Příběhy ze života – Bolestivý život 2. část

V patnácti, dva roky po tom co mě rodiče dali do děcáku, mě začal otravovat jeden kluk. Jmenoval se Alex. Neustále za mnou chodil a ptal se: „nechceš si pokecat? ‘‘ Byl mi nepříjemný a tak jsem si s ním povídat nechtěla. Radši jsem byla sama. Mohla jsem přemýšlet, co jsem udělala špatně, že mě rodiče neměli rádi. Nikdy jsem na to nepřišla. A ten kluk mě pořád otravoval. Už jsem neměla sílu mu odporovat a tak jsem se s ním šla projít. Nejdřív se ptal, odkud jsem a proč jsem tady. „ Měla už jsi s někým sex?‘‘ zeptal se najednou. Udivilo mě to, ale odpověděla jsem: „ Ne, neměla.‘‘ Usmál se a chytil mě za ruku. „Si ta nejkrásnější holka, co znám. Mám tě rád už vod tý doby, cos přišla. ‘‘

Rozhlédl se po parku a zatáhl mě do křoví. Strčil mě a já jsem spadla na zem. Nevěděla jsem, co mi chce udělat. Vstát jsem se ale neodvážila. Začal mi rozepínat knoflíčky u halenky. Začala jsem se bránit. Chytil mě za ruku a sykl mi do ucha:„Jestli začneš řvát nebo budeš chtít utýct, tak tě zabiju.‘‘ To mě znehybnilo. Ležela jsem a nechávala se osahávat jeho slizkýma rukama. Během několika minut jsem byla nahá. Tu bolest, kterou jsem v té chvíli cítila, mě provázela celý život.

„Bylo to moc krásný. To si někdy musíme zopakovat.‘‘ Mrkl na mě odešel jako by se nic nestalo. Slzy mi stékaly po tvářích, ale do děcáku jsem přišla bez jediné stopy po slzách. Nikdo se neptal, proč jsem přišla tak pozdě a to mi vyhovovalo. Vešla jsem do svého pokoje, lehla jsem si na postel a brečela jako nikdy v životě.

I přes všechna tahle muka jsem nepřestávala myslet na to, jak se pomstím svým rodičům. Napadlo mě, že bych nahlásila policii vraždu mé sestry, to jsem po chvíli zavrhla. Přišlo mi to nečestné vůči mému otci a navíc nevím kde moje sestra je, takže bych policii v hledání moc nepomohla. Další věc je, že by mě policie vyslýchala celé dny a na to já nemám nervy. Prostě musím přijít a rychlím a účinným řešením. Ale jak to udělat?

„Ahoj Alexi, nechtěl by ses někam jít posadit a dát si kafe?‘‘ zeptala jsem se ho. „Co tak najednou?‘‘ zatvářil se překvapeně. Pokrčila jsem rameny a on se mě na nic neptal. Zašli jsme do jedné malé hospůdky, kde skoro nikdo nebyl. Začala jsem si s ním povídat a hovor přešel až k mému životu před děcákem. Vylíčila jsem mu všechno i můj plán na pomstu. Nejdříve se na mě zachmuřil, ale pak se zakřenil. „Du do toho s tebou. Tohle si přece nemůžu nechat ujít. ‘‘

Nepřehlédněte

• Povídky a Příběhy – Krvavé vzpomínky
• Buď mou láskou… – Autor neznámý
• Úvahy / Myšlenky – Psycho generace
• Každý den, jeden den
• Úvaha – Mýtus o moudrosti…

Příspěvek publikoval/a: čarodka

Kategorie: Příběhy ze života

Profil uživatele: čarodka

Klíčová slova:

Zobrazit vše od autora: čarodka

 Vytisknout příspěvek