Příběh – Bolestná vzpomínka z dětství!

Přicházím domu, oči mám zalité slzami a celá se chvěju! Něco se stalo! Něco zásadního a vážného! Je mi zle, všechno je černé, srdíčko mi buší o sto šest a nemůžu dýchat! Stojím u vchodových dveří, chci je otevřít a vběhnout domu, své mamince přímo do náručí! Chci brečet a řvát! Chci mlátit kolem sebe a rozbíjet všechno, co se dá!!! Ale nějak nemůžu dělat vůbec nic! Nohy mám úplně dřevěné, ruce těžké a odvahu žádnou!

Co mám dělat? Můžu to vůbec své mamince říct? Můžu jít za ní? A jak vůbec bude reagovat? Bude mě mít pořád ráda? Bude se na mě zlobit? Nechci jí zklamat! Stydím se!!! Hrozně se stydím a taky bojím  toho, co se bude dít! Možná bych to ani nikomu říkat neměla! Možná bych na to prostě měla zapomenout a dělat, že se nic nestalo!!! Bože, je mi tak špatně! Motá se mi hlava, všechno mě bolí a čím déle tam stojím, tím víc mám chuť si něco udělat nebo se zabít! Bolí to, šílím z toho, panikařím a ze všeho nejvíc chci umřít! Jsem tak špinavá, tak slabá a zkažená?! Bože, prosím, pomož mi!!!! Nejsem schopna vejít do domu! Stojím tam dlouho a přemýšlím, jak se zachovat a co dělat dál!

Najednou se otevírají dveře a v nich stojí moje máma! Osloví mě „Kačko“, tak tiše a nejistě, jako by věděla, že mi někdo ublížil! Jako by tušila, že tam venku stojím a nemám odvahu vejít! Rozbrečela jsem se, vrhla se jí do náruče a vykřikla „MAMINKO“! Tiskla jsem se k ní tak pevně, jako by měl přijít konec světa! Cítila jsem její srdíčko i její dech a cítila jsem, jak se chvěje! Bojí se! Ví, že se něco stalo, ale bojí se zeptat! Obě tam stojíme, objímáme se a nejsme schopny se hnout!

Nemůžu! Pořád jen brečím a nevím, jak to říct! Jak mám říct svojí mámě, že její malou dceru někdo před chvilkou znásilnil!!!……. „Mami, tolik se stydím!!! Mrzí mě to!!! Nechtěla jsem….!“  Vypadlo ze mě najednou! A ona jen polkla, nadechla se a se slzami v očích se mě zeptala „Holčičko moje, kdo ti ublížil? Co se ti stalo???“ …..Vím, že jí to ublíží! Má mě ráda! A já jí! Ale říct jí to musím!

                                                               „ZNÁSILNIL MĚ, MAMINKO!!!“

…a bylo to venku! Objala mě opět tak pevně, jako před tím, u těch dveří! Objímáme se tak dlouho, jako bychom se od sebe nemohly odtrhnout! Nechceme se pustit! Držíme se navzájem, obě pláčeme a chvějeme se! Bolí to nás obě a ani jedna z nás nevíme, co máme říct a co dělat! Jsme obě zoufalé a vyděšené!!! Nakonec jí všechno povím! A ona poslouchá, drží mě za ruku a utěšuje mě! Snaží se být silná! Snaží se být oporou pro nás obě, ale moc jí to nejde! Trápí jí to! Záleží jí na mně a zlobí se na sebe, že mě nedokázala uhlídat! Snažím se jí to vymluvit a přesvědčit jí, že za to vůbec nemůže a že tomu nemohla zabránit, ale vůbec neposlouchá! Vyčítá si to a cítí, že zklamala!

Vím, že to tak není a vím, že udělala víc, než jsem si mohla přát! Naslouchala mi a cítila se mnou! Byla tu a držela mě, když jsem potřebovala, aby tu pro mě někdo byl! Neodvrátila se ode mě, přesto, že já sebe proklínala a nenáviděla! Měla mě pořád ráda, přesto, že jsem jí ublížila! Zachovala se jako ta nejlepší máma, které budu (nejen za to) až nadosmrti vděčná!!! Nemohla zabránit tomu, co se stalo, ale udělala to nejlepší, co udělat mohla! Objala mě a naslouchala, plakala se mnou a navzdory všemu, co jsem řekla, zůstala při mně a nezavrhla mě, přesto, že mohla!

Byl to hodně těžký a bolestný den, který nás obě vyčerpal natolik, až jsme usnuly v obýváku ve společném objetí! Byl to nejhorší den v mém životě!! Ublížil mi někdo, komu jsem věřila! Znásilnil mě, zmlátil a vyhrožoval, že mě zabije!! Zlomil mě a ponížil tím nejhorším způsobem!!!! Ale ….  už je to pryč a nejsem na to sama!!! Řekla jsem to své mamince, která mě v tom nenechá samotnou a která mi pomůže se z toho dostat!!! Objímá mě a utěšuje! Teď už je mi dobře!!! Už jsem zas v bezpečí!!! Vím, že už mi neublíží a že zas můžu klidně spát!! Usínám!!!

Probouzím se – ŠOK, PANIKA, STRACH,  ÚZKOST A BOLEST!!! Kde to jsem? Co tady dělám? A kde je ta maminka, která tu teď měla být??!! Všechno je špatně!! Ležím ve svém pokoji, schoulená pod stolem, všechno mě bolí, srdíčko mi buší tak silně a rychle, až to bolí, nemůžu dýchat a všechno se semnou točí! Vzpomínám si! Vzpomínám si na všechno!!! Na to příšerné včerejší odpoledne, kdy mě surově zbil a znásilnil kluk, kterého jsem milovala i na tu hroznou chvíli, kdy jsem přišla s tou obrovskou bolestí a tíhou domu a moje vlastní máma mi řekla, že si za to můžu sama a že dobře mi tak!

Ležím tu pod stolem, v křečích z toho zoufalství, celá se klepu, brečím a ptám se PROČ!? Proč se mi to všechno děje? Proč tu nikdo není, když ho potřebuju! Proč mi všichni tak ubližují a proč mě nikdo nemá rád!!! Šílím z toho, blázním, panikařím! Mám pocit, že prasknu! Chci řvát, mlátit kolem sebe a rozbíjet všechno, co vidím! Chce se mi zvracet, mlátit do pěstmi do zdi, ublížit si, pořezat se, zabít se!!! Chci někomu říct, jak moc se trápím! Chci aby tu někdo byl a obejmul mě!!! BOJÍM SE!!! BOLÍ TO!!! A ani nevím, co mě bolí víc, jestli to, co mi udělal ten kluk nebo to, že mojí vlastní mámu to nezajímá, je jí to jedno  a navíc s tím souhlasí!… Je ve vedlejším pokoji! Zase opilá a vysmátá! Zase bez nejmenšího zájmu o mě a to, co dělám. Hraje s tátou karty! S tátou, kterého taky zajímám jen tehdy, když zrovna není opilej a když zrovna není nablízku mé mámě, která pro něj vždycky byla BOHEM a kterou miluje ze všeho na světě nejvíce!!! S tátou, který mě nikdy ani neoslovil jménem!!

Je toho ne mě moc! Cítím, že to nemůžu unést a že mě to pomalu zabíjí! Jsem tak slabá a zničená! A jsem tak sama!! Nevím, co mám dělat!! Nechci tu být! Nechci tohle prožívat! Chci zpátky do toho snu! Chci Zpátky maminku, která mě má ráda a které na mě záleží! Chci zpátky, do její náruče a zpátky svůj klid!! Chci cítit, že mě někdo má rád! Chci se cítit v bezpečí!!!!! Chci svou rodinu a domov, kde mi bude dobře!!! ….. Musím usnout! Vypadnout odtud, utéct, zmizet! Beru si prášky! Zbytek mých antidepresiv a prášků na spaní! S nadějí, že buďto zase brzy usnu a vrátím se tam, kde právě teď chci být ze všeho nejvíce – do náruče své milované maminky! Nebo umřu a všechno tak konečně skončí! Je mi to jedno! Nevím, co se stane, ale vím, že tady být nemůžu a ani nechci! Vím,že tady nejsem vítaná a že když tu zůstanu, budou mi tu ubližovat dál!! Vím, že sem nepatřím a že tu jen překážím! Nikdo mě nemá rád! Nikdo mě nechce! Jsem tu jen já, se svou bolestí, beznadějí a strachem!!! …. Snad už brzy usnu!!! Cítím, jak jsem ospalá! Objímám svého plyšáka a snažím se vrátit se zpět do svého vysněného snu! Ke své mamince, která mi chybí tak moc, že žít bez ní už nechci! Nemám dost síly, abych to zvládla sama! Nemám nic a nikoho, pro koho bych chtěla žít!!!!!!!!

Nepřehlédněte

• Povídky a Příběhy 18+ – Snorita
• Povídky a Příběhy – Bolestivý život 1.část
• Básně – Exprese bolesti
• Básně – Šílenství v ulicích města
• Básně – Masový vrah

 Vytisknout příspěvek