Poprvé jsem Michala potkala uprostřed června. Dokonce si pamtuju, že to bylo v uterý. Když jsem skončila s treninkem na překážkách, vydala jsem na svém šedém poníkovi Fandangovi na projíždku do lesa. Vlastně tam sama jezdit nesmím, protože so mojí rodiče myslí, že je to pro mě moc nebezpečné, ale stejně to dělám dost často. Fandango si sebevedomě razil cestu a já bych tu trasu a všechny skoky na ní mohla absolvolat klidně se zavřenýma očíma. Trocha nebezpečí mi vůbec nevadila-naopak mi to připadalo vzrušujici! Někdy jsem bývala sebevědomá až příliš a občas se mi to nevyplatilo, ale obvykle to probíhalo v pohodě. Zrovna jsme zpomalili do klusu a já trochu povolila otěže, když se z křoví vedle nás ozvalo zaskřipaní. Fandango ztuhnul a zastavil se. Vztyčil hlavu a zastřihal ušima. Co je děje? zeptala jsem se ho a pohladila ho po šíji, aby  se uklidnil. To je nejspíš jenm los. Nic jineho se v těhlech končinách nevyskytuje. V okolich lesích bylo hodně losů. Na světě neexistovalo moc věcí, kterých by se můj milaček koniček bál, ale pravě losi byli jednou z nich.