Drazí čtenáři,
rozhodla jsem se přispět do studny vašich fantazií svým malým, skromným dílkem Magic World, na jehož počátku byla jen obyčejná dětská hra. Hra o válce mezi dobrem a zlem, o Smrti, věštkyni a jednom proradném šlechtici, který mezi tím vším svádí boj o vlastní vítěství.
Postupem času prvotní myšlenka zanikala v záplavě mých nápadů, zrodil se cyklus Magic World, svět plný magie, nadpozemských bytostí, mágů a jejich ustavičného boje za právo o život, za dobro, i za zlo. Vznikly klany, skupiny, rodiny… všechny, které mají svůj vlastní příběh a vlastní válku.

Tímto bych Vás ráda srdečně pozvala k nahlédnutí do mého světa plného fantazie, jenž se utvářel mnoho let a stále ještě svou konečnou formu hledá. Abych se hnula z místa, rozhodla jsem se nepsat si „do šuplíku“, ale své nápady zveřejnit. Byla bych proto ráda, kdybyste se vyjádřili, jak se vám úryvek líbil.
Budu ráda, nejde-li si Magický svět své stálé čtenáře, někoho, kdo jej bude mít rád a bude ochoten sledovat jeho růst.
Neboť je příběh rozdělen do několika knih, rozhodla jsem se začít postavami, z nichž každá Vás určitým úsekem provede.
Děkuji předem za vše ohlasy a přeji Vám příjemné počtení,
Adeliade Cordella.

Cyklus Magic World

Jacobova kniha – kapitola první

Nedaleko malého městečka Liregún stál prostý srub s velkou kovářskou dílnou, obehnaný lesem a šťavnatými pastvinami, které však v tomto ročním období zely vyprahlé a na mnoha místech se úplně ztratily v poušť. Dílna byla známá v širokém kraji, jako království Mistra mečů Gastora, a navštěvován poutníky, přicházejícími, chtěli-li se na svou cestu dobře připravit, neboť s rozháranou hierarchií se Liregún i okolní vesnice staly místem zbojníků, pytláků a loupežníků.

Pověst Gastora však už nebyla tak blýskavá, jako historky o ostrých čepelích a jeho bravurně odvedené práci. Stárnoucí tlouštík nebýval viděn jinak, než s lahví páleného alkoholu a jeho řemeslo pomalu skomíralo.

Jediný, kdo pro Liregún a jeho obyvatele vyráběl zbraně, byl mladý učeň Leonárd, jemuž nikdo pro jeho mladickou aktivitu neřekl jinak, než Loune.

Loune svou práci odváděl dobře, miloval zbraně a už jako malý chlapec se vyznal v jejich rozdílech, hmotnosti a rozměrech. Věděl, jak kterou zbraň okrášlit, čím ji ozvláštnit, a za svou práci dostával dobře placeno. Mistr Gastor byl však jeho otčím a mistr, tak Loune cítil povinnost, živit jej a opatrovat, jako každý syn opatruje otce.

A čím déle byl Gastor živen, tím více si začal v lihovinách libovat a za chvíli už jeho jméno ztratilo váhu, ledaže by někdo stál o to své posluchače pobavit.

Loune vstal dnes brzy, opláchl statné tělo kováře ve škopku s dešťovou vodou, hodil na sebe starou, potrhanou košili a červenohnědé vlasy svázal koženým provázkem na temeni. První jeho kroky mířily do dílny, kde Gastor obvykle vyspával náročný večer a dělo by se něco opravdu neobvyklého, kdyby tam nebyl. Ujištěn, že vše je takové, jaké má být, vyšel mladík před dům, aby pozdravil vycházející slunce.

Pláně kolem se skvěly nažloutlou trávou, říčka, která Liregúnem protékala, byla téměř vyschlá, až na malý stroužek, který taktak napovídal, jaký směrem se proud upíral. Už dlouho nepršelo, což slibovalo dlouhou pouť s několika vědry vody ke studni ve městě, aby měli vůbec co pít a na čem uvařit jáhlovou kaši.

Leonárd si povzdychl, znamenalo to, že dnes bude mít hodně práce. Už se chystal promnout si ruce a začít, když k němu dolehl dívčí křik.

„Loune, Loune!“

Zarazil se a zadíval na prašnou cestu vinoucí se k městu. Bosky po ni utíkala Nimi, držíc si lem své suknice, aby nezakopla. I tak tu a tam škobrtla, až jí Leonárd rychle ujistit, že nemusí spěchat, protože on nikam neuteče.

To Nimi neuklidnilo, jako velká voda přihnala se k domu, až prach cesty mohutně zavířil za jejími kroky. Uchopila jej za paži a zhluboka se vydýchávala.

„Loune, tomu neuvěříš!“ dostala ze sebe po chvíli a mávala nadšeně rukama. „Víš, kdo včera přišel do Liregúnu? Mistr Jacob!“

Leonárdovi se rozšířily oči údivem, srdce se mu rozbušilo tak mocně, že se nemohl ani nedechnout. „Víš to jistě?“ ujišťoval se honem, ale Nimi vyvrátila všechny jeho obavy.

„Pojď rychle, určitě tě rád uvidí!“ chytla jej za ruku a táhla k městu. Loune se nevzpíral, sám kráčel tak rychle, že mu Nimi sotva stačila. Touha poznat mága osobně bylo největším zbožným přáním v jeho bezvýznamném životě.

***

Na stole zel velký svícen s třemi voskovicemi a v krbu plápolal oheň. To byly jediné zdroje tepla a světla v pokoji, kde Mistr Teodór sídlil. Čas od času chodíval Mistr na dlouhé procházky, už byl však starý a meditacím se věnoval jen v bezpečí mezi čtyřmi stěnami velkého kamenného Dómu, nazývaným často Škola. Společně s ním v domě žilo několik osiřelých dětí a studentů magie, které ukrýval. Někteří měli své rodiny, jiní ne, pro všechny platily stejné zákony. Mistr Teodór se stal jejich zbožňovaným Otcem a oni jeho dětmi, spojovala je láska k magii, tak, jako před lety spojovala Mistra s Jacobem.

Nyní se již zkušený syn vrátil domů a vyprávěl Otci mnoho ze svých zážitků, které obohatily jeho duši a napomohly mu k získání tolik potřebných magických zkušeností. Mistr Teodór jen přikyvoval, ptal se a dodatečně radil. Společně rozebírali lidi, jejich pohnutky a svět, který se díky válce se zlem řítil do záhuby.

„Božská Prozřetelnost nezničí náš svět, Jacobe.“ řekl Teodór klidně. „Ale boj se zlem bude nebezpečnější a tvá síla sama jej nezastaví. Dokud si lidé neuvědomují, že si musí navzájem pomoci, nevyhrají. A konec se blíží i pro mne.“

„Ale tohle neříkejte, Mistře,“ odvětil Jacob jemně, věděl moc dobře, že Mistr Teodór patřil k mágům ovládající jasnozřivost. Nějak však takovému proroctví odmítal uvěřit.

„Každý máme předem vyměřený čas a jen na nás je, jak s ním naložíme. Už se těším do důchodu, až se vrátím domů. Věř mi, po tolika staletích… kdo by se netěšil?“ zažertoval stařeček a usmál se takovým tím sípavým způsobem, jakým se unavení lidé smějí.

Mistr měl vrásčitou, nažloutlou kůži a malé oči schované pod hustým obočím. Byl malý a křehký a bílé vlasy mu v chomáčcích splývaly podél pohublé tváře, která zářila láskou a vědoucností jako nebeské slunce. Jacob sklopil průzračně modré oči ke svým spojeným rukám v klíně. Klečel před židlí svého Mistra, jako věřící před pastorem.

„Přišel si hledat otázky, Jacobe?“ uhádl Otec a něžně se usmál, což prohloubilo hluboké vrásky kolem úst a skrání.

„Víte proč. Prošel jsem celý známý svět křížem krážem a nenašel jsem, co jsem hledal.“ odpověděl Jacob tvrdě ke svým chybám, hledíce kamsi do prázdna. „Jakou jsem udělal chybu?“

„Neměl by ses spíš ptát – kde?“ odvětil chytře Teodór. „Hledíš příliš do dáli a věci před vlastním nosem nevnímáš, přehlížíš je. Nauč se milovat to málo, které máš, to ti nejlépe ukáže, kdo jsi a jakou cestou se vydat.“

Jacob zmateně vzhlédl. „Mám hledat smysl svého života na špičce nosu, Otče? To je tak nespravedlivé! Celý můj život mne učíte hledět na všechny detaily, včetně sama sebe, a to poctivě dělám! Tak proč stále nic nevidím? Proč jsem poznal tisíce lidí, pomohl jim, a smysl mého bytí mi stále uniká?“

„Správná otázka, Jacobe. Tak proč tomu tak je?“ nenechal se Mistr vyvést z míry. „Jsi dost chytrý, aby sis odpověděl sám…“ šeptal vyčerpaný hlasem.

Poposedl si na židli, která v nerušeném tichu zavrzala. Jacob nechápal, co se mu Otec snaží říci, polkl a znovu sklopil hlavu, jako by ta odpověď byla tam. Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil, až syna napadl zoufalý plán.

„Mistře, tak proč stále mlčíte? Můžete mi přeci říci, co to bylo, po čem jsem měl jít, nebo… po čem mám jít. Proč mi neporadíte, když vidíte moc dobře, jak zoufalý před vámi klečím!“

„A proč bych měl? Nezasloužíš si to.“ řekl mírně Otec. „Zeptej se sám sebe. Když vidím tvůj osud, proč ti ho odmítám říci?“ tónem svého hlasu vyzval Jacoba, aby mu pohlédl do obličeje, ten tak učinil váhavě. „Víš to moc dobře, Jacobe. Jsou věci, které nesmíš vědět předem, jinak jejich účinek ztrácí význam.“

„Už nejednou jsem málem přišel o život ve svých bojích, je mým údělem snad zemřít?“ dožadoval se Jacob přesto a rozhodně vstal, ruce zatínajíc v pěst. „Pokud ano, přijímám to!“

„Jen klid, rozjařený, takové šlechetné obětování se po tobě nežádá.“ mávl kostnatou rukou Mistr a Jacobovo nadšení opadlo. „Tvou cestu ti prozradit nesmím, ale je věc, kterou pro tebe mohu učinit, přijmeš-li ji.“

„Ano?“

„Když to uděláš, už není cesty zpět. Přijmeš odpovědnost a budeš s ní muset žít. A zemřeš s ní. Jsi ochoten to podstoupit?“

„Ano!“ řekl naléhavě Jacob a Toedór vážně přikývl. Opět nastalo ticho, v němž mladý mág zhluboka dýchal, očekávajíc verdikt.

„Dobře, tedy dám ti průvodce.“ odpověděl tajemně.

Jacob znejistěl, o Mistru Teodórovi bylo známé, že své žáky často zkoušel žertíky a zatajoval jim mnohdy informace, které jim mohly pomoci uspíšit jejich zkoušku. Průvodce byla vždy nějaká nebeská bytost, nadpřirozená. Víla, elf, někdy dokonce anděl. Taková představa vzbudila Jacobovu zvědavost a rozproudila mu krev v žilách.

Možná, že konečně najde Vyvolené dítě, které jim pomůže vyhrát válku nad zlem a Paní Temnoty. Byl by Mistr tak prohnaný, že by mu jeho osud položil přímo před nos? Hned se však zastyděl, protože Otec uměl velmi dobře číst myšlenky.

„Vlastně to ani nemusím dělat, Jacobe. Znám lidi tak dobře, že jejich reakce odvodím, aniž bych se jim přehraboval v myšlenkách.“ Vlídné staré oči Mistra Teodóra se zableskly vzrušením, ve své podstatě nebyl Jacob daleko od pravdy. „Tvůj průvodce přijde co nevidět, můžeš se přesvědčit sám.“

Na ta slova se rozlétly dveře a do tichého pokoje vtrhl nějaký chlapec v otrhaných a umouněných věcech. Volná košile byla tak dvakrát větší, než on, a padala mu ke kolenům, kalhoty zely protrháními a jejich lemy byly nahrubo oříznuty.

„Mistře Teodóre, slyšel jsem…“ náhle se zastavil a zadíval se přímo na Jacoba.

Mág se pomalu otočil, prohlédl si mladíka od hlavy k patě a zůstal překvapeně stát. Neznámý rychle přistoupil a chvatně uchopil jeho ruku do svých. Na důkaz úcty, která se vznešeným mágům projevovala, padl na kolena a políbil hřbet Jacobovy malé dlaně. Ten zůstal oněměle stát, Mistr Teodóre se vědoucně usmíval.

„Drahý Jacobe, dovol, abych ti představil tvého průvodce. Jmenuje se Leonárd, ale všichni mu tady říkáme Loune. Studuje také magii, má k ní velmi kladný vztah.“

Lounemu zářily oči, nedočkavě se třásl celým tělem, ale Jacob se cítil nedostatečně oceněn. Co Mistrovi u všech všudy udělal, že je jeho průvodcem obyčejný člověk?

„Ach, ta lidská ješitnost…“ povzdychl si Teodóre a Jacobovy tváře se zabarvily nachem. Oplatil stroze Lounemu jeho přívětivý úsměv a pokorně svůj dar přijal pokývnutím.

„Dovolte mi jen jednu otázku, Otče, k čemu mi můj průvodce bude? Má mi ukázat cestu, po které jít? Nebo mi jen radit?“

Byla absurdní už jen představa, že si zkušený mág pověsí na krk dítě jako rádce. A o magických vlohách Leonárda tuze pochyboval.

„Samozřejmě ano, Loune je velmi čistý a laskavý chlapec s velkým srdcem, bude skvělým průvodcem. Drž si jej blízko sebe a za žádných okolností se od něj nenech odloučit, Jacobe, to si pamatuj! Pak získáš, co je ti předurčeno a dosáhneš svého cíle.“

„Cože, já mám dělat průvodce?“ otázal se Loune, jako by teprve teď pochopil, co se po něm chce.

„Ano, Loune, ty budeš od nynějška Jacobovým průvodcem.“ ujistil jej Teodór se zářícím úsměvem a pozoroval, jak si chlapec s výsknutím povyskočil.

„Hurá! To byl vždycky můj sen, cestovat s nejslavnějším mágem všech dob!“ křičel se smíchem.

Jacob na něj shlížel spatra, po chvíli ale převládla jeho mírumilovnost a smutně se mladíkovu nadšení usmál. Sklopil hlavu a zatímco Loune vesele poskakoval po místnosti, přemýšlel.

„Odteď jste vy dva nerozlučná dvojice.“ vyřkl nad nimi Otec Teodór ortel, který je definitně odsoudil k společnému soužití. „Loune, vezmi Jacoba ven a ukaž mu vaši dílnu. Máte si jistě hodně, co říci.“

Chlapec pohlédl na mága v sutaně z tmavé juty a nabídl mu dlaň. „Pojďte, Mistře Jacobe, ukážu vám cokoliv budete chtít. Od doby, kdy jste tu byl naposledy, se Liregún hodně změnil.“

„O tom nepochybuji.“ řekl Jacob cynicky, nasadil si kápi a poklonil se Mistru Teodórovi, dotýkajíc se rty hřbetu jeho staré ruky.

Bez dalšího slova zamířil ven, zanechávajíc svého průvodce zmateného v pokoji. Loune se otočil na Otce s nejistým pohledem, jako by zvažoval, jestli má ten úděl vůbec přijmout.

„Dej mu čas, Loune. Nemá teď lehké období a musí se s jistými věcmi srovnat. Pomoz mu a neopouštěj ho, nikdy!“ slova až zamrazila Louneho na zátylku, jak byla děsivá. „Jacob tě ochrání před zlem, budeš brzy jeho oblíbenec.“

Mistr očividně věděl něco, co jim nechtěl říci a co bylo také velmi, velmi vážné. Lonárdovi až vhrkly do očí slzy.

„Neopustím, to vám slavnostně přísahám!“ poklekl jako předtím mág a políbil starému Otci ruku, jako symbol stvrzení jejich dohody. S radostnou nedočkavostí se pak vyřítil ze dveří, aby doprovodil svého svěřence.

Nepřehlédněte

• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Smrť je len začiatok I.
• Povídky a Příběhy – Uncertain – Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá
• Povídky a Příběhy – Uncertain-Neistá

Příspěvek publikoval/a: Ada Shalafi Cordella

Kategorie: Povídky a Příběhy

Profil uživatele: Ada Shalafi Cordella

Klíčová slova: boj, Fantasy, Láska, magie, období středověku

Zobrazit vše od autora: Ada Shalafi Cordella

 Vytisknout příspěvek