Čaramora – toto jméno je určitě odvozeno od slov čáry a mor…

Čaramoru všichni jistě znáte, máte ji určitě také ve svém okolí. Čaramora je nerudná, hádavá sousedka, otravující svým sousedům věčně život.

Ukázka je 16. kapitolou z mé lehce detektivní knihy pro čtenářky tak od devíti do devadesátidevíti let s názvem Nemožně zvědavá holka! a v knize je tato kapitola v podstatě samostatným příběhem. Hlavní hrdinkou i vypravěčkou je třináctiletá … [...]

Zvonek vyzváněl jako na poplach.
Přede dveřmi kamarádka.
„Někde hoří?“ zeptala jsem se místo pozdravu, abych  nezdržovala a když tak rychle zavolala hasiče.

„Hani, musíš mě zachránit!“
Takže nikde nehoří, oddechla jsem si. Ale i tak to vypadá vážně. Co se děje?
Ovšem v případě Veroniky také hodně podezřele, už ji znám. Když mi takhle naposledy říkala, že ji musím zachránit, vnutila mi do péče svého naprosto nevychovaného psa, kterého … [...]

Bylo krásné, slunečné, pondělní odpoledne a vzduch už začínal konečně vonět jarem.
Povedlo se mi odejít z práce o trošku dřív, spěchala jsem domů s nákupem a těšila se na večer. Čekal mě pohodový večer. A bez dětí! Byla jsem domluvená s kamarádkou, že si zajdeme na chvilku popovídat u kafe.
Synové chodili do první a třetí třídy, tak už se o sebe dokázali částečně postarat. Večeři jim nachystám, zbytek … [...]

Vracím se z procházky s naším jezevčíkem Samem a u pole potkávám známou paní s anglickým setrem. Slovo dalo slovo a tak jsem neprozřetelně pustila Sama na chvíli z vodítka. Vždyť už přece pěkně poslouchá, na přivolání vždy přijde. Dávno pryč je jeho štěněcí temperament i neposlušnost, tak ať se chvilku ještě proběhne s kamarádem.
Les je daleko a tady na poli se nemá co stát, to bude v pohodě.… [...]

Mělo mě to varovat! Jsem nepoučitelná! Opravdu mě to mělo varovat!
Vešla jsem do bytu a tam ticho, žádná rvačka, křik, nic. Dokonce jsem se u dveří ani nepřerazila o boty synů, byly vyjímečně uklizené. Ani školní tašky nebyly jako vždy odhozené na chodbičce, bundy byly pověšené na věšácích a ne pohozené na podlaze jako vždy……prostě mě to mělo být podezřelé a nebylo. Nikde se neválely čepice, šály, rukavice, nikde … [...]

„A to myslíte vážně?“ nechtělo se mi tomu uvěřit. Vyděšeně jsem zírala na volant a na všechny ty pro mě neznámé věci kolem něj. Lektor autoškoly zatím ještě pořád neztrácel úsměv.

„Ano, vždyť je to skoro jako na trenažeru, prostě zařadíte jedničku a jedeme, to zvládnete.“ Co tady proboha dělám?, blesklo mi hlavou. Od narození jsem antitalent na cokoliv, co jen leželo u techniky a úspěšně jsem se tehdy všemu … [...]