Slzavý, mrtvolný,

hniloba a chlad,

ulice jak stěny hrobky

v šedivém nesvětle,

jen zrcátka slz.

Tolik špíny vyplavalo na povrch

až vzpomínky stejně syrové

řežou v plicích.

Vzpomínám a truchlím i pro to,

co jsem nikdy neměla příležitost zažít.

Až jednoho rána se probudím

a obnaženou syrovost

přikryje milosrdný sen,

lehký bílý přehoz

mě nechá konečně spát…

… [...]

Na nebi klidně září

velká bledá perla,

skrápí zemi chladem

a rosou.

Je ticho, co se dá slyšet.

Ve větru a v řeči stromů

zachytávám útržky melodií

pro tento okamžik,

objeví se a hynou

v přízračně chvějivém prostoru -

Hlas západu, hlas severu, hlas východu,

jen hlas jihu teď zůstává uzamčen.

V těch „hlasech“ je celý vesmír. … [...]

Město mrtvých - němé pomníky

oživuje jen klidná teplá záře svíček

chvějících se v hluboké temnotě večera

jako duše nás žijících

obklopené oceánem temnoty.

Fialkové nebe s perokresbou holých větví,

zemi halí podzimní závoj vdovy

z kouře, oparu a mlčení.

Plamínky ožívají jako morseovkou z Druhé strany,

mrtví mluví. … [...]

Voda a slzy

tok emocí

jejich proměnlivost

od chvějivých

po burácející

živý třpyt

v temnotě 

Déšť

kapky čeří hladinu

mlčení

dočasně narušují

moře letargie

vzpomínek i míru 

Živoucí vzor

zeleně a modře

jako příslib budoucího ráje

opájí oči

i smysly

závanem neexistujících květin

až náhle postřehnou

starou krajkovou záclonu

která je on těch barev dělí - 

Květiny voní loučením

a život nemá, kde by … [...]

V temnotě rozkvétají hodiny,

fantastické květiny, mořské korály,

vzlétají hejna tetelících se světlušek,

nebe rozkvétá tvary

a ty se vzápětí mění v kouř, ve svůj stín,

rodí se a hynou –

Kytice ke svatbám, co nikdy nebudou,

i vesmírný tanec atomů hmoty,

buddhistická iluze skutečnosti,

to vše v širé, živé, hluboké temnotě.  

Stojím tu a pomalu se nořím do bláta pole,

ne jako pohřbená, ale jako plodina

se životem jepice,

stále … [...]

Já dnes nikam nemohu,

jsem přivázán za nohu.

A až bude po práci,

přijďte pro mě, ču*áci!… [...]