Zvonek vyzváněl jako na poplach.
Přede dveřmi kamarádka.
„Někde hoří?“ zeptala jsem se místo pozdravu, abych  nezdržovala a když tak rychle zavolala hasiče.

„Hani, musíš mě zachránit!“
Takže nikde nehoří, oddechla jsem si. Ale i tak to vypadá vážně. Co se děje?
Ovšem v případě Veroniky také hodně podezřele, už ji znám. Když mi takhle naposledy říkala, že ji musím zachránit, vnutila mi do péče svého naprosto nevychovaného psa, kterého nikdo právě proto hlídat nechtěl. Ta její obluda velikosti menšího telete mi, zatím co se ona rekreovala kdesi u moře, zdevastovala byt i nervy!
Tak pozor! Žádný pes, s tím už tu nemá šanci. Jasně jsem jí to řekla už tehdy, když si pro tu neposlušnou, uštěkanou a uslintanou bestii konečně přišla. Navíc teď je tu Sam a ten by konkurenci rozhodně nesnesl. To jsem jí pro jistotu několikrát důrazně připomínala, že už mám také psa, tak předpokládám, že to slečna vysokoškolačka pochopila.
Takže pohoda, devastace bytu snad opravdu nehrozí, pomyslela jsem si a klidně ji pozvala na kávu.
Verča s sebou kromě tašky nesla i nějakou podezřelou krabici, ale na jejího psa byla naštěstí příliš malá. Tak tentokrát žádná pohroma, pomyslela sem si naivně a vyhodila Sama z křesla, aby si návštěva měla kam sednout.
Zobrazit celé…

Bylo krásné, slunečné, pondělní odpoledne a vzduch už začínal konečně vonět jarem.
Povedlo se mi odejít z práce o trošku dřív, spěchala jsem domů s nákupem a těšila se na večer. Čekal mě pohodový večer. A bez dětí! Byla jsem domluvená s kamarádkou, že si zajdeme na chvilku popovídat u kafe.
Synové chodili do první a třetí třídy, tak už se o sebe dokázali částečně postarat. Večeři jim nachystám, zbytek zvládnou sami za dozoru babičky.
Babička byla už druhý měsíc v důchodu a já jsem po letech, kdy jsem se od nich nemohla nikam dostat, začala konečně objevovat kouzlo občasných volných podvečerů či večerů…
Na rohožce jsem uviděla šlápoty od bláta. Kudy zase lezli, zaúpěla jsem v duchu a odemkla dům.
Šlápoty pokračovaly dovnitř. Pravda – bylo jaro, právě roztával poslední sníh a bylo hodně bláta. Ale přece jenom už nejsou malí, nemůžou si cestou ze školy chodit, kudy se jim zachce. Budu jim muset znovu domluvit.
Zobrazit celé…

Vracím se z procházky s naším jezevčíkem Samem a u pole potkávám známou paní s anglickým setrem. Slovo dalo slovo a tak jsem neprozřetelně pustila Sama na chvíli z vodítka. Vždyť už přece pěkně poslouchá, na přivolání vždy přijde. Dávno pryč je jeho štěněcí temperament i neposlušnost, tak ať se chvilku ještě proběhne s kamarádem.
Les je daleko a tady na poli se nemá co stát, to bude v pohodě.
Zobrazit celé…

Mělo mě to varovat! Jsem nepoučitelná! Opravdu mě to mělo varovat!
Vešla jsem do bytu a tam ticho, žádná rvačka, křik, nic. Dokonce jsem se u dveří ani nepřerazila o boty synů, byly vyjímečně uklizené. Ani školní tašky nebyly jako vždy odhozené na chodbičce, bundy byly pověšené na věšácích a ne pohozené na podlaze jako vždy……prostě mě to mělo být podezřelé a nebylo. Nikde se neválely čepice, šály, rukavice, nikde nebylo nic rozsypaného, rozházeného, rozbitého, dokonce ani nebyla slyšet hádka z jejich pokoje, přitom doma byli….mělo mě to všechno varovat, ale nevarovalo!
Já naivka si snad opravdu chvíli myslela, že nastala nějaká zvláštní proměna mých dětí, zázrak ze dne na den a už budu od této chvíle mít ty nejspořádanější a nejvzornější děti na světe. Ó jak jsem byla naivní!
Opatrně jsem nakoukla do dětského pokoje a usmála jsem se tomu, co jsem uviděla – a zase mě to nevarovalo – kluci spořádaně seděli u svých stolků a UČILI SE! Neprali se, nehádali se, učili se. Prostě idylka, sen každé matky!
Ale v tuto chvíli by jistě každá běžná máma vykřikla ,,Co jste zase provedli?“.
Zobrazit celé…

“A to myslíte vážně?” nechtělo se mi tomu uvěřit. Vyděšeně jsem zírala na volant a na všechny ty pro mě neznámé věci kolem něj. Lektor autoškoly zatím ještě pořád neztrácel úsměv.

“Ano, vždyť je to skoro jako na trenažeru, prostě zařadíte jedničku a jedeme, to zvládnete.” Co tady proboha dělám?, blesklo mi hlavou. Od narození jsem antitalent na cokoliv, co jen leželo u techniky a úspěšně jsem se tehdy všemu technickému už 18 let vyhýbala. A ani ta autoškola nebyla pochopitelně můj nápad. Mí zploditelé si totiž v novinách přečetli jakousi statistiku, ze které jednoznačně vyplývá, že každý třetí čerstvý maturant dostává peníze na autoškolu darem od svých rodičů. Já podle nich nemohla být výjimka, jelikož nedostat od rodičů k úspěšné maturitě autoškolu, by mohlo přece znamenat mou frustraci. Jen měli zploditelé trošku potíže s matematikou - já byla první! Jejich první dítě, ne třetí. Správně měl dostat autoškolu k maturitě náš brácha! Kdybychom s mou sestrou ovšem nějakého měly. (Chtěly jsme, moc, nejlíp staršího bráchu, vzaly bychom v nejhorším zavděk i mladším, ale rodiče o tom nechtěli ani slyšet.).

A tak jsem to odnesla já! Rodiče si nápad s mou autoškolou nenechali za nic na světě vymluvit, řidičák je prý v dnešní době nutný a podle statistik ho vyžaduje každý druhý zaměstnavatel.

Zobrazit celé…