracovny. Je to zároveň knihovna s nejcenějšími svitky pergamenů a svazky, při jejiž čtení se dozajista nudit nebudeš. Mám stejný názor, protože při četbě se uvolním více než při relaxaci v trpasličích lázní, které jsou vyhlášené. Došli jsme k dveřím, které měli na sobě vyrytý zlatý nápis „Pracovna.“ Král otevřel dveře, aniž by se dotkl kliky a vstoupil do místnosti kruhového půdorysu. Podél stěn byly skříně s knihami, stejně jako uprostřed. Prošli jsme místností na druhou stranu a vystoupaly po dřevěných schodech do druhého patra vybaveného stejně až na to, že uprostřed byl místo knihoven psací stůl hustě pokryt pergameny, které obsahovaly texty v různých jazycích. Král něco zamumalal a místnost se rozzářila pomocí lamp zavěšených u stropu. Sedl si za stůl a řekl „Teď mne budeš muset omluvit, protože mám ještě nějakou práci, ale zatím se po tomto a dolním patře můžeš s klidem v srdci a s čistým svědomím pohybovat a dle libosti číst vše, co ti mé knihovny nabídnou. Natáhl ruku, něco proneslo a před ním se zhmotnila židle vytvořena z tmavého dřeva. Poté už jen sklopil zrak k desce stolu, vzal brk a začal psát a mě došlo, že ho nesmím rušit. Rozhlédl jsem se kolem sebe a vůbec mě králova nutnost nějakou dobu se mi nevěnovat nevadila. Nekonečné záplavy knih a jejich titulů slibovali nezapomenutelný požitek. Počal jsem se nořit do jednotlivých svazků a ani jsem nepostřehl, že je již hodně po poledni a král již před nějakou chvíli odložil svůj psací nástroj a pozoroval mě. Když jsem knihu co jsem měl v ruce dočetl a vzhlédl od ní, naprosto mě to překvapilo, ale králi to vůbec nevadilo. „Vidím, že tě má knihovna vskutku zaujmula. Nyní mi dovol, abych ti vysvětlil, proč jsem tě sem vlastně pozval.“ Když tohle pronesl, pokynul mi paží, že ho mám následovat. Vyšli jsme ze zámščku a do nosů nás praštila křišťálová vůně čirého předvečerního vzduchu. Kráčeli jsme po oblázkové cestě a za námi téměř neslyšně s jistým odstupem šli dva elfí strážci ustrojeni stejně jako ten, kterého jsem viděl v zahradách. Došli jsme až do lesa. Tam se král zastavil a já jsem věděl, že teď přijde ten okamžik, na který už od rána netrpělivě čekám. Podíval se mi z příma do očí, pohnul rty, jako by chtěl něco říct, ale najednou se zarazil a zprudka se otočil. Nevědíc co se děje jsem se podíval na stráže a zjistil jsem, že vypadají stejně zmateně jako já. otočil jsem se na místo, kam se král díval. Nikde nic. Král se uklidnil a posadil se na pařez. Jakmile dosedl, uslyšel jsem brnknutí tětivy a nepřemýšleje o ničem jsem se vlastním tělem vrhnul před svého hostitele. Než jsem si uvědomil, co jsem vlastně udělal, ucítil jsem palčivou bolest v rameni a cítil, jak se mi z něho rozlévá krev. Ozval se silný řev a než jsem pochopil, že tento ryk vydává naše stráž, která nyní s vytasenými meči běžela přímo k nám, ucítil jsem další ostré bolesti v boku a levé noze, což mě přinutilo kleknout. Nyní měl král hlavu výš než já a byl proto snadným cílem. Jako v mlhách jsem slyšel luskavé zvuky a viděl, jak se v záplavách zelené světla objevují destíky králových ochránců. Všichni běželi k nám, ale já věděl, že jediný kdo může krále ještě zachránit jsem já. Další brnknutí mě neponechalo v nejistotě a hned jsem vymrštil ruku do patřičné výšky. Odměnou za tento čin mi byla další pronikavá bolest probotnuté dlaně, kterou už jsem nevydržel a svlalil se. Viděl jsem další a další šípy, potom jsem ucítil zátěža bolest, viděl spoustu zelené, pomocníků, slyšel jsem silný bzukot a najednou nic. Ticho a tma.

Když jsem se probudil. Bolelo mě celé tělo a ležel jsem v čistě bíle povlečené posteli. Místo šatů jsem měl snad od hlavy až k patě tělo v obvazech a okamžité obhlížení okolí mi dalo jistotu, že jsem na elfí marodce. Spadl mi velký kámen ze srdce, že jsem přežil, ale tuto krátkodobou úlevu mi přesekla vidina černých praporů, které jak každý ví jsou vyvěšováný pouze při napadení země nebo při úmrtí panovníka a já věděl, že tentokrát se o napadení mluvit rozhodně nedá…

Nepřehlédněte

• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Smrť je len začiatok I.
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá

 Vytisknout příspěvek