Po veľkom sklamaní v láske som svoje srdiečko uzavrela pred daľšiou bolesťou. Dúfala som ,že to bude najlepšia

ochrana od toho aby som sa znovu trápila. Cele skoro tri roky som bola uzavretá do seba a doslova som len

prežívala zo dňa na deň. Potom prišiel den ked som ti napísala na internete.Našla som ťa úplnou náhodou. Ked som

uvidela tvoju fotku niečo vo mne mi hovorilo aby som ti napísala.Zdal si sa mi niečím blízky, hoci v tvojom profile
Zobrazit celé…

Jsi rytíř v blýskající se zbroji. Jedeš na koni a vidíš vlastní prapor jízdy za tebou. Proti vám stojí nekonečné pluky nepřátel. Je vás sice jen hrstka, ale na to nemyslíš. Chceš ochránit vlastní rodinu, děti a přátelé.
Zvyšuješ tempo. Klus se mění ve cval a několik desítek stop před nepřátelskou řadou v trysk. V uších ti tlumeně hučí bubny a rohy. Zástava tvého praporu se sklopí. Těsně před řadami všichni nepřátelé vztyčí kopí. Teď je to jen o štěstí, říkáš si. Zavřeš oči o vjedeš do nepřátel. Než se vzpamatuješ z prvního úderu uvědomíš si, že ještě jedeš na koni a ještě můžeš dýchat. Už jsi dávno pustil kopí, které pravděpodobně uvízlo v nějakém kopiníkovi.
Vytasíš meč a se řvem tneš po hlavách nepřátel. Jejich helmy a lebky moc nevydrží. Nezapomínáš na všudypřítomné a pro vřavu neviditelné šípy. Teď už bojuješ o život. Jeden šíp se to zapíchne do nohy. Využijí tvého úleku a ztráty rovnováhy. Háky tě sundají z koně a… dotlučou tě. Nebudeš se moct ani bránit. Uvidíš vlastní krev a vnitřnosti na jejich zbraních.
Budeš tam ležet a sledovat padat z koní další lidi, Přátele, bratry, sestry. Na vlastní oči uvidíš jak je omračují a zabijí.

Zobrazit celé…

Krev za krev 

Pěnkava seděla na větvičce a hlasitě zpívala. „Je tak krásná.“ pomyslela si Toruviel „Tak volná. Nespoutaná. Nemusí mít naše starosti ani náš strach, nikdo ji nechce zabít jen proto, že žije. Jen proto, že se narodila…“

Ucítila na rameni dotek. Otočila hlavu. Vedle ní ležící Yaevinn tlumeně zašeptal: „Jezdec na cestě. Jeden.“

„Dh´oine?“ zeptala se elfka potichu

„Ano.“ odpověděl Yaevinn

Dh´oine – elfsky člověk – jel na hnědé klisně. Toruviel ho pozorovala, pak pohlédla na Yaevinna, který zvedl ze země svůj luk, prvotřídní zbraň z tisového dřeva a vyvařených jeleních šlach.

„Máme své rozkazy.“ řekl, vidouce její pohled „Žádný Dh´oine nesmí do Dol Blathanna vstoupit. Už nikdy více.“

Vytáhl z toulce šíp s ostrými, spirálovitými letkami a pohladil lučiště. Zamířil. Jezdec už byl na půl sta kroků od nich, kdyby Yaevinnovi v cestě nestál strom, bez váhání by vystřelil. Toruviel ale vzápětí vydechla překvapením. Poznala tu nelidsky bledou tvář, dlouhé, jako mléko bílé vlasy a lesknoucí se meč, visící jezdci na zádech.
Zobrazit celé…

Královská vůle

Geralt zadržel koně a postavil se ve třmenech. Kousek za ním jedoucí Kewort též zastavil koně a zahleděl se do mlhy.

„Vrací se?“ zeptal se

Geralt neodpověděl, pouze mu pohybem ruky naznačil, aby mlčel.

Kewort po chvíli důrazně zopakoval: „Tak vrací se náš královský zvěd, pane zaklínači?“

„Ne, pane kancléři,“ odpověděl tiše, ale zřetelně zaklínač „jen jeho kůň…“

Skutečně. Po chvíli celý královský doprovod, včetně prince Ademíra, syna Brytha, krále Unthárie, uslyšel zběsilé dupání kopyt splašeného koně a vzápětí se objevila jeho silueta, vybíhající z neproniknutelné mlhy. Dva vojáci rychle seskočili z koní a pokusili se splašené zvíře zastavit, ale to náhle zakoplo a svalilo se na zem, kousek od nich. V tu chvíli všichni zřetelně uviděli, že silně krvácí z pravé zadní nohy.
Zobrazit celé…

„Danielo, Danielo“ slyším nějaký hlas. Kde to jsem a co se stalo! Jediné co si pamatuji, je, že jsem odjížděla od toho nejlepšího mužského na světě a byla jsem šťastná.

„Danielo, prosím, prober se“, ten hlas znám! Snažím se otevřít oči a podívat se, kdo na mne volá. Jde to těžko, vidím jen rozmazanou tvář, ale po chvíli ho vidím. Je to Tomáš.

„Kde to jsem“, snažím se zeptat. Všechno mě bolí, nemůžu se hýbat.

Slyším Toma, jak říká, „miláčku jsi v nemocnici,měla jsi nehodu, když ses vracela ode mne.“

„Pamatuješ si něco?“

„Nevím,“ snažím si vzpomenout. Byla jsem u Tomáše, chtěla jsem mu dokázat svou lásku, ale jako pokaždé i tento pokus vyšel marně. Tentokrát jsem se už slzám neubránila. Někde daleko v srdci jsem cítila, že to vzdal. Odjížděla jsem rozrušená. V rádiu zrovna zpívala Lenka Filipová  a pak najednou jsem uviděla ten kamion, jak se řítí proti mně.

Zobrazit celé…

Stojím v kuchyni, připravuji večeři . Na stole prostřeno pro dva, zapalují svíčky a ve váze voní čerstvé květiny z mého květinářství. Netrpělivě čekám až zazvoní „on“ má největší láska. Odcházím do koupelny dokončit poslední úpravy. Oblékám si šaty na krajkové prádýlko, které on tak rád a nádherně jemně ze mě svléká.

Jsem připravena a nervózní. Vlastně ještě nikdy za svých skoro čtyřicet let jsem nic takového nezažila. Zvoní zvonek. Jdu pomalu otevřít a ve dveřích stojí „on“ s kyticí růží.

Dlouho a vroucně se líbáme, dotýkáme se navzájem, hladíme se. Cítím jak mi odepíná zip na šatech. Snažím se odepnout knoflíčky na jeho košili. Pulzuje v nás vzrušení , jsme ztraceni, propadáme se do svých vášní…

Zobrazit celé…