Loading ...1
Annie
Ještě nikdy jsem se necítila takhle mizerně. Když jsem se ráno naposledy podívala do zrcadla, můj pohled byl smutný, vyčerpaný a skleslý. To jsem nebyla já. Jsem odjakživa veselá, nikdy si s ničím nedělám hlavu.
Lehce se dotknu sedačky v autě. Nechce se mi dovnitř.
„ No tak co? Hodláš tu stát ještě dlouho?“ oboří se na mě můj nevlastní otec. Normálně mu neříkám tati, ale pane Evansi, jenže teď to neudělám.
„Vyděrači…jste vyděrač,“ zaúpím a je mi do pláče.
„Takhle se mnou nemluv!“ zařve a surově mě strčí do auta. To už mi slzy tečou po obou tvářích. Nikam nejedu!
Nastartuje auto a vyrážíme letní deštivou ulicí. Od rána nepřestává pršet. Pan Evans mlčí. Já taky. Po mých slzách není najedou už ani stopy. Kdyby za volantem seděl taťka, otočil by se a pravil: „Tak co Annie, sedí se ti dobře?“
A nebo taky: „Hele Annie, máš zapnuté pásy?“ Byl hodně starostlivý, až mi to někdy lezlo na nervy. Jenže teď mi ty jeho řeči strašně chyběly. Chyběl mi taky veselý hlas matky a sestry Briget. S Briget jsme se hodně hádaly, ale ještě víc jsme se spolu nasmály. Podle mě to byla úplně ideální ségra. V září jsme slavily obě narozky. My s Briget jsme totiž byly jednovaječná dvojčata.
Pořád nic. Pan Evans mlčí jako hrob.
„Já nikam nechci,“ hlesnu tiše. Třeba si mě všimne.
Jenom se ušklíbne a dál mě ignoruje. Jak mohl táta být s tímhle bručounem dobrý kamarád? Nemám pana Evanse ráda a on nemá rád mě. Respektive nemá rád všechny děti. Je to Angličan, stejně jako táta. Proto se jmenju Annie a ne třeba Anička nebo tak nějak. Máma je Češka. Poznali se na jedné slavnosti v Londýně. Žili jsme společně dva roky v Anglii, doposud jsme však bydleli tady v Praze v jednom útulném domku. Měla jsem svůj vlastní pokoj. Ten pokoj se nacházel v tom domě, kde byla celá moje rodina. Taťka, mamka, Briget a já. Šťastná rodina Brownových.
Jednou v sobotu, myslím, že to bylo takřka před měsícem, jsme chtěli vyrazit na tu slavnost v Londýně, jak se tenkrát mamka s taťkou poznali. Vzpomínám si, že počasí nám zrovna moc nepřálo. Nebe ozařovaly blesky, hromy burácely a k zemi se snášely kapky deště. Kapky ale není to správné pojmenování. Bylo to horší, než jen pouhý déšť…
Naše auto dostalo pořádný smyk a prudce narazilo do stromu. Byla to jedna z nejhorších chvil mého života. Doufala jsem, že z toho nějak vyvázneme. Po chvilce se kolem nás objevily první plameny. Dveře nechtěli povolit, tak táta rozbil okno.
„Annie, Briget! Lezte první!“ křičel a začínal se pomalu dusit. Rozbil druhé okno, aby mohli i oni s mámou ven. Šlo o každou vteřinu. Auto se nebezpečně pohupovalo. Pod námi byla už jen pořádná díra.
„Lez první!“postrčila jsem trochu Briget.
„Ne, ty!“dala mi přednost. A tak jsem rozbila i třetí okno. U toho místa ž hořela celá sedačka. Pustila jsem Briget a sama přiskočila k druhému oknu.
Plameny se začaly zmocňovat obou mých nohou, na kterých jsem měla jenom poloboty a kraťasy. Proskočila jsem oknem a mé tělo dopadlo kousek dál na silnici. Byla jsem v bezpečí. Jenže moje nohy ne. Mikinou jsem dokázala uhasit svoje vlastní tělo.
„Dělej, Briget!“ zařvala jsem poplašeně na sestru, která teprve prostrčila zdráhavě hlavu oknem.
„Dělej!“ opakovala jsem, protože auto se začalo o něco víc nebezpečně kymácet.
„No tak! Pospěš si!“ Briget už měla půlku těla venku. A pak se to stalo. Pak se stalo něco, na o už nechci nikdy myslet. Tělo mi strnulo hrůzou a polil mě hrozný pocit. Oči mi zalily slzy, nohy se mi podlomily.
„Ne!“ zakřičela jsem z plných plic. Pak mě začalo pomalu opouštět vědomí. Auto se ještě naposledy zakolíbalo ze strany na stranu a poté se sesulo až dolů do propasti.
„Mami, tati, Briget…“poslední má slova toho večera se zoufale rozlehla po celé silnici. Pak utichla v hluku aut.
Martin
„Martine, máš tu návštěvu!“ dolehne se ke mně z chodby. Rychle odložím tužku a schovám blog pod postel. Už od šesti let rád kreslím, jenže o tom vím jenom já. U klků bych si s tím nadělal jenom problémy. Kreslení to je umění spíš pro holky. Nechci vypadat jako holka.
Otevřu dveře pokoje a rozhlédnu se po chodbě. Na konci mi mává vysoká ženská s úplně rudými rty. Má kolem krku uvázaný azurově modrý šátek, který jí ladí s topem na ramínka.
„Ahoj,“ pozdravím ji. Můj hlas působí trochu nesměle. Od včerejška mi nabídla, abych ji tykal.
„Nazdar, Martine,“ obejme mě radostně žena a pak mi vlepí pusu na tvář. Tohle nikdy neměl rád.
Žena se plaše usměje a položí mi vlídně ruku na rameno.
„Prosím tě, mohla bych tě o něco požádat?“ zeptá se mě po chvilce. Třese se jí hlas a překypuje nervozitou. „ Mohl bys semnou na chvilku jít támhle na stranu? Potřebuji si s tebou o něčem promluvit.“
Mlčky přikývnu. Tiše dojdeme až do nerušného rohu na konci místnosti.
„O co tedy jde?“ Jsem dost netrpělivý, nesnáším, když mě kdokoliv napíná.
„Dobře…no tak ty jsi…ehm…ty…“ Žena zřejmě nedokázala najít ta správná slova, jak mi tu věc sdělit. Znuděně si prohlížím svoje boty a přemýšlím, jestli se tu zprávu dozvím ještě dnes.
„Jak dlouho jsi tady v dětském domově?“ zeptá se nakonec.
„Eh…cože?“ vyhrknu nekontrolovaně. „Kvůli tomu jsme museli až sem do kouta?“
Čekal jsem nějakou novinku, něco co mi třeba udělá radost.
„Odpověz m, jak dlouho už tu jsi,“ trvá na svém žena.
Rychle zapřemýšlím. Když jsem se narodil, vychovávala mě nějaká žena a muž. Nevím, jestli to byli moje rodiče. Nikdy mi však neřekli jinak, než parchante. Nebo mě oslovovali příjmením. Vždycky na mě řvali „Černej“. Jmenuju se totiž Martin Černý. Oni se jmenovali Jaroslava a Jan Veselí. Říkali si normálně jménem, tak jak se to dělá ve většině rodinách. Pro ně jsem byl prostě parchant. Když mi bylo něco kolem šesti let, vykopli mě ven na ulici. Našla mě policie a šel jsem do dětského domova. Teď je mi třináct.
„Jsem tu od šesti let. Rodiče mě vyhodili z domova. Ani jsem je pořádně neznal. Měli dokonce i jiný příjmení,“ odpovím.
„Aha,“ přikývne žena a nervózně si pohrává se svým modrým šátkem, co má kolem krku. Nemůžu si pomoct, ale musím se pousmát. Vpadá to vtipně.
„A…a líbí se ti tady?“ odváží se ještě zeptat.
„Ale jo..jde to… Jsem tu šťastnější než doma.“ S odpovědí se nezdráhám, vždyť je to pravda.
„Aha,“ řekne zase. Naší debatu přeruší krátká odmlka. Mě však připadá jako celá věčnost. Co mi chce teda říct?
„Hele Martine…nelekej se jo, ale…“ Žena se pokusí přátelsky usmát.
„Co bys řekl na to, kdybych…kdybych se najednou stal tvou matkou JÁ?“
Na chvilku úplně oněmím a přestanu dýchat.
„Jako…že bys byla moje máma?“ zopakuju to po ní. Nevěřím svým uším.
„Ano,“ přikývne žena.
„No já nevím…“ řeknu popravdě. Opravdu nevím.
„Nechám to na tobě. Až se rozhodneš, řekni mi. Já totiž nemám žádné děti. A svoje vlastní nikdy mít nebudu. Prostě to nejde. A nepůjde,“ vzdychne. V jejím hlase zní tóny utrpení a zoufalství. Mlčím, protože mě zrovna nenapadla vhodná slova.
„Znám se sice jen měsíc, ale za tu dobu jsem stačila poznat, že jsi fajn kluk. Nejsi žádnej takovej ten spratek,“ pokračuje.
„A..a smím vlastně vědět, jak se jmenuješ?“ dokážu ze sebe nakonec ještě vypravit.
„Liliana Valiansová,“ podá mi ruku. Je mi to trochu trapné, že se vlastně navzájem představujeme až teď. Za tu dobu, co se známe, jsme na to měly času až příliš.
„Martin. Martin Černý,ů podám ji ruku i já.
„Jo a …beru…beru tu tvojí nabídku,“ podívám se jí nesměle do obličeje.
Myslím to vážně. Protentokrát si legraci nedělám.
Gábina
„Jak se jmenuješ?“ jeden z policajtů se mě ujal a teď ode mě zjišťuje podrobnosti.
„Gabriela Leonová,“ odpovím. Můj hlas zní klidně a sebejistě. Z ničeho strach nemám. Jsem hodně sebejistá už od té doby, co jsem přišla na svět.
„Dobrá. A kolik máš let?“
„Čtrnáct.“
„Máš nevlastní rodiče?“
„Ne nemám nikoho. Dva dny jsem žila sama…sama na ulici.
„Jak to? Co se stalo?“
„No žila jsem prve s tátou, ale ten přišel o život v letadle. Totiž, víte, ono mělo poruchu a spadlo.“
„A maminka?“
„Je mrtvá asi dva roky po mém narození. Moc si ji už nepomatuju. Táta mi říkal, že prý zemřela na nějakou strašnou nemoc.“
„Máš nějaké příbuzné?“
Zavrtím hlavou. Měla jsem jenom tátu.
„Kde jsi žila pak? Myslím po tátově smrti,“ pokračuje e výslechu policista.
„Žila jsem s jednou paní. Byla to tátova milenka,“ prozradím mu.
„A proč jsi dnes spala na ulici?“
„Já spala na ulici delší dobu než jenom dneska. Už je to týden.“
„Jak je to možné?“ vykulí na mě policajt oči.
„Spali jsme na ulici společně s tou tátovou milenkou. Byla to dost velká gamblerka a prohrála hurdu peněz. Pak jsme přišli dokonce i o dům. Včera mě nechala venku samotnou a šla obstarávat jídlo pro nás. Jenže se už nevrátila.“
„Takže…ehm..Gábino, už jsi někdy přemýšlela o dětském domově.? O tom, že by ses tam jenou mohla taky ocitnout?“
„Ano, přemýšlela. Od tátovy smrti o tom přemýšlím často. Věděla jsem, že to takhle nakonec dopadne.“
Nelžu ani trochu. Opravdu jsem to očekávala. Když jsem poznala tu tátovu milenku, kterou především zajímaly hrací automaty, tahle myšlenka se mi doslova usadila v hlavě.
„Tak pojď,“ odvede mě policajt k autu a vyzve mě ať s posadím dozadu. Zpozoruju se v zrcátku. Vlasy mám rozcuchané a trčí mi do všech stran. Obličej špinavý, šedý a místy trochu poškrábaný. Oči mám oteklé. Nevypadám zrovna moc k světu.
Jedeme po silnici, až k velké budově. Už na první pohled poznám, co je to za místo.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: Anitta
Je zařazen v kategorii Příběhy ze života.
Váš server Online-pribehy.cz - literatura, liter, literární doupě, litera, Citáty, Citáty o lásce a přátelství, Příběhy, Milostné SMS, Zamilované SMS, Výroky slavných, Přísloví a rčení, Básně, povídky, láska, zamilované sms, lidé, krása, příroda, život, moudrost, fantasy, pohádky, horor, sci-fi
Loading ...
Poslední komentáře