“A to myslíte vážně?” nechtělo se mi tomu uvěřit. Vyděšeně jsem zírala na volant a na všechny ty pro mě neznámé věci kolem něj. Lektor autoškoly zatím ještě pořád neztrácel úsměv.

“Ano, vždyť je to skoro jako na trenažeru, prostě zařadíte jedničku a jedeme, to zvládnete.” Co tady proboha dělám?, blesklo mi hlavou. Od narození jsem antitalent na cokoliv, co jen leželo u techniky a úspěšně jsem se tehdy všemu technickému už 18 let vyhýbala. A ani ta autoškola nebyla pochopitelně můj nápad. Mí zploditelé si totiž v novinách přečetli jakousi statistiku, ze které jednoznačně vyplývá, že každý třetí čerstvý maturant dostává peníze na autoškolu darem od svých rodičů. Já podle nich nemohla být výjimka, jelikož nedostat od rodičů k úspěšné maturitě autoškolu, by mohlo přece znamenat mou frustraci. Jen měli zploditelé trošku potíže s matematikou - já byla první! Jejich první dítě, ne třetí. Správně měl dostat autoškolu k maturitě náš brácha! Kdybychom s mou sestrou ovšem nějakého měly. (Chtěly jsme, moc, nejlíp staršího bráchu, vzaly bychom v nejhorším zavděk i mladším, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet.).

A tak jsem to odnesla já! Rodiče si nápad s mou autoškolou nenechali za nic na světě vymluvit, řidičák je prý v dnešní době nutný a podle statistik ho vyžaduje každý druhý zaměstnavatel.

Nesnáším statistiky!

(Ostatně i statistiky se mohou mýlit - všech pět potenciálních zaměstnavatelů, které jsem tehdy, coby čerstvá maturantka oslovila, se o to, zda vlastním řidičský průkaz, vůbec nezajímalo. Nejspíš by pro něj v kanceláři, kam jsem se hlásila, nenašli uplatnění.)

A tak jsem teď díky pitomé statistice seděla za volantem škodovky s nápisem „Autoškola“ a zírala tupě před sebe. To nezvládnu, pomyslela jsem si. “Tak jedem!” zavelel. Na učitele byl nějak podezřele mladý, kdo ví, jestli má vůbec řidičák on, napadlo mě. Podíval se na mě docela přísně: “No tak…” Tak co jsem měla dělat? S povzdechnutím a poznámkou, že byl varován, tak aby si potom nestěžoval, jsem ho poslechla.

Škodovka udělala tři mohutné poskoky vpřed a se škytnutím se zastavila dva milimetry od popelnice. “Neva, i přískokem vpřed se dá dojet do Říma” konstatoval klidně lektor a usmál se: “jen tu popelnici raději objedeme, to bude lepší, ano.” Jestli to mělo být povzbuzení, či pochvala, tak se to nějak nepovedlo. Já do Říma nechtěla. A do nemocnice taky ne! Zachvátila mě panika, tohle přece nemám zapotřebí! Dnes popelnice, co se mi připlete do cesty zítra??? Vždyť mě to auto vůbec neposlouchá!

“Nezlobte se, ale já končím, na tohle fakt nemám”. “Neblázněte, přece to nevzdáte bez boje?” Vzdám, byla jsem si jistá a otevřela dveře auta. Ani jeho poznámka, že peníze nevracejí, mě nemohla zastavit, ostatně nebyly z mé kapsy. Vystřelila jsem z auta jako šíp! …

Nepřehlédněte

• Povídky a Příběhy - Jezdec v bitvě
• Básně - kéžby, bohužel
• Básně - Básník
• Básně - Realita
• Příběhy ze života - Život či smrt

 Vytisknout příspěvek

 Poslat e-mailem kamarádovi/ce