Všechno začalo mým příchodem domů. Matka seděla u stolu a tvářila se jako na pohřbu. V ruce držela papíry a četla je. Podívala jsem se jí přes rameno a strnula jsem. Matka si mě všimla až teď. Usmála se na mě, ale já neměla důvod se smát. Jak mi to mohli tak dlouho tajit? To mi nemohli rodiče říct, že se budou rozvádět? To je na mě moc. Zalezla jsem … [...]

          Chudý, vyhublý muž se skutálel po schodech a zůstal ležet. Dva muži oblečení ve vojenských oblecích se zasmáli a zavřeli žalář. Muž pod schody se pomalu a s obtížemi zvedl a sedl si na dřevěnou lavici stojící u stěny. Ruce složil do klína a přemýšlel, co mohl udělat lépe a co bude dál. Soudce je velmi náladový. Někdy vězně popravil, jindy mu usekl ruku a pustil ho na svobodu. Co … [...]

Tma, všude je černo černá tma. Mám strach. Kdybych jen… Tma. Nemůžu ani myslet, tma se mi dostává pod kůži i do mysli. Nevím proč tu jsem, nevím co po mě chtějí. Ještě ráno jsem byla na cestě do školy a teď? Teď tu ležím v temném sklepě.

Když jsem šla do školy, vzala jsem to dneska zkratkou přes park. Teď už vím, že jsem to neměla dělat. V parku … [...]

Sedí spolu na lavičce za horkého léta. ona ještě dítě a Ona dávno dospělá. Sem tam něco prohodí a sledují hrající si děti. ona čistá jako lilie a Ona zjizvená životem. Okolo je pár fontánek, které lákají malé klučíky. Je nesnesitelné teplo. ona v tílku a červenofialové sukénce a Ona v dlouhých letních šatech až ke kotníkům.

Slunce přímo pálí, děti si hrají se stříkající vodou. ona sedí a sleduje … [...]

Každé ráno, ho probudily paprsky slunce.Každé ráno, se probouzel se slzama v očích.Jako tělo bez duše se rozhlédl kolem sebe.Snažil se, vidět svět barevně.Snažil se, vidět svět tak, jak ho většina lidí vidí.Přesto, byla jeho snaha marná.Viděl šeď, která pokrývala svět  jako lehký závoj smutku, pláče a deprese.Není to snadné, žít na tomto světě.Každé ráno seděl na postely, jeho bosé nohy se pohupovaly nad zemí a hrály si se stíny, … [...]

2.Súboj s nováčikom

(René)

„Nech to stihnem, nech to stihnem…“ tieto tri slová som si odriekal ako modlitbu od vycúvania z garáže. Popravde, veľmi mi to nepomáhalo.

Zatiahol som ručnú brzdu, urobil hodinky a zastavil na jedinom voľnom mieste na parkovisku. Schmatol som vak, zamkol Elizu a rozbehol sa k hlavnej bráne, ktorú akurát  zamykala vrátnička.

„Pani Julka! Počkajte prosím!“ reval som z plného hrdla, aby ma započula. Šprintom, za ktorý by sa nehanbil ani … [...]