Očí které pálí. Slova zadrhnuta v hrdle. Mozek soustředící se na mlhu okolo sebe. A tichý strach v hrudi.
Co teď co mám dělat ? Sedím tu v podřepu v malém prostoru a snažím se unavenou hlavu přinutit k myšlení a dalšímu vnímaní. Snažím se soustředit na každou skulinku a detail kousku dřeva. Svůj dech vůbec neslyším, ztrácí se pod nánosem vjemu kolem mě. Hluk slepic a jiného domácího zvířectva z jedné strany a čeledí z druhé strany. Co se děje ze zbývajících stran nechci vnímat. Se strachem v srdci čekám na pohyb, který mě vysvobodí. Upozorní na mě a já se nechám odtáhnout zbitý pryč.
Nic se neděje. Hluk se uklidňuje. Je slyšet jen domácí zvířectvo, starající se jenom o sebe a kvokající slepice. Stále však vyčkávám. Tak si představuji další kroky. Teprve za velmi dlouho se zvednu a vyrazím ze svého ukrytu na jiné místo. Věřím že bude bezpečnější. Potraviny jsem shromáždil dlouho před touto akcí. Přístřešek je dobře ukrytý v jednom malém údolíčku v lese. Najde mě tam jenom lesní zvěř. Snad nebudou vlci moc hladoví. Je však léto a srnčí je dostatek. Tvrdil my to místní myslivec. Věřím mu, těch kořalek co jsem v hájovně o poslední zimě s nim vypil by stačilo pro celou hospodu. Kořalka však byla jeho a rád se cítil důležitý. Když jsem mu vyprávěl co je nového ve světě. Důležitost starosti o jeho les. Zodpovědnost mu svěřená. Pochlebování měl rád.
Potom se vydám dál. Vzpomínka na katastrofu, která je potkala bude jen dalekou vzpomínkou. Muselo to tak být. Trápili mou rodinu velmi dlouho. Nic jiného si nezasloužili.
Jako malé dítě jsem byl vychováván na statku v Las. Moje rodina se starala o celý statek. Dřela na statkáře se selkou. Dostávali najíst jen tak aby vyžili. A šaty když něco bylo na statku navíc.
Zima v takových podmínkách byla přímo nesnesitelná. Začali jsme si šít oblečení z kopřiv a jiných obilovin. Ten kdo chodil v botách z trávy nebo v lepším případě ze dřeva mi dá za pravdu. Byla jsem nejchudší rodinou ve vesnici. Často jsem si to myslel a přehlížel bídu ostatních. My jsme na tom byli nejhůř. Když mému bratříčkovi narostlo bříško z hladu. A potom i umřel. Rozhodl jsem se. Ukradl jsem ze statku první kuře. 2 týdny jsem ležel doma v posteli a léčil se z výprasku, který jsem dostal.Statkář mě zbyl tak, že od té doby kulhám.
Následně umřeli i mí rodiče a já se vydal do světa.
Minulí rok jsem se vrátil. Nikdo si už nevzpomněl. Každý měl plno svých starosti. Chalupa se rozpadla a lidé po čase rozebrali zbytek. Statkář si vzpomínal na jednoho malého kluka. Ne na muže, který se přišel ucházet o práci. Podmínky se moc nezměnili. Stejně jsme dřeli jako koně. Přinášelo to uspokojení z práce a teplé jídlo. Sem tam i nějaký ten krejcar, když měl zrovna statkář dobrou náladu.
Ze světa jsem však nepřišel z prázdnou hlavou. Ale s váčkem s pár bylinami. To co následovalo se dalo očekávat. Sem tam jsem přisypal dobytku trochu, sem tam i lidem. A když jsem přidal do studny šel jsem se schovat. Věděl jsem že mě budou hledat. A během pár hodin se stalo to co jsem čekal. Mnoho lidi se chytalo za břicho a padalo. Na dobytek, bylina působí daleko pomaleji. Potom však umírají v jednom záchvatu.
Je čas vyjít z úkrytu. A připomenout statkáři malého kulhavého kluka.
Nepřehlédněte
Příspěvek publikoval/a: norwi
Profil uživatele: norwi
Klíčová slova: N, Norwi, Pohádky
Zobrazit vše od autora: norwi
Je zařazen v kategorii Povídky a Příběhy.
