Každý člověk má svůj sen,

po jehož splnění touží,

častokrát, marně se souží,

aby si jej splnil jen.

Ani já nejsem vyjímkou.

Jako vtip on zdá se být,

vždyť kdo si dnes přeje:

Ať domov můj se mnou spěje.

Asi jen já mohu snít,

o věčných toulkách krajinou.

Chodit pěšky, nalehko,

toulat se lesy, krajinou,

chvíli tou, chvíli přes jinou,

nebylo by mi zatěžko.

Ale kdo dnes takhle … [...]

Možná, máš hlavu plnou starostí,

co každým dnem je těžší,

jen máloco, tě těší

a svět tvůj, náhle pozbyl radosti.

Ale každý problém má řešení.

I když se nerad z noci vzbouzíš,

protože přichází den

a milejší tobě je sen,

jelikož zapomenout toužíš,

nemůžeš zanevřít v tento svět!

A když starosti se ti hromadí,

nemáš-li ani vidu,

po vytouženém klidu,

vyjdi časně v husté kapradí.

Své kroky směřuj … [...]

Každý den si myslíš, že se máš skvěle

Každý den se na tebe někdo usměje

Každý den jsi zmatená ze svých citů

Každý den v sobě cítíš jenom nicotu

první den máš všechno pevně v rukou

první den máš tvář krásně smutnou

první den tě někdo milující pohladí

první den tě svou zlobou pohltí

druhý den se všechno krásné hroutí

druhý den chceš ve snách bloudit

druhý den se chceš … [...]

            Všechno začalo mým příchodem domů. Matka seděla u stolu a tvářila se jako na pohřbu. V ruce držela papíry a četla je. Podívala jsem se jí přes rameno a strnula jsem. Matka si mě všimla až teď. Usmála se na mě, ale já neměla důvod se smát. Jak mi to mohli tak dlouho tajit? To mi nemohli rodiče říct, že se budou rozvádět? To je na mě moc. Zalezla jsem … [...]

          Chudý, vyhublý muž se skutálel po schodech a zůstal ležet. Dva muži oblečení ve vojenských oblecích se zasmáli a zavřeli žalář. Muž pod schody se pomalu a s obtížemi zvedl a sedl si na dřevěnou lavici stojící u stěny. Ruce složil do klína a přemýšlel, co mohl udělat lépe a co bude dál. Soudce je velmi náladový. Někdy vězně popravil, jindy mu usekl ruku a pustil ho na svobodu. Co … [...]

Ty oči na mě pořád zírali. Jako kdyby mě chtěli varovat. Civěla jsem na ně jako zhypnotizovaná. Tyhle oči už jsem jednou viděla. Bylo to na poslední pouti. Šla jsem do strašidelného hradu a první, čeho jsem si všimla byly ty oči. Tak jasně modré oči snad nikdy nikdo neviděl. Měla jsem pocit, že se do nich propadám a ony mě pohlcují. Měla jsem pocit, že se ke mně přibližují … [...]