Zvoní telefon.
„Ahoj Aťane, tady Jolana.“
„Ahoj Jolanko.“ Vzpomínám, jestli znám nějakou Jolanu, ale bez úspěchu.
„Hele, Aťane, kde hrajete tuhle sobotu?“
„V Adalu. Od osmi.“
„V jakým Adalu?“
„No tady… v hradeckým Adalu, naproti spořitelně. Poslyš, Jolano, nechci se tě nějak dotknout, ale my už jsme se spolu někde viděli?“
„Hi hi, jóóó viděli. Hráli jste u nás před týdnem v Těchlovicích.“
„Ty jsi ta, co mi dala ukousnout … [...]

„Měl byste co nejdříve přijet. Dělali jsme co jsme mohli… ale výsledek je nejistý… rozumíte…“ Volali mně z jihlavské nemocnice. Bratr měl automobilovou nehodu. Prodělal už druhou velice riskantní operaci.
„Byla tu policie, něco se jim nezdálo,“ povídá doktor do telefonu.
„Pane doktore, ono je to složitější. Já i policie si myslíme, že brácha chtěl spáchat sebevraždu. Vědomě sjel s autem v plné rychlosti do lesa.“
… [...]

Sedím tiše v pokoji, hodiny pomaličku odpočítavají čas, nekonečně dlouhý čas. Pláči, pláči tiše, ale upřimně. Cítím úzkost, bolest, stesk, pocity se derou z mé duše na povrch, slzy se nejprve začnou sypat, jako křišťálové korálky, postupně se slévají v maličký potůček a na noční košilce vytvářejí jezírko…Mohla jsem přinést jen malý kousek světla do tvého života…taková malá hvězdička, co zazářila, aby mohla zhasnout a ty? ty ji necháš zhasnout, … [...]

,,Takže, minulou hodinu jsme začali hovořit o významném představiteli proletářské poezie, jehož jméno zní…“ ozýval se hrubý hlas našeho češtináře. Jeho oči nyní brouzdaly po třídě hledajíc potencionální oběť pro zkoušení pozornosti v minulé látce. Všichni vesměs klopili zrak do učebnic či se tvářili nesmírně zaneprázdnění hledáním čehosi v tašce. Já jsem byla v klidu. Neměla jsem ten pocit, že bych se měla něčeho obávat.
,,On se kouká na tebe!“ … [...]

Stojím na chodbě dvanáctipodlažního paneláku a čekám na výtah. Díkybohu sám. „Doufám, že baba Horáčková z toho svýho brlohu nevyleze. Včera byla dost nafrněná, nerad bych se s ní srazil,“ brumlám si pro sebe.
Cvakly dveře bytu. Sousedka jde k mému výtahu a funí. Táhne za sebou na kolečkách nacpanou nákupní tašku.
„Dobrý den,“ pozdravím slušně.
„Hm…“
Mlčíme. Výtah stále nejede. Mám sto chutí jít dolů pěšky. Pět pater není … [...]

Výtah už zase stojí ve 12. patře. Asi něco nakládají. Menší výtah z úsporných důvodů přivolat nelze, protože ten vetší je „právě v provozu“. Čeští výtaháři splnili evropskou normu… a já zase s babou Horáčkovou (milou sousedkou) stojím a čumím na chodbě. Červené světélko stojícího výtahu na nás v 5. patře šibalsky pomrkává.… [...]